Overlooked - 2. kapitola

Překlad: Hobit

ZANE LEWIS

Je skoro půlnoc, když zastavím své pronajaté auto na příjezdovou cestu rodičů a vypnu motor. Můj let byl odložen na dobrý tři hodiny a pak letecká společnost musela přijít na to, jak mě přesměrovat. U Polsenových před barákem je na příjezdové cestě auto. Trochu oživím. Je možné, že mají nějakého hosta, ale je ještě více pravděpodobné, že Harper je ve městě.

Vyjdu z auta a popadnu tašku ze zadního sedadla. Myslím, že moji rodiče jsou pravděpodobně již v posteli, ale uslyším, jak se přední dveře otevřou, a podívám se nahoru a uvidím, jak tam stojí máma. Je v pyžamu, ale kření se na mě, když se vydám k přední verandě a ovine kolem mě své paže, jako by to byly roky, místo měsíců, co jsem ji viděl naposledy.

„Šťastné výročí, mami,“ řeknu jí, políbím a ona mě obejme těsněji.

„Jsem tak šťastná, že tě vidím, Zane,“ říká máma a znovu mě obejme, než mi konečně dovolí vejít do domu.

„Tvůj otec už spí. Pokud máš hlad, v chladničce jsou zbytky pečeně, kterou můžu ohřát. Koupila jsem ti křupky, které máš tak rád,“ říká máma, když položím své věci dolů. „Tak ráda tě vidím, zlatíčko,“ říká mi.

„Taky tě rád vidím, mami,“ řeknu a usměju se na ni.

„Tvůj otec si je naprosto jistý, že problém s kabelovým příjmem opravil, ale jestli stále blbne, dej nám vědět,“ říká máma. Znovu mě obejme a já ji to vrátím.

„Mami, já nezmizím, jestli mě pustíš,“ řeknu.

Ona se zasměje. „Já vím, jen jsem tak šťastná,“ říká. „Jdu se podívat na nějaký strašný film na Lifetimu, ale pokud budeš něco potřebovat…“

„Pokud budu něco potřebovat, vím, jak a kde to dostanu,“ řeknu jí. „Uklidni se, mami! Nejsem teta Tracy.“

„To určitě nejsi,“ souhlasí máma. „Díky Bohu, že se rozhodla zůstat v hotelu.“

Odfrknu si a máma ztuhne, vypadá, jako by chtěla upéct celou tunu sušenek nebo možná pro mě začala dělat úplně novou pečeni. Některé věci se nikdy nezmění.

„Říkala jsem ti, že Harper na týden přijela domů, aby byla součástí oslavy?“

„Viděl jsem vedle auto,“ říkám jí. „Říkal jsem si, že to bude pravděpodobně ona.“

„Přijela dnes odpoledne a pomohla nám namalovat pár věcí a uspořádat oslavu,“ vysvětluje máma, jak mě vede směrem ke schodům k mé staré ložnici. Bez ohledu na to, kolikrát se vracím domů, bez ohledu na to, že to nikdy nedělala, když jsem byl dítě, máma trvá na tom, že mě doprovodí ke své ložnici, jako bych byl host.

Máma pokračuje o přípravách, o oslavách, které vždy organizuje, a já poslouchám jen napůl. Stejně mi tohle všechno řekne i zítra.

Kromě toho mám na mysli větší věci. Moje vojenská služba se blíží ke konci a těsně předtím, než jsem odešel domů, mi poslal můj velící důstojník papíry k podepsání. Můžu buď opustit armádu nebo se znovu přihlásit. Za poslední týden nebo tak, od prvního oznámení, to je všechno, na co můžu myslet. Vím, že máma mě chce zpátky doma, nebo aspoň tak blízko domova, že je můžu navštěvovat víc než možná dvakrát ročně, ale co bych vůbec dělala mimo armádu?

„Jdi na film a spát,“ navrhuju. „Já pravděpodobně brzy usnu.“

„Uvidíme se ráno, miláčku,“ řekne máma a konečně mě opustí.

Zavrtím hlavou a postavím se. Mám trochu hlad, ale usoudím, že dám mámě šanci se usadit a začít film, než půjdu do kuchyně. Do té doby bych si měl sám připravit vlastní talíř a ohřát ho, aniž by to přišla udělat za mě.

Rozhlédnu se po svém pokoji, cítím se trochu znuděně a neklidně. Ve srovnání s mým pokojem na základně je to přeplněné. Plakát na stěnách, věci v mém šatníku, trofeje a odznaky a věci ze střední školy na mém šatníku a stole. Televize a můj starý PlayStation zaujímají téměř celý roh. Nic není v předepsaných barvách. Je dobré být zpátky, ale zároveň divné, jak to bylo poprvé. Nemyslím, že by to nikdy nebylo divné.

Rozevřu žaluzie a podívám se z okna. Všechna světla u Polsenů přes zahradu jsou zhasnutá kromě Harpeřina starého pokoje, ale závěsy jsou zatažené. Ráno je budu muset jít pozdravit, možná se zeptat mámy, jestli bych je měl pozvat na snídani nebo tak.

Stejně jak mě tohle napadne, vidím, že závěsy přes zahradu se roztáhnou a pak ji vidím. Je v tílku a šortkách, vlasy má po ramena, a zřejmě se chystá jít spát. Zvedne pohled a současně se na sebe podíváme.

Otevřu okno a usměju se na ni. Harper ve skutečnosti v dnešní době vypadá docela dobře, pomyslím si, jak na ní zamávám. Harper vrátí mávnutí a zakření se na mě. Kousne se do spodního rtu a otevře okno, trochu se nakloní.

„Ahoj“! Zakřičí šeptem a já se opřu o okno. „Právě ses dostal do města?“

„Jo, máma říkala, že jsi tady,“ zavolám zpátky, tak tiše, jak jen mohu.

„Na jak dlouho jsi tu?“

„Týden. Ty?“

„Stejně,“ říká Harper. „Jsi unavený?“

Zatřesu hlavou. Najednou ji nechci nechat odejít bez toho, abychom si řekli víc.

Harper se podívá přes rameno a řekne. „Pojďme na naše místečko, než někoho probudíme!“ Přikývnu. Máme několik různých míst, ale vím, které myslí.

Doufejme, že máma už začíná usínat, takže se mě nebude vyptávat, proč jdu ven po půlnoci, hned jak se konečně vrátím domů. Zavřu okno a zatáhnu žaluzie.