Giovanni - 20. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Kim v New Yorku. Hned na letišti na ni čeká první překvapení. A jak ji přijmou Giova rodina, zvlášť, když dorazila sama, bez něj?                                   Sinnel

Když za sebou Kim nechala bezpečí letadla a procházela exitem své brány, nedokázala se zbavit své nervozity. Za pět a půl hodiny letu se její panika jen zhoršila. Byla vyčerpaná starostmi, ale strachem nedokázala usnout.

Gio jí neřekl, kdo na ní bude po příjezdu do New Yorku čekat. Jen to, že tam bude někdo, kdo jí vyzvedne. Jak by měla poznat člověka, o kterém nic nevěděla? Dojela eskalátorem na konec, udělala dva kroky a zastavila se.

Její pozornost okamžitě přitáhly kožené boty, tmavě modré kalhoty a košile vyhrnutá k loktům. Sako měl muž přehozený přes ruku. V druhé držel kus bílého papíru, který si prohlížel. Navzdory elegantnímu oblečení byl jeho postoj uvolněný. Vypadal, jako by ho shon lidí kolem něj vůbec nevzrušoval.

Jak by mohla Kim nepoznat muže, který stál přímo před ní?

Antony Marcello byl ten nejzáhadnější a nejnápadnější člověk v kostele a na oslavě na počest svatby svého nejstaršího syna. Byl to první člověk, kterého ji její otec ukázal. Nebyli si navzájem představeni, ale toho muže poznala na první pohled.

Antony zvedl oči od papíru, který držel ve své ruce. Jen pár kroků od sebe se setkali pohledem. V koutcích úst se mu objevil lehký, líný úsměv. „Ahoj, Kimberlynn.“

Kim zamrkala. „Znáte mě?“

„Ty,“ opravil ji jemně Antony. „Jsem si jistý, že budeme mít možnost poznat se navzájem mnohem lépe. Poznal jsem tě, protože jsem si včera v noci, když jsem nemohl spát, o tobě zjistil nějaké veřejně dostupné informace. Usoudil jsem, že z důvodu bezpečnosti bude lepší, když budu schopný poznat v davu tvou tvář. Jsem rád, že jsem to udělal. Gio udělal rozhodnutí, které jsem si myslel, že udělá.“

„Máš na mysli to, že mě sem poslal.“

„Zaprvé.“ Antony kývl k papíru, který držel v ruce. „Kimberlynn je zajímavé jméno. Odkud pochází?“

Jak to věděl?

„Po babičce z máminy strany.“

„Neitalka. Chápu.“

„Ne. Ale její manžel ano,“ odpověděla Kim. „Stejně tak, jako můj otec.“

„Toho jsem si vědom,“ zamumlal Antony tlumeně.

Kim se nedokázala ovládnout a pobaveně si odfrkla. Antony nechuť k Nunzovi byla očividná. Gio jí už řekl, že jeho otec není potěšený jakýmkoli tématem, které se týkalo Nunze Abella.

„Co je tak vtipné, Kimberlynn?“

„Kim. Dávám přednost jménu Kim.“

„Dobře. Myslel jsem si, že Kimberlynn bylo trochu…“

„Zkostnatělé?“ zeptala se Kim. Použila to, co vždycky věděla.

Antony se uchechtl. „Přesně.“

„Gio mě varoval, že nemáš rád mého otce. Přijde mi to zábavné.“

„Giovanni měl pravdu. Dokonce tě to ani nepohoršilo. Jak smutné, že mě to nepřekvapuje.“

„Svého otce nemám ráda už dlouho,“ odpověděla Kim.

„No, takže už máme něco společného. Další dobrou věcí je to, že tě nemusím představovat jako Kim Abella, ale Kim Marcello. Myslím, že díky tomu můžeme být oba šťastní, i když každý z jiného důvodu.“

Kim překvapeně zvedla obočí. „Víš, že jsme se s Giem vzali.“

Antony znovu kývl směrem ke svému papíru. „Právě jsem si četl kopii vašeho oddacího listu. Gio mi ho odfaxoval, abych byl v obraze a mohl jen pro případ rozjet pár právních opatření.“

„Nejsi na nás kvůli tomu rozzlobený?“

„Miláčku, proč bych měl být? Já jsem byl tím, kdo to navrhl.“ Antony se usmál, ale nebyl to jasný úsměv. Kimina nervozita vzrostla, protože věděla, že vidí její modřiny. „Ještě tě obličej bolí?“

„Trochu,“ připustila Kim. „Aspoň už splaskl otok.“

Když Antony promluvil, měl klidný hlas, ale nevypadal potěšeně. „Věř mi, když řeknu, že mi nepomáhá to slyšet.“

Kim si vzpomněla, co ten muž, kterého pro ni a Gia poslal Maximo, aby jim zabránil v odjezdu z Vegas, řekl o Antonym Marcello. Dřív, než se dokázala zastavit, jí z úst vyklouzla otázka. „Je to pravda?“

„Co zda je pravda?“ zeptal se Antony.

„Že jsi vyřízl někomu jazyk proto, že nazval svou ženu courou?“

„Ano, je to pravda.“ Antony zvedl obočí a vypadal pobaveně. „To se stalo už před lety. Kde jsi o tom slyšela?“

„Od někoho, někde,“ odpověděla neurčitě Kim. „Přišlo mi to přehnané?“

„Ano? Za prvé, on ji tak nazval před dvaceti hosty a rozbrečel ji. Nesnáším vidět brečet sladkou ženu. Za druhé se jednalo o dobrou přítelkyni mé ženy. Nesnáším, když je Cecelia zoufalá a nejsem zodpovědný za věci, které se stanou lidem, kteří ji rozruší. A za třetí jsem cítil, že si to zasloužil. Jeho boss byl neschopný, takže jsem to vyřešil sám.“

Mluvil naprosto nevzrušeně, jako by šlo o nějakou přátelskou konverzaci o počasí. Kim si přešlápla z nohy na nohu. Byla ohromena jeho otevřeností a nedostatkem empatie vůči takovému násilí. „No… dobře, tedy.“

Antony se ušklíbl. „Dobře. Pojďme.“

******

„Tesoro.“

Kim při důvěrně známém mazlivém oslovení zvedla hlavu. Ze ženy, která stála ve foeyer, vyzařovalo spoustu věcí. Měla královské držení těla, její chůze byla půvabná. Kráska s karamelově zbarvenými vlasy, zelenými oči a na pohled šťastnou povahou. Její sladký úsměv připadal Kim lehký. Bylo v ní něco důvěrně známého a uklidňujícího, při čemž Kim zabolelo srdce. Tahle žena byla cítit jako matka.

„Antony?“ zeptala se žena. „Nevěděla jsem, že čekáme hosty.“

„Omlouvám se. Nechtěl jsem tě s tím obtěžovat dřív, než jsem to věděl jistě. Kimberlynn, tohle je moje žena, Cecelia. Tesoro, tohle je Kimberlynn. Pochází z rodiny z Vegas a dneska právě přiletěla. Na krátkou dobu tu zůstane.“

Kim předpokládala, že Cecelii bude podezřelé to, že k nim přijela mladá žena s pohmožděným obličejem a bude trvat na spoustě vysvětlení, ale nebylo to tak. Cecelia místo toho přešla místností až k nim a přijala Kiminu nataženou ruku.

„Cecelio, ráda tě poznávám.“

Cecelia se usmála a stiskla Kiminu ruku o něco pevněji. „I já tebe. Jsi unavená z letu?“

„Spíš ne. Jsem až moc nervózní, než abych byla unavená.“

Antony se zasmál. „Ach, no, moje žena ti určitě pomůže nervy uklidnit. Cecelia se rozčílí pouze v případě, kdy si hraješ v její kuchyni nebo ublížíš některému z jejích chlapců.“

Cecelia se svraštěným obočím pomalu uvolnila Kiminu ruku. Místo toho, aby ji úplně pustila, přejela palcem po Kimině snubním prstenu. Žena se ještě jednou podívala dolů na její prst. Pak promluvila. „Jsi vdaná.“

Kim nervózně polkla. Antony ji nepřipravil na to, co by na to měla říct. „Ehm, ano.“

„Doufám, že tím, kdo ti udělal na tváři ty příšerné modřiny, nebyl tvůj manžel.“

„Ne, nebyl,“ řekla Kim tiše. „Je to dobrý muž.“

„Vegas, říkáš?“ zeptala se Cecelia, která se otočila k Antonymu.

„Ano.“

„Tam, kde je Giovanni?“

„Ano,“ odpověděl Antony.

Cecelia s našpulenými rty zvažovala, co řekl její manžel a zadumaně si ho prohlížela.

„Antony, proč mám pocit, že jsi vynechal něco, o čem si myslíš, že by mi mohlo vadit?“

„Nemyslím, že by ti to vůbec vadilo. Jednoduše jsem chtěl rozhovor usnadnit. Třeba, aby tu ta ubohá dívka nestála a necítila se trapně, jak si zřejmě připadá. Tesoro, předtím jsem ti našeho hosta nepředstavil správně. Rád bych tě seznámil s Giovou ženou… Kimberlynn Marcello. Dává přednost oslovení Kim. Není to tak, srdíčko?“

Kim přikývla. „To je pravda.“

Cecelia se otočila k manželovi. „Giovanniho žena. Mého Gia?“

Antony se na ni podíval. „Ano, tvého Gia.“

Cecelia ani na vteřinu nepustila Kiminu ruku. Novinky přijala se stejnou elegancí a důstojností, jako předtím vešla do haly. „Antony, jsem si docela dobře jistá, že když jsi ho posílal do Vegas, byl svobodný. Kdy přesně se to stalo?“

„Včera v noci,“ odpověděla Kim. „Z -“

„Z mnoha důvodů,“ přerušil ji Antony. „A většina z nich není důležitá. Kromě skutečnosti, že ji moc miluje a je šťastný. Požádal mě, abych se omluvil, že to před tebou zatajil a nepozval tě na obřad a slíbil, že to můžeš oslavit, jak si budeš přát.“

Kim byla udivená. Tihle lidé ji naprosto ohromili. Bylo jasné, že se navzájem divoce milují. Bylo to fascinující, jak spolu mluvili a jak se k sobě navzájem chovali. Nemohla si pomoci, ale zajímalo ji, kolik let jim trvalo dostat se na tuhle úroveň důvěry, která mezi nimi panovala, že stačilo, aby jeden jednoduše promluvil a druhý mu slepě věřil.

„No,“ protáhla Cecelia pomalu a otočila se na Kim. „Jsi katolička?“

„Cože?“

„Ehm, ano?“

Proč jen ten zvuk zněl jako otázka?

„Gio, to je můj hodný chlapec,“ řekla Cecelia s úsměvem.

Antony se hlasitě zasmál. „To je pro tebe jediná důležitá věc?“

„Ne, samozřejmě, že ne,“ řekla Cecelia s náznakem vyhubování. „Mezi nimi to bylo rychlé, ale nijak se to od nás neliší. A ani od Luciana, když našel svou amore. Zbožňovala bych vidět to, jak se Giovanni žení. Nebo bych aspoň byla pro zatracený telefonát. Nepřekvapuje mě však, že se rozhodl oženit tímhle způsobem. To je prostě Giovanni. Ale tohle to všechno zjednodušuje.“

„Jak?“ zeptala se Kim. Byla tak zmatená, že cítila závrať.

„Předpokládám, že se jednalo o obřad ve Vegas,“ uvedla Cecelia.

„Ve skutečnosti v kanceláři smírčího soudce.“

Cecelia mumlavě přitakala. „Ano, dobře. Církev takovéto manželství neuznává a do doby, než to udělá, nemůže jít ani jeden z vás ke svatému přijímání. Tohle nemůžu tak nechat. Ale to, že jsi katolička, by to mohlo všechno urychlit. Zvlášť když budu kontaktovat otce Petera, který je v kontaktu s biskupem, aby manželství požehnal. Ne, to je dobré. Jsem tak šťastná.“

Kim si připadala celá omámená. „Skutečně?“

„Velice. Jestli je syn šťastný se svou volbou, pak jsem šťastná i já. Je to tak prosté. Své syny miluji, a chci, aby měli všechno, co potřebují. Nezajímá mě, jak k tomu dojde.“ Cecelia se usmála ještě výrazněji. „Kde je Gio?“

Antony si odkašlal, aby na sebe upoutal pozornost. „Brzo bude doma a vydán ti napospas, Tesoro. Neboj se.“

Zatímco si Kim svlékala kabát a boty na podpatcích, Cecelia jí položila několik jednoduchých otázek. Antony měl pravdu. Jeho žena svým chováním a úžasnou povahou dávala všem okamžitě najevo to, že jsou vítáni. V době, kdy se Kim otočila po Antonym, tam už nebyl.

Cecelia si povzdechla, čím k sobě znovu přitáhla Kiminu pozornost. „Můj manžel mi něco tají, protože nechce, abych si dělala obavy, že?“

Kim se zmohla jen na přikývnutí. Giova matka byla vnímavá jako samo peklo.

„Měla bych se bát?“

„Já ano,“ odpověděla Kim.

„Z mých tří chlapců je Gio tím, který mě nutí chodit k lékaři na kontroly srdce. Přísahám, že to tak je už ode dne, kdy se naučil chodit. Pojď, Kim,“ řekla Cecelia a navigovala ji dál. „Umíš vařit?“

„Copak Antony právě neříkal, že tě podráždí přítomnost někoho jiného v tvé kuchyni?“

„Antony si myslí, že když nemůže najít černý pepř, může dát do bramborové kaše kajenský pepř.“

Kim se přikrčila. „Aha.“

„Ano. Kromě toho, tohle není to samé. Musím se ujistit, že moji chlapci mají manželky, které je dokáží nakrmit, i když jsem je neučila vařit já.“

„Umím vařit,“ řekla Kim.

Kim následovala svou novou tchýni, a když procházely domem, byla v naprostém úžasu.

„Vařit tě učila tvá matka? Moje máma mě postavila ke sporáku v okamžiku, kdy jsem se naučila stát. Dneska by to nazývali ohrožením dítěte.“ Cecelia si musela uvědomit, že Kim před odpovědí zaváhala a u vchodu do obrovské kuchyně se na podpatku otočila. Kuchyň vypadala jako ze špičkového magazínu o bydlení s nejnovějšími technickými vymoženostmi. „Řekla jsem něco špatně?“

„Ne,“ ujistila ji Kim se smutným úsměvem. „Moje máma mě učila, ale před skoro čtyřmi lety zemřela na rakovinu prsu. Stýská se mi po ní. To je vše.“

„No…“ Cecelia si promnula ruce a podívala se na hodiny na stěně. „Omlouvám se. Nechtěla jsem ti přivolat špatné vzpomínky.“
„To ne, Cecelio. Skutečně.“

„Jordyn za chvíli dokončí s Antonym probírání jeho pracovního rozvrhu na příští týden. Myslím, že by sis s ní měla promluvit. Vsadím se, že spolu máte pár věcí společného, a že by se z vás mohli stát kamarádky.“
„Lucianova žena, že?“

„Ano. A je úžasná. Stejně jako ty.“ Cecelia se na ni prostě usmála. „A teď k vaření.“

„Dobře.“

Možná, že by vaření mohlo Kim pomoci přestat myslet na skutečnost, že neměla tušení, kdy byl Gio, nebo zda byl stále ještě v pořádku.

„A Kim?“ Cecelia se otočila a své nejnovější snaše věnovala brilantní úsměv. „Jestli ti tu už neřekl Antony – vítej doma.“

*****

Kim se Jordyn Reese-Marcello zalíbila už v okamžiku, kdy ji dívka poprvé pozdravila. Obě byly prakticky ve stejném věku, měly podobné zájmy i vkus. Jordyn působila bezstarostně a dobromyslně sladce, i když v případě potřeby dokázala být ostrá a upřímná. Když se Kim zeptala Jordyn na její rodiče, netrvalo dlouho, než přišla na to, proč si Cecelia myslela, že se snadno spřátelí.

Jordyn, stejně jako Kim, o svou matku přišla. Samozřejmě to bylo za odlišných okolností, ale i tak byla jejich bolest a pocit toho, že jim v životě chybí někdo důležitý, stejná. Kim vyrůstala, aniž by jí její otec věnoval příliš pozornosti nebo o ni měl zájem. Jordyn ve svém životě neměla mužskou postavu vůbec. A co bylo ještě podivnější, když ji Cecelia představila Kim jako Giovu ženu, Jordyn stěží mrkla.

„To se přesně Giovi podobá,“ řekl Jordyn. „Pokud se kdy chtěl ženit, rozhodně z toho neplánoval udělat žádnou velkou událost. Gio rád dělá věci svým vlastním způsobem a co nejjednodušeji. Není na tom nic špatného.“

To bylo vše.

Zatímco se Jordyn rozpovídala o tom, jak se setkala s Lucianem a jak začal jejich příběh, Kim tvarovala těsto do formy na koláč.

„Vy dva jste nijak dlouho nečekali, že?“ zeptala se Kim.

„Svým způsobem to zapadá to toho, jak v téhle rodině probíhá láska a manželství,“ řekla Jordyn s lehkým zasmáním. „Cecelia se s Antonym brali ani ne šest měsíců poté, co se poprvé setkali. I Antonyho otec se ženil jen pár měsíců poté, co se setkal se svou ženou. Je to tak, že, Cecelio?“

„Ano,“ odpověděla matriarcha Marcellů, která měla hlavu stále ještě ve spíži.

„S Lucianem nám to trvalo o něco déle, ale jen proto, že otec Peter trval na tom, abychom prošli párovým církevním poradentstvím. Byl v tom dobrý, a aby se vše urychlilo, vzal to dvojnásobnou rychlostí.“

Kim zavrtěla hlavou. „Myslím, že s Giem jsme vytvořili rekord.“

„No, ne tak docela. Říkala jsi, že jste se poprvé setkali na mé svatbě, že? Což dává vás dva na stejnou úroveň s námi ostatními.“

„I když jsme nebyli spolu.“ Kim se podívala po Cecelii, která stále ještě hledala pytlík s moučkovým cukrem. Kim doufala, že ji její tchýně neslyšela. Cecelia se tak díky bohu nechovala. Kim tišším hlasem dodala: „Dobře, dali jsme se dohromady. Prostě jsme spolu tak dlouho nezůstali.“

Jordyn s ušklíbnutím rameny pokrčila rameny. „Myslíš, že na tom záleží? Tihle muži, ti to vědí. Jakmile najdou tu pravou, neztrácí čas. A to dokonce, i když jsou kvůli tomu tak tvrdohlaví.“

„Jordyn!“

Kim při hlasitém, mužském hlasu, který se nesl chodbou, nadskočila.

„Ach, dobře. Je tady Lucian,“ řekla Cecelia, která se konečně vynořila ze spíže. „Může dojet do obchodu a koupit mi moučkový cukr. Vypadá to, že hledat ho nemá smysl. Někdo se znovu musel dotýkat mých věcí. Pravděpodobně Antony. Ten zatracený blázen.“

„Bella?“

„Tady,“ zakřičela Jordyn a najednou se začala mnohem víc zajímat o jablka, která krájela.

„Ahoj, něco voní -“ Když se Lucian objevil v kuchyni, najednou se zarazil. Okamžitě střelil pohledem po Kim. „Ahoj.“

Kim si přešlápla. Připravila se na další představení, které by mohlo být nepříjemné. „Ciao.“

Díky tomu, že Kim použila italštinu, se Lucianův postoj o něco zmírnil. „Come ti chiami?“

„Kim.“

Jordyn si odkašlala. „Marcello.“

Lucian zíral na svou ženu. „Promiň, bella?“

„Její jméno – je to Kim… Marcello. To proto jsem ti zavolala, zda bys mohl přijít dříve. Myslela jsem si, že by ses chtěl seznámit s novomanželkou tvého mladšího bratra.“

Kim si nemohla pomoct. Pobavilo ji, že Lucian přišel o řeč. Dál se díval na svou ženu, jako by jí náhle narostla druhá hlava.

„Děláš si ze mě srandu.“

„Ne,“ řekla Kim. Urazilo ji, že Lucian něco takového byť jen vyslovil. „Kdo by si něco takového vymýšlel?“

„Gio,“ odpověděl Lucian s kamenným výrazem. „Kdyby si myslel, že by to mohlo být vtipné. Vážně. Kde je můj bratr?“

„Luciane, tady nejde o žádný vtip. Možná by sis měl jít promluvit se svým otcem,“ řekla Cecelia, která přešla k ostrůvku po bok Kim. „Antony mi před chvílí něco z toho soukromě vysvětlil, a umím si představit, že to samé bude chtít udělat i s tebou. Jedná se o trochu delikátní situaci, a nemyslím si, že by Kim měla cokoli vysvětlovat bez Giovanniho. To by vůči ní nebylo fér. Pokud vezmeme Gia v úvahu, určitě by nebyl potěšený, pokud by ji kdokoli vyslýchal bez jeho přítomnosti.“

Lucian přikývl. „Myslím, že to udělám. Kim, je to ehm… rád tě poznávám.“

„Já taky.“ Jakmile odešel z kuchyně, Kim zasténala. „To bylo trapné.“

„Dej mu čas,“ řekla Jordyn. „Lucian není dobrý v přijímání překvapení. Dává přednost tomu, aby věděl vše dopředu. To proto mu pravděpodobně trvalo tak dlouho vytáhnout hlavu ze zadku, když jsme se poprvé potkali.“

„Pravděpodobně ano,“ souhlasila Cecelia. „Měla jsem požádat Luciana, aby zajel do obchodu, když -“

„Je zasraně rozbitý!“

Při výkřicích, které pocházely zvenku do kuchyně, se Kim rozšířily oči. Chvíli na to do kuchyně vtrhl Antony. Luciana měl v patách. Na kuchyňskou linku dopadl notebook.

„Tati, počkej, pusť mě, ať se podívám na tu zastracenou věc.“

Antony ukázal na obrazovku. „Ne, Luciane. Podívej se. Podívej se na tu zasranou tečku. Nehýbe se. Už od okamžiku, kdy jsem se přihlásil. Je to rozbité.“

„Co jsem říkala ohledně pravidel na používání jazyku v mé kuchyni?“ zeptala se zamračeně Cecelia.

Oba muži ji ignorovali. Dál sledovali notebook.

„Takhle to nefunguje,“ zamumlal Lucian. „Podívej.“

Kim nechápala, co se děje. Lucian stiskl několik kláves a pak přejel po kolečku myši. Antony znehybněl.

Lucian ustoupil od notebooku a kývl k displeji. „Vidíš, tohle je Dante. Je v pohybu. Než jsem dorazil do domu, mluvil jsem s ním. Byl na cestě, aby vyzvedl nějaké plány. Není to rozbité.“

„Luciane, musí být. Sledoval jsem to celé hodiny. Ani se nehnula.“

„O čem vy dva mluvíte?“ Cecelia obešla kuchyňský ostrůvek. „Ach.“

Jodryn vypadala přesně tak zmateně, jako se cítila Kim. Nic na obrazovce notebooku nedávalo příliš smyslu. Byl rozdělený do dvou různých map. Na jedné byla modrá tečka, která se pomalu pohybovala. Na druhé byla červená tečka, která nedělala vůbec nic.

„Co to je?“ zeptala se Jordyn.

„To je GPS,“ odpověděl Lucian.

„Na Danteovi?“

„A moje,“ řekl Lucian.

„A Giova,“ dodal Antony. „Jedná se o bezpečnostní opatření pro případ, že by se něco stalo a oni mě nemohli kontaktovat. Čip, který je zabudovaný do mobilního telefonu, který vysílá signál. Dokonce i chvíli poté, co je telefon vypnutý nebo zničený.“

Kim se zastavilo srdce. I když odpověď už znala, musela se zeptat. „Který z nich je Giovanniho?“

„Ten, který se nehýbe.“