FA - 3. kapitola

Překlad: Verča

 Jdi domů, Pen

PENNY

Mezi pátečním ponížením, alkoholem, a noční sobotní párty s univerzitními přáteli mé bestky Cory, jsem si dopřála velmi málo spánku, takže v pondělí ráno přijdu do Amandiny kanceláře ve špatné náladě.

„Tak jaký byl páteční boj?“

Ray „Predator“ Black, Amandin soukromý detektiv, bojovník a permanentní obyvatel Amandina klientského gauče, se na mě dívá zpoza jeho novin, jak vcházím do kanceláře. Je to jediná osoba, o které vím, že stále čte papírové noviny. Je také jediný, o kom vím, že je schopný zmlátit celebritu v temné uličce, aby mě pomstil a předstírat že to nebyl on. Ačkoli je teď ženatý, je ke mně velmi ochranářský, tím arogantním-bratrským způsobem.

„Dobrý.“ Nemám zájem mluvit. Mám zájem o kávu, a to hodně. Ray a já máme nevyslovenou dohodu, že ten, kdo se do kanceláře dostane první, udělá kávu, a pokud dnes nesplnil jeho povinnost, zabiju ho.

„Slyšel jsem, že Rampage vyhrál a ty jsi byla v televizi,“ řekne nedbale, i když Ray není nedbalý muž. Říká se, že býval v CIA, a kvůli některým věcem, které se staly, si i myslím, že je to pravda. „Také jsem slyšel, že Rampage zbil Juice Cana, protože ti podkopl židli a nějaký chlápek ve Score, tě vochmatával,“ pokračuje.

Sakra. Drby se v Redemption šíří mnohem rychleji než na střední škole. „Když všechno víš, tak proč se mě ptáš?“ Popadnu konvici s kávou a naplním svůj hrnek. Všichni si myslí, že protože jsem Britka, piju čaj, ale od té doby, co jsem v sedmnácti odjela z domova, piju kávu.

„Rád dostávám své informace přímo od zdroje.“

Přidám do ni trochu smetany a cukru a napiju se. Moje napětí se trochu zmírní, jak teplá, hořko-sladká tekutina klouže přes můj jazyk. Určitě budou potřeba tři nebo čtyři šálky. „Tvůj zdroj potvrzuje informace, která máš, s výjimkou, že jsi něco vynechal. V tom baru jsem měla všechno pod kontrolou a byla jsem podrážděná z toho, že Rampage zasáhl. Možná jsem s tím chlápkem chtěla jít domů. Možná byl ten pravý a já ztratila svou šanci. Možná jsem se v tělocvičně něco naučila a mohla jsem ho nakopat. Můžu už začít pracovat?“

Ray se zasměje. „Pokud Rampage zasáhl, pak ten chlap nebyl dobrej.“

„Možná se mi líbí špatní muži.“

„Jop. Vybíráš si ty, se kterými když jdeš ven, tak se vracíš s rozbitou tváří, jako to bylo u Vetche Retche. Nic takového se znovu nestane. Rampage se cítí naprosto stejně.“

Další doušek kávy sklouzne přes můj jazyk, a snažím se neudusit se vařící tekutinou. „Jak víš, jak se cítí?“

„Vím to.“

Zoufale si povzdechnu. „Dobře no, proč se stará? Je to velká sportovní hvězda, profesionální bojovník. Jsem si jistá, že má jiné věci na přemýšlení a ne Penny, asistentku, která třikrát do týdne dotáhne svůj zadek do Redemption a cvičí, aby si mohla občas vychutnat dortík, nebo tři.“

Ray si překříží jeho nohy na stůl a opře se. „V Redemption si všichni navzájem hlídáme záda. Každý se stará.“

Každý. Zklamání se mi vrtá v mé hrudi a tak rychle změním téma. „Boty.“  Ukážu mu na jeho nohy a on je shodí dolů s podrážděným zasténáním.

„Jsou čisté.“

„Jsou na tvých nohách, takže nejsou čisté.“ Loknu si další doušek kávy a pavučina v mé hlavě se začne pomalu rozmotávat. „I když ti Amanda toleruje tvé špatné návyky v kanceláři, mám pocit, že Sia by ti mohla domluvit. A, pokud by tohle byla moje kancelář, tvoje nohy by zůstávaly na podlaze.“

Rayovo tvář změkne, jak zmíním jeho ženu, Siu, majitelku tetovacího salonu v masivním skladu v Redemption. „Od chvíle, co se narodil Sam, je mírnější,“ řekne.

„Co čteš?“

„Čtu o boji.“ Otočí noviny a ukáže mi zrnitou fotku Rampage v kleci.

„Nikdy předtím jsem nebyla na profesionálním MMA boji.“ Doplním si kávu a přidám smetanu. „Bylo to velmi odlišné od amatérských zápasů a podzemních, které se ti líbí. Velmi bláznivé a velmi veřejné. Mohl jsi vidět každou kapku potu, každou grimasu…Nemohla bych to dělat. Jsem plachý a uzavřený typ.“

Ray se rozesměje. „Snažíš se přimět lidi, aby si to mysleli. Ale ty jsi mnohem víc, než ukazuješ. Bavlněné a sladké dívky nemají rády death metal, Pen. Ony nevyskočí na jeviště při koncertě a neblbnou s frontonem. Ony poslouchají jejich kamaráda, který je varuje před špatnými chlápky…“

Mé rty se utáhnou, a střelím po Rayovi varovný pohled. Od Vetche jsem s nikým nerandila, a Ray to ví. Ray také ví, co se stalo v uličce za Vetchovým hotelem krátce poté, co jsem vstoupila do kanceláře pokrytá modřinami, ačkoli o tom nikdy nemluvil. Nikdo neublíží lidem, o které se Ray stará, a přestože jsme jen přátelé, stará se o mě.

„Bavlněné a sladké dívky.“ Odfrknu si, když vejdu do mé kanceláře, útulné místnosti hned vedle recepce, s velkými okny s výhledem na ulici. „Ani to nedává smysl.“

„Plachá a uzavřená,“ zamumlá za mnou Ray. „To nedává smysl.“

Amanda rovnou přijde na schůzku, a já ji dávám dohromady dokumenty k jejímu odpolednímu soudnímu jednání. Když o několik hodin později vejde do mé kanceláře je oblečená v jejím novém šedém obleku. Trochu pocítím bodnutí žárlivosti. Moje matka nosila každý den obleky. Oblékala jsem se do nich, nosila kufřík a promenádovala se po domě, a snila o dni, kdy půjdu do práce v obleku. Ale to se nikdy nestalo. Teď sleduju, jak někdo jiný žije můj sen.

„Ten chlápek, co doručuje dokumenty se tu ještě neukázal?“ Amanda si dává její složky do kufříku. „Dnes večer ty papíry musí být v Club Sin. Trvalo mi to déle, než jsem předpokládala, protože nájemník neporušil žádné podmínky pronájmu, ale slíbila jsem Gerrymu Turnerovi, že bychom mohli jeho soudní proces začít, než zítra odjede na dovolenou. Chce mít ten sex klub co nejdříve pryč z jeho budovy.“

„Právě jsem mu volala a nějak nestíhá,“ řeknu. „Naplánovala jsem si po práci nějaké pochůzky a je to mou cestou. Nevadí mi to tam donést. Takhle si budeme jisté, že se to doručí dnes večer.“ Amandin nový klient, Gerry, je realitní magnát, který vlastní téměř celý městský blok v South of Market (SoMa) District, a další nemovitosti ve městě, které pronajímá za přemrštěné ceny. Ačkoli by mohl nechat Club Sin vystěhovat s patřičnou výpovědní lhůtou, nebo mohl počkat na dobu vypršení pronájmu, nechce čekat, protože má nabídku od developera, který chce budovu nechat strhnout a předělat to na nákupní centrum. Smlouva je časově citlivá a stojí spoustu peněz, a Gerry začíná být zoufalý.

„Neotevírají dřív jak v osm večer…“ Amandin hlas se táhne, ale vypadá tak nadějně, že ji v tom nemůžu nechat.

„Žádný problém. Navíc jsem nikdy předtím nebyla v sex klubu a jsem zvědavá, co se děje uvnitř místa, které se jmenuje Club Sin.“

Ray nabídne, že Amandu doveze k soudu a já tu zanechám naši recepční, Marii, a přenechám ji úlohu zamknout, a zamířím do centra. Vyřídím moje pochůzky a prohlížím si regály v Nordstromu, toužíc po obleku, tak moc dlouho, že si jsem jistá, že jsem upoutala pozornost tajné ochranky v obchodě. Těsně před osmou zamířím do SoMa a zaparkuju pár bloků od klubu.

GPS v mém telefonu mě dovede k mohutné hnědé čtyřpodlažní cihlové budově, která se nachází v polovině městského bloku. Celé přízemí má v oknech nápisy Přestáváme obchodovat, ale nemůžu najít dveře s nápisem Club Sin. Při procházení ulice objevím ženu oblečenou v černém korzetu, sukni a vysokých botách. Následuju ji ulicí k šedým kovovým dveřím. Když projede kartou přes čtečku rychle vyrazím, abych ji zachytila dřív, než vstoupí do budovy.

„Je tohle Club Sin?“

Vyplašeně se na mě podívá a zamračí se. „Proč to chceš vědět?“

Ukážu jí obálku s názvem společnosti. „Musím to dát Damienovi Stoneovi.“

„Pojď dál.“ Ukáže mi dopředu. „Dám vědět Master Damienovi, že jsi tady.“

Master Damien. Skrze mě se valí vzrušení. Ačkoli jsem slyšela o BDSM klubech, nikdy jsem nepomyslela, že ho navštívím. Kromě Vetche, jsem vedla celkem konzervativní život,  pokud jde o sex a vztahy.

Následuju ženu, jak jde po jasně osvětleném schodišti do prostorné recepce, dekorované zarámovanými fotkami lidí, kteří jsou zavěšení ze stropu, připoutáni k obřím dřevěným křížům, ke stolům a visí z něčeho, co vypadá jako obří houpačka. Navzdory fotografiím, které jsou děsivé a dráždivé, je foyer vkusně vyzdobené v červené a zlaté barvě, s jiskřivými dlaždicemi, zrcadly a velkou sametovou červenou pohovkou. Nad recepčním stolem bliká křišťálový lustr se zlatými ornamenty.

Moje průvodkyně mi představí recepční, Kitty, a ospravedlní se s tím, že jde najít Master Damiena. Slyším kolem sebe cinkání sklenic, šumění hlasů a výrazné výkřiky, jak projde těžkými dřevěnými dveřmi u recepce.

„Je brzo, je to ještě klidné,“ řekne Kitty. „Nemyslím si, že Master Damien je zaneprázdněn, takže nebudeš muset čekat dlouho.“ Uhladí si její rukou modrý korzet zdobený černou krajkou, která sotva zakrývá její prsa. V životě jsem neviděla nic krásnějšího.

Uběhne deset minut. Dvacet. Čtyřicet. Do klubu vstupuje víc lidí, obvykle po skupinách dvou nebo tří lidí. I přes širokou škálu oblečení – některé ženy jsou oblečené jako ženy z ulice, někteří lidé jsou v kůži a někteří v běžném oblečení – se tu cítím příliš viditelně s růžovou minisukní, bílým kašmírovým svetrem a kočičími podpatky.

Po hodině čekání Kitty pošle někomu uvnitř zprávu. „Pokud je uprostřed scény, můžeš čekat hodně dlouho.“ Omluvně se na mě usměje. „Jsem tady už pět let a nikdy jsem neviděla, že by Master Damien něco přerušil. Na většině fotografií je on.“

Vzhlédnu k fotkám, na kterých jsou lidé mučeni a drážděni, dostávají výprask, a přitom v jejich tvářích není bolest, ale potěšení. Erotické potěšení. Má ruka cestuje k mým stehnům, které jsou zjizvené po letech poškozování. Ulevuju si od mé bolesti, a to mi přináší uvolnění, potěšení.

Přistihnu se, jak téměř zoufale toužím jít dovnitř. „Mohla bych se po něm jít porozhlédnout? Nebo jít počkat dovnitř? Zaplatím vstup.“

„Jenom členové.“ Ukáže na nápis na zdi. „Dokonce i když bych tě nechala jít dovnitř, Master Damien tam nebude. Máme samostatnou herní plochu výhradně pro členy, kteří chtějí mít soukromí. Tam bude Master Damien. Kromě Master Jacka, je nejvyhledávanějším Domem v klubu, proto je vždy zaneprázdněný.“ Zaváhá a pokrčí rameny. „Ví, že jsi tady. S Domy je to celé o kontrole. Přijde, až si bude myslet, že je správný čas.“

„Mohla bys mu dát vědět, že tu plánuju zůstat do zavření?“ Usadím se na gauč. „Můžeš mu také předat zprávu, že pokud nevyjde, pak si na to najmeme službu. Pokud má velký vliv, nebude se mu to možná líbit, a to znamená, že by mohl ztratit kontrolu nad soudním řízením, protože možná nedostane oznámení o termínech soudu a další žádosti, které máme.“

Kitty se nervózně zasměje. „To není zpráva, kterou by Master Damien rád slyšel. Pokud se nevrátím, nebo pokud se vrátím a nesednu si, budeš vědět, co si o tom myslel.“

Poté, co odejde, procházím se kolem recepce, hraju si s prstenem, který mám na řetízku. Přestože s tím prstenem nemám spojené dobré vzpomínky, nedokážu se ho vzdát, ale někdy mě skutečně tíží.

Když se Kitty konečně vrátí, její tvář je červená. „Říká, že pokud podepíšeš dohodu, můžeš jít.“

Můj puls se zrychlí, když mi podá dokument. „Kde je pero?“

„Nejdřív by sis to měla přečíst.“

„Viděla jsem spoustu dohod,“ řeknu jí. „A nemám v plánu zůstat tu, takže existuje jen velmi malé riziko, že se něco stane. Půjdu tam a pak ven.“

„Je to jiný druh dohody.“

S povzdechem si sednu a přečtu krátký dokument, ve kterém jsem požádána o potvrzení, že je mi víc než osmnáct let, souhlasím se všemi činnostmi, které se odehrávají v klubu, nezpůsobím vlastníkovi žádné zranění a souhlasím s tím, že vše, co uslyším nebo uvidím, nebudu nikde šířit, včetně identity členů klubu. Nejsou tu povoleny žádné mobilní telefony ani nahrávací zařízení. Porušení dohody nebo pravidel klubu bude mít za následek právní a/nebo občanskoprávní potrestání, jaké vlastník bude považovat za vhodné.

„Potrestání?“ Moje ruka se vznáší na čarou pro podpis. „Co znamená potrestání?“

Kitty se otočí, aby mi ukázala jasně červená stehna. Na její kůži můžu vidět skutečné otisky rukou.

„Ach. Můj. Bože.“ Zírám na ni v šoku, když se otočí. „Udělal ti to kvůli mé zprávě?“

„Udělal to, protože jsem nechala recepci bez dozoru a bez dovolení.“ Na tváři se jí roztáhl úsměv. „Není tu horko? Většina zdejších submisivních by umřela, aby dostala výprask od Master Damiena.“

Vzrušení ze strachu proudí skrze mě, ale když se posunu ke dveřím, podá mi další dokument. „Tohle si také musíš přečíst a podepsat.“

„Vážně?“ Vezmu si papíry. „Budu tam jen na pět minut. Čtyři, když to půjde rychle.“

Kitty se zasměje. „On si myslí, že to bude delší než tohle.“

O pět minut později následuju Kitty do útrob bestie. Moje srdce divoce buší, když procházím dveřmi. Když se zastavím, vidím fantastický bar – dlouhý pult, police plné lahví, kožené židle, několik stolů,  televize v rozích…Ale počkat. Je to muž na vodítku?

Okolí může vypadat obyčejně, ale lidé nejsou. Vidím všechno od nahoty ke korzetům, od kůže až po krajky, od pryže až po řetězy.

„Master Damien nedovoluje v tomto prostoru jakoukoli hru,“ řekne. „Je to tu jen pro relax.“

„Jistě,“ řeknu, ačkoli jak může relaxovat osoba, která klečí na podlaze a okolo krku má vodítko?

Kývne na dva statné vyhazovače, a ti otevřou ocelové dveře. „Tady jsou soukromé fetišistické a hrací pokoje.“ Kitty ukáže na chodbu. „Nezapomeň, že v dohodě, kterou jsi podepsala je, že nikomu neřekneš, co a koho tu uvidíš.“

Podívám se na její stále růžová stehna a tvrdě polknu. „Jop, dostala jsem zprávu.“

Široká a prostorná, s lesklými černými mramorovými dlaždicemi, tmavě purpurově zbavenými zdmi, ozdobnými svícny a lustry z tepané oceli, je chodba jak smyslná, tak i děsivá. Projdeme přes několik zavřených dveří, mnoha s okny s roztaženými závěsy, aby odhalily pokoje, které obsahovaly vše od polstrovaných lavic až ke klecím.

„Tady tohle je výklenek pro bičování.“

Vylekám se, jak uslyším třesknutí bičem a podívám se do výklenku, který je slabě osvětlený a vymalován tmavě červenou. Žena v červeném prádle je obličejem ode mě přivázaná k velkému dřevěnému kříži. Za ní je vysoký, svalnatý muž s krátkými tmavými vlasy a zvedá bič. Má na sobě kožené kalhoty a černé triko. Takhle zezadu je úchvatný. Široká ramena se zužují ke štíhlým bokům, pevnému zadku a svalnatým stehnům.

Něco se nimrá v zadní části mé mysli a zastavím se, když udeří. Pohyb je hladký a silný, jeho zádové svaly se boulí a napínají, jak se špička biče dotkne odhalených hýždí. Vykřikne a vyklene záda, její ruce se napnou.

„Dal jsem ti svolení křičet?“ Jeho hluboký, bohatý, velící hlas vyšle známou třesavku přes mou páteř.

„Ne, pane.“

„Tohle je Master Jack,“ zašeptá Kitty. „Je sadista. Hraje si pouze s nezkušenějšími submisivními, a i přesto je velmi vybíravý.“ Zatahá za mou paži, ale nemůžu se hýbat. Nevím, zda je to tou scénou nebo mužem, ale nemůžu se odtrhnout.

Master Jack znovu ženu udeří. Na jeho levé ruce uvidím tetování, ale nemůžu rozpoznat design. Žena se prohýbá proti kříži, a já se hrbím nad červenými podlitinami pokrývající její záda, i když na nich nevidím žádnou krev. Bič znovu práskne a ona zalapá po dechu, její nohy to vzdají.

„Žlutá,“ řekne, její hlas je chraplavý.

„Máme bezpečnostní systém,“ vysvětlí Kitty. „Červená znamená stop. Žlutá znamená zpomalit, nebo že si není jistá, zda může přijmout víc. Zelená znamená začít.“

Master Jack opatrně umístí bič do stojanu na stěně a přejde k ženě na kříži. Jeho kožené kalhoty při každém kroku vržou a jeho boty dupají o podlahu. Vyzařuje z něj syrová síla a ladnost jeho pohybů je mi tak bolestně známá. Setřesu Kittynu ruku. Musím vidět jeho tvář.

Po krátkém rozhovoru se ženou se otočí a jeho pohled se uzamkne s mým.

Rampage.

Má ruka vyletí k mým ústům, ale nedokážu potlačit zajíknutí. Jak může Redemptionská drbna, nejlepší kamarád každého, profesionální sportovec a prototyp rytířství být tady, bičujíc ženu?

Jeho oči se zúží a ztuhne, pak se odvrátí pryč, jako by mě neznal. Natáhne se pro bič a znovu udeří ženu na kříži.

„Musíme jít,“ trvá na svém Kitty. „Master Damien nemá rád, když musí čekat.“

Stále v šoku ji následuji do kanceláře na konci chodby. Tmavovlasý muž v elegantním italském obleku a ostře bílé košili rozepnuté u krku nás pozdraví za jeho stolem. Vyzařuje z něj síla a je i cítit z celého pokoje.

„Jste Damien Stone?“ Stále vykolejená z mého setkání s Rampagem, jsem sotva zaregistrovala vycházející Kitty z otevřených dveří.

„Jsem.“ Natáhne ke mně jeho ruku. „Hádám, že pro mě něco máte.“

Podám mu obálku a vytáhnu mobil, abych si poznamenala čas.

„V klubu není dovoleno mít mobily.“ Otevře obálku. „Souhlasila jste s tím, když jste podepisovala dohodu.“

„Jen jsem se chtěla podívat na čas. Potřebujeme to mít zaznamenané.“ Zvednu mobil, abych mu ho ukázala, a on mi dá chladný a tvrdý pohled.

„Také jste souhlasila, že budete potrestána, pokud porušíte pravidla, což jste právě teď udělala.“

Má krev ztuhne a podívám se, zda jsou dveře stále otevřené. Chodba je prázdná a můj únik je zřetelný. „Nechtěla jsem nic fotit ani nahrávat.“

„Tady se nesmí porušovat pravidla.“ Prohlíží si dokumenty a pak je hodí na stůl. „A poněvadž jsi odhodlaná přerušit mé podnikání, nevidím žádný důvod dělat ti laskavost.“

„Whoa.“ Udělám krok dozadu a pak další, ruce natáhnu v obranné pozici. „Tak za prvé, nejsem právník nebo žadatel. Jen doručuju dokumenty. A za druhé, neudělala jsem nic špatného. Nesouhlasila jsem s tím, že budu potrestaná za dělání své práce.“

Damien ke mně přejde, tak rychle, že zaklopýtnu, jak spěchám se vzdálením se. „Souhlasila si. Takže se přiučíš lekci.“

„Pokud se mě dotkneš, budu křičet.“

V jeho očích září pobavení, natáhne se k mým vlasům, omotá jeho ruku kolem mého culíku, než jím škubne, tahajíc mou hlavu dozadu. „Pak křič. Miluju ten zvuk.“

Možná si myslí, že jsem jedna z těch žen, které nerady vyvolávají scény, žena, která se bojí adrenalinu, žena, která nemůže zvládnout trochu bolesti. Chlapec mě odhadl špatně.

Zakřičím. Stejně jako jsem radostně zakřičela, když mě Vetch Retch vybral z davu a vytáhl na stage; jako jsem křičela hrůzou, když jsem našla lásku mého života v posteli s jinou, jako jsem křičela radostí, když Rampage vyhrál jeho boj.

V chodbě za mnou uslyším kroky.

„Co to kurva?“ Rampage vtrhne do kanceláře, jeho hrudník se zvedá a jeho pohledná tvář se mračí. „Kriste, Damiene. Co to děláš?“

Na moment jsem omráčená. Je úchvatný. A nejen proto, že má na sobě kůži, která obepíná všechny jeho správná místa a upnuté tričko, které ukazuje každé zvlnění jeho břišáků. Je krásný v jeho temnotě, nádherný v jeho hněvu a mé tělo se třese, když zachytí můj pohled.

Master Damien upevní jeho úchop na mém culíku. „Podepsala dohodu. Porušila pravidla. Hrozí mi, že bude křičet, pokud se jí dotknu. Víš, že nemůžu odolat výzvě.“

„Nech ji jít.“

Ve vzduchu mezi nimi praská elektřina. Ačkoli jsou tito dva ve stejném soupeřícím vzezření, Rampage je  nejméně o dva palce vyšší, širší a svalnatější. A to si jako vážně Master Damien myslí, že může porazit profesionálního bojovníka MMA?

I přesto ale Master Damien není člověk, který by se nechal zatlačit. S trhnutím jeho brady nasměruje Rampage na papíry na stole. „Doručila to klubu. Gerry Turner udělal jeho krok. Snaží se nás zavřít.“

„Zasraný bastard.“

„Přesně mé myšlenky.“ Master Damien mě zatahá za vlasy. „Myslel jsem si, že se zbavím své frustrace na téhle malé porušovatelce pravidel.“

„Takže pak nejsi o nic lepší než Turner.“ Rampage zvedne obočí ve varování. „Vyřídím si to s ní.“

„Čekala čtyři hodiny, než vstoupila.“ Master Damien mě konečně uvolní a já si třu svou hlavu. „Radši bys jí měl dát ochutnat to, co chce.“

Rampageovo oči přejdou za mě a popadne mou ruku. „Pojď.“ Vykročí z místnosti, napůl mě za sebou vleče. Pak otevře boční dveře a zavede mě k malému parkovišti za budovou.

„Podepsala si dohodu?“ zeptá se a pustí mě tak prudce, že klopýtnu.

„Ano, ale…“

 „Pak rozumíš tomu, že neřekneš nikomu nic, co jsi tady viděla.“ Jeho rty jsou v rovné lince, jeho pohled mi připadá zlostný. „A pokud dokonce přemýšlíš o tom, co by ti Master Damien udělal, není to nic v porovnání s tím, co bych ti udělal já.“

Má ústa se otevřou a zavřou a můj mozek není schopen smířit se s tímto zuřivým, rozzlobeným a ohrožujícím člověkem. Není to Rampage, kterého znám. Používá násilí jen v ringu, nebo k lidem, kteří ublížili někomu, o koho se stará.

„Omlouvám se. Nevěděla jsem, že jsi tady. Amanda potřebovala někoho, kdo by doručil dokumenty.“

„Amanda.“ Zvedl ruku, projel si skrz jeho vlasy a potřásl hlavou. „Kriste. Nevěděl jsem, že je to do toho zapojená.“

 „Neřeknu jí o tobě.“ Vytáhnu telefon. „Jen jsem si poznamenávala čas doručení. To je to, o co mi šlo. Čas, adresa a potvrzení totožnosti. Nic jiného.“

Rampage si povzdechne. „Kde parkuješ? Doprovodím tě. Je příliš pozdě na to, abys tu v noci chodila sama.“

V tichosti jde vedle mě po silnici. Mám tolik otázek. Ohledně klubu, co se tam děje, co dělal s tou ženou a jestli se nebojí, že to někdo zjistí a zničí tak jeho profesionální kariéru. Ale spíš chci vědět, jestli se můžu stát členem a jestli to se mnou udělá. Nicméně, jeho nasupené chování mě odradí od toho říct víc než „Tohle je moje auto,“ když dorazíme na parkoviště.

„Omlouvám se,“ řeknu mu znovu, když odemknu auto.

„Přestaň to říkat.“

„Promiň-“ Odmlčím se, když na mě zírá. „Je to britská věc. Čaj a omluva je součástí naší DNA. Pokud tě někdo srazí, pak se omluvíš za to, že jsi byl na jeho nebo její cestě. A když se něco stane – smrt, válka, manželství, miminko – máme čaj.“  Pokrčím rameny a stále blábolím. „No, kromě mě, protože já mám ráda kafe. Nepředpokládám…“

„Jdi domů, Pen.“

Z jeho tónu nemůžu říct, zda ke mně cítí soucit, znechucení nebo hněv. Ale vím, že se mezi námi něco zničilo. Mám pocit, že jsem ztratila kamaráda.

Takže jdu domů. A pak vytáhnu z mé malé krabičky břitvu a řežu se, dokud má bolest neodejde pryč.