Giovanni - 19. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Konec odpočinku. Ring volný, kolo první…    Sinnel

Gio nepoznával dva muže, kteří čekali u hlavního vchodu do odbavovacích terminálů, oblečeni v ležérních oděvech a se znuděnými výrazy na tváři. Vypadali, že oni ho však poznali. Jejich postoje se bleskově změnili do nejvyšší pohotovosti a pohledy se zaměřili na ženu po jeho boku. V duchu zaklel.

Konfrontace v hustém provozu veřejného letiště by mu jen hrálo do karet. Ale v tuhle chvíli to nebylo to, co by chtěl nebo potřeboval. Poté, co předchozí noc změnili hotel, je nikdo nenašel. Když parkoval, podařilo se mu najít dost slušné místo, aby tam mohl ukrýt auto. Měl však podezření, že by mohlo k něčemu takovému dojít.

Koneckonců, letiště McCarran bylo nejbližší letiště k místu, kde Gio bydlel, a které si vybíral k letům do Vegas. A jak Maximo, tak i Franco to věděli.

Propletl si prsty s Kim, lehce je stiskl, a pak si ji přitáhl blíž k sobě. „Tesoro?“

„Hmm?“

Kim byla zcela ztracena ve svém vlastním světě a úplně zapomněla na okolí. Vzhledem k těm obrovským věcem, které se jí děly v životě, jí to Gio nemohl vyčítat.

„Máme společnost.“ Kim okamžitě prudce zvedla hlavu a očima se zaměřila na dva muže, kteří se blížili směrem k nim. „Poznáváš je?“

Kim přikývla. „Několikrát jsem je viděla v Maximově přítomnosti.“

Gio předpokládal, že se jedná o Maximovi muže, protože jinak by si jich pravděpodobně u Franca všiml. „Víš, co dělají v la famiglia?“

„Ne, ale když jsou poblíž, Franco se drží mimo jejich dosah.“

Takže pokud Franco nevyhledával jejich společnost, pravděpodobně neměli příliš vysokou roli, protože jinak by se jimi ten idiot obklopoval. I když to byly jen domněnky.

„Dobře,“ zamumlal Gio a znovu Kim stiskl ruku. „Promluvím si s nimi. Zůstaň zticha a dělej vše, co ti řeknu. Budeme v pořádku.“

Nebo by měla být ona, pomyslel si Gio.

To byla ta jediná věc, na které skutečně záleželo. Gio potřeboval dostat Kim do New Yorku. To bylo všechno. Zbytek za něj udělá jeho rodina a to bez ohledu na to, zda se vrátí nebo ne.

„Dobře,“ odpověděla Kim tiše.

„Giovanni Marcello, že?“ zeptal se jeden muž.

Gio pokrčil rameny. Jednou rukou stále držel Kim. „Jistě. Nemůžu říct, zda jsme tady na stejné úrovni, protože nemám ani zasrané ponětí o tom, kdo jste.“

„To právě teď není důležité,“ řekl druhý muž dutě. „Jak víš, pokud je čas zabíjet, se obvykle nepředstavujeme.“

Skvěle. Vymahači.

Perfektní.

Teď už Gio chápal naprosto přesně, proč si od nich Franco držel odstup. Vymahači představovali ty nejchladnokrevnější muže z rodiny. Nejnebezpečnější. Jistě. Hlavní náplní jejich práce bylo zvládnout problémy. Nebo spíš rodinu jich zbavit. Někteří z nich mohli být ve svých metodách docela kreativní a krutí. A v závislosti na druhu zásahu ještě víc.

„No, pokud mi nedáte svá jména, nemáme si moc co říct,“ řekl Gio a pokračoval v chůzi kolem obou mužů.

Na rameno mu dopadla ruka, která ho zastavila.

„Laskavě dej svou zasranou pracku z mého těla pryč,“ řekl Gio chladně. „Skutečně mi nebude vadit uříznout ti ji, pokud potřebuješ ukázat příklad, jak to udělat.“

Chlap svěsil svou ruku dolů. „Skutečně jsi věřil, že bude tak jednoduché sednout na letadlo a opustit Vegas? Víš, jak obrovskou část Vegas Maximo vlastní?“

„To je mi jedno.“

Ale ano, Gio si toho byl vědom.

„Jeden telefonát,“ pokračoval muž a v jeho slovech se objevoval humorný podtón. „Jen to stačilo, abychom zjistili, že na devátou ránu je na tomhle letišti rezervována letenka na jméno Marcello. Maximo má muže u každého vchodu na tohle letiště, kteří jen čekají na to, až se objevíš.“

Neexistovala žádná věc, jako bylo soukromý a Gio si byl jistý jako peklo, že ve světě, ve kterém žil, ani nemohl nic takového očekávat. Ochrana osobních údajů byl jen vtip. Něco, v co lidi rádi věří, že mají. Všichni někoho někdy potřebovali. Stačilo strčit pár dolarů do správné kapsy a mít v telefonu kontakt na pár lidí a všechno bylo možné.

„Já nejsem tím, kdo dneska ráno odlétá,“ odpověděl tiše Giovanni a poslední část prohlášení muže ignoroval. „Nech mě jít. Za deset minut se k vám znovu připojím.“

„Ach, to si nemyslím. Víš, že takhle to nefunguje.“

Gio si z ramene stáhl Kiminu tašku a vložil jí ji do ruky. „Tessoro, běž se odbavit.“

„Ani ona nepůjde,“ řek muž a ponuře se usmál.

Když onen muž začal sahat dovnitř svého saka, Gio se ušklíbl. „Ano prosím, jen vytáhni zbraň, kterou schováváš a to přímo v tomhle velice otevřeném a rušném terminálu. Jsem si jistý, že kamery právě teď natáčí každý tvůj obličej z každého zasraného úhlu. Stejně tak, jako jsou na listu policajtů Marcellové, bych se klidně vsadil, že tam jsou i Sorrentosové. Sakra, pravděpodobně bude mít každý z vás i svou vlastní nástěnku. Federálové milují vymahače, protože vy barstardi pokaždé, když hrozí, že byste mohli strávit trochu času za mřížemi, hned otočíte.“

„Pozor, kreténe.“

„Ne, nemyslím si, že to udělám,“ řekl Gio s úsměvem. „Tvrdí v ulicích, ale jako mimina v kriminále, že? Jen pokračuj. Vytáhni svou zbraň. Ztropím tu největší zasranou scénu, kterou jsi kdy viděl, a pokud nás odtud chceš dostat, věř tomu, že úřady budou mít víc než dost materiálu na to, aby tě dostali. Jen do toho, udělejme to.“

Vyšší muž udělal krok směrem ke Kim a Gio se přesunul před ni. Cítil, jak se mu rukama svírala zezadu saku, ale stále zůstávala klidná, přesně tak, jak ji o to požádal.

Míjela je spousta lidí. Chodili dovnitř i ven. Několik z nich stálo u popelníku a kouřilo cigarety. Podél chodníku byly zaparkovány vozidla taxi, aby odvezli pasažéry pryč. Nikdo si nevšiml panujícího napětí nebo tlumeného výhružného rozhovoru, který probíhal jen pár kroků od nich.

„Máme své příkazy,“ řekl chlap a snažil se donutit Gia sklonit zrak.

„To je milé,“ řekl Gio posměšně. „Jsem si jistý, že Max ocení, že jsi aspoň dodržoval jeho pokyny. Hned poté, co Kim nasedne na svůj let.“

„Ona nikam neletí.“

„Vlastně ano. Copak jsi na to ještě nepřišel nebo jsi tak tupý, abys to nedokázal pochopit?“

„Správně, už mám dost tvých keců, sráči.“

Gio se zašklebil a zvedl ruku, aby ukázal nový kroužek z bílého zlata, který zdobil jeho prst. „Slibuji, že jakmile moje žena chytí své letadlo, mě můžete odvézt zpátky.“

Oba muži na krátký okamžik zaváhali. To bylo přesně to, co chtěl Gio vidět.

Naneštěstí to netrvalo dlouho.

„To je vtip,“ zamumlal menší, zavalitější muž.

„To není. Vím, že tu není nikdo, kdo mi pomohl. A i když mi nic z toho, co jsem udělal, nezaručí bezpečnost, moje příjmení jí poskytuje ochranu před celým světem. Věř, že pokud můj otec do konce dnešního dne neuvidí svou novou snachu, přijede do Las Vegas a vypukne tu peklo, které ještě nikdo z vás neviděl. Byl bych nerad člověkem, který by za to byl odpovědný. Jestli si byť jen na vteřinu myslíš, že na vyřešení situace sem pošle takovou bandu idiotů, jako jste vy dva, tak to se mýlíte,“ pokračoval Gio stejně klidným sebejistým tónem. „Přijede Antony, spolu s mými bratry. A ještě horší bude to, pokud moje matka zjistí, že jsem se oženil, a ona nedostala příležitost setkat se s mojí ženou. Sakra, Antony by sem jel už jen proto, aby Cecelii uklidnil. Po tom všem, nic neříkám o tom, jak rád bych prolil tvou krev.“

Oba muži ztichli. Vypadali, že ztratili řeč i svou sebejistotu.

Gio to využil ve svůj prospěch. „Je to ten samý muž, který zavraždil otce své manželky poté, co nechal zavraždit jeho nejlepšího kamaráda. Co myslíš, že udělají lidem, kteří zavinili smrt jeho snachy, co? Skutečně chcete být mafiány, kteří zacházeli s manželkou Marcellů s despektem? Antony ctí jen pár pravidel, a můžu vás ujistit, že tohle je rozhodně jedno z nich.“

Menší z obou mužů přimhouřil oči. „Po tom, co jsi udělal s ní -“

„Cazzo, cafone. Drž hubu,“ nařídil druhý muž svému partnerovi. „Tohle je něco, co stojí za zvážení. Tony je… ohledně manželek la famiglia zvláštní a to bez ohledu na to, kdo je jejich manželem.“

Gio potlačil úsměv. Věděl, že první bitvu už vyhrál.

Jen vzácně slyšel, že by se kdy někdo o jeho otci zmiňoval jako o Tonym. A obvykle to byl někdo ze syndikátů mimo jejich kruhy. Nikdo z jejich rodiny se nedovážil použít jeho přezdívku. Dokonce ani Antonyho nejbližší přítel a důvěrník Paulie. Tohle bylo jméno, které Giův otec používal v době, kdy byl mnohem mladší a náladovější, než ve svém současném věku. Vypadalo to, že vyšší muž byl zhruba v Antonyho věku, takže Gio uvažoval, zda se ti dva muži možná kdysi střetli.

„To nemůžeš myslet vážně!“

„To myslím,“ řekl muž prostě. „Před deseti lety či tak nějak jsem byl na setkání rodin jako pozorovatel. To bylo poprvé, co jsem se s ním setkal. Když se kápo odmítl omluvit své vlastní ženě za to, že ji před ostatními lidmi u stolu nazval puttana, Tony mu to později oplatit. Vyřízl mu jazyk a díval se na to, jak se ten udusil svou vlastní krví. Rico, ta žena dokonce ani nebyla z jeho vlastní rodiny. Nikdo nic neřekl. Nemohli. Tohle byla pro všechny dobrá lekce respektu. Zároveň to představovalo připomínku toho, jak tichý muž může vštípit strach.“

„Stephane -“ začal mluvit Rico.

„Zvaž, co jsem právě řekl,“ opakoval Stephan. „Nevím jak ty, Rico, ale já bych byl raději, kdyby můj jazyk zůstal přesně tam, kde je.“

Dobře. Takže teď už Gio aspoň znal jejich jména.

Giovi neuniklo, že přitom, jak muž vzpomínal na své seznámení s Antonym Marcello, mu Kim pevněji sevřela sako. Nebylo to poprvé, co Gio slyšel něco takového o svém otci, a pravděpodobně to byla pravda. Byl to důvod, proč byl Antony v jejich zločineckém světě tak oceňovaný. Respekt, který šel ruku v ruce se strachem.

„Ale jsem si vědom, co udělá Max, pokud se vrátíme jen s jedním z nich,“ řekl rozzlobeně Ricco. „Jsi vyděšený z důsledků, které by mohl udělat člověk z New Yorku?“

„Nejen to,“ odsekl Stephan. „Věřím v Cosa Nostra. Pokud budeme ohýbat pravidla, můžeme očekávat to, že je budou ohýbat i všichni ostatní. A jakmile to začne, všechno půjde tak jako tak do pekla.“

„Oni už porušili pravidla!“

„Ne,“ opravil ho Stephan, který znovu přerušil ticho. „On to udělal. Ona se jednoduše kurvila. Nemůžeme od ní čekat, že bude následovat víru, o které s ní nikdo nepromluvil.“

„Hele,“ varoval je Gio temně. „Coura je zasraně silné slovo.“

Stephan se podíval na Kim, která stála za Giem. „Řekl jsem, kurvila. Ne coura. To je to nejlepší slovo, které si ode mě vysloužila za své chování. Měl bych dodat, že to nehraje ve prospěch ani jednoho z vás, ale vůči Antonymu Marcello cítím zdravý respekt.“ Pak se s povzdechem znovu otočil ke svému komplicovi. „Za těchto okolností, Maximo pochopí, proč jsme se nedrželi jeho instrukcí. Rico, musím ji nechat jít.“

„Odpovědnost za tyhle sračky na sebe bereš ty. Ne já.“

„Jako vždycky,“ řekl Stephan.

Gio už neztrácel další čas. Otočil se na patě, políbil překvapenou Kim a vzal její obličej do dlaní. A i když nechtěl, pak se odtáhl a zasypal ji polibky až ke klíční kosti. Kim ho pevně sevřela za sako, jako by ho nechtěla pustit.

„Tady. Tohle si musíš vzít,“ řekl Gio a vytáhl složený oddací list. Dal jí ho do kapsy její tašky. „Bude to důkaz toho, že máš příjmení, které je uvedeno na objednané letence. Neohlížej se na mě. Jen projdi dveřmi, vyzvedni si lístek a běž k bráně. Nesnaž se mi volat ani psát. Až budu moci, budu tě kontaktovat.“

Kim ho sevřela ještě pevněji. „Ale…“

„Přijedu hned za tebou.“

Musel.

„Marcello, neměl bys té dívce lhát,“ řekl Stephano.

Gio se napjal a odolal nutkání toho chlapa praštit. „Slibuji, Kim.“

Kim s vytřeštěnýma očima pevně sevřela popruh tašky. „Gio?“

„Tesoro, jdi.“

„Ale -“

„Kim, jdi.“

A věř mi, chtěl dodat.

Kim se natáhla a ještě jednou ho políbila. „Miluji tě.“

„Ti amo,“ opakoval Gio. „Tak, tak strašně moc.“

Kim bez dalšího povzbuzení Gia pustila a bez ohlédnutí prošla zbytek cesty ke vstupu na letiště.

„Skutečně bys neměl té dívce lhát,“ zopakoval Stephan.

Gio pokrčil rameny. „Možná lžu pro tebe.“

„Nemůžeš čekat, že po tom, co jsi udělal, opustíš Vegas živý.“

„Že případně odjedeš, to je jisté,“ dodal Rico s úšklebkem. „Po částech.“

Skvěle. Gio neukázal ani špetku strachu. Nemohl. Přes první kolo ho dostaly znalosti, sebedůvěra, trocha domýšlivosti a chladné chování.

Určitě by ho to mělo zvládnout dostat se i přes druhé.

„Zbraně nebo mobilní telefony?“ zeptal se Stephen.

„Zbraň za opaskem a telefon v kapse saka,“ odpověděl Gio.

„Dobré vědět. Díky upřímnosti je vše jednodušší.“

O tom Gio pochyboval.

P.S.: Pokud nezapomenu, můžete očekávat další kapitolu mimořádně už ve středu :)