CIC - kapitola 31 - 35

Překlad: Arey
Kor.: Ann

31/ Změna plánů

Charlotte

„JE SÁM?“

„Ano, ale…“ Portia nedořekne, když vejdu.

„Byla jsem připravená odejít na kampaň Děti budoucnosti, když mi Clarissa řekla, že jsi jí dal rozkaz všechno zastavit, dokud se znovu nepodívám na plán,“ říkám mu.

Je uprostřed volání a říká něco nesrozumitelného do přijímače.

Natlačím rty do tenké linie, otočím se, abych odešla.

„Zůstaň,“ řekne mi, když projdu místností ke dveřím.

Nadechnu se a otočím a zůstávám na místě, prezidentský znak je přímo pod mýma nohama.

Jeho obočí se svraští, jak poslouchá telefonát.

Přejdu dopředu, položím dlaně na stůl a nakloním se dopředu. Mračím se. Pracovala jsem na této události týdny; Řekla jsem mu o tom včera. Nevěří, že budu opatrná? Je to tak frustrující!

Chvíli čekám. Je stále pohlcený telefonátem, a tak si vykračuju kolem stolu a pak se vmáčknu mezi ním a zatraceným psacím stolem. Ruce mám v bok a věnuju mu své nejsilnější zamračení.

Pozvedne koutek úst. Natáhne se a odepne horní knoflík mé košile. Zadrhne se mi dech, jeho oči září chtíčem.

„Rozhodně, souhlasím, že to vůbec nebude problém,“ říká do telefonu.

Přitáhne mě ještě víc ke stolu, jednou rukou mě zvedne na stůl, roztáhne od sebe moje nohy, aby mohl sklouznout prsty pod moji sukni a odtáhnout moje kalhotky.

Můj hlas je chraplavý. „Nedělej to.“

Dost aby to slyšel on, ale nikdo jiný na lince.

Zachytím dolní ret mezi zuby a těžce dýchám, když ukazováčkem přejíždí po mém otevření. Mluví o nějakém zákonu, když zamíří jedním prstem k mému vstupu, a pak jim zajede dovnitř. Jsem tak mokrá, že jednoduše tam vklouzne. Sténám a prohnu se v zádech.

Rozepíná mou košili, dokud se nerozevře. „Pak to dokázat můžeme, že ano?“ Říká a smysluplně se na mě dívá, když mi odtáhne košili stranou a pak látku podprsenky stáhne pod mé plné prso. Bradavka je tak těžká a tvrdá, že i vzduch v místnosti ji bolí.

Vzdychám, když se nakloní a foukne na ni. Rozkoš se rozuteče po celém mém těle. Zakousne se do ní a já zakousnu výkřik a zajedu rukou do jeho vlasů a zatáhnu.

„Dobře. Očekávám to zítra na mém stole.“

Zavěsí a zvedne se, chytí mě kolem pasu a vede mě přes Oválnou pracovnu do přilehlého obývacího pokoje. Zabouchne za námi dveře, položí mě na pohovku a usadí se na mě. Vytáhne mi sukni až k pasu, já se natáhnu pro jeho zip, zatímco mi odtáhne kalhotky stranou a pak vrazí prst zpátky dovnitř.

Skuhrám. Prsty jeho volné ruky zajedou do mých vlasů.

Moje tváře hoří dychtivostí.

„Ochutnej se,“ přikáže a zvedne ruku z mých stehen, abych se ochutnala.

Udělám tak.

Osvobodí se - pak je uvnitř. Hluboko uvnitř, kde ho chci. Potřebuju ho.

Začne přirážet, sténá jak já.

Mokrými polibky mi přejíždí po krku, saje mou bradavku a pak hladí mé malé, zaoblené břicho. Stíny stromů venku z okna nad námi stojí, ale nedokážu se soustředit na nic jiného než na něho.

Zvednu boky směrem vzhůru, hladovím po něm – on vždy hladověl po mně.

„Bože,“ zasténám.

„Tišeji, zlato,“ říká tiše, jemně, když mi vrazí jazyk do úst, a houpe se, dokud nejsem blízko a vezme nás, kam musíme jít.

Poté se posadím, upravím si šaty a pozoruju ho na chvíli. Má rozcuchané vlasy, ústa růžová a vypadá trochu posedle, je tou nejvíce sexy věcí, jakou jsem kdy viděla. Ale nechci, aby to věděl.

„Stále jsem podrážděná,“ zamumlám.

Vstane a zapne se. Pak mě vezme za bradu, nakloní se, hlasitě mě políbí. „To já taky. Vím, že víš lépe, Charlotte.“

Sténám a odstrčím ho, když se zvednu. Mattovy oči mě vpíjí, když si narovnává kravatu a zajišťuje manžetové knoflíky, zatímco já cítím, že jsem sjetá na droze jménem prezident Hamilton.

„Nezruším to,“ varuju ho.

„Nechci, abys to zrušila,“ pevně odpoví. „Chci, aby sis to ulehčila. Zmírnila tempo. Včera jsem tě varoval. Nežertuju o tobě a našem dítěti. Máš roky, abys podpořila své cíle.“

„Matthew… Doktor řekl, že bych měla pokračovat v životě jako dosud.“

„A tam je námitka. Ty nemáš normální život, Charlotte.“

Otevře dveře do oválné pracovny, kráčí ke svému psacímu stolu, popadne brýle a nasadí si je a čelo se mi svraští, když se usadí do křesla.

Palcem si přejíždí přes bradu a znovu začne číst papíry.

„Matte?“ Požaduji.

Zvedá hlavu.

„Slibuju. Na ničem jiném mi nezáleží tak jako na tobě a tomto dítěti,“ ujišťuju ho.

Kývne a klidným hlasem řekne. „Dobře. Pak je mezi námi jasno,“ říká a snadno se vrátí zpátky do práce.

Jen zírám.

Vzhlédne. „ Ztratil jsem svého otce moc brzy. Nehodlám tě ztratit kvůli vyčerpání - nebo naše dítě kvůli rozsáhlému turné. Nestojí to za to. Nic nestojí.“

Můj hněv trochu roztaje; Zdá se, že nevydržím být dlouho naštvaná.

Vím, že je frustrovaný, protože FBI nenalezla žádné nové vodítko do případu jeho otce. Je to starý případ. Co Matthew chce je téměř nemožné. Ovšem na Úřad naléhá, aby byl lepší, zlepšil své strategie, inteligenci a své týmy - je dokonce strategicky zaměřen na získání finančních prostředků jak pro FBI, tak pro CIA, aby zajistili, že Spojené státy mají nejvyšší míru kompetence při hledání spravedlnosti.

Nemožné pro něj neexistuje.

Chaos je koneckonců nejlepším přítelem zločince. A včera jsem se do něj okamžitě vrhla, aniž bych přemýšlela o Matthewových frustracích.

Usmívám se, zatímco sleduju, jak čte obsáhlý dokument v rukou. „Miluji tebe a ty hloupé brýle,“ přiznám.

Můj úsměv trochu zmizí, když se na mě podívá. Usměje se na mě a přitáhne brýle k nosu a pohlédne na mě přes pokoj. „Ty tvoje sladký řečičky mě nepřesvědčí, abych ti dovolil se upracovat do morku kostí. Na mě tohle nefunguje.“

„To jsem si ani nemyslela.“ Zalhala jsem a přešla ke dveřím. „Vím, co funguje.“ Ústy jsem naznačila orál.

A vidím, jak se jeho nejšťastnější úsměv dotkne rtů, než se opře zpátky do křesla, dívá se na mě střízlivě a zavrní, dráždí mě. „To je pravda.“

Směju se, jak odcházím a mířím přímo ke Clarisse.

„Sdělila jsi prezidentovi, co jsi chtěla?“  Ptá se Clarissa s úsměvem v očích.

„Jo, jistě.“ Spíš jsem mu dala malý kousek těhotného zadku. Jdu ke svému stolu a podívám se na plán. „Souhlasíš s ním, že je to hektický plán?“

„Od chvíle, kdy jsme to navrhli, řekla jsem, že v tak krátké době bychom nemohli rozumně pokrýt všechny tyto školy.“

„Proč jsi nic neřekla?“ Sténám. „Musíme ho udělat znovu.“

„Protože jsem věděla, že si dupne,“ přiznává, stále zdánlivě pobavená.

Zavzdychám a všechno si prohlédnu, vyčerpaná jen z přemýšlení o všech návštěvách.

„Co když přijmu skupinu vášnivých žen, aby mi pomohly pokrýt všechny tyto oblasti - rozšiřovat zprávu Dětí budoucnosti?“ Zeptám se.

Clarissa tuto myšlenku miluje natolik, že ten večer máme nový plán a naplánované setkání se ženami jako já, které chtějí, aby děti měly ty nejlepší příležitosti, nejlepší budoucnost, nejlepší sebevědomí a jednoho dne nejlepší šance na dosažení snů.

Tu noc jsem neskutečně unavená, když ucítím matraci v jeho posteli se pohnout a jeho tělo mě zezadu obejme. Povzdechnu si, když přitiskne nos k mému krku a políbí mě tam.

„Hádej co? Nakonec tě neuplatím ústy.“ Ospale vydechnu.

„Zkusit to můžeš.“ Jeho úšklebek je vřelý, jak se mi tře o hrdlo.

Usmívám se. „Dneska jsem měla skvělý nápad a našla jsem způsob, jak to všechno udělat, aniž bych… jak jsi to řekl? Upracovala se do morku kostí?“ Zamračím se a otočím se. Střelím mu temný pohled, když se opře o lokty nade mnou.

Dokonce i ve stínu můžu rozpoznat jeho obličej, jeho holou hruď, nádherně nahou a svalnatou, když se nakloní nade mne. „To je pravda,“ říká.

Jeho oči. Přísahám, že jsou jako nejlepší káva, kterou kdy ochutnáte.

„Vážím si toho, že bereš vážně mé obavy,“ říká, když mi odhrne vlasy z čela. „Co je moje, je moje. A chci svou dívku vždycky v bezpečí.“ Sjede níž po mém těle, jeho oči vypadají divoce a ochranářsky, když mě políbí na břicho. „A naše malé taky.“

Zavřu oči, jeho jemný polibek rozšiřuje teplo po celém mém těle.

„Jsi připraven v pátek zjistit pohlaví?“ Natáhnu a prsty zajedu do jeho hustých vlasů, pak sáhnu na strniště na jeho čelist, cítím, jak mě škrábe na kůži.

„Taky jsem již připraven, aby se už narodilo.“ Zakření se na mě.

Přejíždím mu prsty po hlavě, když se tulí k mému těhotnému břichu. „Nemůžu se rozhodnout, co si myslím, že je,“ říkám zamyšleně.

„Nezáleží na tom, co si myslíš, že je,“ říká, když se vrátí nahoru, opře se o polštář a přitáhne mě k sobě.

Směji se. „Pravda.“

„Přesunul jsem pár věcí, abych u té noviny mohl být s tebou,“ říká chraplavým hlasem, když mě k době přitáhne za bradu a políbí.

„Děkuji.“

„Nemohl bych si to nechat ujít. Nemůžu si pomoci.“

V PÁTEK vystupujeme z auta po prohlídce u gynekologa. Matt si rovná kravatu po plném polibku, který jsem mu dala v autě na cestě sem. Jsem tak šťastná. U vytržení. Dítě vypadá dobře. Mám fotku ve své kabelce - několik fotek, ve skutečnosti - a viděli jsme jeho dokonalé tělo, oči a obličej. A jeho pohlaví.

Když doktor potvrdil, co to bylo, řekl nám to s úsměvem, a Matt a já jsme se na sebe navzájem podívali - to všechno bylo tak skutečné, teď můžeme dát dítěti jméno.

Reportéři v Bílém domě jsou neklidní, slyšeli o mé prohlídce a dostali povolení čekat na náš návrat na schodech.

„Presidente Hamiltone, víte, co budete mít?“

Přitáhne mě k jeho hrudi, když oba stojíme před novináři, a všichni se uklidní. Řekne jen tři slova.

„Je to chlapec.“

„Je to chlapec!“ Vrátí všichni šťastně.

„Rychlá fotka, pane prezidente!“

Slyším ozvěny dalších reportérů, kteří tuto myšlenku zastávají.

„Dobře - udělejte pár záběrů a pak věřím, že nás necháte se vrátit k našim pracím.“

Začínají cvakat fotoaparáty a my pózujeme u vchodu do Bílého domu. Mattova ruka spočívá na mých zádech a jeho pohled se střetne s mým, zatímco se na sebe usmíváme. Myslím, že oběma se stále přehrávají novinky v našich myslích - jsem celá paf a okouzlená, že mám malého chlapce, mého malého Matthewa Juniora - když Matt, znovu celý pan prezident jim řekne: „Dobře, máte toho dost, pěkný den přejeme,“ a odvede mě dovnitř.

Chytí mě za zadek, když míříme po chodbách. „Měj se dneska dobře, manželko.“

„Budu. Zařizuju dětský pokoj. Ty to rozjeď, manželi.“

Mrkne a jeho úsměv mě oslní, když se vydá k západnímu křídlu.

32/ Pozvánky

Charlotte

Týdny a měsíce ubíhají, zatímco připravuju dětský pokojíček a pokračuju s kampaní Kids for the Future (pozn. Děti pro budoucnost) a Matt se dál schází s hlavami států, podepisuje smlouvy a vyjednává o dohodách.

Jedna ze škol, kterou navštívím během mého méně nabytého programu, zažádala, zda by prezident nemohl promluvit k středoškolákům a já byla nadšená, když souhlasil.

Pokaždé, když Matt mluví, je kolem něj dav lidí. Řekli byste, že je to kvůli důležitému odkazu jeho rodiného jména, ale já vím, že proto tomu tak není. Lidé jsou mu rádi na blízku. Rádi ho poslouchají. Všude v Americe jsou hrdí lidé – hrdí na to, že jsou Američani.

Dnes přiznávám, že jsem radostí bez sebe, že ho můžu znovu poslouchat pronášet řeč.

„Je lehké věřit, že nemůžeme dostát našeho životního poslání. Nikdy jsem nevěřil, že bych mohl – nebo se o to třeba jen snažil. Poté, co jsem přišel o otce, jsem si neustále připomínal, co svět ztratil a cítil jsem se bezmocně. Ale nebyl jsem bez moci. Měl jsem sílu dát vám věc, kterou jste chtěli nejvíc. Mě. Nikdy nepodceňujte svoji sílu.“

Jakmile domluví, ohromí mě potlesk a povzbuzování.

Jedeme zpátky domů, Wilson a Stacey jedou s námi, oba se smějí od ucha k uchu a ani se nesnaží skrýt spokojenost.

Ekonomika roste, export se zvýšil o dvacet procent a každý den se na trhu objeví nové nabídky práce. Kromě toho se Matt zasluhuje o práva menšin, práva gayů, žen a kontroluje šíření nukleárních zbraní.

Mluví k novinářům, jako by to byli jeho nejlepší kamarádi, zastavuje se a pozdraví všechny muže a ženy, a jeho zpráva je vždy jasná – ať dělá cokoliv. VY můžete něco změnit.  VY můžete vytvořit nová pracovní místa. VY můžete něco vyvinout, změnit, osvobodit. VY můžete být sami sebou.

Být prezidentem není jednoduché. Někdy mi přijde jako roky vzdálené, co jsme s Mattem byli idealisti. Ale někdy, stejně jako za ten poslední rok, mám pocit, jako bychom byli stejní realisti.

Měsíce plynou tak rychle mezi prezidentováním a veřejným životem, který k Bílému domu patří. Už jsem blízko termínu porodu – tělo mám plné křivek a nějakým způsobem to mého muže velmi vzrušuje. Dokonce i mě. Jsem citlivá – jeho dotyky na mé kůži jsou vždy elektrizující. Dnes večer jsme pozvání do Washingtonu, D.C. na premiéru filmu jednoho jeho kamaráda a já přemýšlím, jestli si budu moct obout podpatky. Možná bych si mohla vzít baleríny a dlouhé šaty.

„Vypadáš nádherně,“ řekne Lola.

„Chceš říct, že někdy nevypadám?“ Nadzvednu obočí.

„Haha. Opravdu, Charlotte. Lidé jsou tebou posedlí a Matthew Hamilton je ti oddaný. Miliony žen tam venku sní o tvém životě. Sexy prezident, který se tě dotýká, když tancujete, jak se na tebe zasněně dívá, jako bys byla jedinou věcí na světě.“

„Jsem skoro v devátém měsíci,“ řeknu.

„Právě! A pořád něco děláš.“

„Lolo, zabíjíš mě,“ zasměju se.

Ale i tak si rozpustím vlasy na růžové šaty.

Jsou elegantní, ale hodící se k těhotné ženě.

Matt mi zapne šaty a já se na sebe dívám do zrcadla. Zůstane stát za mnou, vpíjí se do mě očima. Divoce se na mě usměje. „Jsi tak nádherná. Občas mě to rozptyluje,“ zasměje se a políbí mě něžně na rty.

„Nemáš ani tušení, kolik mozkových buněk ženám umře, když kolem nich projdeš,“ řeknu.

Překvapeně se zasměje a já se k němu přidám, vezmu si malou kabelku a doprovodí mě dolů.

Po filmu se koná párty a Matt a já se rozhodneme, že na hodinu zůstaneme, užijeme si trochu zábavy.

Během večera, kdy se setkám s hlavními herci a Matt mluví s jeho kamarádem producentem, si všimnu, že k němu ženy neustále chodí a přijde mi zajímavé je sledovat flirtovat, i když ví, že je ženatý. Je slušný samozřejmě, taky je to Hamilton, ale jednoduchost je pryč a zdá se, že už mu není příjemné flirtovat. Je tak oddaný a já ho za to zbožňuju.

Jsem překvapená ale, že na něj ty ženy dál doráží, i když dává najevo, že nemá zájem.

Myslím, že je přitahuje něco víc, než jeho krása. Něco víc než jeho moc.

Myslím, že k nim promlouvá jeho lidskost. Skutečnost, že nikdy nehraje, že je dokonalý. Místo toho vždy dělá, že dokonalý není, ale snaží se být. Jako by věděl, že jeho nedokonalost – jeho přehnaná starost a strach, že nebude dobrým otcem, manželem a zároveň prezidentem – ho dělají skutečným. Že všechny naše nedokonalosti nás dělají reálnými, protože nikdo nejsme dokonalí, ani prezident. Jednoduše chceme někoho, kdo nás postrčí k tomu, být naší nejlepší verzí. Jako to dělá on.

Přistihnu se, že se slepě dívám do prostoru a když si to uvědomím, rychle se otočím. Když se otočím zpátky, naše pohledy se setkají – a jeho oči se vpijí do mých a sjedou dolů na mé vypouklé břicho, které nosí jeho syna. Mám termín za pouhý týden. A stejně jako jsem si toho všimla za poslední měsíce, když se na mě dívá, vidím to. Záblesk tak rychlý a oslňující, že mě skoro oslepuje.

Vypadá, že ho potlačuje, snaží se ho dostat pod kontrolu, ale vidím ho. Všechnu tu lásku, touhu, chuť být nejlepším mužem. Pro mě. Pro nás.

„Prezident nikdy nezklame, všichni se za ním otáčí,“ řekne Alison vedle mě, když se zamícháme do davu lidí, její foťák je neustále připraven někoho vyfotit.

Je pravda, že se na něj lidé dívají. Ačkoliv vím, že ti lidé ho milují pro víc, než jeho hezkou tvář, protože i přes skutečnost, že vyrostl se vším, nic nepředstírá. Jeho rodiče z něj vychovali normálního muže s jeho úkoly, disciplínou a upřímným a ne-sebestředným přístupem. Popravdě se mu nikdy nelíbilo, když s ním lidé zacházeli jinak, jako třeba že mu nedovolili za sebe platit. Vždycky svou část zaplatil, i když trvali na tom, že ho chtějí pozvat. Jeho rodiče do něj vtlačili férovost nebo možná je to jen on sám.

Ten muž je nezapomenutelný a ví to.

A teď je prezidentem, mým manželem a brzy otcem mého dítěte.

Zamračím se, když si všimnu Wilsona, jak k němu zamíří tak diskrétně, jak je to jen možné, což vzhledem k tomu, jakou pozornost Matt přitahuje, moc nejde. Matt skloní hlavu, přikývne a pak jeho oči najdou moje.

Někdy mě jeho výraz zneklidní. Nadzvednu si sukni a rozejdu se přes místnost směrem k němu.

„Stalo se něco?“

„Musíme jít,“ řekne.

Doprovodí mě ke dveřím, ruku mi drží na bedrech, když mi pomůže do auta.

Vím, že ať se stalo cokoliv, je to velké. Jinak bychom neodešli. Něčemu musí okamžitě věnovat svou pozornost.

„Zaútočili na nás na Středním východě.“

Zalapám po dechu. Pak si položím ruku na břicho, když pocítím kontrakci. Cítila jsem je neustále a bylo mi řečeno, že je to normální – že se tak tělo připravuje.

„Co je?“ Podívá se na mě se starostí v očích.

Setkám se s jeho pohledem. „Snad… jen zkouška.“ Ale Murphyho zákon potvrdí, že není.

33/ Miluješ mě

Charlotte

Donutí mě je počítat po cestě do Bílého domu. Mezi kontrakcemi mám pravidelně čtyři minuty.

„Můžeš na mě počkat?“ zeptá se Matt, když přijedeme k Bílému domu a posadí mě na nejbližší pohovku.

„Pokusím se,“ slíbím.

„Počkej na mě,“ řekne. Hlas má pevný a zní jako by rozkazoval vesmíru, zčásti se dožadoval a zčásti prosil.

Vidím na něm, že se to v něm pře, že chce být na dvou místech současně. Potřeba, kterou nemůže naplnit, i když je nejmocnější muž v téhle zemi.

Stiskne čelist k sobě. „Nesnáším, že ti tohle musím udělat.“ Nahne se ke mně a chytí mou tvář do dlaní. „Miluju tě.“

Přivkývnu, chci ho potěšit. „Pokaždé, kdy mě držíš blízko k sobě, pokaždé, když se na mě podíváš, mi připomeneš, jak moc mě miluješ. Když uděláš tohle...“ zvednu jeho ruku a políbím ho na ni, tak jak on líbá mě. „To je vše co potřebuju. Jen vědět, že jsi tu a že jsi to nejlepší pro tuhle zemi a pro mě.“

Nadechnu se, když ucítím další kontrakci a snažím se nevykřiknout.

Matt si toho všimne. „Další?“

„To je v pořádku. Jdi.“

Zaváhá.

„Jdi.“

Zanadává.

A pak se otočí a zamíří pryč.

„Zavolej její matce,“ nařídí Staceymu.

„Ano, pane.“

Neřeknu mu, že máma s tátou jsou v Karibiku a nemůže se sem dostat, aby mě podpořila, nehledě na to, jak rychle by přijela.

Bolest přichází a odchází ve vlnách, ale obavy o to, co se stane našim lidem, jsou ještě horší.

Mám pocit, jako bych spolkla sklo, užírá mě, co všechno se může stát- snažím se uklidnit a udržet své dítě v sobě ještě o chvíli déle.

34/ Tragédie

Matt

Patro pod Oválnou pracovnou je Situační místnost.

S lidskou posádkou, která je tam 24 hodin sedm dní v týdnu, je to nejlepší místo, kde přijít na to, jak  se vypořádat s důležitými věcmi. Mozek Bílého domu.

Kde jsem mluvil ve videokonferencích s jinými hlavami státu. A nařídil krycí operaci vedle jiných tajných.

Vejdu s Dalem Coinem a Arturem Villegasem, šéfem mých bezpečnostních poradců.

Před inaugurací mě ředitel CIA informoval o všech krytých operacích, které se vedly proti nepřátelům. Ty, které byly osobně schváleny mým předchůdcem Jacobsem, stačilo ztratit slovo a utnout je. Zůstal jsem zticha, operace pokračují.

Jedna věc je být kandidátem; druhá je být prezidentem.

Některé z těch operací byly velmi nebezpečné a jen s malým profitem pro Ameriku. Ale také máme spojence, což je třeba brát v úvahu.

I tak, když velíte nejmocnější armádě na světě, nemůžete se chovat, jako by šlo o hru. Každý pohyb našich vojáků je třeba naplánovat, strategizovat, pak nahrát a zanalyzovat. A nehledě na to, jaké informace máme, je neustále plno možných výsledků, jak to dopadne. Nezáleží na tom, jak důkladně to prodiskutujeme, nikdo vás nepřipraví na to, poslat muže a ženy do války.

Vaše priority se změní. Získání lepšího přístupu k informacím způsobí, že se dramaticky změní váš pohled na svět.

Jen doufám, že dělám správná rozhodnutí.

A jsem si jistý, že jedno dělám teď.

Generálové už jsou usazeni u stolu. Posadím se na své místo, nakloním se dopředu a počkám, než se zeď přede mnou rozevře a rozsvítí se na mě obrazovka. Střední východ byl horkým místem už dlouho předtím, než jsem převzal velení. Diktátoři, ozbrojení rebelové, zasraná ISIS.

„Na pozicích,“ řekne generál Quincy.

Všichni se na mě podívají. Ticho je ohlušující.

Jedna vteřina, dvě vteřiny.

„Opětujte palbu.“

35/ Jsem tu

Charlotte

Zasáhne mě další kontrakce a tělem mi projede vlna bolesti, prochází do všech svalů.

Zasténám a chytím se opěradla vedle mě.

Cítím, jak se ve mně dítě pohybuje a zastavím se na místě, stisknu nohy k sobě.

Sakra, tohle dítě je něco.

Zrovna jsme vešli do Národní nemocnice. Požádala jsem svůj tým, aby mě sem přivedl a nechali jsme Mattovi zprávu. Teď mě doprovází agenti a lidé lapají po dechu, když mě vidí vejít do nemocnice samotnou.

Bez Matta.

Bez prezidenta.

„Paní Hamiltonová! Panebože,“ vykřikne sestřička, když mě uvidí se vpotácet dovnitř s rukama přitisknutýma na břichu a strachem ve tváři.

Strach, který se znásobí, když si uvědomím, že přivedu tohle dítě na svět, zatímco můj manžel se vypořádává s národní bezpečnostní krizí.

Otřesu se a snažím se odtlačit myšlenky stranou, když přijde další kontrakce. Zasténám a cítím, jak mi po nohách stéká voda.

„Sežeňte První dámě vozík! HNED!“

„Zavolejte doktora Conwella!“

Cítím, jak mě někdo posadí na vozík a než se naděju, ležím v nemocniční posteli.

Cítím, jak mi kůží projede jehla, uvidím monitory kolem sebe a doktory, kteří vchází do pokoje. Zdá se, že všichni chtějí pomoct přivést na svět prezidentovo dítě.

Nohy mám nahoře a přes ně přehozenou látku, asi kvůli cudnosti. Ale popravdě v tuhle chvíli je mi cudnost někde. Chci to dítě venku, v mém náručí.

Uslyším šeptání a hluboký doktorův hlas: „Paní Hamiltonová, zdá se, že se dítě přetočilo a budeme muset udělat císařský řez.“

„Je dítě v pořádku?!“

„Ano, madam. Nebojte se, máme vše pod kontrolou. Udělám vše, co je v mých silách, abych tohle dítě přivedl na svět tak rychle a bezpečně, jak jen to půjde.“

Cítím, jak mi spadne srdce až do žaludku, jak mě zavalí náhlý strach.

Potlačím výkřik a zavřu oči.

Dej se dohromady, mámo, řeknu si. To zvládneš.

„Dobře, Charlotte, jdeme na to. Neměla byste nic cítit, možná jen lehký tlak...“ Doktorova slova slyším jako z dálky, já jsem někde jinde.

Jestli tu nemůže být Matt se mnou, já můžu být s ním.

Se stále zavřenýma očima myslím na Matta… jeho ruce kolem mého břicha, když mě objímá zezadu, a když se naše oči střetnou v zrcadle.

Jeho hluboký hlas, který zpívá mému břichu brzo ráno.

Jeho pusu, kterou mi líbá čelo, když mi přeje dobrou noc.

Jaký je to pocit, cítit jeho ruce na mé kůži, když mi masíruje záda.

Jak si mě k sobě přitáhne, když už skoro spí, podvědomě používá své tělo, aby mě chránil před čímkoliv.

Jak mi přejíždí zezadu nosem po krku po milování, jak mě lechtají jeho vlasy, když se nadechuje mé vůně.

Ucítím slzy v očích a chybí mi víc, než kdy předtím. Chci víc, než cokoliv jiného, aby tu byl, aby se mi díval do očí, držel mě za ruku, říkal, že vše bude v pořádku a že si vedu dobře.

Slyším pípající monitory. Otočím hlavu na stranu a uvidím vedle sebe Stacey, jak mě drží za ruku.

Požádala jsem ji, aby za mnou přišla, než začali s císařským řezem, protože je to moje nejbližší přítelkyně, kterou v Bílém domě mám. Považuju ji za rodinu.

Dívá se na mě těma svýma sladkýma modrýma očima, lehce přikyvuje, tiskne mi ruku a podporuje mě. Usměju se na ni, cítím tolik lásky a vděku, že nemůžu nic jiného, než jí jen očima poděkovat za to, co pro mě dělá.

Otočím se a dívám se do stromu.

Soustředím se na dýchání. Nadechnout… vydechnout…

Za pár minut konečně uvidím a budu držet své malé dětátko… to, kterému jsem pomohla růst v břiše… toho, které mi tancovalo v břiše, když uslyšelo Mattův hlas… toho, které mě kopalo, když mělo hlad…

A pak uslyším ten zvuk. Pláč dítěte.

Začnu plakat, slzy mi stékají po tvářích.

„Gratuluju, paní Hamiltonová.“

Uslyším potlesk, když se ke mně začnou přibližovat bílé přikrývky.

Instinktivně natáhnu ruce, nechci nic jiného, než ho držet.

Sestřička mi ho něžně položí do náruče a já se setkám s tím nejkrásnějším, nejnevinějším a nejbaculatějším růžovým obličejem, který jsem kdy viděla.

Zírají na mě krásné šedé oči zpod dlouhých řas a já se nikdy necítila šťastnější, kompletní, požehnanější.

Cítím v sobě tolik lásky a jak se mi srdce rozbíjí na milion kousků.

Vidím se v něm. Vidím v něm Matthewa. Vidím záčátek rodiny.

Příliš brzy si ho musí sestřička vzít zpátky, aby ho zkontrolovali a zjistili, jestli je v pořádku.

Toužím po něm, ještě víc, než toužím po Mattovi.

Na vteřinu zavřu oči a cítím, jak usínám, vyčerpaná ze všeho, co se stalo za posledních dvacet čtyři hodin.

Bojuju, abyh udržela oči otevřené, ale pořád se mi zavírají.

Z dálky uslyším hlas, který bych si nikdy nemohla splést s jiným. Hluboký, přikazující, mužský a dožadující se: „Kde je?“

Slyším několik běžících kroků na chodbě.

„Musím ji okamžitě vidět!“

„Pane Prezidente-“ Zaslechnu hlas.

Slyším otevřít a zavřít dveře, cítím, jak jeho přítomnost zaplní místnost. Zašeptám jeho jméno.
“Pane Prezidente, gratuluju...“

Okamžitě ucítím jeho ruce na sobě, jak chytí můj obličej do dlaní a obklopí mě jeho teplo.

Palcem mi otře slzu, která mi stéká po tváři, „Matte...“

Otevřu oči a vidím, jak se na mě dívá temnýma očima. „Jsem tady, zlato.“