AFN - 28. kapitola

Překlad: Peťa

LOREN HALE

Na balkoně řve muzika z bazénu pode mnou, ale aspoň je tu větší soukromí než v ložnici. Všichni na sebe na dnešní večer hází pěkné oblečení do klubu – náš poslední výlet v Cancunu, než odcestujeme zpět do skutečného světa se zodpovědnostmi a závazky.

Zírám na obrazovku svého telefonu. Pět zmeškaných hovorů od mého terapeuta. Měl bych mu zavolat zpátky, ale když mluvím s Brianem, nutí mě to cítit se jako selhání. Nasadí ten extracitlivý tón, jako kdybych to už podělal, a já to nemůžu poslouchat. Nechci ho slyšet, jak se mě snaží uklidňovat nebo mi říkat, že bych měl být zastrčený doma v posteli, kde alkohol neexistuje, kde mi moje neřest nezírá do obličeje.

Lily podnikla větší úsilí, aby zůstala s terapeutkou v kontaktu. Když ji vidím na telefonu, obvykle je na druhé straně Allison.

Sednu si na plastovou židli a otevřu zprávu, kterou mi nedávno poslal otec.

Emily Moore

789 Huntington Drive

Caribou, Maine 04736

Ať už se cítil mimořádně velkorysý, k dispozici, hodný – spontánně mi dal adresu mojí biologické matky. Žádal jsem ho o ni jen jednou. Když mou žádost zamítl, nechystal jsem se kvůli tomu plazit. Teď když vím, kde žije, nevím co dělat. Vidět ji otevře nová vrata, která mě možná zpětně srazí.

Nejsem si jistý, že jsem připravený to zvládnout.

Třese se mi ruka a ohlédnu se přes rameno. Nikdo mě nesleduje, ale pokud vytočím číslo, budou věřit, že na druhém konci je můj terapeut. Nikdo mě nebude rušit. To je aspoň moje naděje.

Naťukám známé číslo, a když linka klapne, promluví, než mám šanci. „Hovory na velkou dálku nejsou kurva levné. Jak čekáš, že za to zaplatíš?“

Slova mého otce se do mě provrtají a s takovou lehkostí vytáhnou nejistotu. „To fakt není tvoje starost.“

„Greg Calloway dává dcerám kapesné. Lily si nebude moct dovolit podporovat tvou apatii věčně.“

Pevně sevřu telefon v ruce, tak hrozně se snažím se soustředit. Nakonec, měl jsem důvod, abych mu zavolal. „No, protože platím od minuty, můžeš přestat mluvit o penězích a nechat mě mluvit?“

„Urychli to, musím se vrátit na schůzi.“

Odešel ze schůze, aby odpověděl na můj hovor?

To je vše, co ke mně projde. Greg by nikdy nepřerušil schůzi kvůli jedné ze svých dcer. Pokud Lily svého otce potřebovala, poslal asistentku a pak si ji našel, když práci dokončil. Můj otec – všechno kvůli mně pustil, když mě vychovával. Když jsem mu zavolal ve škole, on byl tím, kdo vkráčel do ředitelny. Ale potřeboval jsem ho, jen když jsem byl v průšvihu a on na mě řval za to, že jsem ho způsobil.

„Našels toho kluka?“

„Tyto věci chtějí čas, Lorene,“ řekne odměřeně. „Odpovědi nepadají jen tak ze zatraceného nebe.“

Stlačím si můstek nosu a ostře se nadechnu. „Koukni, stalo se něco dalšího,“ řeknu rychle. „Poslal balíček do domu Callowayových.“

Slyším šustění na jeho konci, jako by hledal pero a papír. „Okay, dej mi detaily.“

Vysvětlím umělý penis a vzkaz, přičemž se snažím být specifický, i kdy vše, co chci, je najít toho kluka a udělat mu ze života živoucí peklo. Mučí ji.

„Nežádal o nic? Ani o deseticent?“

„Ne.“

„Tahle chorá sračka dává jasně najevo, že se nestará nebo chce být nalezený, ale budu se maximálně snažit.“ Odmlčí se. „Jak jí je?“

Hořce se zasměju. „Odkdy se staráš?“ Neměl Lily nijak zvlášť rád, když jsme byli teenageři. Věřil, že mít ženskou za kamarádku, je jako odpuzovač na holky a že pokud mi neposkytuje sexuální laskavosti, pak bych ji měl odkopnout. Ale věděl jsem, že jakmile jsem si začal falešný vztah s Lily, bude potěšený. A byl. Jen proto, že se pro mě najednou stala užitečnou.

Nikdy jsem ji takhle neviděl – jako věc, kterou můžu ošukat nebo odhodit. Pohled otce na ženy je vyšinutý.

„Prosím tě, prakticky je moje snacha,“ řekne defenzívně. „A pokud Greg a Samantha Callowayovi někdy zjistí, že je závislá na sexu, nemysli si, že nebudou reagovat přiměřeně.“

„Co to má znamenat?“

„To znamená, že až budete oba zlomení a bezdomovci, budu tady, abych posbíral kousky. Přesně tak jak jsem to s vámi dvěma dělal vždycky. Uklidím váš zatracený nepořádek.“

Zúžím oči na zem. Tohle je jeho podělaný způsob, jak mi říct, že tu pro mě bude, až všechno půjde do sraček.

„Jen najdi toho kluka,“ odseknu.

„Samozřejmě.“ Druhý konec probodnou hlasy a pak řekne: „Musím jít. Partneři začínají být neklidní. Netrpěliví zmrdi. Uvidíme se příští týden?“

Nevím na co, ale skončím jen tím, že řeknu, že jo. Zavěsíme a já se cítím stejně paranoidní a nervózní jako předtím. Očividně to nepomohlo. To žádný rozhovor s mým otcem skutečně nikdy.