Untamed - 6. kapitola

Překlad: Tsukiko Haruka

Stužky a krajka zbrocené krví

Emery

Chci Rylera nenávidět. Chci ho nenávidět, protože dal mému otci přednost přede mnou, ale nenávidět ho se ukazuje jako obtížný úkol. S Rylerem vedle mě se zdá vyučování nekonečné, zvlášť po přečtení papíru, co na hodinu napsal.

Emery, Emery, Emery,

Tak nádherná.

Se rty k zulíbání.

Očima uhrančivýma.

Pokožkou tak jemnou, až láká mé prsty.

Jako rudá růže,

vzkvétá pro celý svět.

Ale i když se růži daří

navzdory slunečnímu svitu

a dešti,

tak chřadne.

Na pokraji uvadnutí,

ze zoufalé potřeby vzduchu.

Chřadne.

A celý svět to jednoduše sleduje.

Jak okvětní lístek za lístkem opadává

na zem.

Rád bych je sebral

a dal je zpátky.

Pomohl jí znovu kvést.

Ale jsem bezmocný,

vázán tichem.

Jeho slova znějí jako omluva, ale nejsem si jistá za co. Za práci pro mého otce? Za to, že není člověk, za kterého jsem ho měla? Za to, že prozradil otci, že jsme spolu šli ven potom, co mi dopřál jednu z nejlepších nocí v mém životě?

Snažím se však příliš nepřeceňovat, co se mezi námi děje. Když se nad tím opravdu zamyslím, Ryler pořád pracuje pro mého otce a dal mu přede mnou přednost. Nemělo by mě to překvapovat.

Několik prvních týdnů jsem předstírala, že Ryler neexistuje a měla bych se toho držet, přesto jsem během lekce velmi rozptýlená, příliš si vědomá každého Rylerova pohledu mým směrem, pokaždé na mě zírá. Nikdy jsem si nepředstavovala, že by mohl být můj čas strávený ve škole takový. Představovala jsem si svobodu. Ten život, co jsem si vysnila během pozdních hodin, které jsem přetrpěla připoutaná k posteli, slíbila jsem si svobodu. Začínám věřit, že se ten sen nikdy nesplní. Že ta dlouhá cesta, ze které jsem chtěla seskočit, bude vždy pod mýma nohama, a povede mě k budoucnosti, kterou pro mě připravili rodiče, ve které se provdám za Evana.

Pravděpodobně má matka pravdu. Pravděpodobně je boj s nevyhnutelným zbytečný. Pravděpodobně, nehledě na to, co dělám, skončím přesně tam, kde jsem začala.

“Chceš jet domů mým autem?” Znakuje mi Ryler, jakmile hodina skončí. Shromažďuje své knihy, čeká na odpověď a vypadá neklidně. “Teď musím jít pracovat, ale můžu jít po práci pěšky, takže ty nebudeš muset.”

Zakroutím hlavou, mezitímco sbírám učebnice ze stolu. “Budu v pohodě. Beztak na mě venku čeká Evan.” Lžu. A jako bych měla na jazyku jed.

Cítím se hrozně špatně za to, že jsem mu lhala. Ale potřebovala jsem lhát, abych získala chvíli ticha a klidu, trochu času, abych se rozhodla, co si počít se svým životem. Možná uteču. Možná zůstanu. Možná se vzdám. Možná budu bojovat. Nemám ponětí, ale potřebuji na něco přijít, protože takhle nedokážu pokračovat.

Cesta domů je jediný čas, co pro sebe dokáži získat, protože jakmile dorazím do bytu, bude tam Evan, připravený mi ukrást každou unci svobody a přivlastnit si ji. Středa je den, kdy mě navštěvuje. Kdy se mě dotýká. Kdy si mě přivlastňuje. Alespoň to je to, co tvrdí.

Ryler se zamračí, když skloní hlavu, aby viděl na display telefonu. Potom telefon odloží a znakuje, “Nevěděl jsem, že máš schůzku s... Evanem.”

Obklopí nás trapné ticho. Jednou jsem Rylerovi pověděla, že jsme se s Evanem rozešli—a my se rozešli—ale Evan je Evan a odvolal náš rozchod, pak do toho skočil můj otec. Teď musím s Evanem chodit, protože jsem se otci protivila.

“Hele, jsi v pohodě?” Ryler se zastaví ve dveřích a zablokuje mi cestu ven. “Vypadáš naštvaná… je to kvůli tomu, že jsem řekl otci o tom, že jsme šli ven? Protože si to chci u tebe vážně vyžehlit, Emery. Jen mi pověz, co můžu udělat.”

“O to nejde. Všechno je fajn.” Stisknu rty k sobě a nasaji vzduch. “Ale měla bych vyrazit. Evan nenávidí čekání.”

Dřív než může cokoliv říct, přitisknu si knihy k hrudníku a pospíchám pryč opuštěnou chodbou. Je polovina letního semestru a většina studentů je doma, aby si dali pauzu od školy. Já navštěvuji letní kurzy, abych mohla znovu začít—nový start.

Utéct, utéct, utéct na nějaké nové místo, kde mohu získat další nový start. Co ti brání?

Držím hlavu sklopenou, když vycházím ven z budovy a začínám svoji krátkou cestu domů. Paprsky mi dopadají na zadní stranu krku a ohřívají vánek, který mi tančí ve vlasech, když míjím lidi a procházím ulicí. Ve chvíli, kdy dojdu domů, je z mých vlasů zamotaný nepořádek a make-up mám rozmazaný z těch málo slz, co mi musely uniknout z očí. Ve vstupní hale skopnu boty a vejdu do koupelny.

Zírám do zrcadla pověšeného na stěně a obdivuji svůj chaotický vzhled.

Ťuk. Ťuk. Ťuk.

Stlačím víčka k sobě při tom zvuku. Vím, o koho jde, aniž bych se zeptala. Evan nikdy nechodí pozdě.

Naposled krátce pohlédnu na svůj odraz v zrcadle, než se vydám k hlavním dveřím. Pokud bych byla ta dívka, ve kterou mě matka vychovala, opláchla bych si obličej a učesala si vlasy, ale já rozpoutávám nebezpečnou vzpouru.

Řekla o mně, že jsem blázen, tak ať si to ostatní klidně myslí.

Když otevřu dveře a nikoho nevidím, moje srdce vynechá úder. Trhnu hlavou směrem ke schodišti a podívám se nahoru i dolu, potom doprava na parkoviště. Nikdo tu není, kromě Violet. Stojí před starým náklaďákem, dlouhé prameny jejích červených a černých vlasů povlávají ve větru. Kapota náklaďáku je zvednutá a vypadá to, jakoby kontrolovala olej.

Poškrábu se na hlavě. Klepala to ona? Měly jsme spolu svoji podivnou, opileckou chvilku, když jsme si porozuměly a společně se smály. Ale proč by zaklepala a utekla?

Odvážím se vykročit ven a otevřít pusu, abych na ni zavolala, jestli náhodou neviděla někoho odcházet po schodech. Ale pak se moje holé chodidlo otře o nějaký papír a čelisti se mi zavřou, když můj pohled klesne dolu k zemi. Na rohožce spočívá osamělá bílá obálka ovázaná červenou stuhou.

“Ne další.” Chvilku na obálku zírám, potom se shýbnu a seberu ji. Přitisknu si ji k hrudníku a ještě jednou se podívám na Violet, která stále pracuje na náklaďáku, potom zalezu zpátky do bytu.

Zamknu dveře, potom odtáhnu obálku od hrudníku a odvážu stuhu. Ale zastavím se, když mi na prstech ulpí červená substance. Krev. Ta stuha je nasáklá krví. Zkontroluji si top. Přímo nad mým srdcem je krajka na mém topu zbarvená do červena.

Prsty se mi třesou. “Ó můj bože, čí je ta krev?”

Bez nápadu na další způsob, jak získat odpověď, roztrhnu obálku a vysypu z ní kus papíru.

Víme, co jsi udělala.

Upustím obálku na zem a uskočím. Zády se opřu o dveře a podlomí se mi kolena. Víme, co jsi udělala.

Na mých rukou je krev. Na mých rukou je krev. Někdo ví, co jsem udělala.

Z očí mi vyhrknou slzy, jak popadnu papír a obálku, roztrhám je a hodím do koše. Potom běžím zpátky do koupelny, svléknu se, vlezu do sprchy a drhnu si pokožku pod proudem teplé vody. Když jsem hotová, pořád se cítím špinavě, ale už nepláču.

Opustím koupelnu s proudem páry, který mě následuje, mezitímco kolem sebe obmotávám ručník. Vstoupím přímo do ložnice, ale zastavím se v polovině, když slyším své jméno.

“Emery, kam si myslíš, že jdeš?” Evanův hlas zazní z obývacího pokoje a způsobí, že mi vstávají chlupy na krku. “Už jsem na tebe čekal dost dlouho.”

Přitáhnu si ručník blíž k tělu. “Promiň, musela jsem se osprchovat.”

Slyším ho jít po chodbě směrem ke mně a zavřu oči. Tělo mi ztuhne, když cítím, jak se do mě noří jeho teplo. O okamžik později se mi rty otře o šíji.

“Musíme si promluvit,” zašeptá, mezitímco se o mě otírá boky, “o tom, že se ke mně nastěhuješ.”

Zvednu víčka a podívám se na konec chodby s představou, jak otevírám okno a vylétávám ven do světa

Jaké by to bylo mít křídla?

Mít dost svobody na to uletět

a zmizet na obloze.

Uletět pryč. Vysoko.

Uletět a nikdy se neohlédnout.

Vznášet se vzduchem s příchutí svobody.

“Říkala jsem ti, že na to nejsem připravená.” Můj hlas zní stejně prázdně jako moje srdce. Každý kousíček míru, co jsem cítila, se rozpadá.

Uleť, uleť, uleť.

Nebo dopusť svoji pomalou smrt.

Evanovy prsty se mi utáhnou kolem paže. “Myslím, že můžu změnit tvůj názor. Vlastně ti to slibuju.” Nehty se mi zařeže do masa, když mě vede do ložnice.

Jakmile spadnu do postele, začne dostávat svým slovům a přejíždí mi jazykem dolu po krku. Nemáme sex, ale jen protože spěchal na nějakou obchodní schůzku. Přesto s každým jeho dotykem, další okvětní lístek růže, o kterých Ryler psal, uvadá a padá k zemi. Ale Ryler se nikdy neukáže, aby je posbíral.