Untamed - 5. kapitola

Překlad: Tsukiko Haruka

Pravda bolí

Ryler

Ráno poté, co jsme šli s Emery na koncert, se vykradu při východu slunce a zamířím zpět k sobě. Stálo mě spoustu úsilí opustit její teplo a téměř okamžitě mi začalo chybět. Ale musel jsem se vrátit zpátky domů a vztyčit zeď mezi práci a tužby. Práce má přednost a špatné vycházení s Emery by mohlo všechno pokazit. Musíme se nějak spřátelit. Jen nemohu přijít na to jak.

Ležím v posteli až do odpoledne, potom sporadicky pracuji na úkolu a myslím na Emery. Vzpomíná si vůbec na minulou noc? Pokud ano, znamená to, že ke mně už pravděpodobně nebude tak chladná a odtažitá?

Emery mi pohlcuje mysl. Část mě chce seknout s prací a prostě ji nechat mě pohltit; utéct s ní a nikdy se neohlédnout. To odhalení je překvapující. Naposledy jsem takové intenzivní city choval k Auře, a to mě dostalo do kupy problémů.

Nemohu si dovolit se znova dostat do takových problémů.

Okolo druhé odpoledne vklouznu do čistého trička s botami, potom zamířím nahoru zkontrolovat Emery, jak mě instruoval Doktor, abych to dělal každý den.

Na půli cesty ze dveří mi přijde zpráva od Doktora.

Doktor: Jestli se Emery zeptá, tak jsi mi prozradil, že jste šli ven. Vím, že to zní divně, ale ona musí věřit, že jsi mi to pověděl.

Moje srdce vynechá úder, když čtu tu zprávu. Zastavím se na schodišti, zapálím si cigaretu, mezitímco se snažím vymyslet odpověď.

Já: Ok.

Váhám, nechci se vyptávat, ale potřebuji se zkrátka dozvědět, do jak velkého problému jsem se dostal.

Já: Jak jste se dozvěděl, že jsme šli ven?

Doktor: Mám své zdroje. Nedělej si starosti, Rylere, nejsi v průšvihu. Vím, že je těžké mé dceři odolat. Vím, že ona je ta, co tě nabádala jít ven a ty jsi jí jen ustoupil.

Já: Tak se to úplně nestalo.

Doktor: Nemusíš ji krýt. Já znám pravdu, Rylere.

Já: Pravda je, že jsem ji minulou noc vzal ven. Byla to moje vina. Omlouvám se.

Doktor: Nenapsal jsem ti, aby ses mi přiznal, Rylere. Jednoduše jsem ti napsal, abych se ujistil, že když se Emery zeptá, jak jsme s její matkou přišli na to, že šla včera ven—na což se, věř mi, zeptá—tak jí řekneš, že jsi mě informoval, protože je to v popisu tvé práce.

Připadá mi, že je v jeho slovech skrytá hrozba, to uděláš, jinak jsi mrtvý, nebo tak podobně. Nevidím jinou další alternativu než odmítnout a riskovat ztrátu všeho, co jsem za posledních osm měsíců vybudoval, takže napíšu, že souhlasím. Potom odložím telefon a dokouřím cigaretu, mezitímco se mentálně proklínám.

Několikrát nakopnu zeď, ale přál bych si, abych mohl křičet, dokud by mě neexplodovaly plíce. Bože, já kurevsky nesnáším tenhle dvojí život. Chci z něho ven, ale nejdřív to musím dokončit; jinak se vrátím k životu, který je skoro stejný jako tento.

Jeden z mých sousedů vykráčí ven uprostřed mého kolapsu a věnuje mi zděšený pohled. Neschopný se mu slovně ospravedlnit, přestanu kopat nohou do zdi. Potom se posbírám a dovleču k Emery.

Je polovina června a teplota je kolem třicítky. Slunce na mě svítí, když stoupám po schodech a vyhřívá materiál mého černého trička a kalhot. Na moment si přeji, abych byl typ kluka, co nosí šortky a tílko, abych byl někdo jiný a žil jiný život, ale změna oblečení s tím nic nenadělá.

Když dojdu ke dveřím, cítím tíhu toho, co budu muset udělat. Zastavím se, jak se mentálně připravuji použít klíč, abych se dostal dovnitř. Vrazím dovnitř a potom vejdu do obývacího pokoje.

Emery sedí na pohovce, zírá na konferenční stolek s rukami v klíně a zády rovnými jako deska. Na stolku nic není kromě polosnědeného sáčku chipsů.

Obejdu ji, abych mohl zachytit její pohled. Když ke mně vzhlédne, rozpohybuji ruce, “Je všechno v pohodě?”

Zakroutí hlavou s očima upřenýma na mně. “Ne, nemyslím si.”

Něco je špatně. A když pomyslím na Doktorovu zprávu, co mi poslal, napadne mě, jestli s tím nesouvisí.

“Co se děje?”

Tvrdě na mě zírá a já začínám být nepokojný pod jejím pronikavým pohledem. “Přišla mě navštívit matka,” řekne s pozorností upřenou na mně.

Můj výraz poklesne. “Promiň. To naštve. Vím, jak moc nesnášíš její návštěvy.”

“Víš?” Něco hledá v mých očích.

“No, vždycky to tak vypadá.” Pohrávám si s bundou přehozenou přes předloktí a přemýšlím, co do háje způsobilo, že mě tak tvrdě soudí. “Tím myslím, že jsem ji k tobě jednou viděl přicházet a jindy zase odcházet, a pokaždý to vypadalo, že s tebou její návštěva zamávala.”

Zakousne se do rtu tak silně, až jí zbělá pokožka kolem pusy. “Řekl jsi tátovi, že jsme šli včera ven?” Zakoktá.

Moje tělo se zablokuje a žebrá, abych neodpovídal, ale strach z toho jít proti Doktorovi mě pálí v krku přímo pod jizvou. “Musel jsem,” lžou mé ruce za mě.

Místo křiku, si překříží ruce a klesne na pohovce. “Okej.” Koleno jí neklidně poskakuje nahoru a dolu, když se zuby zakousne hlouběji do rtu, až spustí krev.

Obejdu stolek a postavím se do jejího zorného pole. “Musel jsem. Je to součást mojí práce.” Očima ji žádám o pochopení, ale jak by mě mohla pochopit? Ví jenom, že pracuji pro jejího otce, nic víc.

“Okej, rozumím.” Vstane z pohovky a otře se o mě, když prochází do chodby. “Budu pracovat na úkolu.”

Otevřu pusu a přeji si, abych na ni mohl zavolat, ale nevyjde ze mě ani jediný zvuk. Emery zavře dveře a zmizí ve svém pokoji.

Sklapnu zuby a chci křičet. Ale jako vždy, ticho vyhrává.

V příštích několika dnech se nám s Emery podaří dokončit společný projekt na tvůrčí psaní, aniž bychom na něm pracovali společně. Upadli jsme zpátky do staré rutiny, kdy spolu sotva mluvíme, ale tentokrát je to horší. Po tom společném tanci, smíchu a opíjení, kdy jsem si připomněl, jaká jiskra mezi mnou a Emery je a o co přicházím, kvůli mé volbě dál pracovat jako informátor.

Jakmile přijde středa, jedeme společně, dle instrukcí jejího otce, na universitu ve Wyomingu. Cesta je tichá a bolestivá. Desetkrát se málem zlomím a řeknu jí, že jsem to nebyl já, že jsem nezradil její důvěru—že mě její otec donutil—ale začínám si uvědomovat, že jen ten prostý fakt, že jsem upřednostnil jejího otce, způsobil, že mi Emery nedůvěřuje.

Když dojdeme do třídy, potím se ze stresu jako prase. Spal jsem sotva pár hodin za noc a trávil spoustu času psaním do deníku o mé budoucnosti, tužbách a o Emery.

Emery, Emery, Emery, mám jí plnou hlavu.

Pohlcuje mé myšlenky.

Dostávám se příliš hluboko.

Musím se dostat ven,

ale jak?

Jak to provést?

Když nechci, aby to skončilo.

Nechci, aby odešla.

Naštěstí, škola mi z napětí mezi námi nabízí rozptýlení. Přesto spolu musíme sedět, protože Doktor jasně přikázal, že ji nesmím pustit z dohledu.

“Myslím, že ten úkol nedáme,” zamumlá Emery, mezitímco se mračí na papír na stole.

Nadskočím při zvuku jejího hlasu. Myslím, že by to mohlo být poprvé, co promluvila od doby, co se mě zeptala, jestli jsem o naší společné noci pověděl otci.

Prokřupnu si klouby a potom zvednu ruce. “Bude to v pohodě,” znakuji, když ke mně znovu vzhlédne. “Jsi dobrá spisovatelka.” Nabídnu jí povzbudivý úsměv.

Očekávám, že se mnou přestane komunikovat, takže mě překvapí, když řekne, “nikdy jsi nečetl nic, co jsem napsala, tak jak bys to vůbec mohl vědět?”

Což není tak úplně pravda, ale nechystám se jí to prozradit. Když jsem Emery poprvé spatřil, zrovna vyhodila z okna útržky stránek z deníku. Já je sesbíral a pár z nich viděl. Psala o svém bratrovi, takovým způsobem, že mě napadlo, že se mu muselo stát něco tragického. Po bláznivé noci s Doktorem jsem se dozvěděl, že je Emeryn bratr v kómatu kvůli závislosti na heroinu.

“Pravda.” Když profesor vkročí do učebny, přiblížím se k ní blíž. Tělo jí ztuhne z mé blízkosti, ale já se jen přiblížím ještě víc a nadechnu se jejího parfému. Voní kurevsky úžasně jako vanilka a jablka. “Ale viděl jsem, jak soustředěná jsi, když píšeš. Tolik soustředění musí nést ovoce.”

“Všichni jsou soustředění, když píšou,” pronese tiše. “I ty.”

Nabídnu jí křivý úsměv, který je ještě falešnější než moje osobnost. “Ale já jsem vynikající spisovatel, což jen potvrzuje, co jsem řekl.”

Jejích rtů se dotkne náznak úsměvu, ale pak si začne kousat nehty, což dělá, když je nervózní. “Nechci bejt na tebe naštvaná.”

Srce se mi sevře jako ve svěráku. “Tak nebuď.”

“Musím,” zašeptá s očima široce otevřenýma. “Řekl jsi mu, že jsme šli ven.”

“Musel jsem,” naléhám a tiše žebrám: prosím, prosím, pochop mě. “Nemám na výběr.”

“Pomalu se učím, jak špatný tvrzení to je,” zamumlá se zamračením. “Vždycky máme na výběr. Jen možnosti občas za moc nestojej.”

Těžce si povzdechnu. “Netuším, co jinýho říct, kromě toho, že se omlouvám.”

Pokrčí rameny, mezitímco si hraje s vrchním knoflíkem na svém topu. “Opravdu není moc, co říct. Pochopila jsem. Musíš dělat svoji práci. Jen prostě nechápu, proč jsi dělal takovou vědu z toho, abych náš výlet udržela v tajnosti, když jsi plánoval mu o něm povědět.”

“Neplánoval jsem mu to říct.” Nechám z úst vyklouznout částečnou pravdu, mezitímco znovu uvažuji, jak se kurva Doktor dozvěděl, že jsme šli spolu ven. Má někoho, kdo nás sleduje? V poslední době jsem v okolí neviděl žádné podezřelé vozy, ale pořád je tu spousta míst, kam se mohou lidé v okolí našeho bytového komplexu schovat. Ale pokud nás někdo sleduje, tak proč? “Prostě se to stalo.”

“Pochopila jsem,” řekne smutně a složí si ruce na stole. “Na tý práci ti opravdu záleží a bejt s mým tátou zadobře je pro tvoji práci opravdu důležitý.”

Nechápeš to! Opravdu ne. Pokud by byl způsob, dal bych ti přednost i před prací pro tvého otce. Dal bych ti přednost tisíckrát dokola.

“Jak to můžeme vyřešit?” Znakuji se svěšenými rameny. “Nebo není žádnej způsob?”

Zvažuje moji otázku a poklepává si prstem do rtů. Potom jí pohled klesne k mému papíru a o trošku ožije. “Můžu vidět, cos napsal?”

Krátce pohlédnu dolu na papír a potom zpátky na ni. Většina toho, co píšu je osobní a obvykle to nesdílím s nikým, s kým nemusím. Ale jedná se o školní projekt, což znamená, že ho bude číst profesor. Mimoto, kdybych ji nechal se na něj podívat, potom bych možná získal zpátky trochu její důvěry.

“Jasně.” Podám jí papír, ale nepustím ho ze sevření, když ho chytí. Rty naznačím, „A můžu si přečíst tvůj?”

Zkroutí jazyk a její oči se nechají unést k papíru před ní. “Myslím, že jo.”

“Ne, to nevadí. Nemusíš.” Je to o tom, abych já získal její důvěru, ne naopak.

“Ne, to je okej. I tak bychom asi měli vědět, co ten druhej napsal, když je to týmovej projekt.” Povzdechne si, zvedne papír a podá mi ho.

Pustím svůj, posadím se zpátky rovně a začnu číst, co napsala.

Ten kluk, kterého jsem nikdy nepoznala,

socha, co sedí naproti přes pokoj.

Tak bezchybně sestavená,

z jemných nedokonalých součástí,

které nějak tvoří harmonii.

Ústa jsou útočištěm jeho duše,

nikdy nepoví pravdu o jizvách ukrytých uvnitř,

které žebrají po svobodě.

Nebo možná ne.

Možná jsou zapečetěny z nějakého důvodu.

Ticho.

Ticho.

Ticho.

Pokud budete poslouchat pozorněji, uslyšíte šepot jeho srdce.

Ticho.

Ticho.

Ticho.

Ten rytmus je tím, po čem toužím.

Závislost,

kterou nemohu dále živit.

Ticho.

Ticho.

Ticho.

Zajímalo by mě, co by šeptalo, kdyby byl volný.

Je tam toho víc, ale hodina začne dřív, než skončím se čtením. Emery popadne papír a vrátí mi můj. Naše prsty se během výměny o sebe otřou, pokožka mi vzplane, když se naše pohledy semknou.

Chci, chci, chci, moje srdce tluče v rytmu té pravdy. Můžeš si chtít, dle libosti, ale nikdy to nemůžeš mít. Ty a Emery, to se nikdy nestane.

Bože, jak ta pravda bolí.