SL - 9. kapitola

Překlad: Cukýna

LILY

Rozhlížím se po obýváku. Konečně jsem rozbalila poslední krabici. Každé stěhování máme čím dál tím míň věcí, které si sebou bereme. Náš starý život pomalu mizí. Zajímalo by mě, jestli bolest ustane, až bude všechno pryč. Budeme s otcem schopni přestat žít v tomhle utrpení, které kolem nás neustále visí?

Když zaslechnu, že se přední dveře otevírají, otočím se a vidím, jak dovnitř klopýtá můj otec. Málem zakopne o vlastní nohy, uháním k němu a snažím se zabránit tomu, aby spadl na podlahu z tvrdého dřeva.

„Kurva, nedotýkej se mě!“ zařve a strčí do mě rukou.

Strčí mě dozadu, a ta síla způsobí, že mi zamotají nohy. Přijdu o rovnováhu a nenarovnám se včas, takže spadnu. Ostrá bolest vystřelí mými zády kvůli rohu malého stolu. Vykřiknu, když mé tělo sežehne oslepující bolest.

„Zatraceně, Lily.“ Otec se nade mnou skloní, jeho kdysi tmavé vlasy jsou teď protkané šedinami, a kolem očí má neúprosné vrásky. V posledních několika letech se zdvojnásobily. Vypadá vyčerpaně až do morku kostí. Alkohol v kombinaci se smrtí mojí matky se ukazuje po celém jeho obličeji. Jeho odporný dech naplní mé plíce, když zaryje prsty do mé paže a vytáhne mě na nohy. Spolknu další zakňučení, moje záda teď pulzují.

„Promiň,“ řeknu a chci se dívat kamkoli jinam, než na něj. Nepustí mou paži a musím se na něj dívat. Dívá se na mě rozzuřeným pohledem. Neví, kde je, a to poznání mi nahání hrůzu. Držení na mé paži zesílí. Netuším, jak daleko se chystá zajít. „Tati,“ zafňukám.

„Vypadáš stejně jako ona. Nemůžu to vydržet.“

Trochu do mě šťouchne a pustí mě. Zamíří do kuchyně. Asi minutu slyším bouchání, pak všechno ztichne. Vím, že jí obyčejné špagety s hamburgerem, které jsem udělala. Nechala jsem pro něj na stole talíř zabalený ve fólii. Nevěděla jsem, kdy se vrátí. Někdy přijde hned po práci, a jindy skončí na baru do pozdních nočních hodin. Kdyby to byl ten případ, přišel by domů poté, co bych spala. Dávám přednost tomu, když chodí do baru. Pokud se vrací domů přímo z práce, musím ho sledovat, jak pije sklenku za sklenkou. Přinejmenším, když to dělá tam, nemusím to sledovat.

Vyklouznu nahoru a jdu do svého pokoje, abych mezi nás umístila tolik vzdálenosti, kolik je možné. Přála bych si, abych měla telefon nebo nějaký druh počítače, abych se mohla podívat na železářství, o němž mi Ren řekl, cokoli, co by přimělo mou mysl zapomenout na to, co se právě stalo. Podívám se na sebe do zrcadla, zvednu si košili a vidím jasně červenou značku v místě, kde moje záda narazila na stůl. Ráno to bude bolet.

Od svého otce lítost očekávat nemohu. Možná je stále příliš opilý. Tohle není poprvé, co jsem se zranila, když jsem se mu pokoušela pomoct. Nevím, proč to pořád zkouším, ale nemůžu si pomoct.

Stáhnu svou košili, protože už se nechci dívat na tu značku. Popadnu svůj poznámkový blok, lehnu si na záda a začnu si kreslit tužkou. Přemýšlím o tom chlapci, který mě poprvé po letech přiměl zapomenout. Chci se vrátit do jídelny na těch pár minut, co jsme sdíleli. Vzpomenu si na brownie, sáhnu do batohu a vytáhnu ji. Uvažuji o tom, že ji sním, ale místo toho ji dám do nočního stolku a schovám si ji na později.

Chci věřit tomu, co mi řekl, že nezáleží na tom, co Kristen prohlásila, ale pořád to zůstává v koutku mé mysli. Těžko se mi věří něčemu dobrému, když bylo všechno po tak dlouhou dobu tak špatné. Proč by lhala? Zdála se zlomyslná, když jsem ji slyšela mluvit tohle ráno. Vím, že s Renem něco má, nebo mít chce. Jestli si opravdu myslí, že je tak špatný chlap, tak proč by ho chtěla?

Zpětně uvažuji o všem, co řekla, když nevěděla, že v kanceláři sedím. Řekla, že je to kretén, ale bylo jí to jedno. Vím, že se to některým holkám líbí. Nechápu to. Chci laskavého a milujícího.

Můj otec nebyl nikdy z nejlaskavějších, ale mou mamku miloval. Pravděpodobně víc, než cokoli dalšího na celém světě, a to včetně mě. Kdysi jsem je zaslechla, jak se hádají kvůli tomu, zda mít další dítě poté, co jsem maminku požádala o bratra či setru. Jeho slova mi navždy uvízla v hlavě. „Chtěla jsi dítě a já ti jedno dal, Marie. Víš, že ti dám cokoli, co můžu, ale nehodlám se dělit ještě víc o tebe nebo tvůj čas. Jedno je vše, co budeme mít. Stačí to.“

Teď je žena, kterou miluje víc než cokoli, pryč, a uvízl tu s dítětem, které měl jen kvůli ní. A nejhorší částí na tom je, že pokaždé, kdy se na mě podívá, všechno, co vidí, je ona. Myslím si, že kvůli tomu pomalu přichází o rozum. Možná jsem důvodem, proč pije. Nemůže snést pohled na mě pokaždé, kdy se vrátí domů. Zůstává dlouho na baru v naději, že se na mě nebude muset vůbec dívat.

Podívám se dolů na poznámkový blok a zalapám po dechu. Je to Ren, který vypadá jako válečník. Jeho tvář je nelítostná, jakoby se připravoval do bitvy. Krátké tmavé vlasy má rozdrbané a tělo zpocené. Jak může někdo vypadat tak děsivě, ale zároveň tak bezpečně? Řekl mi, že jsem zvláštní. Netuším, proč se mi to neustále přehrává v hlavě. Možná kvůli tomu, že jsem se necítila být zvláštní od chvíle, co maminka zemřela. Chci být znovu pro někoho zvláštní. Byla bych ráda, kdyby na mně někomu záleželo, a ne kvůli povinnosti. Vytáhnu poznámkový blok na svou hruď, a dovolím očím, aby se zavřely, když nade mnou převezme vládu spánek. Poprvé po dlouhé době se těším na zítřek.