Priceless - 6. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

SARAH

15 LET

Necítila jsem k matce nenávist. Ale nemohla jsem říct, že jsem ji milovala.

Zabila ve mně všechnu lásku, když prodala mého bratra naší strašné sousedce.

Stalo se to před lety, když jsme žili na Floridě. Ale pořád jsem na to myslela.

Několik měsíců jsme nezaplatili nájem, tak si pro něj paní Garrisonová přišla. Vyhrožovala, že nás vyhodí a máma ji prosila o schovívavost.

„Patricie, prosím. Musí být něco, čím tě můžu přesvědčit, abys mi dala víc času. Další šek nám přijde –“

„Mrzí mě to, Dawn.“ Paní Garrisonová zvedla ruce a přerušila mámu. „Už tak jsem vám dovolila takové zpoždění. Nejsem charita. Nemůžeš prostě –“

Tentokrát se odmlčela, když Mason vešel do kuchyně v oblečení ještě z myčky. Nebyla to fajn práce. Vracel drobné, drhl pneumatiky, doplňoval prodejní automaty a udržoval pořádek. Ale Mason byl na svou práci pyšný. Vypadal v tom oblečení hezky a paní Garrisonová si toho všimla.

Nejistě se zastavil ve dveřích, když spatřil naši společnost. Pak si sundal čepici a zamumlal: „Promiňte. Omluvte mě. Vezmu si láhev vody, než půjdu do práce.“

Paní Garrisonová se na něj vřele usmála. „Nenech se rušit.“ Zamávala mu. „Ráda tě zase uvidím, Masone. Měl jsi hezké léto?“

Zvědavě se na ni podíval. „Ano, madam. Díky.“

Prošel kolem ní k lednici a vzal si pití. Ignoroval ji, i když ho okatě sledovala, podíval se na mámu a rozloučil se. Když se nakonec otočil ke mně, uvolnil ramena a usmál se.

„Buď hodná, prcku.“ Zatahal mě za vlasy, než šel k zadním dveřím.

Paní Garrisonová jej sledovala, pak si olízla rty a otočila se k mému bratrovi. „Můj božínku, za poslední rok zmužněl.“

Máma se zamračila kvůli jejímu nevhodnému komentáři, ale nic na to neřekla.

Bytná si třela ruce a povzdychla si. „Něco ti řeknu, Dawn. Udělej si v sobotu výlet, nech hocha doma a pak možná, když to půjde dobře, budu přemýšlet, že vám s platbou počkám.“

Máma otevřela pusu. Doslova jí padla čelist. Nevěřila jsem, že to ta žena řekla. Mé mámě. Byla úplně mimo.

Čekala jsem, že ji natlačí ke zdi, aby se držela od jejího syna dál. Čekala jsem, že ji vyhodí. Ale moje matka se pevně kousla do rtu, zúžila oči a smutně řekla: „Fajn.“

Hleděla jsem na ni, protože jsem musela špatně slyšet, ale ne. Ne, řekla fajn, a to dost jasně.

Paní Garrisonová se usmála, přitiskla si ruce na hrudník a zamumlala: „Dobře, promluvíme si v neděli.“ Pak vyšla ven, ta podlá čarodějnice.

Sledovala jsem zavírající se dveře, a pak jsem se otočila na mámu. Doufala jsem, že má plán, jak zaplatit účty, který nezahrnuje Masona.

Ale, bohužel, nic neřekla. Ani se na mě nepodívala, než šla připravovat večeři. Jako kdyby zapomněla, že jsem tam seděla a všechno slyšela.

Zajímalo mě, jestli pochopila, co tím paní Garrisonová myslela. Sakra, bylo mi 10 nebo 11 a pochopila jsem to. Doslova prodala svého vlastního syna. Asi nepochopila, co se stalo a rozrušilo mě to.

Protože kdybych byla dost stará na to, abych to pochopila, byla bych dost stará na to, abych to zastavila.

Ale nebyla jsem.

Masona jsem nevarovala. Snažila jsem se přesvědčit samu sebe, že ať Mason tu sobotu udělal cokoli, bylo to jeho vlastní rozhodnutí.

Kdyby s tím máma souhlasila a plánovala to za jeho zády, aniž by ho varovala, tak by to nemohlo být tak zlé, jak jsem si představovala. Ale hluboko uvnitř jsem věděla, že bylo.

Myslela jsem si, že ho máma zachránila, on odmítl paní Garrisonovou a vše bude v pořádku. Ale už po té sobotě nikdy nebyl stejný.

Když přišel ten večer domů, šel rovnou do sprchy. Když vyšel, nepodíval se mámě do očí a ani ona jemu.

Od té noci se změnil. Častěji navštěvoval naši bytnou a ta mu dala novou práci v country klubu. Tam potkával další ženy, které mu platily za věci. Špatné věci.

Sžírala mě vina, protože jsem mu nikdy neřekla, jak to matka domluvila, protože jsem nechtěla, aby mě nenáviděl. Ale taky to bylo tím, že jsem nechtěla, aby přestal mámu milovat, jako já.

Pořád si myslel, že v ní zbylo něco dobrého. Věřil, když mu řekla, že mi už nekrade prášky. Chtěl si myslet, že jsme na tom lépe.

Ale nebyli jsme.

Když mě dva roky po tom, co se začal prodávat, začala hlídat Reese, splnily se mi všechny sny. Pomohla ho dostat z pekla, kam ho zavlekla máma a paní Garrisonová. Probudila v něm to, co umřelo před tolika měsíci, a když se přestěhovala do Ellamore v Illinois, odkud pocházela, vzala nás sebou.

Byl to pro nás nový začátek. Mason a Reese k sobě nastěhovali. Pár měsíců s nimi byla Eva, než potkala Picka Ryana, majitele nočního klubu Forbidden. Pak se k němu přestěhovala, aby je nerušila v jejich hnízdečku. Máma přestala brát prášky na předpis. A já jsem pak za pět měsíců potkala Brandta.

Chvíli byl život skvělý.

Ale závislost na drogách jen tak nezmizí a dopadne na vás jako vagon cihel. Když jsem si před několika měsíci všimla, že mi zase mizí prášky, věděla jsem, co se děje. A věděla jsem, co se stane, pokud bude pokračovat. Zničí se.

Ale nic jsem neřekla. Zase.

Chtěla jsem, aby zaplatila za to, co provedla Masonovi. Chtěla jsem jí ublížit za to, že se ke mně nechovala jako k opravdovému člověku, ale taky jsem byla příliš unavená na to, abych něco řešila.

Bylo mi patnáct, zatraceně a byla jsem na vozíku nejspíš kvůli její závislosti na drogách. Mason všem řekl, že jsem se narodila předčasně a to způsobilo DMO, ale podle jeho výrazu bych řekla, že to nebyla pravda. Protože DMO nastává kvůli předchozím komplikacím, během, nebo po porodu, musela něco brát, když mě čekala. Nebo mě upustila na hlavu, když jsem byla malá. Ať to bylo jakkoli…skončila jsem s tím.

Masonovi bych to říkat neměla. Byl konečně šťastný a nechtěla jsem mu dělat starosti. Tak jsem se před ní snažila prášky schovávat.

Ale vždycky je našla.

Když jsem přišla ze školy a našla ji mrtvou ležet v posteli, uvědomila jsem si, že jsem si prášky měla lépe schovávat, říct to Masonovi a neignorovat, co se dělo.

Mlčela jsem a dva členové rodiny kvůli tomu trpěli.

Nový nával viny mě úplně smetl. Nemohla jsem mluvit s Reese. Nemohla jsem mluvit s Masonem, ani se mu podívat do očí. Vůbec jsem nedokázala mluvit. Chtěla jsem umřít s mámou. Byla to moje vina. Je jedno, jak špatným rodičem byla, pořád byla moje zatracená matka a chyběla mi.

Zabila jsem ji.

Přijela policie, odpověděla jsem jim pár otázek, tu a tam jsem něco napsala, a pak mně Reese s Masonem vzali k sobě, kde si mě nastěhovali do ložnice.

DMO mě více zlobilo při stresu, nebo nadšení, takže mi tělo bláznilo, když jsem si přitáhla kolena k hrudníku. Pevně jsem zavřela oči, chtěla jsem zůstat v klidu, ale svaly mi dál škubaly. Do té chvíle jsem si neuvědomovala, co se mi stalo. Že je v mém životě tolik viny, která změnila celý můj život.

Matka zemřela. Byla navždy pryč. Nic už nebude stejné.

Mason za mě bojuje a nezasloužím si to. Kdyby jen věděl, jak jsem ho zradila, poslal by mě pryč do nejbližšího ústavu.

Třes se zhoršil. Věděla jsem, že pokud se to zhorší, budu mít záchvat, tak jsem se soustředila na dýchání a nemyslela na nic jiného.

Připadala jsem si sama, ale tak jsem to chtěla. Zasloužila jsem si to. Kdybych jen umřela místo ní, bylo by to spravedlivé.

Ale určité věci přinutí člověka, aby dále pokračoval.

Za mnou se otevřely dveře a na zdi přede mnou se objevil mužský stín. Kvůli pocitu viny jsem se Masonovi vyhýbala, takže jsem pevně zavřela oči a doufala, že si bude myslet, že spím.

Ale uslyšela jsem hlas: „Sarah?“ a nebyl to Mason.

„Brandte?“ zašeptala jsem, otočila hlavu a našla ho na prahu u dveří.

Zarazil se, když mě spatřil. Vydechl, zachraptěl: „Ježíši,“ a hnal se ke mně. Odstrčil vozík, aby si ke mně vlezl.

Přitáhl si mě do objetí, přitiskl k hrudníku, pevně mě objal a vtiskl tvář do vlasů. „Nevěřím, že se to stalo. Jsi v pořádku?“

Nevěřícně jsem se zasmála.

„Ne. Vůbec ne,“ řekla jsem a hlas se mi u posledního slova zlomil. A nebyla to jediná věc, která se zlomila. Do očí se mi nahrnuly slzy, nedokázala jsem to kontrolovat. Zabořila jsem mu tvář do trička a vzlykala.

Bylo to poprvé, co jsem od matčiny smrti brečela. Do této chvíle jsem si připadala otupělá a zkamenělá strachy a studem. Ale jeho teplé objetí bylo tak bezpečné, že jsem to ze sebe postupně začala dostávat. Přijal můj smutek a pomohl s bolestí.

Na chodbě jsem slyšela hlasy, takže přicházeli i ostatní. Slyšela jsem dětský křik, Reesino mumlání, Noelův smutný projev soustrasti a Masonovu odpověď. Ale na ničem z toho nezáleželo. Byla jsem ve své bublině s Brandtem a nechtěla jsem ji opustit.

Nevím, jak dlouho jsem plakala, ale Brandt mě od sebe neodstrkoval. Neptal se, ani mě nepřiměl o tom mluvit. Prostě tam se mnou byl a to bylo to nejlepší.

Když jsem se uklidnila natolik, abych vyčerpaně vydechla, zamumlal: „Lehni si.“

Pomohl mi na bok, pak si lehl za mě a objal mě okolo pasu. Nikdy jsme se neobjímali, tak by pro nás mělo být divné se po objetí tulit na posteli. Ale bylo to perfektní. Útulné, bezpečné a prostě perfektní.

Neřekl nic dalšího, natáhla jsem ruku dozadu a položila mu ji na rameno. Potřebovala jsem všechnu útěchu, kterou nabízel. Zavřela jsem oči a věděla jsem, že si nezasloužím jeho přátelství, ale i tak jsem ho přijala.

„Mason se mě snaží dostat do své péče,“ řekla jsem.

Nevím, proč jsem to řekla. Měla bych mu toho tolik říct. Přiznat vše, co jsem provedla, aby věděl, jaké jsem monstrum, a že jsem zabila matku a zradila bratra. Ale ne, řekla jsem něco snadného, co nebylo tak bolestivé a nechtěl by po tom odejít.

„Dobře. To je dobře,“ řekl. „Hodně to znamená…bude to v pořádku.“ Pohladil mě po vlasech. „Žít se starším bratrem není tak zlé. Je to lepší, než předtím. Uvidíš.“

Chytila jsem ho za rukáv a pevně stiskla. „Prosím…neopouštěj mě.“

„Nikam nejdu,“ ujistil mě. „Zůstanu tady s tebou.“

„Ale já tady nechci být,“ řekla jsem. „Musím…musím od toho všeho utéct.“ Nebyla jsem si jistá před čím, ale Brandt mě pochopil.

„Dobře,“ zamumlal. „To je v pořádku. Chápu to. Nemusíš tady zůstávat. Neboj se.“

Tak jsem zavřela oči a věřila mu.

O pár minut později vstal, políbil mě na čelo a odešel z pokoje. Prý se hned vrátí.

O hodinu později jsem jela domů s ním a jeho rodinou. Z té vší úlevy se mi chtělo plakat ještě víc.