Hater - 31. kapitola

Překlad: Lucie

#NeprateleBudouNenavidet
…Alpha BuzzFeed

Rimmel

Všechna práce byla hotová. Za posledních několik dní jsem tu strávila tolik času, že už nebylo nic, co bych mohla vyčistit, zorganizovat nebo nakrmit.

Útulek nikdy nevypadal lépe, ale já… Já jsem byla jeden velký nepořádek.

Chyběl mi Romeo, ta blízkost, kterou jsme obvykle sdíleli. Dokonce, i když jsme to měli časově napjaté, stále jsem se cítila mu být blízko. Ale poslední dobou to bylo utlumené. Bylo to těžké pochopit.

A já jsem věděla, že to byla moje chyba.

Potřebovala jsem se přestat skrývat a všechny od sebe odhánět.

„Když už je všechno hotové, myslela jsem si, že bych mohla odejít dřív,“ řekla jsem Michelle.

„Samozřejmě!“ Řekla. „Tohle místo je bez poskvrnky.“

„Skvěle. Díky!“

„Potřebuješ odvést do kampusu?“

„Ach ne, psala jsem Romeovi.“ Lhala jsem.

Pravdou bylo, že jsem se chtěla projít. Chtěla jsem si vyčistit hlavu a zorganizovat myšlenky. Potřebovala jsem si roztřídit některé své pocity a dát je pryč, abych tady mohla být pro Romea. Sotva jsem věděla, co se dělo v jeho životě, protože jsem se tak soustředila rozpad toho mého.

Michelle se usmála a rozloučila se, než se vrátila do své kanceláře. Ulevilo se mi, že jsem tu nemusela stát a předstírat, že čekám, a tak jsem spěchala do zimy a zamířila směrem ke kampusu.

Na chodníku a na zemi byl sníh, takže jsem šla opatrně se skloněnou hlavou proti větru.

Procházka pro mě byla dobrá a já si užívala, že jsem byla na čerstvém vzduchu. I když jsem mrzla. Když jsem se vrátila zpět na kolej, ignorovala jsem pohledy některých holek a hleděla si svého. Vysprchovala jsem se, a pak jsem strávila mnohem víc řasu, než bych chtěla, abych je úplně vysušila.

Poslední dobou jsem o svůj vzhled moc nedbala, a protože jsem plánovala zavolat později Romeovi, rozhodla jsem se, že se vynasnažím vypadat hezky.

Jakmile jsem si vlasy učesala a rozpustila si je přes ramena, oblékla jsem se to světle modrých úzkých džínů, hnědých bot a bílého svetříku se zlatými nášivkami na loktech.

Ivy vešla dovnitř a změřila si mě pohledem. „Wow, k jaké příležitosti?“

Pokrčila jsem rameny. „Jsem prostě unavená být stále v depresi.“

Se zamračením přikývla. „Stále se cítím hrozně…“ Začala, ale já jsem zvedla ruku.

„Přestaň se omlouvat. Nemohla jsi vědět, o co Zachovi té noci, kdy jsi ho sem přivedla, šlo.“

Spustila se na postel. „Už se ozval ten chlápek přes počítače? Ten od Romeova otce?“

„Ne,“ řekla jsem pošetile. Už uběhl týden a bez žádného nového důkazu v můj prospěch jsem si začínala myslet, že ani žádný nebude.

„Ugh!“ Vykřikla Ivy. „Nemůžu uvěřit, že ti tohle dělá!“

„No, technicky, nevíme, že to byl on,“ připustila jsem.

Ivy udělala naštvaný zvuk. „Ano, víme.“

Na dveřích se ozvalo pevné zaklepání. S Ivy jsme se na sebe podívaly. „Někoho čekáš?“ Zeptala jsem se.

Zavrtěla hlavou. „Ty?“

Ucukla jsem, najednou jsem se bála, že to byly špatné zprávy. „Ne.“

Vyskočila z postele a přehodila si své dlouhé vlasy přes rameno. Otevřela dveře jen natolik, aby vystrčila ven hlavu.

„Rimmel Hudsonová,“ řekl muž na druhé straně dveří a já jsem ztuhla.

Uslyšela jsem ji vzrušeně odpovědět. „Děkuju!“ Pak se vrátila do pokoje a nohou zabouchla dveře.

„Podívej se!“ Vyjekla.

Vzhlédla jsem a zalapala po dechu. Nesla obrovskou kytici červených růží. Byla tak velká, že jsem ani neviděla za květy její hlavu.

„Je nádherná,“ vydechla jsem a dotkla se hedvábných plátků, jasně červených, které se elegantně klenuly ve velké skleněné váze.

Nikdo mi nikdy předtím neposlal květiny.

„Přečti kartičku!“ Vykřikla Ivy a položila je na stůl vedle mé postele. „I když už víme, od koho jsou.“

Usmála jsem se a vytáhla kartičku s malého držátka uprostřed kytice. Zachichotala jsem se a přitiskla si ji ke hrudi. „Chce se setkat. Dnes večer.“

Ivy předstírala, že omdlela, zatímco já jsem tu stála s připitomělým úsměvem na tváři. Řekla bych, že Romeo už měl toho odstupu mezi námi taky dost.

„Co myslíš, že má v plánu?“ Zeptala se Ivy.

„To nevím,“ odpověděla jsem a opatrně jsem položila kartičku. Naklonila jsem se, abych si přičichla ke květům. „A ani mě to moc nezajímá,“ řekla jsem.

Ivy si povzdechla. „Je jako dokonalý chlap.“

Podívala jsem se na hodiny. Měla jsem hodinu, než jsem se s ním měla setkat. Přemýšlela jsem o tom, že bych mu napsala, jak moc se mi ty květiny líbily, ale rozhodla jsem se počkat. Chtěla jsem mu to říct osobně.

Ivy se začala rozčilovat nad mými vlasy a skončila tím, že mi je hladce uhladila přes ramena. Mluvila a mluvila o romantice, ale já ji sotva poslouchala. Byla jsem příliš zaneprázdněná přemýšlením o Romeovi.

Když bylo téměř osm, oblékla jsem si kabát a zastrčila si telefon do kapsy. „Nečekej na mě,“ řekla jsem Ivy.

Zasmála se přiměla mě slíbit, že jí všechny detaily povyprávím později.

Nebyla jsem si úplně jistá, na které hřiště mám jít, ale rozhodla jsem se, že pravděpodobně měl na mysli vnitřní hřiště. Věděl, jak moc mi vadila zima, takže dávalo smysl, že chtěl, abychom se setkali uvnitř.

Nebyla to zrovna krátká procházka, ale dostala jsem se tam včas, i když mé prsty na rukou i na nohou byly znecitlivělé. Nikde venku jsem neviděla jeho auto a doufala jsem, že to neznamenalo, že jsem na špatném hřišti. Ale i tak jsem se rozhodla jít dovnitř. Mohl zaparkovat na druhé straně, kde jsem jeho auto nemohla vidět.

Vešla jsem dovnitř, někde pod úrovní hřiště (i když to bylo na zemi), protože sedadla stadionu se zvadala nade mnou a vytvářela tak ten prázdný prostor pod nimi, kde si fanoušci mohli koupit vstupenky na zápasy. Byly tam taky záchody a stánek, který byl očividně zavřený.

Jak jsem šla, mé kroky se ozývaly na betonu a malinkatý pocit strachu mi přejel po tváři. Zahnala jsem to třepotání a pokračovala jsem dál. Přemýšlela jsem, jaké překvapení Romeo plánoval.

Vyšla jsem na schody vedoucí na hřiště. „Romeo?“ Zavolala jsem a přemýšlela nad tím, že je tu nějak ticho a temno na to, že tu někdo něco plánoval.

Neodpověděl, ale slyšela jsem nějaký zvuk. Zvuk šouravých nohou nahoře.

Odmlčela jsem se, ale pak jsem vyšla zbytek schodů, zatímco jsem přemýšlela nad tím, že to musel být Romeo.

„Dostala jsem květiny,“ zavolala jsem. „Jsou tak krásné.“

Když jsem se dostala na vrchol schodů, zamířila jsem směrem k zábradlí, které vedlo na hřiště.

Bylo tady příliš temno. Bylo tu jen tolik světla, abych viděla, kam jdu.

Očividně jsem byla na špatném hřišti.

Když bych se musela pěšky obtěžovat na jiné hřiště, vytáhla jsem radši telefon, abych zavolala Romeovi. Jen bych ho požádala, aby pro mě přijel. Byla mi příliš velká zima, abych šla pěšky.

Nahodilo se světlo, já uskočila a natáhla ruku, abych si chránila oči. Bylo tak jasné a intenzivní, že se mé oči zalily slzami, i když jsem si je zakrývala.

„Halo?“ Zavolala jsem. „Romeo?“

Někdo za mnou se zasmál. Někdo vstal na tribuně.

Romeo se takhle nesmál.

Osvětlení, které mě oslepilo, se proplétalo velkým prostorem a způsobilo mi závrať, než jsem vyhledala svůj cíl.

„Jdeš pozdě,“ řekl ten hlas.

Vzdychla jsem a vzhlédla.

Znala jsem ten hlas.

Byl osvětlen světlem, postavil se na jedno z lavicových sedadel a díval se na mě s namyšleným úsměvem.

„Zachu,“ řekla jsem zmateně. „Co tady děláš?“

„Čekám na tebe,“ odpověděl, jako kdyby to bylo zjevné.

Udeřil do mě strach a já se vrhla ke schodům. Z temného schodiště se vynořily dvě postavy a zahnaly mě. Telefon v mé ruce mi byl vyrván a já uslyšela, jak se rozbil, když byl hozen proti betonové zdi.

Zakřičela jsem.

Okolo mého pasu se zabalily houževnaté ruce, a i když jsem kopala a křičela, držel mě v zajetí.

„Přiveď ji,“ nařídil Zach.

Byla jsem odtáhnuta na rozkaz muže, který skutečně přišel o rozum.