Hater - 28. kapitola

Překlad: Lucie

Je #Sprtka podvodnice?
Šeptá se o plagiátorství…
#RekniZeToTakNeni   #NecoPodezrelehoJdeKZemi
…Alpha BuzzFeed

Romeo

Něco bylo špatně.

V okamžiku, kdy jsem uslyšel její zafňukání, všechno uvnitř mě šlo do vysoké ostražitosti. A ten ječící muž v pozadí, kdo to sakra byl?

Odtáhl jsem telefon od ucha a podíval se na otce.

„Něco s Rimmel je špatně. Musíme jít. Řekla, že by mohla potřebovat právníka.“

Otec se zamračil a okamžitě se postavil. Jako kdyby vycítil mou naléhavost, nepoložil mi žádné otázky. Popadl jen svůj kufřík a sako a následoval mě ven.

Auto se probudilo k životu, jakmile jsem zavřel dveře domu, sotva jsem dal tátovi dost času, aby zavřel dveře spolujezdce, než jsem vyrazil po příjezdové cestě.

„Opatrně,“ řekl táta. „Nijak jí nepomůžeš, když havaruješ na straně silnice.“

Nehodlal jsem havarovat. A kdyby se tak stalo, běžel bych po zbytek cesty do kampusu.

„Je v kanceláři děkana,“ řekl jsem, aniž bych uhnul očima ze silnice.

To malé zakňourání, které se ozvalo, když uslyšela můj hlas, mi bzučelo v uších a strašilo mě.

„Doufám, že nejde o Zacha.“ Povzdechl si otec.

Zbledly mi klouby. Byl tohle po celou dobu jeho plán? Držet se stranou několik týdnů, chovat se, jako kdyby dodržoval zákaz přiblížení, bez jediného slova o mně nebo o Rimmel… a pak bum! Udělat něco šíleného?

Jestli to byl on, chystal jsem se ho zabít.

Šel bych do konce života do vězení za vraždu.

Vyklouzl jsem zeza rohu parkoviště a zaparkoval auto u obrubníku, aniž bych se obtěžoval s prostorem.

„Synu,“ řekl táta, když jsem vystoupil z auta. „Nemůžeš tam jít takhle. Buď klidný. Nic nedělej, dokud nebudeme vědět, co se děje. Jít tam s horkou hlavou by pro to, co se s ní děje, mohlo věci jen zhoršit.“

Slyšel jsem jeho slova, ale neodpověděl jsem. Věděl jsem, že má pravdu, ale díky panice, která mi pumpovala v krevním oběhu, bylo velmi těžké poslouchat.

Žena za recepčním stolem vyskočila, když jsem vstoupil dovnitř.

„Věděla jsem, že jsem ji poznala,“ řekla okamžitě.

„Promiňte?“ Vyštěkl jsem.

„Jste ten fotbalista, že? Ten, kdo skočil na tribunu pro svou přítelkyni.“

„Jo?“ Řekl jsem netrpělivě.

„Je uvnitř,“ odpověděla a ukázala na dveře kanceláře.

„Co se děje? Můžete nám něco říct?“ Řekl táta, když jsem se vydal ke dveřím.

„Nejsem si jistá.“ Vyhýbala se žena. „Ale profesor byl opravdu naštvaný. Křičel na ni. Chudinka byla tak vyděšená, že spadla na zem.“

A to bylo vše, co jsem potřeboval slyšet.

Ani jsem nezaklepal. Otevřel jsem dveře tak tvrdě, že narazily do zdi. Rimmel seděla na židli naproti děkanově stolu, vypadala děsivě bledě a znepokojeně. Když jsem vstoupil dovnitř, vyskočila a taška jí spadla z klína na podlahu.

„Tohle je soukromá schůzka!“ Muž po její pravici zalapal po dechu. Předpokládal jsem, že to byl ten debil, kvůli kterému spadla.

„Kdo sakra jste?“ Zavrčel jsem a stoupnul si před Rimmel čelem k tomu muži.

Děkan seděl klidně u stolu a jen sledoval rozvíjející se scénu.

Ten muž, na kterého jsem upřeně zíral, se podíval na děkana. „Dovolíte mu, aby sem jen tak vtrhnul?“

Můj otec vstoupil do místnosti a klidně zavřel dveře.

„Ryane,“ oslovil děkana křestním jménem. „Co se děje?“

Profesor se díval sem a tam mezi děkanem a mým otcem.

“Ryan” se postavil a natáhl ruku, aby si potřásl s mým otcem. „Moc se omlouvám, že jsem tě sem takhle zavolal, Anthony.“

„Vy jste mu zavolal!“ Křičel profesor.

Tvrdě a pohrdavě jsem se na něj podíval a on zmlkl.

„Profesore Monahane,“ řekl děkan formálně, „tohle je náš školní quarterback, Roman Anderson, a tohle je jeho otec, právník Anthony Anderson.“

Profesor polkl. „Nepoznal jsem tě, Romeo,“ řekl.

„Výsledek je stále stejný,“ zavrčel jsem.

„Slečna Hudsonová chodí s Romanem. Už je tomu tak nějakou chvíli. Také ho doučuje, pomáhá mu, aby si udržel své známky, aby mohl hrát v týmu.“

„Je rodina,“ řekl jsem. Nelíbilo se mi, jak znělo “chodit”. Prostě to nebylo dost dobré. Ne pro Rimmel.

Ucítil jsem ruku na zadní straně košile. Cítil jsem, jak se jí třásly prsty, a to mě znovu naštvalo.

„Fakta jsou fakta,“ řekl profesor Monahan.

Děkan si povzdechl. „Ano. Rozumím tomu.“

Střelil po otci rychlý lítostivý pohled.

„Co se tu sakra děje!“ Vybuchl jsem a obtočil ruku kolem Rimmel. Zabořila se mi do boku na malou chvíli, ale pak se odtáhla a napřímila se.

„Byla jsem obviněna z plagiátorství,“ oznámila.

Můj otec i já jsme se zasmáli.

Pohlédla na mě s vážnýma očima. „Myslím to vážně. Evidentně devadesát procent úkolu – mého úkolu – který jsem před několika týdny odevzdala, je k dispozici na internetových stránkách.“

„Ano, a dalších osm procent může být nalezeno na jiných stránkách, přesně slovo od slova,“ dodal profesor, jako kdyby nějak zatloukl hřebíky do její rakve.

„Nemáte tušení, jak jste šťastný muž, protože kdybych vás teď uhodil, ublížil bych jí tím,“ řekl jsem potichu.

Profesor zbledl.

Můj otec udělal krok vpřed. „Jaký důkaz máte pro tato tvrzení?“

Děkan mu podal stoh papírů. Trvalo mu několik minut, než je prohlédl, a pak se na mě podíval. V jeho očích nebyly příliš dobré zprávy.

„Obviňujete ji z něčeho?“

Přistoupil jsem k děkanovi, oči se mi zúžily. Pohlédl na mě stejným pohledem, kterým se na mě díval tu noc, když se objevili policajti, aby mi prohledali auto, aby našli jeho štítek. Jeho ruce byly svázané.

„Ne.“  Ujistil mě. „Ne dnes.“

Profesor zalapal po dechu. „Tohle je směšné. Máte všechno, co potřebujete, abyste této dívce vzali její stipendium a vyhodili ji z této školy.“

Rimmel se posadila do židle, jako kdyby už nemohla stát. Byl jsem kompletně uzemněný. Bylo to tak špatné? Vykopnou ji ze školy?

„To myslíte vážně?“ Zvolal jsem. „Její známky jsou dokonalé. Je to modelová studentka. Když nestuduje nebo nedoučuje, dobrovolničí v útulku pro zatracený zvířata, pro Krista Pána!“

„Musím souhlasit, Ryane. Vyloučení se v tuhle chvíli zdá trochu přehnané,“ řekl můj otec.

Ryan sklonil hlavu. „Kodex chování studenta na Alpha univerzitě uvádí, že tato univerzita nebude tolerovat plagiátorství jakéhokoliv druhu a studenti budou vyzváni k odchodu.“

„Jste si vědom, děkane,“ řekl můj otec, který přepnul do právnického módu, „že slečna Hudsonová byla opakovaně obtěžována a sledována jedním z vašich studentů tady na Alpha U?“

Zamračil se. „Ano, toho jsem si vědom.“

„A že tento zákaz přiblížení byl podán samotnou slečnou Hudsonovou pro její vlastní bezpečí?“

„Ano, toho jsem si také vědom, Anthony,“ řekl děkan.

„Pak musíte uznat, i když je to nepravděpodobné, že to může být nějaký druh odplaty za ztrátu statusu studenta v kampusu.“

„Nemůžete popřít fakta.“ Promluvil profesor. „Ten úkol je na internetu na prodej. Byl na prodej už předtím, než ho odevzdala.“

Pohlédl jsem na Rimmel a ona nešťastně přikývla.

„Jaký důvod by měla studentka se samými jedničkami k plagiátorství?“ Zeptal se můj otec.

Profesor Monahan byl na tuto otázku připraven. „Možná, že tlak na udržení si takového průměru, byl příliš velký. Jak jste již zdůraznil, doučuje a dobrovolničí při svém velmi nabitém rozvrhu. Pravděpodobně s tím souvisí ještě chození s velmi populárním mužem v kampusu, takže byla příliš zaneprázdněná, aby se věnovala škole.“

U svých boků jsem stočil ruce v pěst. „To jsou kecy.“

„Romane,“ varoval mě otec.

„Myslím, že bude nejlepší, abychom si vzali trochu času na zpracování. Projdu si dokumentaci, zkonzultuju to se svými kolegy, a pak zjistím, jaké bude nejlepší řešení.“

„To myslíte vážně?“ Ozval se profesor.

Děkan se na něj ostře podíval. „Opatrně, Harolde, zníte jako učitel se sekerou ke zbroušení. Je tohle osobní?“

Začervenal se.

„Samozřejmě, že ne.“

„Pak budete respektovat mé rozhodnutí.“ Obrátil se k otci. „Když pominu profesionální respekt k tvé rodině a k nejužitečnějšímu hráči tady na Alpha U, je to taková zdvořilost. Anthony, poskytnu ti svou plnou spolupráci v této záležitosti, protože předpokládám, že budeš zastupovat slečnu Hudsonovou.“

„Samozřejmě. Děkuji, Ryane.“

„Nerozumím tomu, co se děje.“ Promluvila Rimmel ze židle.

Mé srdce se stáhlo.

Děkan se na ni podíval. „Právě teď, slečno Hudsonová, jste v podmínce. Můžete zůstat v kampusu, zůstat na koleji, ale nemáte povoleno chodit na hodiny. Musíte zůstat v kampusu-“

„Cože!“ Zavrčel jsem. Neudělám z ní vězně ve škole. Sakra ne.

Děkan mě ignoroval a podíval se na mého otce. „Nicméně, máte dovoleno chodit do Andersonovic domu tak často, jak bude potřeba, protože je vaším právním poradcem.“

„A co moje stipendium?“ Obávala se Rimmel. Ruce měla tak pevně sevřené na klíně, až byly bílé.

„To je také pozastaveno. Škola poskytuje finanční prostředky, abyste navštěvovala tuto univerzitu za přísných podmínek, že dodržujete školní politiku. Plagiátorství je vážné porušení. Pokud poté, co se podíváme na všechny důkazy, a já vás budu muset označit za vinnou, tak vaše stipendium bude odebráno a vy budete vyloučena. Ještě to odpoledne budete vyvedena z kampusu.“

Po tváři jí sklouzla slza a sklonila hlavu.

Chtěl jsem ji obejmout a chránit ji. Tohle všechno bylo tak směšné. Rimmel neměla ve svém těle ani jednu podvádějící kost.

„Tohle je směšné,“ přísahal jsem.

„Romane, proč nevezmeš Rimmel domů? V tuhle chvíli nevypadá zrovna dobře,“ řekl můj otec. „Mám ještě pár věcí, které musím s Ryanem probrat. Až skončíme, zavolám si taxi.“

Přikývl jsem, obtočil jsem ruku kolem Rimmel a prakticky jsem ji zvedl ze židle. Zvedl jsem její batoh a zmačkané papíry u jejích nohou. Když jsem se otočil, stála před otcem s vodnatýma očima. „Děkuji, že jste přišel.“

Otcovy oči změkly a odkašlal si. Dokonce i on byl rozhozený jejíma vážnýma a žalostnýma očima.

„Samozřejmě,“ řekl a vzal ji za ruku. „Promluvíme si později.“

Táhl jsem ji po svém boku. Když jsme vycházeli z místnosti, podíval jsem se na profesora, který ji obvinil z takových keců, pohrdaným pohledem. Moje mysl sršela způsoby, jak bych ho mohl potrestat za to, že jí takhle ublížil.

Jakmile jsme byli venku na chodbě a děkanovy dveře za námi byly zavřené, opřela se o dřevo a vypustila obrovský povzdech.

„Hej,“ řekl jsem a otočil se tak, abych její tělo uchránil od zvědavých očí sekretářky.

Slabě se na mě usmála, zatímco po tváři se jí kutálela další slza. „Co sakra budu dělat?“ Řekla.

„Bude to v pořádku.“ Přitáhl jsem si ji k sobě a ucítil jsem, jak se její tělo chvěje, sklonil jsem se a zvedl ji do své náruče.

Její tvář ležela na mé hrudi a její ruka se mi obtočila kolem krku.

„Je v pořádku?“ Zeptala se žena zpoza stolu.

Usmál jsem se a mrkl na ni. „Je v pořádku, Má jen ráda, když ji nosím.“

Žena si povzdechla. „No, chápu, proč.“

Rimmel udělala dávivý zvuk, když jsme procházeli budovou. „Můj život se rozpadá a stará ženská tě balí.“

„Promiň, zlato. Pokusím se být méně neodolatelný.“

Odfrkla si a utřela si nos do mé košile.

Venku jsem její celou váhu držel na jedné ruce, zatímco jsem otevíral dveře spolujezdce tou druhou. Položil jsem ji do sedadla a dozadu jsem hodil její tašku s knihami.

„Nechci jet na kolej. Ne teď.“

„Ke mně,“ řekl jsem.

Přikývla a položila si hlavu do sedadla.

„Hej,“ řekl jsem, vzal ji za čelist a otočil jí hlavu tak, aby se na mě mohla podívat. „Bude to v pořádku. Napravíme to.“

Její oči se zaplnily novými slzami a já jsem zaklel. Po rychlém polibku na rty jsem obešel auto a posadil se na sedadlo řidiče.

Museli jsme to napravit.

Pokud by ztratila své stipendium, pravděpodobně by se vrátila na Floridu.

Celý její život by byl zničený.

A stejně tak i můj.