Hater - 21. kapitola

Překlad: Lucie

#ProVasiInformaci
Všichni chtějí vědět, kdo je #BuzzBoss.
To vám neřeknu.
#Zahada   #SkrytaIdentita
…Alpha BuzzFeed

Rimmel

Ach ne, to neudělal.

(Ale ano. Ve skutečnosti, udělal).

Že měl ty nervy.

Miluju Romea. Víc než cokoliv jiného.

Ale někdy, když otevřel pusu, vypadla z nich čistá pitomost.

Nevím, co ho to posedlo, že během večeře oznámil, že chce pro mě nechat udělat zákaz přiblížení. Pak zašel tak daleko, že řekl svému otci, aby sepsal papíry.

Nebyla jsem loutka na provázcích.

Přiznávám, že jsem byla plachá a někdy divná, ale nenechám se kontrolovat.

Nebylo to, že bych nenáviděla myšlenku na zákaz přiblížení. Vlastně jsem si myslela, že by to mohl být dobrý nápad. Zach mě vyděsil. A po včerejší noci…

Zavřela jsem oči před vzpomínkami, které mě pohltily, když jsem se pomořila do chladné vody.

Ale mě nebude komandovat.

A když jsem mu to řekla, křičel na mě! A očekával, že to přijmu.

A pak.

A pak…

Vytáhl mou matku. Prakticky mi hodil do obličeje, že jsem zamrzla, když jsem byla vhozena do vody a on musel přijít a zachránit mě.

Chtěla jsem odejít. Chtěla jsem jít domů a zuřit. Měla bych.

Ale ona mě zastavila.

Po celé té době se jeho matka rozhodla, že si chce se mnou promluvit. Sakra. Pravděpodobně mi chtěla vynadat za to, jak jsem křičela na jejího syna.

No, sem s tím, dámo. Byla jsem ve špatném rozpoložení a budu křičet i na ni.

Dobře. Pravděpodobně bych neměla.

Talíře, které jsem měla v rukách, jsem položila na velký překrásný ostrůvek a otočila jsem se, abych se vrátila pro další.

„Počkej,“ řekla. „Chtěla jsem s tebou mluvit.“

Věděla jsem, že to přichází, tak jsem jen přikývla.

„Omlouvám se.“

To nebylo to, co jsem čekala, že uslyším. Ve skutečnosti jsem byla přesvědčená, že jsem slyšela špatně.

Musela si to uvědomit nad výrazem mé tváře, že jsem zmatená, protože se usmála. „Nebyla jsem k tobě příliš laskavá, a za to se omlouvám.“

„To je v pořádku,“ řekla jsem opatrně. „Jenom jste se bála o Romea.“

„Ano. Bála.“ Její hnědé oči byly upřímné. „Ale měla jsem být milejší.“

Trapně jsem tam stála, nevěděla jsem, co říct. Jen před chvílí jsem byla naštvaná, ale teď jsem byla oněmělá. „Nerozumím proč,“ vyhrkla jsem. „Proč jste najednou změnila názor?“

„Kvůli včerejšímu zápasu.“

„Zápasu,“ zopakovala jsem. Nechápala jsem to.

„Chystala ses skočit na hřiště, protože sis myslela, že je zraněný.“

Proč to pro každého byla tak velká věc? Myslím tím, jejda. Pravděpodobně bych spadla a zranila se ve vteřině, kdy bych skočila. Pak bych byla odvedena pryč jako zločinec.

„Nepřemýšlela jsi. Jednala jsi. Stejně jako dnes večer.

Bylo mi tak trapně. „Omlouvám se za křik. Prostě mě zastihl nepřipravenou.“

Usmála se. „V tom je jako jeho otec. Rozhodne se, co chce on, a tak to prostě je.“

„Ach, já nevím. Myslím, že to má po vás.“ Vlastně jsem si to nemyslela. Věděla jsem to.

„Viděla jsem tu samou věc před pár minutami. Tvou reakci. Ani jsi nepřemýšlela a neposlouchala jsi, co říká.“ Láska v jejích očích vůči jejímu synovi byla nezaměnitelná. „Pouze dívka, která je opravdu zamilovaná, by reagovala tak rychle, aniž by pomyslela na své činy.“

Opět mi bylo trapně.

To se mě rovnou mohla zeptat, jestli mě vychovali vlci.

Znovu jsem se začala omlouvat, ale zvedla ruku. „A skutečnost, že jsi skočila mezi mého syna a židli, no, to mluví za vše.“

Pokrčila jsem rameny. „Miluju ho. Nechci, aby mu někdo ublížil.“

„Víš,“ řekla, když procházela kolem ostrůvku a umisťovala nějaké nádobí do dřezu, zatímco mluvila, „doktoři mi říkali, že nikdy nebudu mít děti. Snažili jsme se několik let, abych otěhotněla, a to se nikdy nestalo. Šla jsem ke čtyřem doktorům a každý jeden z nich mi řekl tu stejnou věc. Nikdy nebudu schopná mít vlastní děti.“

„To muselo být velmi obtížné,“ řekla jsem. I když to bylo víc jak před dvaceti lety, stále jsem v jejím tónu slyšela úzkost.

„Byla jsem zničená. Věděla jsem, že Anthony také, i když to nikdy neřekl nahlas. Ale pak jsem otěhotněla. Všichni jsme byli v šoku. Byl to zázrak.“ Její hlas byl tichý, jako kdyby si vzpomněla na něco posvátného. „Celé těhotenství jsem musela odpočívat na lůžku. Lékaři si nemysleli, že nebudu schopná dítě donosit. Ale já byla odhodlaná. Udělala jsem, co bylo v mých silách, abych toho chlapce přivedla na svět.“

Popošla jsem a zapadla na barovou židli, naprosto zaujatá příběhem, jak se Romeo narodil.

„Věděla jsem, že bude speciální. Od té chvíle, co jsem otěhotněla, jsem věděla, že bude. Ještě před tím, než se narodil, byl silný. Byl to bojovník.“

Usmála jsem se, protože Romeo byl rozhodně takový.

„Věnovala jsem se mu, mému zázračnému dítěti. Jak jsem si užívala ty dny, když byl malý. Rostou tak rychle,“ zamyslela se, pak zamrkala a zřejmě se vrátila do přítomnosti. „To, co se snažím říct, je to, že když strávíš roky s myšlenkou, že nikdy nebudeš mít vlastní dítě, ale pak nějakým zázrakem jedno dostaneš, jedno perfektní, tak matka udělá cokoliv, aby ho ochránila.“

Přikývla jsem, protože jsem to pochopila.

„Je těžké ho nechat jít, ustoupit a pozorovat ho se zatajeným dechem a modlit se k Bohu, že jsi odvedla dostatečnou práci, abys ho vychovala.“

„To jste udělala,“ zašeptala jsem.

Usmála se. „Není to žádná omluva pro mé chování, ale je to pravda.“

„Víte…“ řekla jsem. Rozhodla jsem se, že budu stejně upřímná jako ona. Nechtěla jsem jen přikyvovat hlavou. Chtěla jsem s ní skutečně mluvit, i když mi to bylo nepříjemné.

Zvláště po tom všem, co právě řekla.

Někdo, kdo miloval Romea – jejího syna – si to zasloužila.

„Nikdy jsem vás nežádala, abyste ho nechala jít. Možná jen trochu uvolnila své sevření.“

Valerie se zasmála.

„Myslím, že Romeo má štěstí, že má matku jako jste vy. Přála bych si, aby moje máma byla stále tady a ráda bych si myslela, že kdyby tu byla, dávala by Romeovi zabrat tak, jako vy mně.“

„Já nevím,“ poznamenala jeho matka. „Je velmi okouzlující.“

„No, to je,“ připustila jsem.

Otočila se zpět k nádobí.

„Nehodlám ho odvést pryč.“ Moje tlumené prohlášení ji zastavilo u dřezu. „Nikdy bych to ani nezkusila. Matka má v srdci dítěte zvláštní místo, které nikdo jiný nemůže naplnit. I když vyrostou.“

„Začínám tě mít ráda,“ řekla, aniž by se otočila.

Ušklíbla jsem se na její záda. „No, Braeden mi dal své razítko souhlasu.“

„Ten kluk.“ Zasmála se. „Je stejně okouzlující jako Roman.“

„Je to rozhodně miláček žen.“ Souhlasila jsem.

„Prostě jen nepotkat tu pravou dívku. Ale potká. Najde ji, stejně jako Roman našel tebe. A pak se všechno změní.“

Říkala tím, že si myslí, že jsem byla holka, co všechno změnila pro Romea? A jestli ano, bylo to přijetí v jejím tónu? Vyhrála jsem nad ní?

Samozřejmě, štěstí, které jsem pocítila, bylo tlumeno skutečností, že jsem teď byla na Romea naštvaná.

„A teď o té situaci se Zachem,“ řekla Valerie. Otočila se ke mně čelem a zamračila se tou svou dokonale nalíčenou tváří. Opravdu byla nádherná žena, takovým druhým krásy, která nestárla.

„S veškerou úctou, nic vám do toho není.“

„To tedy je. Týká se to mého syna.“ Podívala se na mě. „A týká se to tebe.“

„Opravdu si nemyslím, že je zákaz přiblížení nutný.“

„Myslím si, že víš, že by to bylo rozumné. A také si myslím, že jsi naštvaná na Romana.“ Začala jsem nesouhlasit a ona zvedla ruku. „Máš všechno právo být na něj naštvaná. Měl si o tom s tebou promluvit a ne ti jenom nařídit, abys to udělala.“

Převrátil se mi žaludek, jak jsem přemýšlela o té hádce, kterou jsme měly. Nikdy předtím jsme se nehádali, o ničem. Pravděpodobně byl opravdu naštvaný, že jsem na něj křičela před jeho rodiči.

„Dám ti jednu radu. Můžeš s ní dělat, co budeš chtít,“ řekla Valerie.

Přikývla jsem.

„Nech si udělat ten příkaz. Pokud ne pro sebe, tak pro Romana. Moc často se kvůli něčemu nepobouří, ale tentokrát tomu tak je. Jenom se tě snaží chránit. Stal se z tebe snadný cíl, protože je jasné, co k tobě můj syn cítí. Je to napsáno po celém jeho obličeji. Možná, že když to uděláš, pošle to jasnou zprávu Zachovi a stáhne se.“

Věděla jsem, že měla pravdu. Ale stále jsem byla naštvaná. Mám na mysli, že mě vyfotil bez mého vědomí. To trochu zamávalo s mou důvěrou.

Romeo se objevil ve dveřích kuchyně s rukama vraženýma v předních kapsách džínů. „Je bezpečné vejít?“

„Samozřejmě,“ odpověděla Valerie.

Nechtěla jsem se na něj podívat. Když vstoupil do místnosti, napětí ve vzduchu znatelně zesílilo.

„Proč vy dva neodejdete?“ Řekla Valerie. „O nádobí se postarám.“

„Ach, ne. Řekla jsem, že vám pomůžu.“ Argumentovala jsem.

„A já si cením té nabídky, ale není to nutné.“

„No tak, Rim. Měli bychom si promluvit.“ Romeo mi položil ruku na paži a já jsem ztuhla. Okamžitě se stáhl, ale ta reakce mi způsobila bolest na hrudi.

„Znovu děkuji, za večeři,“ řekla jsem.

„Možná příště bychom se mohli dostat přes dezert bez křiku.“

Ušklíbla jsem se, ale ona se jen zasmála.

„Uvidíme se později, mami. Díky za jídlo.“ Romeo vykročil vpřed a políbil ji na tvář, zatímco se ona usmála.

Následovala jsem ho zpět skrz dům až ke dveřím. Jeho otce už jsem neviděla. Než jsme vyšli ven, oblékla jsem si kabát a zapnula ho až nahoru. Venku mrzlo a můj dech se vyfoukl ve velkém oblaku.

Zamířila jsem k jeho autu, protože jsem si myslela, že mě odveze zpět do kampusu.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ Řekl zezadu.

Podívala jsem se přes rameno. Stál tam a vypadal roztomile líbatelně s těma jeho ospalýma očima.

„Zpátky na kolej?“ Řekla jsem.

Zavrtěl hlavou a pohled na jeho tváři byl nahrazen něčím mnohem intenzivnějším. Krev se mi začala vařit i přes okolní chlad, a já spolkla tu okamžitou touhu, když přistoupil ke mně.

„Ach ne, nejdeš.“ Vzal mě za ruku a opatrně mě vedl k domu. „Nikam nepůjdeš.“