Giovanni - 5. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Otec Kim by rozhodně cenu Táta roku nikdy nevyhrál. Už naprosto chápu, proč ho Antony nesnáší. A Giovo překvapivé zjištění, s kým že tehdy tu úžasnou noc strávil…                       Sinnel

Kim zabouchla dveře u řidiče u nového Mercedesu o něco silněji, než bylo nutné. Auto bylo jedním z dárků od Franca, ale ona ho nepovažovala za dárek.

Dárky byly obvykle něco, co jste chtěli nebo potřebovali.

Kim nové auto ani nechtěla, ani nepotřebovala.

Franco si myslel, že její Mazda nebyla dost hezká na to, aby ji mohla řídit jeho budoucí manželka. Kim si myslela, že nové auto bylo zatraceně nabubřelé. Nepotřebovala nikdy dávat okázale najevo bohatství její rodiny a ani teď se jí s tím nechtělo začínat.

No, jejího snoubence její názor ani trochu nezajímal.

Po další hádce ohledně nedostatku její úrovně a chování, to udělal po svém. Jednoho rána Mazda zmizela z jejího obvyklého parkovacího místa. Místo toho se tam objevil nový Mercedes.

O naštvaných ženách se toho říká hodně. Každý muž, který má dostatečně silný pud sebezáchovy dokáže vycítit jejich reakce na míle daleko a v okamžiku, kdy se k takové situaci schyluje, má vzít nohy na ramena a utíkat, seč mu síly stačí. Ovšem, ne Franco.

Ať už se mu to Kim snažila vysvětlit logicky nebo kultivovaně, Franco zůstával stejně tupý jako špalek dřeva. Dělal to, co chtěl a co považoval za vhodné. Bylo mu jedno, jestli se to Kim líbí nebo ne.

Auto bylo jen jednou z mnoha věcí, se kterými se Franco takto vypořádal. Velice rychle se Kimin šatník přešel pod jeho naprostou kontrolu. Místo přiléhavých džínů a triček, které nosila na vysoké, se v jejím šatníku náhle natrvalo usídlily šaty. Pak začal mumlat o jejím vzhledu. O tom, jak nosila rozpuštěné vlasy. Nebo o tom, že díky své červené rtěnce působí, jako by byla snadno k mání.

Ať už to do pekla znamenalo cokoli.

Kim to pohlcovalo. Ta kontrola ji dusila. Umírala.

Hlasitý hlásek v zadní části Kimina mozku jí rychle říkal, že Francovy akce a chování představovaly typické zneužívání. Citové i psychické. Každým okamžikem lámal Kim o trochu víc.

Kim malý okruh přátel z vysoké školy se od ní během posledních tří měsíců začal postupně distancovat. Lidé byli rozmrzelí z toho, že byla neustále fyzicky i duševně nepřítomná. Už ani nevěděli, kým doopravdy byla. Překvapovala je její změna vzhledu, neustálá přehlídka bohatství a zejména dva Francovi muži s výrazem buldoka, kteří jí byli neustále v patách a jen zřídka kdy opouštěli svá místa.

Měla pocit, jako by z ní nezůstalo nic jiného než zatracená loutka, která znala jen to, jak se usmívat a přikyvovat ve správných okamžicích. Promluvit či se k něčemu vyjádřit mohla jen zřídka. Ta mladá, živá, nekonfliktní jednadvacetiletá žena uvnitř ní zoufale lpěla na své škole a koleji, protože to byl ten poslední kousek svobody, který jí zbyl.

Ale brzo měla přijít i o něj.

Každou část její osobnosti a to, čím byla, jí Franco postupně bral. Jistě, Franco na Kim fyzicky nikdy nepoložil ani jeden prst, ale to ani nemusel udělat. Výhrůžky, které pronášel, mluvily dostatečně jasně a hlasitě samy za sebe.

Franco měl rozhodně svou nebezpečnou stránku, která příležitostně vykoukla na svět a děsila Kim až k smrti. Byl jako vřed plný dýmající zlosti, který vřel těsně pod povrchem, a když se ho člověk byť omylem dotkl, vybuchl jako sopka. Kim se v několika vzácných případech, kdy si Franco neuvědomil její přítomnost, stala svědkem jeho vzteku. Nebo mu to možná bylo i jedno.

Mohl to být třeba záblesk pistole přímo před obličejem někoho jiného, Francova ruka, která vyletěla a srazila někoho na zem, nebo slova plná násilí, při kterých Kim přejel po zádech mráz. Bože. On ji zabíjel.

Kim si s povzdechem přesunula svou tašku na rameni o kousek výš. Stála na příjezdové cestě domu svého otce. Ne, že by stála o další zbytečný hovor s Nunzem, ale neměla moc na výběr.

Nutně potřebovala získat nějaký prostor od Franca. Aspoň to mohla dostat od svého otce. Nunz ji dlužil iluzi toho, že o ni měl zájem.

Uvnitř domu našla Kim svého otce v jeho kanceláři v horním patře. Čekala, až Nunz skončí hovor po telefonu. Naklonila hlavu do místnosti, kývla na pozdrav svému staršímu bratrovi, ale nic víc.

Od doby, kdy se zasnoubila s Francem, se jejich sourozenecký vztah změnil. Ne, že by bylo jejich pouto dřív nějak extra silné, ale teď to bylo ještě horší. Cody si myslel, že její chystané manželství bylo úžasné jak pro ni, tak i pro celou rodinu. Kim stejný názor nesdílela.

„Jak šla dneska škola?“ zeptal se Cody.

Kim se na bratra nepodívala. „Tři hodiny a studijní skupina.“

Ani se neobtěžovala s vysvětlením, že byla donucena skončit s dalšími dvěma předměty, které měla jako vedlejší obor, nemluvě o tom, že Franco požadoval, aby školu vzdala úplně. Podle jeho názoru jeho žena nepotřebovala se soustředit na své vzdělání, když ho pak stejně nepoužije. To, co potřeboval, bylo, aby byla jeho žena doma a dělala všechno to, co tam musela dělat.

Bože.

Při té samotné myšlence pocítila Kim nevolnost.

„Později pojedeš k Francovi?“ zeptal se Cody.

Kim přikývla. Samozřejmě, že poté, co u otce skončí, zamíří k Francovi. Byl pátek, ne? To znamenalo, že musela znát Francovy plány pro ně dva na víkend. Doufala, že se nic nebude dít. Nedokázala by vydržet další směšnou událost, při které by mu visela na paži a dělala společnost.

„Hele!“

Kim se musela kousnout zevnitř do tváře, aby na svého bratra nezavrčela, ať ji zatraceně dá už pokoj. „Co je, Cody?“

„Mluv se mnou. Nikdy jsme si nepromluvili.“

„To by mě zajímalo proč,“ zamumlala Kim.

Cody na ten kousavý komentář nezareagoval. „Můžu se s tebou k Francovi svézt?“

„Proč?“

„Má tam hosta z New Yorku, se kterým bych měl podle dohody táty a Franca spolupracovat. Musím se tam dostat nebo aspoň částečně se do toho zapojit.“

Kim si ulehčeně vydechla. „Kde máš auto?“

„V opravně. Nějaký zasraný pes se mi včera připletl do cesty a poškodil mi chladič.“

Skvěle.

„Vážně má dneska hosty z New Yorku?“ zeptala se Kim tiše. Podívala se na bratra pohledem, ve kterém doufala, že pozná její nelibost.

Cody pokrčil rameny. „Hosta, podle toho, co jsem slyšel. Prostě se do toho nepleť. Otoč tvář. Přesně tak, jako vždycky.“

Kim se zamračeně podívala do stropu.

Franco by nedokázal udržet obchody dál od svého domu a to ani v případě, kdyby si tím musel zachránit život. Mafiáni si tam přicházeli a zůstávali, jako by jim to tam patřilo. Kim se ve Francově domácnosti cítila jen zřídkakdy v bezpečí a ani za nic na světě by tam nikdy nezůstala o samotě. Samozřejmě, se o to ani nikdy nepokoušela.

A rozhodně s ním nesdílela ložnici. Při tom samotném pomyšlení se otřásla. Jak dlouho se jí ho podaří udržet na uzdě?

Nunz zavěsil hovor. „Kimberlynn, co tě přivádí domů?“

„Potřebuji, abys donutil Franca se trochu stáhnout,“ přešla rovnou k věci. „Klidně by mi rovnou mohl držet své zatracené ruce sevřené přímo kolem krku, tati. Vedle něj nemůžu dýchat a podle něj neustále dělám něco špatně.“

Nunz se opřel do své židle a založil si ruce na hrudi. „Mluvila jsi o tom s Francem?“

Kim věděla, že momentálně balancuje na tenké hranici, kdy své emoce jen stěží drží pod kontrolou, a hrozí, že se v těch sračkách ztratí. Zhluboka se nadechla. Doufala, že by jí to mohlo pomoci zmírnit úzkost, kterou cítila, ale nepomohlo to. Už nic nepomáhalo.

„K čemu by mi to bylo, když se jedná o mě, tati?“ zeptala se Kim.

„K čemu by pomohlo, abych si s ním o tobě promluvil já, Kimberlynn?“

Kim sevřela svou tašku pevněji, nehty prstů se jí zabořily do dlaní. Ta bolest na okamžik ulevila jejímu vnitřnímu zmatku. „Víš, že ho nemůžu vystát.“

„Vybrala sis.“

Copak měla jinou možnost?

Kim už v okamžiku, kdy se rozhodla promluvit s Nunzem, věděla, že to bude zbytečné. Ten Nunzův nedostatek empatie a starostlivosti byl výmluvný. Takhle to probíhalo celý její život, ale od smrti její matky se to ještě zhoršilo.

„Miloval jsi mámu?“ zeptala se Kim.

Nunz zvedl obočí, až se mu téměř dotýkalo jeho ustupující linie vlasů. „Prosím?“

„Slyšel jsi mě. Miloval jsi moji mámu?“

„Samozřejmě, že ano, Kimberlynn.“

„Celou dobu manželství nebo jen ze začátku?“

„Hele, dávej si zasraný pozor -“

„Prostě bych to ráda věděla, protože to, jak mě naprosto přehlížíš, je nechutné. Vzešla jsem z části tvého těla, Nunzi. Pomohl jsi mě stvořit. Jsem tvou součástí.“

„Nežádal jsem o tebe,“ odpověděl Nunz chladně. „To tvoje matka chtěla víc dětí. Já ne.“

Ten muž byl jako led. Ledový blok. Žádné city. Nic. Jako mrtvola.

Cody se s odkašláním postavil. „Kimberlynn, pojď. Musíme jít.“

„Ne, ještě ne,“ řekla Kim a vyhnula se bratrově nastavené ruce. „Nunzi, ty jsi mě předhodil zatraceným vlkům. Když budu mít za deset let modřiny po celém těle a moje děti se budou bát svého vlastního otce, stále ti to bude jedno, že?“

Nunz neodpověděl. Kim ani nečekala, aby zjistila, zda by něco udělal.

V autě Kim zapnula své stereo tak hlasitě, jak jen to šlo. Její bratr tiše vklouzl na sedadlo spolujezdce. Poté, co Kim vyjela z příjezdové cesty, šlápla na plný plyn. Potřebovala se dostat od toho muže a jeho příšerností tak rychle, jak jen to bylo možné.

Cody se natáhl a ztišil hlasitost sterea. „Kim-“

„Právě teď na mě nemluv,“ procedila skrz zaťaté zuby.

„Dobře, ale potřebuji, abys něco věděla.“

„Prosím, nebraň toho muže.“

„Nebudu.“

„V tom případě o co se ti jedná?“

„Franco,“ řekl Cody tiše. „Vím, že si myslíš, že mi je to jedno, ale to není pravda. Mám na zvažování spoustu straček, zvlášť z hlediska toho, co musím udělat. Čas vypršel, Kimberlynn. Chci jít nahoru. Ale Franco… Jestli na tebe někdy vztáhne ruku, zabiji ho.“

Bylo s podivem, že ačkoli byla mezi sourozenci tak obrovská citová vzdálenost, Kim mu věřila.

****

Když dorazili k Francovi, Cody se od Kim oddělil. Zamířil nahoru, směrem k hlasům, které odtamtud byly slyšet. Kim si vyzula tenisky a pověsila si kabát na věšák. Dva muži, kteří na ni vždy dohlíželi, vešli do domu hned po Kim a Codym.

Ben a Lucas, dva muži, které Franco přidělil na to, aby dávali pozor na Kim, ji ve foyer beze slova míjeli. Ne, že by to Kim ve skutečnosti vadilo. Čím menší pozornost jí ti muži věnovali, tím byla šťastnější.

Kuchyň byla jediné místo ve Francově domě, kde se Kim cítila příjemně. Franco nevařil vůbec. Raději by si ustřelil nohu, než aby se pokusil připravit nějaké jídlo. Kim na druhou stranu zjistila, že vaření může být uklidňující.

V kuchyni měla Kim jistý prostor od neustálého Francova dotírání a jeho kontroly. Tam na ni nenacházel žádné chyby. Jako by tam stížnosti najednou neexistovaly. Když vařila, šťastně držel hubu a jedl jídlo. Kim si nebyla zcela jistá tím, jestli jí její dovednost ve vaření pomáhala s Francem nebo ji naopak chránila. Protože když udělala dost jídla na to, aby nakrmila všechny osoby v domě, dělala přesně to, co chtěl. Byla perfektní ženuškou v domácnosti, pěkným a tichým doplňkem, který nikdy nezpochybňoval jeho autoritu a to, alespoň na okamžik zbavilo Franca z jejích zad. A Kim to byla ochotna využít ke svému prospěchu.

Kim si položila svou tašku na kuchyňský ostrůvek, vytáhla z ní laptop a zapnula ho. Místností se rozezněla hudba. To jí umožnilo přehlušit všechny zvuky, které se sem mohly dostat ze shora.

Kim si ze skříně, spíže a lednice nejdřív vyndala všechny suroviny, aby se mohla pustit do starého oblíbeného receptu její rodiny - kasserole, ve kterém byly špagety, čerstvě nakrájená rajčata, cibule, houby, celer, trochu rajského protlaku, plechovka nebo dvě omáčky, mleté maso smíchané s kořením a navrch trochu strouhaného sýru. Měla nakrmit všechny přítomné v domě a nikdo neříkal nic o tom, že by jídlo muselo být zvlášť zdravé.

Kim nejdřív dala na sporák pánev a do ní opéct mleté maso a pak se pustila do krájení a sekání ostatních přísad. Nevšímala si času. Když zapípala trouba, že je dostatečně předehřátá, strčila dovnitř pekáč se všemi přísadami a s povzdechem se opřela o pult.

Ve své tašce měla pár papírů, které potřebovala udělat do školy, ale Kim věděla moc dobře, že když je u Franca, radši nemá vytahovat školní věci. Pravděpodobně by to vedlo jen k další hádce ohledně vysoké školy. A na to se Kim dneska v noci necítila. Chtěla se prostě jen najíst, zjistit, zda ji bude Franco o víkendu potřebovat a potom odtud co nejrychleji vypadnout zpátky na kolej.

Kim byla naprosto ztracená ve svých myšlenkách, takže nepostřehla mužské hlasy, které se blížily ke kuchyni dřív, než byly přímo v chodbě.

„Něco tu voní,“ řekl Franco. „Pak vezmu tvou sestru sebou.“

„To ano. Měl jsi mě na to zavolat,“ odpověděl Cody.

„Proč? Prostě zkontroluje pár fotek a podívá se na čísla. Kvůli tomu se obchod nezhroutí. Nejsi u toho potřeba. Je to tak, že Skipe?“

„Přesně tak.“

Stačila ta dvě slova a Kimino tělo ovládla panika smíšená s touhou. Od doby, kdy ten hluboký tenor zaslechla, uplynuly celé měsíce – aby byla přesná, o něco málo víc, než tři měsíce. Jeho hlas měl na její vnitřnosti stále ten stejný bláznivý účinek jako tehdy, když ho poprvé zaslechla promluvit u stolu s Blackjackem.

Stejně jako tehdy jí okamžitě spálil nervy.

Giovanni Marcello.

Ach, bože.

Byla v obrovských problémech.

Kim sevřela rukama desku stolu tak pevně, až jí od toho tlaku zbělely klouby. Nebylo tu žádné místo, kam by se mohla schovat, aby ji neviděl. Její herecké schopnosti byly tak mizerné, že tu byla dost velká šance, že Franco uvidí, že se něco děje. Navíc Cody na svatbě viděl, jak mluvila s Giovannim. Sakra. Sakra. Sakra.

Kroky se blížily chodbou čím dál blíž, až už je Kim nemohla dál ignorovat.

„Marcello, proč se ti říká Skip?“

„Skip, opravil ho Giovanni. „V New Yorku je to pouliční termín pro capo. V rodině může být spoustu capo, ale většinou je tam jen jeden, který má největší zisky, největší množství lidí pod sebou a všechno ostatní. To jsem já a můj bratr. A k tomu to, že Franco chce vyzkoušet novou věc, kdy se musí chovat, že mě chce vidět minimálně půl metru od sebe, aby si zachránil tvář před svým otcem, když tu společně pracujeme na obchodu. Respekt. Chápeš?“

„Aha,“ protáhl Cody.

To bylo špatné. Kim si byla tak jistá, že se po jejich jediné společně strávené noci už nikdy nesetkají. Žila v Las Vegas a on byl v New Yorku. Pro Pána Boha. Jaká tu byla šance?

„Jídlo je připravené?“

Při Francově otázce Kim prudce trhla hlavou. Byla vytržena ze svého omámení. Kdy se tu objevil? Aspoň že její bratr spolu s Giovannim stále mluvili tlumeným hlasem v chodbě, takže ji nemohli vidět. Natáhla ruku a vypnula hudbu, která vycházela z jejího laptopu.

„Ehm...“

„No?“ zeptal se Franco znovu.

„Skoro.“

„Je toho dost pro sedm lidí včetně tebe?“

Kim po něm střelila pohledem. „Ano, Franco. Udělala jsem toho spoustu.“

„Jen se ptám. Prostři stůl, Kimberlynn.“

Franco zmizel zpátky v chodbě a Kim zůstala ztuhle stát na místě. Dokonce se ani nedokázala přinutit myslet, natož, aby vytáhla ze skříně nějaké nádobí.

„Skipe, zůstaň na večeři,“ slyšela, jak řekl Franco.

„Ne, mám toho spoustu na práci,“ odpověděl Giovanni.

Kim na okamžik pocítila úlevu, že z nich dvou je Giovanni možná moudřejší. Úleva však netrvala dlouho. Francovo další prohlášení v sobě obsahovalo něco, co nedokázala přesně identifikovat.

„Určitě pro tebe není nic důležitější, než abys odmítl jídlo u mého stolu, že?“

„Tuším, že ne.“

„Dobře. Pojď se seznámit s mou snoubenkou, než se dáme do jídla.“

Když všichni tři muži vešli do kuchyně, Kim se málem zastavilo srdce. Nemohla otočit hlavu a podívat se na Giovanniho výraz. Bála se toho, že by neovládla svou nevolnost a všechno by bylo venku.

„Giovanni, tohle je moje snoubenka Kimberlynn Abella.“

Kim si byla dost jistá, že když se přes celou místnost setkala s pohledem Giovanniho, přestaly jí fungovat plíce. Když jí přejel pohledem od hlavy až k patě jako by nevěřil tomu, co viděl. V jeho zelených očích se zračila směsice vzteku spojená s překvapením.

„Ach, oni už se setkali,“ řekl Cody, jakoby mimochodem. V ruce držel nějaké papíry. „Chtěl jsem se o tom zmínit.“

Franco otočil hlavou a propíchl Kim pohledem. „Prosím?“

Při Francově zlostném tónu přejel Kim po zádech mráz. Ten člověk vůbec nedokázal skrýt svou žárlivost. Jestli něco opravdu nenáviděl, tak to byli muži, kteří byli u Kim příliš blízko.

„Kimberlynn?“ zeptal se Franco.

Kim nemohla mluvit. Jestli někdy potřebovala čas, bylo by to právě teď.

„Kim,“ řekl Giovanni tiše. Čelist měl napjatou. „Ano, setkali jsme se spolu na bratrově svatbě.“

Franco přimhouřil oči. „Ano?“

Kim se pomalu nadechla a usmála se. Doufala, že její úsměv nekřičel jasnou falší. „Omlouvám se. Dneska jsem nějak mimo. Ano, setkali jsme se, když jsem byla s tátou a Codym v New Yorku.“
„A?“

„A co?“ zeptala se Kim Franca.

„Neřekla jsi mi, že když jsi tam byla, setkala ses s někým z rodiny Marcellů.“

„Měla jsem?“ Kim doufala, že by mohla zafungovat předstíraná nevědomost. Tak nějak to byl její jediný, i když ubohý plán, který dokázala vymyslet. „V hotelu měli vše laděné na téma Casino Royale a stalo se, že jsem prohrála trochu peněz u Blackjacku.“

„Setkala se nejen se mnou, ale byl obsazený celý stůl a navíc a byla to jen jedna hra,“ opravil ji Giovanni se zvednutým obočím.

„Přesně tak.“ Kim se na Franca znovu usmála a pokrčila rameny. „Nechtěla jsem se nechat oškubat o všechno.“

Vypadalo to, že to Franca potěšilo dost na to, aby konečně přestal podezíravě hledět na Kim. Nicméně i tak ho to neodradilo od další poznámky. „Kimberlynn, copak ses dostatečně nepoučila z toho, když jsem tě naposledy přistihl u počítání karet? To by mě nenapadlo.“

Kim skryla třesoucí se ruce pod stolem. Franco teď stál zády k ní a Kim se znovu setkala s Giovanniho pohledem. Už neměla žádné pochybnosti – ten muž byl nasraný. Kim ho zcela očividně dostala do svízelné situace. Pokud by měl být ten podivný rozhovor, který zaslechla z chodby, nějakým indikátorem, Franco a Giovanni se navzájem neměli rádi.

Kim si nemohla pomoci a znovu stočila svůj pohled k Giovannimu. Dívala se na něj a vzpomínala na to, jak jeho prsty škádlily její ňadra, jak se jeho horká ústa dotýkala jejího těla, a jak jeho silné tělo tisklo její roztoužené tělo do matrace pod nimi. Stačilo znovu slyšet jeho hlas a krev se jí vařila. Na tohle rozhodně nepotřebovala myslet, zvlášť když byl Franco jen pár kroků od ní.

Ale i tak nechtěla ty vzpomínky nechat odejít. Giovanni měl rozepnutou koženou bundu a pod ní tričko, které mu pevně obepínalo hruď. Kim si velice přesně vybavila tetování, které pod sebou skrývalo. Tmavé seprané džíny mu pevně seděly na jeho svalnatém těle, nutily Kim sklouznout pohledem níž, přímo k jeho rozkroku.

Ach bože… tohle bylo tak špatné.

Kim uvízl vzduch v hrudi. I když si toho nikdo jiný v místnosti nevšiml, Giovanni ano. Celé jeho tělo bylo v klidu, ruce měl volně podél boků, zaťaté v pěst. Kim se kousla zevnitř do tváře. Potřebovala rozptýlit. Byla vděčná tomu, že Francovu pozornost si pro sebe momentálně uzurpoval Cody, který se ho ptal ohledně něčeho v papírech, které stále držel.

Bohužel to netrvalo dlouho.

„Kimberlynn, prostřeš stůl?“

Kim se vytrhla ze svého oparu. Pohnula se ke stolu, aby z něj uklidila svojí tašku spolu s laptopem.

„Dejte mi deset minut a jídlo bude připravené.“

Nebyl žádný zatracený rozdíl, zda tam Giovanni byl nebo ne. Nezáleželo na tom, že ten vliv, který na ní měl v New Yorku, byl stejný jako teď, když tu stál jen pouhých pár stop od ní. Co se mezi nimi stalo, stalo se a skončilo to. Kim měla svou roli, kterou musela splnit. Při své práci ignorovala ten intenzivní nefritový pohled, který ji sledoval při každém jejím pohybu, a při kterém se jí zrychlil srdeční tep.

Je čas znovu předstírat.