CIC - 4. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

4/ Bílý dům

Charlotte

Z Bílého domu vyzařuje taková velikost, že vás obklopí už z dálky. Dnes si ale nemůžu pomoct od podivení se nad jeho velikostí, vznešeností a jak bílý je, když mě ho jedna z šéfů služebnictva Clarissa Sotomayor přivítá v Bílém domě a vede mě do druhého patra – přesněji do mé ložnice. Jestli mi nestačilo, aby se mi nezamotala hlava z toho, že jsem z bytu odjížděla v černé limuzíně s ozbrojenými muži, procházení se nekonečnými křídly Bílého domu to udělá.

Budu nejmladší První dáma v historii – stejně jako Matt nejmladším prezidentem. Ze včerejšího rozhovoru s Kaylou o Jackie a Lady Di jsem v úžasu, že jsem se k těmto ženám mohla přirovnat – opravdu je to teď můj život?

Proboha, vždyť jsem zamilovaná do prezidenta.

A Matthew mě požádal, abych tu byla, chtěl mě vidět a požádal mě, abych tuhle roli přijala.

Opravdu se to děje – a já tomu můžu sotva uvěřit.

Je sotva po obědě a já tu jsem.

„A tohle bude Vaše ložnice,“ řekne Clarissa, když otevře dvojité dveře.

Spadne mi brada.

Doslova spadne.

Nemusela jsem ani pohnout prstem – všechny moje věci, které jsem si chtěla vzít z mého 'nedostatečně bezpečného' bytu (jak ho moje matka nazývala) byly přemístěny do velkého a zabezpečeného pokoje ve vznešeném Bílém domě.

Do tohohle pokoje.

Mého pokoje.

Mého pokoje v Bílém domě.

„Charlotte, jsi si tím jistá?“ zeptala se mě to ráno moje matka.

„Ano,“ zalhala jsem, když jsem se nervózní, ale nadšená balila. Věděla jsem jen, že chci udělat jakoukoliv změnu a že tohle je nejlepší šance, jakou kdy dostanu. A také s vědomím, že bych pro něj udělala cokoliv – a byla mu nablízku.

Zatímco jsme si povídaly, byla jsem si zcela vědoma skupiny bodyguardů před mým domem.

„Charlotte,“ řekne moje matka se slzami v očích.

„Nikomu to ještě neříkej. Ne dokud prezident nesvolá tiskovou konferenci.“

Zaváhala. „Nevím, jestli jsem teď ohromně pyšná nebo se děsně bojím.“

„To je dobré, můžeš být obojí.“ Vydechla jsem. „Nezklamu tě.“

„To bys ani nemohla.“

Ale ano, pomyslela jsem si, mohla. Ale nechci myslet na ten sebestředný čin, který kdyby se provalil, tak by mou matku zahanbil. Jedinou věc, kterou jsem udělala pro sebe, aniž bych zvažovala někoho jiného. Ta aféra, kterou jsem měla s Matthewem Hamiltonem předtím, než se stal prezidentem. Tak moc jsem se bála skandálu.

A pořád se bojím. Od začátku udělal jasno v tom, že nechce rodinu a já si nejsem jistá, jestli zvládnu mít zlomené srdce i podruhé. I tak jsem ale ani vteřinu nepřemýšlela nad tím, že bych ho odmítla. Myslím, že pořád doufám.

Doufám, že by to mohlo fungovat. Doufám, že možná… že sem patřím. Jsem odhodlaná to zkusit.

Matt začal v úřadu prezidenta bez manželky. Vím, že jeho největší strach je, že by nemohl mít obojí, a že raději obětuje svoje osobní potřeby kvůli své zemi. Kvůli tomu ho obdivuju. Jestli může postavit zemi na první místo, pak i já.

Můžeme to vzít pomalu. Můžu si tuhle roli vyzkoušet – a i když už teď mi přijde obrovská, jsem nadšená. Takhle nadšená jsem byla jen jednou, a to když mě požádal, abych se přidala k jeho kampani.

I tak se mi zdá, že jde všechno rychle. Bezpečnostní služba u mých dveří brzy ráno. A teď jsem tady, dýchám ve své nové ložnici.

„Je to Královská ložnice,“ vysvětlí.

Odkašlu si, když si prohlížím nádherný pokoj před sebou. Bože, muž, kterého miluju… spí někde poblíž. Noc za nocí.

„Prezident má pokoj na druhé straně chodby. Jeho šéf služebnictva mě požádal, abych Vás k němu vzala, až budete připravená.“

Nadechnu se a vejdu do nejvíckrát fotografovaného pokoje v zemi. Jsem šťastná a poctěná… a bojím se, že mi nepadnou boty všech těch Prvních dam přede mnou. Odložím si věci a pak se podívám na Clarissu. Usměju se, přikývnu a s třesem ji následuju chodbou do Západního křídla.

„Slečna Charlotte Wellsová je připravena se sejít s panem Prezidentem,“ řekne Clarissa Mattově asistentce. Pracovala s námi na kampani, ale hlavní sídlo měla v San Francisku a neměla jsem tak příležitost si s ní promluvit. Teď ji jen pozdravím a ona se na mě usměje a rychle vyjde zpoza stolu.

„Už na Vás čeká. Jsem Portia. Je mi ctí setkat se s První dámou.“

„Děkuju.“ Mám hlavu jako v oblacích. Otevře dveře Oválné pracovny.

Polknu, když uvidím závěsy lemující okna na druhé straně pokoje. A stůl.

A… Matta. V obleku.

Vejdu do pracovny. Matt se naklání se založenýma rukama nad stolem, zatímco je s ním v pokoji dalších pět mužů a šéf jeho služebnictva. Všimnu si Hesslera a Carlislea ve skupině mužů a usměju se na ně. Moje oči ale nekontrolovatelně vyhledávají oči barvy espressa.

„Charlotte,“ přivítá mě a usměje se.

„Pane Prezidente.“

„Rád Vás vidím.“ Obejme mě Carlisle, Hessler kývne a lehce se usměje, než jim Matt hlavou naznačí, aby odešli.

Dveře se zavřou a já jsem s ním sama.

S ním.

A on je vším.

Vším na tomhle místě. V tomhle pokoji.

Usměje se. „Vítej doma, krásko.“

Polknu a zasměju se. Intenzivně mě propichuje očima. „Je větší, než jsem si ho představovala.“

Jen se na mě usmívá a ukáže mi k sedačkám. Jdu za ním a sednu si naproti, nervózně si navlhčím rty.

„Tak ráda tu vidím Carlislea a Hesslera. Myslela jsem, že jsi Carlislea požádal, aby byl tvým náčelníkem štábu?“ Nadechnu se.

„To ano. Kvůli zdraví ale odmítl. Navíc ho baví kampaně. Chce být připraven, až budu za čtyři roky kandidovat znovu.“ Jeho hlas je tak blízký, něžný a lehce vzrušující. „Je součástí mého týmu poradců – on, Beckett a Hessler.“

„Hessler se k tobě taky nepřidal?“

„Chtěl nabýt zkušenosti předtím, než se stane náčelníkem štábu. Oba se zdají, že chtějí být připraveni, až budu za čtyři roky kandidovat.“ V jeho hlase ucítím náznak smíchu. „Vím – zdá se to tak daleko. Ale tak jejich hlavy pracují.“

„Jak se cítíš, Matthew?“

„Připraven. Jsem připraven.“ Jeho výraz se zklidní a zvážní, rozhlédne se po Oválné pracovně, na portrét George Washingtona a pak na mě. „Mám v plánu velké změny a zabere to čas, ale dokončím je a je jedno jak.“ Zamračí se. „Jak se cítíš ty?“

„Vyděšená. Šťastná, ale vyděšená,“ zopakuju se smíchem. Pak pokrčím rameny a podívám se mu do očí. „Nemohla jsem spát. Přemýšlela jsem nad možnostmi. Chci Bílý dům trochu víc otevřít veřejnosti, aby ho zažili obyvatelé jinak, ne jen jako muzeum, do kterého můžou přijít. Ráda bych také udělala nějaké věci pro ženy a děti.“

„Udělej to,“ řekne bez dalších otázek.

„Dobře. Udělám.“ Vydechnu a usměju se. „Jsem nadšená. Chci udělat tolik věcí, že nevím, kde začít.“

„Jsi zatím v pořádku? Nepotřebuješ něco?“

Zavrtím hlavou. „Už teď toho mám víc, než kolik potřebuju.“

„Chci, aby ses tu cítila jako doma.“

„Snažím se.“ Hodím po něm upřímným úsměvem. „Nechci udělat chybu, když je tak lehké nějakou udělat… Tohle všechno je nové. Takže to vezmu jako den po dni.“

Matt se usměje. „Když něco miluješ tak moc, jako miluješ naši zemi, zvládneš to – udělala bys pro ni cokoliv. Nepochybuju o tom, že jsem si vybral První dámu špatně.“

Zčervenám. Od hlavy až k patě.

Opře se lokty o kolena. „Doufám, že víš, že jsem tě nepožádal, abys byla První dámou jen proto, abych se s tebou mohl vídat. Věřím, že toho našim obyvatelům můžeš hodně co nabídnout. Nehledě na náš vztah chci, abys dostávala plat, aby ti kompenzoval čas strávený vedle mě,“ řekne Matt.

„Cože? To nejde.“ Zavrtím hlavou. „Nechci plat.“

„Všichni, co tu pracují, dostávají plat – až na První dámu. Je to fér?“ Usměje se.

„Nezvolili mě do téhle funkce.“

„Ne všichni tady byli zvoleni.“

Rozhlédnu se kolem. V úžasu se dívám na čalouněný gauč pod sebou a pak vzhlédnu pohledem k Mattovi. „Získám to, co chci nejvíc. Spát v bezpečí v nejvznešenějím domě v zemi,“ blízko tobě, ale to už nedodám. „Nechci plat. Jestli na tom trváš, pak ho daruj Women of the World, pomoz ženám, které nemůžou najít práci, se postavit na nohy.“

„Tak tedy dobrá.“ Usměje se úsměvem, který jeho tvář udělá ještě krásnější.

Hraju si s rukama. „Nespala jsem s tebou, abych se dostala do Bílého domu.“

„Já vím. Potřebuju v týmu jen lidi, kterým věřím. A tobě já věřím.“

„Děkuju, pane Prezidente.“

„Matt,“ řekne tiše.

Usměju se, ale nemůžu to říct.

„Víc se mi líbí zvuk pana Prezidenta na tvých rtech.“ Usměje se trochu víc. „Ale chybí mi, když vyslovuješ moje jméno.“

„Ne,“ zašeptám. „Matte.“

„Pojď ke mně, zlato.“ Poklepe rukou vedle sebe.

Polknu, zvednu se na nohy a přejdu pokoj, abych se posadila vedle něj.

Natáhne se a zajede mi prsty do vlasů, chytí mě za zátylek a podívá se mi do očí. Opře si čelo o mé. „Dám ti čas, aby sis na všechno zvykla, ale chci, aby bylo jasné, že jsi pořád moje. Nikdy jsi nepřestala být moje a nikdy nepřestaneš,“ řekne.

Příslib.

Příslib, kterému se bojím věřit ze strachu, že ho ztratím – jako bych předtím můj nebyl.

Zhluboka se nadechnu jeho vůně. Nechám se jím obklopit, když mě k sobě přitáhne a dotkne se svými rty mých.

Zalapám po dechu a Matt mi zajede jazykem do úst.

Zasténám. Matt zasténá také a obejme mě, divoce mě začne líbat. Dá do toho polibku všechno – jeho rty jsou jako oheň a cítím, jak hoří. Cítím pálení v prsou, prstech na rukou i nohou. A ve středu těla.

Dýchám rychle a mělce, když se odtáhne. „Co to děláme?“ zeptám se bez dechu.

Zamračí se. „Ptáš se mě, nebo sama sebe?“

„Sebe. Myslím. Protože se od tebe nemůžu držet dál.“

„Taky se od tebe nemůžu držet.“

„Řekli jsme pomalu.“

„Tohle… je pomalu.“ Vezme mou tvář do dlaní a znovu mě políbí. „Chyběla jsi mi. Víš, dva měsíce bez tebe byly dlouhé dva měsíce. Nechci prožít už ani den bez toho, abych tenhle krásný obličej neviděl. Ten úsměv. Musí tu někde být.“ Skloní se k mým rtům a palci mi roztáhne rty do úsměvu.

„Matte, přestaň.“

Usměje se, když se tiše zasměju – a jeho úsměv začne opadat.

Z toho, jak se dívá na moje rty, se hluboko uvnitř třesu. Emocemi. S posedlostí, jakou jsem u něj nikdy neviděla. Ať do teď. Šedesát osm dní poté, co jsem ho viděla naposledy.

Šedesát osm dní, kdy jsem si myslela, že už se nikdy nebudu moct nadechnout, kdybych o něj přišla. Že ho nikdy nebudu moct mít.

Přitisknu k sobě stehna.

Zasténám a přitáhnu si ho k sobě, aby kolem mě obtočil ruce.

Jeho rty jsou teplé, vlhké a ještě víc majetnické, než když předtím. Dokonale se hodí k těm mým.

Přitáhne si mě. Zavrtím se mu na klíně, nechci, aby se ode mě odtáhl.

Jsem normální dívka. Ta, která se zamilovala, když neměla. Jsem dcera, kamarádka, pracovnice. Znám svoje jméno, mám ho někde vzadu své mysli, ale nemůžu si na něj vzpomenout. Ne teď, když mě líbá.

Toužíme po sobě, zaryju mu nehty do zad.

Zavrtí se pode mnou, přejíždí mi rukama po těle, jako by si vzpomínal na všechny záhyby a svaly.

„Chci tě v Bílém domě. Chci tě všude, kde budu já.“ Dýchá rychle a má ztěžklý hlas. Taky se nemůžu pořádně nadechnout, když ho políbím na bradu. Chybí mi to, chybí mi on.

„Chci, aby ses udělala kolem mého prezidentského ptáka, ty prostopášnice. Ty krásná kočičko.“

Dotkne se mě mezi nohama, přejede prstem přes látku mých kalhotech. Tiše zasténám a chytím se jeho ramen. „Ne...“ Varuju ho, než se mi do těla vyvalí proud chtíče. „Chci tě… tak moc...“ Vyjde ze mě zasténání.

Usměje se a políbí mě trochu silněji, nepřestane. Přejíždí přes látku o něco rychleji. Držím se ho pevněji kolem krku a začnu se pohybovat v bocích.

„Pro koho se uděláš? Huh? Řekni mi to,“ tlačí na mě.

Řeknu mu pro koho.

Prezidenta Spojených států.

Mou lásku.