CIC - 1. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

„Slavnostně přísahám, že budu čestně vykonávat funkci prezidenta Spojených států a podle svých sil budu zachovávat, střežit a bránit Ústavu Spojených států“.

1/ Přísaha

Matt

Současnost

Obleču se do černého. Utáhnu kravatu. Zapnu manžety. A vyjdu do obývacího pokoje Blair House přivítat nejvyššího představitele ozbrojených sil Bílého domu, který tu je, aby mi předal bezpečnostní kódy pro případ atomového útoku. Je s ním jeho pobočník s kufříkem, který mi předá – a bude mým stínem další čtyři roky.

„Rád Vás poznávám, Pane prezidente,“ řekne mi můj stín.

„Nápodobně.“ Potřesu si s ním rukou, potom s nejvyšším představitelem, když mi podá kódy a oba odejdou.

Obvykle pořádá odcházející prezident brunch pro budoucího prezidenta v jeho inaugurační den. Ale tohle není můj a Jacobsův případ. Natáhnu se pro dlouhý černý kabát a zajedu rukama do rukávů, kývnu na Wilsona stojícího u dveří.

Dnešek se zdá být ideálním dnem k návštěvě mého otce. Den, kdy se stanu čtyřicátým šestým prezidentem Spojených států.

Můj otec je pohřben na národním hřbitově Arlington jako jeden ze tří prezidentů.

Vítr je chladný. Když stoupám k hrobu svého otce, vím, že ticho za chvíli přeruší výstřel z dvaceti jedna pušek při výměně stráží.

Kleknu si před jeho hrobem a pohledem přejedu po jeho náhrobním kameni – Lawrence 'Law' Hamilton, prezident, manžel, otec, syn.

Umřel dávno, tragicky, způsobem, který si navždycky zapamatujete. Který vás označí.

„Dneska vyslovím přísahu.“ Cítím tíhu na hrudi, když přemýšlím nad tím, jak moc rád by tohle viděl. „Chci ti, tati, slíbit, že budu bojovat za pravdu a spravedlnost, svobodu a příležitost pro nás všechny. Včetně hledání toho, kdo ti tohle udělal.“

Ten den mám v hlavě pořád čerstvý: oči mého otce bez známek života, Wilson, který se nade mnou krčí, zatímco se snažím vymanit z jeho sevření a běžet za tátou. Ta poslední věc, kterou mi řekl, byla, že jsem až moc tvrdohlavý. Chtěl, abych šel do politiky; trval jsem na tom, že se vydám vlastní cestou.

Zabralo to dekádu, než jsem pocítil potřebu udělat to, v co můj otec vždycky doufal.

Jsem pyšný, že ho dnes můžu navštívit s takovou zprávou, která by ho potěšila stejně jako kteréhokoliv jiného otce.

Zdá se, že s mým otcem mluvím víc tady, než během těch let, kdy jsme bydleli v Bílém domě.

„Matce je dobře. Chybíš jí. Po tvé smrti nikdy nebyla jako dřív. Honí jí to, co se ti stalo – a ten, kdo to udělal, je pořád tam venku. Myslím, že truchlí nad těmi roky, kdy chtěla zachránit vaše manželství. Vždycky doufala, že až ten dům opustíme, tak dostane svého manžela zpátky. Jo, oba víme, jak to dopadlo.“

Smutně zavrtím hlavou a všimnu si zmrzlých květin u náhrobního kamene.

„Vidím, že za tebou přišla.“

Znovu pocítím ochraňující pocity syna, který chce zabránit tomu, aby bylo jeho matce ublíženo.

Myslím na to, jak by mi táta řekl, že jsem byl předurčen k něčemu velkému. A dnes, mimo všechny dny, co je mrtvý, mi chybí nejvíc.

„Poznal jsem tu nejúžasnější ženu. Pamatuješ si, jak jsem ti o ní vyprávěl u mé poslední návštěvy? Nechal jsem ji jít. Nechal jsem ženu, kterou miluju, odejít, protože jsem nechtěl, aby si prošla tím, čím si musela projít máma. A uvědomil jsem si, že bez ní nemůžu žít. Že ji potřebuju. Že mě dělá silnějším. Nechci jí ublížit, pokud je tohle místo, kde skončím – nechci, aby brečela každý večer stejně jako máma, protože už tu s ní nejsem. Nebo brečet, protože jsem na druhé straně země a nebo  že mě potřebuje, a když se otočí, tak tam nejsem. Ale nemůžu se jí vzdát. Jsem zatraceně sebestředný, ale nemůžu se jí vzdát.“

Cítím se frustrovaně a konečně to přiznám, „Půjdu a složím svou přísahu a zasvětím svůj každý výdech téhle zemi. Udělám, co tys nemohl a tisíc dalších věcí, které je třeba udělat. A získám ji zpátky. Budeš na mě pyšný.“

Položím prsty na náhrobek a postavím se. Podívám se na Wilsona a ten na mě kývne.

Zamíříme zpátky k autu a já se zastavím a podívám na Wilsona, než nastoupím.

„Hej, kontroval jsem ji, jak jsi mě o to požádal,“ řekne Wilson.

Nadechnu se studeného vzduchu, zavrtím hlavou a zajedu rukama do kapes černého kabátu.

Je neochabující a neustálou myšlenkou v mé hlavě.

Po zvolení odjela do Evropy. Vím to, protože jsem jí šel navštívit, když zveřejnili oficiální výsledky. Políbil jsem ji. Ona políbila mě. Řekl jsem jí, že ji chci v Bílém domě. Řekla mi, že za pár měsíců odchází do Evropy s její nejlepší kamarádkou Kaylou. „Bude to tak lepší,“ řekla. „Změním si číslo. Myslím – že to potřebujeme.“

Stálo mě to všechny síly, abych nešel za ní. Držel se od ní. Číslo si opravdu změnila, ale já ho zjistil. Snažil jsem se nevolat. Ale nebyl jsem nejúspěšnější. Takže jsem nechal jednoho ze svých zaměstnanců zjistit, kdy se vrací do Států.

Nechce s tebou mít nic společného, Hamiltone. Udělej konečně tu správnou věc.

Vím to, ale nemůžu se jí vzdát. Dva měsíce bez ní jsou až moc dlouhé dva měsíce.

A už jsem toho měl dost.

„Co jsi zjistil?“

„Vrátila se a dnes večer je pozvaná na jeden ples, pane prezidente.“

Vrátila se z Evropy přesně včas na mou inauguraci.

Stáhne se mi hruď. Držel jsem se od ní, i když každý centimetr mého těla ji chce vidět. Mám klíč k celému světu, ale zahodil jsem klíč k srdci ženy, kterou miluju. Jak na to můžu být pyšný? Ten den uronila jednu slzu. Jen jednu. A ta byla pro mě.

„Dobře. Dnes večer mě tam vezmeš.“

Nastoupím do auta, za námi jede bezpečnostní ochranka. Neúnavně si poklepávám prsty na stehno – zrychlí se mi krev při myšlence na to, že ji dnes večer uvidím. Už teď si můžu představit  rudé vlasy a modré oči mé ženy, když přivítá svého nového prezidenta.

Charlotte

Jde o důležitý den v historii.

Matthew Hamilton, nejmladší prezident Spojených států amerických.

Jsem obklopená tisíci lidí, kteří se shromáždili u Kapitolu. Dostala jsem pozvánku k sednutí spolu s otázkou, jestli s sebou někoho vezmu. Tak jsem přivedla Kaylu. Posadím se na sedadlo. Na jedno z těch, kdy budu Mattovi blíž, než on davu.

Otevřeli brány National Mall parku pro diváky, něco, co se nikdy dřív nestalo. Dokud nevyhrál jeho otec – a teď. Tahle země je až příliš nadšená s ním oslavovat, než se držet dál.

Sbor dětí zpívá „America the Beautiful,“ a já jsem uzlíček nervů, nadšení a dalších pocitů, když dozpívají a nahradí je kapela vojáků s divokou a veselou písní.

Začnou troubit trumpety.

Přes reproduktory slyšíme, jak nám uvaděč představí odcházejícího prezidenta spolu s jeho manželkou a další představitele naší vlády. Dav začne tleskat, když se na podiu objeví všichni a posadí se. A pak davem šumí vzrušení, když se začnou ozývat jména vysoce postavených úředníků a nakonec konečně oznámí, „Dámy a pánové, zvolený prezident Spojených států amerických, MATTHEW HAMILTON!“

Dobře, dýchej.

DÝCHEJ, CHARLOTTE!

Ale mám pocit, jako by mi někdo uvázal lano kolem krku, když jde Matt po modrém koberci k pultu. Lidé z plných hrdel křičí: „HAMILTON! HAMILTON! HAMILTON!“

Přivítá všechny členy kabinetu spolu s jeho matkou, potřese si s nimi rukou. Jeho matka sedí po levé straně mikrofonu a poté, co přivítá dav velkým úsměvem a zamává, se Matt posadí vedle ní.

Tisknu pevně studené prsty, moje oči se do něj vpíjí tak silně, až mě začnou bolet.

Vypadá impozantně, když skládá přísahu před více-prezidentem Louisem Fredericksonem.

Vypadá přesně tak, jak si ho pamatuju. Vlasy má možná o něco delší. Výraz má klidný a střízlivý. Sleduju, když nakloní hlavu, aby si poslechl, co mu jeho matka šeptá do ucha – a zamračí se, ale pak se mu na rtech objeví úsměv a přikývne.

Motýlci v břiše.

Hnusní, ďábelští motýlci mi létají v břiše.

Nadechnu se a dívám se do klína na červené, zmrzlé prsty.

Venku mrzne jako když praští, ale když Matta vyvolají a ozve se jeho hlas, zahřeje mě jako miska mé oblíbené polévky. Jako by mi v žilách proudil oheň. Jako by mi srdce obalila teplá deka.

Zvednu hlavu. Stojí na podiu. Klidně se tyčí nad ostatními, na sobě má černý kabát, perfektně padnoucí sako a červenou kravatu. Vlasy mu poletují kolem hlavy. Tváří se vážně, když položí ruku na bibli a zvedne druhou.

„Já, Matthew Hamilton, slavnostně přísahám, že budu čestně vykonávat funkci prezidenta Spojených států a podle svých sil budu zachovávat, střežit a bránit Ústavu Spojených států.“

„Gratuluju, pane prezidente,“ řekne uvaděč.

Zatočí se mi hlava.

Doprdele.

KURVA.

Matt je teď prezidentem Spojených států.

Narazí do nás vlna povzbuzujícího potlesku. Lidé stojí. Všichni tleskají a vypouští ze sebe nadšení. Země vítá jejich nového prezidenta.

Škubnu s sebou při zvuku dvaceti jedna výstřelů – jeden za druhým.

Zatroubí trumpety.

Dav mává americkými vlajkami ze strany na stranu.

Lidé brečí.

Začne hrát orchestr, hlasitěji a hlasitěji přes celý Kapitol a park.

Matt zamává davu. Jeho úsměv je ta nejoslnivější věc, jakou jsem kdy viděla. Jezdí pohledem tisících tváří tady. Lidé, kteří ho milují od doby, co byl prezidentův syn. A teď je jednoduše jejich prezident.

Nejmladší a nejhezčí prezident na světě.

Lidé v davu pod ním neustále mávají malými vlaječkami.

Jakmile salva střel skončí, nahne se uvaděč dopředu a řekne, „Je mi potěšením představit vám čtyřicátého šestého prezidenta Spojených států, Matthewa Hamiltona.“

Přejde k mikrofonu. Opře se rukama o pult, nahne se k němu a ozve se silný a hluboky hlas. Jen ten zvuk na mě zapůsobí. Způsobí jak nostalgii, tak nadšení.

„Děkuju. Lidé a více-prezidente Fredericksone,“ začne. „Stojím tu dnes s vámi, pokorně a v úžasu nad skutečnou změnou, kterou jsme si vysnili pro tuhle zemi, kdy jsme jako kolektiv lidí dali věci do pohybu.“ Přeruší ho potlesk, odmlčí se. „Lidé, děkuji vám za tuhle příležitost.“ Kývne a podívá se nejdřív jedním směrem a pak druhým. Látka na kabátu se mu napíná.

„V naší zemi bojujeme pro pravdu a spravedlnost.“ Pauza. „Bojujeme za svobodu a za to, co je správné.“ Pauza. „Bojujeme za to a umřeme pro to – a pokud budeme mít štěstí, umřeme s těmito věcmi po boku...“ Pauza.

„Tohle není doba vhodná k ústupu a přáním, že se všechno zlepší. Tohle je doba, kdy to my musíme zlepšit. Vrátit to naší zemi. Vložit do ní to nejlepší z nás. Amerika byla založena na principu svobody, znamená příslib jednoty, míru, spravedlnosti a pravdy. Je to jen uchování a úcta k tomu, kdo jsme a že dokážeme dosáhnout toho, za čím opravdu stojíme. A v čem budeme pokračovat. Být majákem jiným zemím. Svobodnou zemí. Domovem odvahy. Využijme náš potenciál a zajistěme, abychom si užívali to, pro co naši předci tak zuřivě bojovali, ne jen pro nás, ale i pro generace, které přijdou po nás. Chtěli jste vůdce, který vás přivede do nové éry odvahy. S přesvědčením. A s vůlí něco změnit. Lidé.“ Pauza. „Já vás NEZKLAMU.“

Celým davem projede nadšené burácení. Volají jméno HAMILTON. HAMILTON je mužem téhle hodiny. Roky. Jejích života. Usmívá se na ně a pak znovu promluví. „Bůh vám žehnej. A Bůh žehnej Spojeným státům americkým.“

Zaplní mě pocit tepla, ale v krku mám sucho.

Začnou hrát národní hymnu a zatímco se Kapitolem ozývá sbor zpívajících lidí, položím si ruku na srdce a snažím se ze sebe dostat slova hymny také – a nepomáhá to potlačit bolest na hrudi. Tohle je pro mě důležitý den. Nejen jako pro obyvatele. Pro mě jako člověka tenhle den přímo odpovídá hloubce mých citů pro nového prezidenta. A ta hloubka je nekonečná, nezměrná, věčná.

Tohle chtěl. Tohle jsme my chtěli. Čemu celý národ pomohl. Dnes je první den změn, které přijdou. A já si přeju, abych měla jen kratičký moment a mohla s Mattem mluvit. Říct mu, jak moc pyšná na něj jsem. Jak moc mě bolí, že ho nemám, ale jak bezpečně se cítím, když vím, že bude bojovat za naše žájmy.

Stojím tu a hruď mám plnou emocí. Dozpíváme hymnu.

„Hej, pojď. Vyparádíme se na ten inaugurační ples,“ řekne Kayla a chytí mě za ruku, když mě táhne pryč.

Na chvíli zaváhám. Nohy mám jako z olova, jako by nechtěly jít tím směrem – ale místo toho jít směrem, kde se loučí s lidmi kolem něj a odchází z podia pryč.

Sleduju, jak se Matt zastaví na vrcholku schodů pokrytých modrým kobercem.

Matt se otočí zpátky k davu a přejede ho jedním pohledem.

Zadržím dech a pak zavrtím hlavou.

Nehledá tě, Charlotte. Můžeš začít zase dýchat.

Povzdechnu si a poškrábu se na spáncích, vrtím hlavou, když čekáme na slavnostní průvod. „Nejsem si jistá, že bych měla jít.“

„Ale no tak.“ Postrčí mě Kayla. „Přišli jsme na inauguraci, protože jsi tu chtěla být. Nemůžeš odmítnout pozvánku na inauguační ples.“

Dívám se na Matta.

Matthew.

Hamilton.

Moje láska.

Vzpomínám si na zvuky, které vydával, když jsme se milovali, jak se mu zrychlil dech, jak se mu zamlžily oči. Pamatuju si chuť jeho potu, když se ve mně pohyboval, jak mě líbal a jak jsem ho olizovala a chtěl víc, chtěla jeho, cokoliv, co mi mohl dát.

Intimní chvilky.

Chvilky mezi mužem a ženou.

Chvilky, které se zdály tak dávno, ale zároveň na ně nikdy nezapomenu, protože jsme je prožili. Upínám se k těm chvilkám, protože je nikdy nechci zapomenout. Když vidím toho muže – prezidenta – chci si pamatovat, jaký to byl pocit cítit hruď pod tou kravatou a oblekem, všechnu tu sílu, která z jeho svalů vyzařovala. Chci si pamatovat jeho velikost, stejně jako velikost jména, které nese a chci si pamatovat, jaké to bylo, když se do mě udělal. Nikdy nechci zapomenout na zvuk jeho hlasu ve tmě, když se nikdo nedíval a jak něžně zněl.

Nechci zapomenout, že na chvíli byl Matt Hamilton – čtyřicátý šestý prezidente Spojených států amerických – můj.

Zamířím zpátky do mého bytu, abych se osprchovala a vyfoukala si vlasy a připravila se na dnešní večer.

Strávila jsem poslední dva měsíce v Evropě. Byla tam děsná zima a strávily jsme víc času v hotelu než procházením měst, ale na tom nezáleželo. Nebyla jsem v Americe, v zemi, kterou miluju, blízko muži, kterého miluju, jednoduše proto, abych se uzdravila.

Nechtěla jsem, abych měla nutkání mu zavolat. Bála jsem se, že pokud bych zůstala, viděla bych ho  v každých novinách. Že by celé D.C. vonělo po něm. Že bych na něj narazila nebo jednoduše proto, že bych ho viděla všude, kam bych šla. Evropa byla dobrá. Uklidnila mě, ale i tak jsem měla strach se vrátit. Nemohla jsem se udržet nejít na Mattovu přísahu.

Řekla jsem Kayle, že jsem se do něj zamilovala během kampaně. Neřekla jsem jí víc detailů. Tlačila na mě, ale nenechala jsem se. Teď chápu, že když jste vysoko postavený člověk jako Matt, nemůžete se svěřit těm, kterým si myslíte, že můžete. Ne se vším. Bojím se, že bych se jednou opila a všechno bych řekla. Takže si to nechávám pro sebe a nosím to v srdci, i když mi Kayla neustále říkala, že jsem do něj byla zamilovaná a v Pařiži, městě lásky, to nepřekonám.

Nepřekonala.

Srdce mě teď tak bolí i přesto, jak moc se snažím zůstat silná.

Bože.

Jak se mu dnes večer zvládnu podívat do očí?

Prohlédne mě.

Doufám, že s těmi několika plesy, na kterých se objeví, bude na tomhle nejkratší dobu. Že se jen rychle pozdravíme a pak se přesune k řadě dalších lidí, kteří budou nadšení, že mohou přivítat nového prezidenta.

I tak si nechám záležet na tom, co si obleču, stejně jako žena ve svůj svatební den.

Uvidím muže, kterého miluju a možná to bude naposledy a ta holka ve mně chce, aby si mě zapamatoval tak krásnou, jak jen to jde.

Krásnou tak, jako mě viděl předtím.

Pročešu si rudé vlasy a nechám je padnou na rameno. Jdu si pro modré šaty bez ramínek, které jsou stejné barvy jako moje oči. Na rty nanesu rudou rtěnku a zeptám se matky, jestli si můžu půjčit kožich po babičce. Nikdy jsem si nekoupila žádnou věc z kožichem kvůli krutosti na zvířatech – ale tenhle kožich pro mě má sentimentální hodnotu a venku mrzne.

Mí rodiče jdou na jiný ples než já. „Opravdu by jsi měla jít raději s námi,“ řekla mi matka to ráno.

„Půjdu s Alison – je nová fotografka v Bílém domě a musí tam večer být, aby ten ples zdokumentovala.“

„Dobře. Charlotte?“

„Ano?“

„Určitě jsi připravená?“

Věděla jsem, na co se ptá. Ví, že mezi mnou a Mattem něco bylo, ačkoliv jsem jí nikdy nic neřekla. Ví, že jsem se zamilovala – a mít dceru zamilovanou do sexy, mladého prezidenta je dost na to, aby se jakákoliv matka začala bát.

Kvůli emocím jsem mluvila ztěžka, ale přikývla jsem a pak si uvědomila, že mě nemůže vidět. „Ano.“

Vím, že to nebude jednoduché. Ale musím ho dnes vidět.

Chci mu poblahopřát. Chci, aby věděl, že jsem v pořádku, že jsem na něj pyšná, že se pohnu dál a že chci, aby on udělal to samé.