Hater - 27. kapitola

Překlad: Lucie

#PrerusujiciBuzz
Zdroje říkají, že náš oblíbený hráč jedná s NFL.
#EpickeMojo
#KampusBezNejNebudeStejny
…Alpha BuzzFeed

Rimmel

Týdny letěly.

Vídávala jsem Romea, ale ne tak často, jak bych chtěla. Většinu času, který jsme spolu trávili, bylo během doučování, nebo když jsme si ukradli několik polibků mezi hodinami nebo jinými povinnostmi. Chtěla jsem se proplížit k němu domů na další noc nebo na celý víkend.

Mluvili jsme o tom v textovkách, a když jsme se viděli, ale v několika posledních týdnech bylo opravdu těžké najít delší časové období, abychom byli sami.

Trávila jsem čas s Valerií. Nic přehnaného. Snažila jsem se na to jít pomalu. Do ničeho mě netlačila a mě zajímalo, jestli jí Romeo řekl o mém váhání nad sblížením se s ní, nebo byla jen vnímavá. Jeden víkend jsme šli spolu na oběd. Vzala mě na místo, kde jsem nikdy nebyla. Nebyl to typ místa, kde jsme s Romeem obvykle jedli, s papírovými ubrousky a hlasitou hudbou.

Toto místo bylo tiché a krásné. Ubrousky na stole byly látkové a měli jsme talíře s pečivem a speciální poháry na vodu. Nebylo to však staromódní nebo divné. Bylo to prostě elegantní.

Většinu času jsme mluvily o útulku a o plánech na získání peněz. Valerie byla velmi organizace schopná žena. Měla poznámkové bloky a kalendář na všechno. Na můj život se moc neptala. Občas se zeptala na Romea, nebo já jsem se zmínila o své babičce.

Také jsme se šly jedno odpoledne podívat na místa konání pro naši akci. Všechny byli velmi vybrané a já jsem se bála, kolik to muselo stát. Téměř zastavila mé obavy, když řekla, že cena za vstupenky by mohla pokrýt cenu místa.

Snažila jsem se být sama sebou, jak jen to bylo možné, abych neměla újmu na zdraví. Bála jsem se, že kdybych byla příliš sama sebou, byla by ze mě zděšená a nechtěla by se mnou mít nic společného. Takže jsem se vždycky pečlivě oblékla a Ivy mi udělala vlasy, když jsem se s ní měla setkat. Ale nedokázala jsem změnit svou osobnost. A nezměnila jsem ani své brýle.

Bylo tu několik věcí ohledně mě, které bude muset přijmout. Chtěla jsem, aby mě měla ráda – ne tu verzi, kterou jsem vytvořila, ale moje pravé já.

Michelle byla mimořádně nadšená z příležitosti na získání peněz a mluvila stále dokola jen o tom, jak jsem měla štěstí, že jsem se zapletla s Romeem, který měl tak dobré postavení. Ale tento status nebyl důvod, proč jsem s ním byla.

Milovala jsem ho.

Jeho oči.

Jeho úsměv.

Způsob, jakým mě miloval.

I když fotbalová sezóna skončila, zdálo se, že je zaneprázdněnější než kdy dřív. Volal skaut z NFL, kterého jsme poznali na mistrovské hře.

NFL měla zájem. Mluvili o smlouvách a týmech, které by ho nabrali.

Romeův táta vyřizoval jednání. Zřejmě studoval, jak se uzavírají fotbalové slmouvy a dohody, když byl Romeo ještě na základce. A protože byl právník a měl v srdci nejlepší Romeovy zájmy, dělalo to z něj dokonalého manažera.

Takže kromě jednání o smlouvách a setkáních s jeho otcem, Romeo trénoval ještě víc, než kdy předtím. Chtěl to tak moc, a teď, když měl svůj sen na dosah, nechtěl ho nechat jít.

Byla jsem na něj pyšná.

Když jsem ho poprvé potkala, myslela jsem si, že je to jen další hráč. Myslela jsem si, že byl uživatel, flákač, a že má štěstí, že má nějaký talent, který může využít.

Nemohla jsem se víc mýlit.

Pracoval tvrdě. Víc než většina lidí, které jsem kdy poznala. Škola možná nebyla jeho silnou stránkou, ale snažil se na tom pracovat. Neustále trénoval a zdokonaloval ten talent, který měl. A nic z toho nebral jako samozřejmost.

Zasloužil si to.

Také jsem z toho byla trochu smutná. Když se dostane do ligy, co to bude znamenat pro nás?

Nikdy jsem své obavy neřekla nahlas, nikdy mě to ani nenapadlo. Samozřejmě, že bych ho podporovala a neudělala bych nic, abych ho vzala od jeho snu.

Měla jsem poslední hodinu, než jsem měla pauzu na oběd. Měla jsem se setkat s Ivy a Missy v jídelním koutku.  Müsli bar, u kterého jsem se najedla dnes ráno po cestě do třídy, nebyl dostatečný a můj žaludek neúnavně vrčel.

Byla jsem nadšená z hodiny.

Ano. Já vím. Nikdo nebývá nadšený z hodiny.

Kromě šprtů.

Přijala bych ten titul. Vlastnila jsem ho.

Dnes jsem měla dostat zpět svůj úkol, na kterém jsem neúnavně pracovala od prvního týdne školy. Prozkoumala jsem tunu zdrojů, strávila hodiny dáváním dohromady téma a osnovu. Napsala jsem ho, upravila jsem ho, a pak jsem ho přepracovala. Můj počítač to dělal těžké, protože v poslední době pracoval opravdu pomalu, a já si uvědomila, že ho musím někam dát, aby se na něj někdo podíval.

Tenhle úkol byl pro mě důležitý, protože to bylo pro mou hodinu Věda o zvířatech. Tento předmět byl důležitou součástí mého hlavního oboru, a já jsem chtěla udělat dobrou práci a dokázat, že to byl pro mě správný profesní obor.

A nejen to, ale vysoká známka na úkolu s tímto tématem by mi pomohla vyniknout na veterinární škole, až bych promovala.

Věděla jsem, že dostanu dobrou známku. Bylo to dobře prozkoumáno a důkladně zorganizováno. Byla jsem pyšná na tu konkrétní úlohu, a těšila jsem se na to, až uvidím vysokou známku.

Sedla jsem si na své místo ve třídě a poslouchala krátkou přednášku o tom, co se chystá na příští týden a také rekapitulaci všeho, co jsme v tomto semestru absolvovali. Byla to nuda, a zatímco jsem se snažila poslouchat, mé myšlenky se stále stáčely k Romeovi.

Rozhodla jsem se, až nám skončí hodina, že mu zavolám a uvidíme, zda bychom se mohli vidět dnes večer.

Profesor oznámil, že úkoly, které jsme odevzdali, byly oznámkovány, a jakmile je dostaneme, můžeme odejít. Sbalila jsem si věci do tašky a čekala, zatímco je rozdával.

Když jsem obdržela svůj, ani se na mě neusmál, ani mě nevzal na vědomí. Bylo to, jako kdyby se snažil na mě nepodívat.

Zvláštní.

Opravdu jsem o tom nepřemýšlela, protože jsem byla příliš znepokojena mým hodnocením a jeho poznámkami, tak jsem přeskočila úvodní stranu a uviděla červeně napsáno:

PŘIJĎTE ZA MNOU!

Podívala jsem se po místnosti a přemýšlela, jestli i někdo jiný má na svém papíře takovou zvláštní poznámku. Nikdo jiný nevypadal ani trochu znepokojeně. Ve skutečnosti většina lidí už opustila svá místa a odešla z místnosti.

Podívala jsem se zpátky dolů a prolistovala celý úkol. Nebyly tam žádné další poznámky nebo připomínky. Mnoho pasáží bylo podtrženo červenou barvou, ale to bylo všechno.

Co se to děje?

Zmateně jsem seděla, dokud poslední student neopustil místnost. Profesor byl vpředu a seděl za stolem. Zavřela jsem svou práci a postavila se, zatímco jsem ji držela v ruce.

„Profesore Monahane? Byl s mojí prací nějaký problém?“

Podíval se na mě obviňujícím výrazem. Zastavila jsem se a málem jsem udělala krok zpět.

„Jsem opravdu zklamaný,“ řekl.

„Promiňte?“ Srdce mi začalo bít pod hrudníkem a něco v žaludku se mi stáhlo. Nevěděla jsem, co se tady dělo, ale věděla jsem, že to není dobré.

„Po celý čas jsem si myslel, že jste svědomitá studentka. Myslel jsem, že jste skutečně oddaná svému hlavnímu oboru.“

Naplnila mě hrůza. „To jsem!“

Jak by si mohl myslet něco jiného?

Potřásl smutně hlavou a pak se na mě podíval, jako kdybych byla nějaká špína na jeho podrážce.

„Víte, jak závažné je plagiátorství?“

Rychle se vzhlédla. „Co?“

„Je to velmi vážný prohřešek, slečno Hudsonová.“

„Ano, dokážu si to představit,“ řekla jsem opatrně. „Proč se mě ptáte na plagiátorství?“

„Ach, nechte toho nevinného výrazu,“ vyštěkl a odsunul se od stolu. „Oba víme, že jste vinná a že úkol, který jste odevzdala jako svůj, ve skutečnosti váš vůbec není.“

„Cože!“ Vydechla jsem. „Profesore Monahane, mohu vás ujistit, že jsem napsala každé slovo z tohoto úkolu a že jsem ho neokopírovala.“

„Vypadám snad jako hlupák?“ Zeptal se, opíral se o stůl a díval se na mě, jako kdyby chtěl, abych si myslela, že skrz mě může vidět.

To mě jen rozzlobilo.

„To mě opravdu obviňujete z plagiátorství?“

„Ach, já vás neobviňuji. Mám důkaz.“

Odfrkla jsem si „To není možné.“

Jeho laptop byl otevřený na stole, stiskl několik kláves a pak ho otočil, abych mohla vidět na obrazovku. „Věk internetu způsobil, že okopírovat dokumenty je poměrně jednoduché. Studenti často předpokládají, že my profesoři jsme příliš hloupí a staří, abychom si uvědomili, že takové věci existují.“

Zírala jsem na obrazovku a snažila jsem se zjistit, na co se to dívám.

„Tohle, slečno Hudsonová, je webová stránka, kterou já a několik dalších profesorů v kampusu používáme k prozkoumání úkolů s pracemi, které jsou k prodeji na různých stránkách po celém internetu.“

Pohlédla jsem od počítače na muže, který mě obviňoval, že jsem podvodník.

Podvodník.

Kdybych teď nebyla tak strašně vyděšená, smála bych se. „Takže říkáte, že jste si zkontroloval můj úkol na této stránce“ – ukázala jsem na laptop – „a našel jste shodu?“

„To je přesně to, co říkám.“

„Možná, že pár vět bylo náhodně podobných. Chci říct, je to velmi dobře zdokumentované téma.“

„Ano. Možná bych byl tomu ochoten věřit, kdyby to byla jedna nebo dvě věty, ale tohle bylo asi devadesát procent úkolu. To je příliš mnoho obsahu, aby to byla náhoda.

Najednou jsem se cítila napjatě. Ta nevíra, která mi prošla celým tělem, byla hluboká. Jak tohle bylo vůbec možné? Nekoupila jsem tenhle úkol. Pracovala jsem na něm. Několik týdnů.

„Myslím, že si potřebuju sednout,“ řekla jsem a uchopila se za okraj jeho stolu.

Myslela jsem si, že jsem uviděla v jeho očích záblesk něčeho, co by mohlo být považováno za lítost nebo pochybnost, ale pak znovu ztvrdly. „Ano. No, můžete si sednout v děkanově kanceláři.“

„Promiňte?“ Moje prsty se utahovaly na okraji jeho stolu.

„Upozornil jsem děkana. Je to velmi vážná záležitost. Vaše budoucnost na této univerzitě je ohrožena.“

„Cože?“ Trochu jsem se zakymácela, ale chytila jsem se. Moje taška s knížkami mi spadla z ramene dolů na paži.

„Pojďme,“ řekl a zvedl svou aktovku a sadu klíčů. „Doprovodím vás tam.“

Za celý můj život se mnou nikdo nejednal jako se zločincem. Nikdy jsem netušila, že panická nevolnost mohla být taková. Ruce se mi potily, zatímco moje srdce závodilo. Vyšla jsem za ním z místnosti, dolů po schodech a ven z budovy.

Po celou dobu, co jsem šla, jsem zírala na svůj úkol, nyní celý pokrytý červenou barvou. Byl to můj úkol. Poznávala jsem slova na každé stránce. Pracovala jsem na něm tak dlouho, že bych většinu z toho dokázala recitovat ve spánku.

„Profesore Monahane,“ prosila jsem, když jsme šli. „Musíte mi věřit. To je nějaký omyl.“

Jak jsme kráčeli, podíval se na mě přes rameno. „Nedělám chyby. Tohle je očividný plagiát.“

 Polkla jsem žluč, která mi stoupala do krku, a snažila jsem se uklidnit své třesoucí končetiny. Jak jsme šli, foukal vítr a sníh začal padat silněji na trávu a chodník. Přemýšlela jsem, zda se Ivy bude divit, kde jsem byla, zda si bude myslet, že bylo něco špatně.

Přemýšlela jsem, že bych jí poslala textovku, a řekla jí, aby se nebála. Ale nemohla jsem.

Něco bylo špatně.

A já měla strach.

Když jsme vstoupili do budovy, kde byla umístěna kancelář děkana, pokračovali jsme chodbami, které byly cítit jako bělidlo a citron. Telefony neustále zvonily a zvuk vysokých podpatků klapajících na podlaze byl jako zvuk nehtů na tabuli.

Zhluboka jsem se nadechla, když jsme prošli malým vchodem, který vedl k děkanově kanceláři. Za stolem seděla starší žena, která vzhlédla, a usmála se, když jsme vešli dovnitř.

Nemohla jsem se přinutit, abych se také usmála.

Dala jsem všechno do toho, abych se nepozvracela.

„Řekněte mu, že je tady profesor Monahan,“ řekl profesor.

Sekretářka přikývla a udělala, o co byla požádána. Když zavěsila telefon, přikývla. „Můžete dovnitř.“

Po cestě se na mě povzbudivě usmála. Do očí se mi nahrnuly slzy a ona se zamračila.

„Pospěš si, děvče,“ řekl profesor Monahan s rukou na děkanově klice. Zběsile jsem se vrhla dopředu a noha se mi zachytila za okraj koberce pod pracovním stolem sekretářky. A já letěla dopředu. Úkol, který jsem kdysi považovala za svou nejlepší práci, mi vypadl a sklouzl pod židli.

„Ach, drahá!“ Žena zalapala po dechu a zvedl se, aby mi pomohla. „Jsi v pořádku, zlatíčko?“

Popotáhla jsem. Bodlo mě v koleni, a tak jsem si ho chytla rukou. Ale zase jsem se zvedla. „Ach, ano, jsem v pořádku.“

„Snažit se vzbudit soucit pro vás nakonec věci jen zhorší,“ ozval se profesor.

Sekretářka se zamračila a střelila po něm pohledem. „Tady, dovolte mi, abych vám pomohla.“ Šla mi zvednout úkol, když jsem tam stála a upravovala si kabát.

„Tady máte,“ řekla a já se natáhla, abych si ho od ní vzala.

„Děkuju,“ řekla jsem upřímně. Její laskavost byla v tomto okamžiku, kdy se celý můj svět rozpadal, vítaná.

Velké dveře od děkanovy kanceláře se otevřely a muž s širokými rameny vyplnil dveře. „Myslel jsem, že moje schůzka byla-“ řekl, ale pak se zastavil, když téměř vrazil do profesora.

„Právě jsme šli dovnitř, děkane,“ řekl. „Ale ona zdržuje.“

„Spadla! Mohla by být zraněná,“ pokřikovala sekretářka.

Děkan prošel kolem profesora Monahana a setkal se s mýma očima. Okamžitě mě poznal. Viděla jsem, jak mu v očích zablikalo.

„Slečno Hudsonová,“ řekl. Pak se podíval na profesora, kterému bylo najednou velmi nepříjemně.

„Tohle je ta dívka, kterou obviňujete z plagiátorství?“ Zeptal se děkan a zvedl obočí.

Profesor Monahan se zarazil a pak se narovnal, jeho držení těla bylo ztuhlé. „Ano. A mám důkaz.“

Roztřeseně jsem vydechla. Žena, která stála vedle mě, mi poklepala na rameno.

Prosebně jsem se podívala na děkana, ale on si jen povzdechl a pokynul mi do kanceláře. „Dovnitř.“

Profesor Monahan byl první, kdo vstoupil. Děkan stál a čekal, až projdu. Když jsem kolem něj proklouzla, sklonil se a zašeptal. „Musíte si zavolat. Zavolejte mu.“

Mé oči vzlétly k jeho obličeji. On jen nepřiměřeně přikývl. Postoupila jsem dál do místnosti a muž, který mě obvinil, se na mě tvrdě podíval.

Odvrátila jsem se od něj a směřovala k děkanovi. „Pane, bylo by v pořádku, kdybych si zavolala? Mám pocit, že tu chvíli budu, a nechci, aby ti, co na mě čekají, si dělali starosti.“

Obešel stůl a naštvaně se na mě podíval. „Rychle.“

Bylo zřejmé, že nechtěl, aby profesor Monahan věděl, že mi řekl, abych si zavolala. Popadla jsem svůj telefon, jako kdyby to byl poslední kousek jídla na světě.

Rychle jsem vytočila Romea a modlila se, aby mi to zvedl. Jak to zvonilo, přešla jsem po místnosti a otočila se k mužům zády.

„Ahoj.“ Romeův hlas naplnil linku. Bylo to tak vřelé a vítané, že jsem zafňukala. „Rimmel,“ řekl okamžitě, veškeré teplo v jeho hlase nahradilo znepokojení.

„Myslím, že bych tě mohla potřebovat,“ zakňučela jsem do linky.

„Kdo to je?“ řekl profesor Monahan nahlas přes celou místnost. „Komu voláte?“

Ozvalo se hrobové ticho, a pak s chladným klidem Romeo řekl, „Kdo to byl?“

„Synu?“ Romeův otec přišel k druhé straně linky.

„Ty jsi s tvým tátou?“ Zeptala jsem se a uchopila jsem telefon tak těsně, jak jsem jen mohla.

„Ano. Doma. Co se děje Rimmel?“

„Jsem v kampusu v děkanově kanceláři. Můžeš přijít? A vezmi s sebou tvému tátu. Myslím, že bych mohla potřebovat právníka.“