TWV - 4. kapitola

Překlad: Verča

ADDISON

Posadí mi na hlavu klobouk a svět zčerná. Nemůžu si pomoct, ale zahihňám se, jak stojím na jeho zadní verandě.

„Nemyslela jsem si, že by mi mohl být,“ řeknu mu skrz můj smích. Nahne předek kovbojského klobouku nahoru, dokud není znovu ve výhledu. Jeho obličej je vyčerpaný.

„Možná bych měl jít ploty zkontrolovat sám, nebo počkat na další den.“ Vidím, jak je celý neklidný. Už od chvíle, co jsme vystoupili z domu. Můžu říct, že se mnou není v pohodě. Nemůžu říct, že jsem, ale vzrušení z vyjížďky na koni s ním, převyšuje můj strach. A budu s ním.

Nestarám se, jak šíleně to zní, ale cítím se s ním v bezpečí, v bezpečí, které jsem v životě nikdy necítila. Možná je to proto, že jsem nebyla s mnoha lidmi kolem, ale zachází se mnou jinak. Ne jako muži mého otce, kteří se na mě nikdy nepodívali. A ti, kteří ano, mi způsobovali husí kůži. Traceovo pohledy jsou jiné.

„Nepotřebuju klobouk.“ Chystám se ho sundat, ale zastaví mě.

„Tvoje kůže se spálí.“ Přejede přes mou tvář jeho prstem a já se nakloním do jeho dotyku. Neznám někoho tak velkého s takovou měkkostí.

Pravděpodobně má pravdu. Moje kůže je bledá z nedostatku odhalení. Můj otec mě sotva pustil z domu. Nelíbilo se mu, když jsem se toulala kolem, kde mě nemohl sledovat.

„Dobře.“ Nakloním si klobouk trochu víc. „Bude to fungovat.“ Usměju se na něj, vědíc, že vypadám směšně. Mám na sobě staré džíny, které jsou mi příliš dlouhé a flanelovou košili s příliš dlouhými rukávy. Oblečení je jeho sestry, ale zvládnu to, je to lepší než nic. A nejméně mi padnou kovbojské boty.  Nemám žádné spodní prádlo ani podprsenku, ale je mi to jedno. Jsem nadšená, že jsem tady s Tracem.

Zhluboka se nadechne a můžu říct, že se chystá změnit jeho názor. Udělal to dvakrát uvnitř domu, zatímco jsme se oblékali.

„Nikdy jsem na koni nejela.“ Natáhnu se a chytím ho za paži. „Vždycky jsem se trochu bála udělat to, ale vím, že s tebou budu v bezpečí.“

„Zatraceně, že budeš.“ Jeho tón je pevný. „Nehýbej se. Vrátím se.“ Skloní se a jemně mě políbí na rty, pevně ho popadnu za jeho černou košili a přitáhnu si ho blíž. Nemůžu se od toho zastavit. Mám pocit, že na něm vždy potřebuju mít aspoň jednu ruku, aby mi nemohl zmizet. Bojím se toho, že se probudím z tohoto snu a budu zpět v otcově domě, pokud ho u sebe neudržím dostatečně blízko.

Moje ústa se otevřou, když do nich vklouzne jeho jazykem, a zasténám nad tím pocitem. Nevím, jak dlouho tam stojíme a líbáme se, ale když se odtáhne, lapám po dechu a moje rty jsou velmi dobře využité. Líbáme se, jako bychom se loučili. Možná ano, protože vím, že se ode mě chystá odejít.

„Budu hned zpátky, Panenko. Dvě minuty, slibuju.“ Otočí se, zvedne kovbojský klobouk, který spadl při našem polibku a položí mi ho zpět na hlavu. Uchopím ho, nechci, aby odešel.

„Stodola je hned tady, a slibuju, že pokud vykřikneš moje jméno, tak tě uslyším,“ snaží se mě uklidnit.

„Vzal bych tě s sebou, ale pokud někdo přijede na příjezdovou cestu, uvidí tě. Takhle vezmu koně a vrátím se zpět za dům, aniž by tu byla nějaká šance, že tě někdo uvidí.“

„Jezdí sem lidé hodně?“ Zeptám se, cítím vzrůstající paniku.

„Mám dva bratry a sestru, a ti se tu čas od času objeví.“

„Dobře,“ řeknu a nechám ho jít. Chytne mě za mou bradu, abych se na něj podívala.

„Nevím koho se tak bojíš, ale bude muset projít přese mě, aby se k tobě dostal.“

„Souhlasím.“ Trace je všude velký. Vždy jsem si myslela, že můj otec je velký, ale teď si uvědomuji, že to bylo jen něco, co jsem si vybudovala ve své hlavě. Můj otec je nic ve srovnání s Tracem.

„Jsi dobrá pro moje ego,“ ušklíbne se a přinutí mě zasmát se.

Všimla jsem, že to dělám celý den. Nikdy jsem se nesmála. Obvykle se snažím neudělat žádný zvuk v naději, že budu zapomenutá. Ale teď se mi zdá, že se snažím posbírat veškerou pozornost, kterou od Trace můžu dostat.

Dívám se na něj, když vyběhne ke stodole, nechávajíc mě tu stát. Prohlížím si velkou verandu a dům. Je to tu tak hezké, jako z časopisu. Zvenku je to jednoduché s několika ložnicemi a koupelnami uvnitř. Je tu velký obývací pokoj spojený s kuchyní, a velká zadní veranda, ze které je výhled na zvlněné kopce. Je to jako bych si představovala nejkrásnější místo na zemi a dostala se tam. Nikdy jsem nepomýšlela na budoucnost, na to mít vlastní domov. Ale teď si myslím, že jsem našla místo, kde bych konečně mohla najít mír.

Rychleji, než jsem si myslela, že je možné, uvidím Trace, jak jde ze stodoly s koněm za ním. Má koně na vodítku, nebo tak nějak, když se ke mně dostanou.

Je naprosto bílá a vypadá jako z pohádky.

„Je krásná,“ řeknu mu, když se přiblíží.

„Její jméno je Snow. Je opravdu sladká a nedělá mi žádné problémy.“ Popojdu z verandy, abych se s ní mohla pomazlit, ale klopýtnu v botách a padám. Trace mě zachytí předtím, než můžu spadnout na zem a přitáhne mě k jeho tělu. (pozn. Snow – Sníh)

„Oops,“ řeknu, miluju být v jeho náručí.

„Nepotřebuješ je, Panenko,“ řekne, a vyhoupne mě na koně. Sundá mi je a položí na verandu. „Ponesu tě, když nepojedeme.“

„Nazýváš mě Panenkou, začínám se cítit jako opravdová s tím, jak se mnou zacházíš.“

„Zvykni si,“ řekne, když se vyhoupne za mě. Pak si mě k němu přitáhne blíž a uchopí otěže.

Kůň vyjde a já se zajíknu. Trace mě popadne za mé boky a dá mi mé vědět, že nikam nespadnu.

„Takže, co jdeme dělat?“ zeptám se, jak mi kovbojský klobouk znovu sklouzává z mé hlavy. Chytí ho a já se usměju. „Dej si ho na sebe. Já se o tebe opřu a ty mě budeš blokovat před sluncem.“

Zabručí, ale když se otočím přes rameno, uvidím, jak si ho dává na jeho hlavu. Jeho ruka se vrátí zpět k mému pasu. Nakloním se do něj.

„Vždycky jsem po bouřce projížděl hranici s Dollyiným severním plotem. Očekává, že to udělám bez optání se. Její země je naproti mé na severní straně.“

Ztuhnu nad jeho slovy.

„Klid, Panenko, nenechám tě spadnout,“ řekne, odhadujíc špatně mou reakci.

„Kdo je Dolly?“ vyhrknu. Líbí se mi, že je ochoten někomu pomoci, ale nelíbí se mi, že je tu další žena. „Nikoho přece nemáš.“

Ruka kolem mého pasu se utáhne. „Dolly je moje sestra,“ řekne a mnou projede úleva. „Ale teď někoho mám, ne?“

Jeho palec přejíždí sem a tam přes mé břicho.

„Ano.“ Přikývnu a jeho rty se dotknou mého krku, odesílajíc do mé kůže třesavku, dokonce i v tomhle texaském horku. „Takže, Dolly je tvoje sestra, a předtím jsi říkal, že máš dva bratry?“ Zeptám se ho, chci o něm vědět víc.

„Jop. Ty je nejstarší a je ženatý s Mary-Jane. Pak je tu Blake, já a pak Dolly. Všichni vlastníme půdu, poté, co nás rodiče opustili.“

„Jsou pryč?“

„Jo, nějakou dobu. Jsme si všichni docela blízcí. Ačkoli já jsem ten nejvíc vzdálený. Mám tendenci být jen sám. Mám rád klid.“ Řekne, jak jedeme podél plotu. „Jsem si jist, že nebude trvat dlouho, než se tu ukážou a budou se vyptávat, co se děje.“

„Řekneš jim o mně?“

„Ne.“ Řekne rychle. „Líbí se mi, že tě mám jen pro sebe.“

„Taky se mi to líbí,“ přiznám. Je to hezké. Mám pocit, že jsme se ztratili v našem vlastním malém světě, a chci tu zůstat, nemyslíc na nic jiného.

„Co děláš s tvojí zemí? Můj otec pěstuje hlavně krmnou kukuřici a chová nějaká prasata.“ Ztuhnu, protože si uvědomím, co jsem právě řekla. Nevím, jestli to je něco co bych měla nebo neměla říkat. Nejsem si jistá, jak daleko jsem se z otcovo farmy dostala, ale mám pocit, že ne dost daleko. Nebo možná ano. Většina včerejška je stále mlhavá.

„Nespěchej. Řekneš mi to, až budeš chtít.“ Umístí mi na krk polibek. „Mám tu pár zvířat, ale nejsou pro nějaké využití. Máme ropu. Víceméně sleduji společnost, která ji zpracovává a ujišťuju se, že se nic nestane.“

„To zní nudně,“ přiznám, a cítím, jak se jeho tělo chvěje smíchem.

„A co bys dělala, kdyby si měla farmu?“ zeptá se.

„Pravděpodobně nic moc. Vždycky jsem chtěla mít malou zahrádku, možná pár kuřat a i krávu. Líbí se mi myšlenka, že bych využila věci, které bych si vypěstovala, nebo produkty, které by mi daly zvířata. Myslím, že nejsem o nic víc zajímavější než ty,“ řeknu.

„Myslím, že to zní skvěle. Jednoduše a pěkně. Nemuseli bychom odejít, že?“

Otočím se, abych se na něj podívala a všimnu si jeho dolíčků. Nakloní se a políbí mě. Polibek je měkký a pomalý, jako bychom nikde nemuseli být. Na ničem nám nezáleží, jen na tomhle malém světě, ve kterém jsme.

„Myslím, že s tím můžu žít,“ řekne proti mým ústům, než mi umístí další polibek na rty.

„Nevěděla jsem, že polibky mohou být tak dobré,“ řeknu a olíznu si rty.

„Nevěděla jsem, že by něco takového mohlo být dobré.“

Zírám do jeho očí a přemýšlím, jak se můj život v tak krátkém čase změnil. „Neříkej ani slovo, Panenko.“ Trace položí prsty na mé rty, jak se jeho hlava odtáhne od mé. Otočím se, abych se podívala, kam se kouká, ale nic nevidím.

Sklouzne z koně, dá prst na vlastní ústa a dá mi vědět, abych byla potichu. Podívá se do mých očí a zašeptá: „Nehýbej se. Budu hned zpátky. Slibuju.“

Dívám se, jak přeskočí plot a projde vysokými keři.

Přijde mi, že čekám celou věčnost. Když ho konečně znovu uvidím, mám pocit, že mohu znovu dýchat. Posadí se za koně a ani jeden z nás nic neřekne, když vyjedeme. Tentokrát, když kůň vyrazí, pohybujeme se rychleji než dřív. Udržuje stabilní tempo, dokud se nedostaneme k zadní verandě.

Trace seskočí a pomůže mi dolů, přenášejíc mě na verandu.

„Jdi dovnitř. Budu hned za tebou.“ Udělám, co řekne, aniž bych něco pronesla. Bojím se toho, co se tam stalo. Má mysl závodí. Když se Trace vrátí domů, stále stojím přímo ve dveřích.

Trace mě zvedne a já se kolem něj omotám, opravdu začínám mít strach.

„Co je špatně? Děsíš mě,“ řeknu mu do krku, když se posadí.

„Viděl jsem nějaká světla, a tak jsem se tam šel podívat. Byl to šerif.“ Odtáhnu se od něj a podívám se mu do očí. „Na okraji mé půdy se našlo nějaké auto, mluvil o pohřešované dívce, Addison. Říkal, že ho ukradla.“

„Neukradla jsem ho. Jen jsem ho potřebovala. Musela jsem. Chtěla jsem odejít a on by mi to nedovolil. Nechtěla jsem ho ukrást.“ Moje oči začínají pálit a vím, že se blíží slzy. Nechci plakat. Dokonce jsem ani nepřemýšlela nad tím, že bych plakala, když jsem sem přišla. Cítila jsem se hezky.

„Shh, Panenko. Je mi jedno, jestli jsi něco ukradla nebo ne. Jen jsem tě chtěl mít pryč. Nechtěl jsem, aby tě někdo viděl.“

„Dostanu tě do problémů?“ zeptám se, protože vím, že kvůli mně pravděpodobně lhal.

„Jediný člověk, který bude mít problémy je ten, kdo tě přiměl utéct.“