TS - 7. kapitola - konec

Překlad: Sinnel
Kor.: Olie

A jsme u hořkého konce, který všichni, kdo četli již dříve přeložené díly, museli nevyhnutelně čekat. Obrovské díky Olie za korekturu knížky i vám všem, co jste zaškrtli, že se vám knížka líbí, nebo nechali svůj komentář. Už teď se můžete těšit na další pokračování mafiánů od Bethany Kris – tentokrát Giovanniho. Znovu slibuji, že se máte na co těšit :)

Ještě jednou díky všem a těším se případně na počtenou u další knížky…             Sinnel

Pomalu jsem s mrkáním otevřela oči. V místnosti byla tma. Kolik bylo?

Posadila jsem se a snažila se přivyknout očima tmě. Kolem závěsů prosvítalo světlo. Natáhla jsem se přes postel. Místo vedle mě bylo prázdné a studené.

„Leife?“ Byl v koupelně? Nevycházelo z ní žádné světlo.

Odpotácela jsem se k oknu a roztáhla závěsy. Bylo plné denní světlo, jasné a trestající. Slunce stálo vysoko na obloze.

Ach ne.

„Ne, ne, ne, ne.“ Natáhla jsem se přes prázdnou postel a popadla budík. Půl druhé.

Srdce se mi rozbušilo tak silně, až mě bolela žebra. Rozhlédla jsem se po místnosti. Žádné pohozené oblečení po podlaze. Žádná taška s laptopem. Žádný Leif.

Na tváři se mi objevily horké slzy paniky. Spěchala jsem ke svému příručnímu zavazadlu a celou dobu si prosebně zas a znovu mumlala „ne.“ Musela jsem si zkontrolovat, zda mi zůstala peněženka a pas. Když jsem je našla přesně na místě, kde jsem je měla uložené, nejdřív se mi ulevilo. Úlevu však následně vystřídala zmatená zraněnost a já klesla na kolena na koberec.

Nechal mě tam.

Nemyslela jsem si, že spolu budeme navždy. Naprosto jasně to byla záležitost na jednu noc. Ale já za těch pár hodin, které jsme byli spolu, vyrostla. Myslela jsem si, že mě respektoval. Přinejmenším jsem si myslela, že jsem mu mohla věřit dost na to, aby mě zasraně probudil, abych nezmeškala svůj let.

Jak mohl muž, který mi nesmazatelně přepsal všechno to, v co jsem věřila v sexu, udělat něco tak neuvěřitelně krutého?

Znovu jsem si prošla své příruční zavazadlo. Peněženka, peníze, nouzová kreditní karta. Všechno tam bylo. Cestovní pas… Moje palubní vstupenka byla pryč.

To bylo podivné. Myslel si, že by mi to zabránilo dostat se do letadla? Copak nikdy neletěl běžným letem či tak nějak? U přepážky bych mohla snadno získat její kopii. Nebo bych mohla, kdybych se probudila včas.

Rukama jsem si prohrábla vlasy. Rozhlédla jsem se po místnosti, a když jsem si všimla tlustého svazku bankovek na nočním stolku, ztuhla jsem.

Potácivě jsem k němu doklopýtala a popadla ho. Jistě mi nechal mnohem víc, než jen sto dolarů, jež jako voucher na ubytování rozdávala letecká společnost. Prošla jsem je a a při tom množství nul se mi zamžily oči. Na stolku u toho ležela i obálka, ve které jsem měla svou palubní vstupenku. Ta byla prázdná, ale přes ní byl rukou naškrábán vzkaz:

Sophie,

jsi neuvěřitelná žena, která udělala velice pošetilé rozhodnutí. Nechal jsem ti tu 4000 dolarů. Apeluji na tebe, aby sis koupila letenku do New Yorku. Vrať se tam do školy. Nezahazuj svou budoucnost jen kvůli tomu, že se bojíš následovat svou vášeň. Velice pravděpodobně mě právě teď nenávidíš, ale doufám, že se ti aspoň něco z našeho společně stráveného času líbilo. Já jsem miloval každou vteřinu.

Hodně štěstí,

Leif.

No, jestli to spíš nebyl poetický způsob, jak vyjádřit: „Jsem obrovský kretén.“

Slzy mi okamžitě vyschly. Jak se opovažoval. Vůbec mě neznal. Nevěděl, kdo jsem, ani odkud pocházím. Znal jen tu dívku, kterou opustil v hotelovém pokoji. Dívku, která si s ním v noci užila zábavu, a která udělala tu chybu, že ho měla ráda.

Tohle by mě jistě mělo naučit věřit mužům. Ne, že by jich na mě tolik udělalo takový dojem.

Takhle by to měl probíhat vždycky? Chlapi si myslí, že protože se mnou šukali, věděli, co by pro mě bylo nejlepší? Ne. Neměla bych dovolit, aby se to znovu zopakovalo.

Ale ať už jsem si to chtěla přiznat, nebo ne, Leif mě změnil. Donutil mě uvěřit, že jsem se změnila z plachého stvoření z krve a kostí v ženu, která je vášnivá a má nekompromisní nároky, která sebevědomě žádá o to, co chtěla a odmítla se vzdát.

Pak mi udělal tohle.

Přesto se jedna moje část bála, že by mohl mít pravdu. Kdybych odešla do Tokia, moje šance by byla pryč. Nemusela bych se dostat zpátky na New Yorskou univerzitu, kdybych to nezjistila. A v Japonsku jsem před sebou neměla žádné vyhlídky. Žádné kontakty ani žádnou možnost, jak tam žít na vlastní pěst. Až bych vyčerpala svou nouzovou kreditní kartu, stalo by se co? Máma by obětovala své životní úspory, aby mě dostala zpátky domů, a pravděpodobně by mě už do konce života nespustila z očí. New Yorská univerzita mi připadala jako místo, díky kterému bych sama sebe odsoudila k životu, který jsem nechtěla. Ale takhle to nemuselo být. I když, jet do Tokia? To skutečně vypadalo jako smlouva s ďáblem. Reálně by to dopadlo tak, že bych po zbytek života nakonec ztvrdla v Calumetu, a skončila jako pokladní v Shopko. Ta budoucnost se někomu může zdát jako dobrá. Ale mě ne. A já jsem málem zahodila budoucnost, kterou jsem chtěla.

Přijít sem s Leifem pro mě skutečně představovalo životní křižovatku, ale ne z těch důvodů, které jsem si myslela. Nešlo o získání zkušeností. Uchránil mě před tím, abych udělala největší chybu svého života.

I tak jsem si však přitiskla k hrudi polštář, a zbožňovala i nenáviděla zároveň, že jsem z něj mohla cítit jeho kolínskou. Nic jsme si navzájem nedlužili, ale jedna moje část se bála, že jakmile es jednou vrátím do New Yorku, on už pro mě nebude skutečný. Jiná, mnohem větší část mého já doufala, že bych na něj mohla zapomenout, protože on usoudil, že šukat se mnou mu dává právo říkat mi, co mám v životě dělat. Nežádala jsem ho o radu, a jsem si zatraceně jistá, že jsem po něm ani nechtěla, aby napravoval moje chyby.

Podívala jsem se balíček peněz. Pokud si mohl dovolit mi jen tak nechat čtyři tisíce dolarů, tak psaní pro časopis musí být docela lukrativní záležitost. Možná bych si z toho mohla vzít lekci a zaměřit se na to. Spojit svůj hlavní obor a zaměřit se na módní žurnalistiku. Přece jen vychází spousta časopisů.

S každou další vteřinou, která uběhla, mi připadalo, že Leif měl víc a víc pravdu.

Nenáviděla jsem to.

Nenáviděla jsem ho.

Když jsem si balila svou tašku, vyhýbala jsem se pohledu na postele, na tác pokojové služby, na cokoli, co by pro mě mohlo představovat připomínku toho, co jsme spolu dělali. Byla jsem příliš naštvaná. Jestli toho parchanta někdy znovu uvidím, musela bych mu vrazit facku. Ale jaké byly šance, že bych ho někdy v životě znovu uviděla? To nejlepší, co jsem mohla udělat, bylo nechat ho ve svých vzpomínkách vyblednout a nechat si to jen jako podivnou historku, která se vypráví přátelům. Jo, potkala jsem chlapa, který skvěle šukal, ale zároveň byl příšerným člověkem. Tohle bylo něco, o co bylo možné podělit se s lidmi, aniž bych zněla jako podivínka.

Když jsem dobalila a dvakrát zkontrolovala, že jsem nikde nic nezapomněla, odnesla jsem si své příruční zavazadlo na chodbu. Měla bych zamířit zpátky na letiště. Měla bych si pořídit letenku do New Yorku. Měla bych se dát dohromady, zavolat mámě a omluvit se za to, že si kvůli mně dělala starosti. Pak bych se znovu měla vrátit na svou vytyčenou životní cestu.

A chtěla jsem zapomenout na toho zatraceného Leifa.

Celou knížku si můžete pro své osobní potřeby stáhnout na odkazu http://leteckaposta.cz/667375558 . Stále platí to, co v předchozích případech: žádné ukládání na dalších serverech typu ulozto a spol, jinak budu dělat bububu             Sinnel