TB - EPILOG

Překlad: Cukýna

Všechno dobré, konec dobrý…

Harrison

Usmívám se, když vystoupím z výtahu a zamířím do své kanceláře. Život je dobrý. Hanna můj život obohatila tolika způsoby. Dokonce se ke mně před několika měsíci přestěhovala poté, co odpromovala na univerzitě. Nedokážu ani říct, jak šťastného mě to učinilo. Od té doby jsme žili v dokonalé blaženosti. Nikdy jsem netušil, jak moc tě láska dobré ženy může změnit. Činí mě celým.

Dohodli jsme se, že by měla získat titul, i když ho nepotřebuje, aby se mnou mohla pracovat. Pro ni to však bylo důležité, tak to bylo důležité i pro mě. Byla v posledním ročníku, tak dávalo smysl, aby to dotáhla do konce. Stejně jako já se nevzdává.

Být od ní během té doby však nebylo snadné. Když nemohla o víkendech dorazit domů, jel jsem za ní. Někdy se v týdnu vyskytly dny, kdy mi chyběla tak moc, že jsem absolvoval dvou hodinovou cestu po práci a ráno zpátky. Stálo to za to, jen když jsem mohl spát s ní v mém náručí.

Usmívám se pro sebe, když otevírám dveře tam, kde kdysi bývala moje recepce. Spojil jsem stěnu mezi recepcí a mou kanceláří, když tu Hanna nastoupila na plný úvazek. Její stůl je teď vedle mého. Přesně tam, kde by měl být. Teď už nepotřebuji sekretářku, když mám ji. Jsme partneři a dělíme se o veškerou pracovní zátěž. Mysleli byste si, že pracovat spolu čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, by se rychle omrzelo, ale není tomu tak. Chci ji po svém boku navždy.

„Hanno,“ zavolám, když zjistím, že je kancelář prázdná.

„Jsem tady,“ odpoví.

Dveře naší soukromé koupelny jsou otevřené. Nepřemýšlím o ničem, když vtančím dovnitř. „Kurva,“ řeknu, když vidím, že sedí na záchodě s kalhotkami u kotníků. Jsme neobyčejně otevření a v pohodně jeden vůči druhému, ale tady hranice končí. „Omlouvám se.“ Když se otáčím k odchodu, všimnu si slz, které jí zaplavují oči. Netuším, proč pláče; byla šťastná, když jsem odcházel.

Tehdy si všimnu bílé tyčinky v její ruce. „Co je to?“ ptám se.

„Těhotenský test… je pozitivní.“

„Proč? Co tím myslíš – pozitivní?“

„Jsem těhotná, Harrisone,“ říká, když zaboří obličej do dlaní a začne vzlykat. Když mi ta novinka dojde, jsem v naprostém šoku a má prvotní myšlenka je utěšit ji. Nesnesu ji vidět rozrušenou.

Rychle mezi námi uzavřu vzdálenost a přitáhnu si ji ze záchodu do náručí. Jasně, mluvili jsme o dětech v budoucnosti, ale v daleké, daleké, daleké budoucnosti. Ještě nejsme svoji. To mě poser.

„Neplakej,“ říkám a rukou třu dole její záda ve snaze ji co nejlépe utěšit, ale nefunguje to. „Prosím, neplakej.“ Je to špatné, že se nadechuji její návykové vůně, když si vychutnávám pocit, že ji mám ve svém náručí? Nemůžu si pomoct. Jsem závislý na její vůni.

„Znovu jsi mě očichal.“

„Nikdy,“ zasměju se. Odtáhne se a podívá se na mě. Tohle se teď stalo velkou hrou mezi námi. Ví zatraceně dobře, že ji očichávám, ale jsem tvrdohlavý muž. Nikdy to nepřiznám. Nikdy. Ani na mé smrtelné posteli. Vezmu si to tajemství sebou do hrobu.

„Jsi na mě naštvaný?“ ptá se, když se její slzami ušpiněný obličej setká s mým.

„Kvůli dítěti?“

„Ano,“ popotáhne.

„Ne!“ odpovím popravdě. „Je potřeba dvou, aby udělali dítě. Možná jsem v šoku, ale rozhodně ne naštvaný.“ Kdysi dávno by mě tato slova zasraně vyděsila, ale teď ne. Možná to není plánované, ale lhal bych, kdybych řekl, že nejsem rád, když vím, že uvnitř ní roste mé dítě. Jsem si docela jistý, že budu dokonce i radostný, jakmile se zbavím počátečního šoku. Být otcem nikdy nebylo na mém radaru, dokud nevešla do mého života. Teď se zdají být všechny mé předsudky o manželství a rodině minulostí. Chci to všechno s ní. Každý zkurvený kousíček z toho.

„Bože, jak já tě miluji,“ zašeptá a pohřbí svůj obličej do mé hrudi. Nejsem si jistý, jak tuhle novinku vezme její bratr a otec, ale miluje mě a to je vše, na čem záleží. Zbytek zvládneme, až nastane čas. Vždycky tomu tak je.

„Také tě miluji.“

„Myslela jsem si, že se budeš zlobit.“

„Na tebe? Nikdy.“ Na tváři se jí objeví překrásný úsměv, když se na mě dívá. „Víš, jak jsem řekl, že mám schůzku v době oběda?“

„Ano,“ odpoví a její výraz se změní na zvědavý. „Lhal jsi? Neměl jsi obědovou schůzku?“

„Ne. Nelhal jsem. Nikdy ti nelžu,“ zasměju se. No, možná to o očichávání, ale tam hranice končí. Moje máma bez ustání lže mému otci. Kategoricky odmítám dělat něco takového. „Má schůzka na oběd byla s tvým otcem a Ethanem.“

„Opravdu? Měl jsi něco říct, šla bych s tebou.“

„No, o to právě jde. Chtěl jsem s nimi mluvit v soukromí.“

„Proč?“ Usměju se, když nakrčí čelo, je tak roztomilá.

„Protože,“ řeknu a přejedu hřbetem mé ruky láskyplně dolů po její tváři. „Chtěl jsem je požádat o svolení si tě vzít.“ Teď jsme pár teprve něco přes rok, ale když to víš, tak to víš. Je mou součástí a nedokážu si představit svůj život bez ní v něm.

„Vážně?“ Můj úsměv se rozšíří, když vyvalí oči.

„Ano.“

„Co na to řekli?“

„Dali mi požehnání.“

V očích má slzy a její pěkná tvář se rozzáří. „Víš, že jsi to nemusel dělat.“

„Já vím, ale chtěl jsem. Potom všem, co se stalo na začátku, jsem tentokrát chtěl udělat věci správně.“ V hloubi duše už vím, že řekne ano, ale prostě jsem si chtěl být jistý. Hanniny rodiče jsou nadšení, že jsme spolu, a Ethan už to dávno přijal, je dokonce nadšený. Vidí, že jsme pro sebe ideální, a ví, že jsem v tom na dlouhou trať. Naše přátelství se vrátilo k tomu, jakým bylo, za což jsem vděčný. „Dokonce jsem se zastavil v klenotnictví na cestě do kanceláře.“

Zasměju se, když zalapá po dechu. „Vážně?“

„Chtěl jsem počkat a naplánovat něco speciálního, ale hádám, že když teď vím, že jsem tě zbouchnul, zdá se mi koupelna s tvými kalhotkami u kotníků, stejně dobré místo, jako každé jiné.“

Zasměju se, když se do mě pustí a plácne mě do hrudi. Rychle se skloní, zatřese boky a vytáhne si kalhotky nahoru po zkurveně sexy nohách. Jakmile jsou na místě, stáhne si sukni, kterou měla obtočenou kolem boků. Docela se mi líbil způsob, jakým to udělala.

Nemohl bych tuhle ženu milovat víc, i kdybych se snažil. Technicky ještě není členem mé rodiny, ale je mým domovem. Cítím se, jako bych konečně někam patřil, když jsem s ní.

V tichosti tam docela dlouho stojíme s očima uzamčenýma na sobě. I když plakala, vypadá šťastně. Nikdy se neunavím ze způsobu, jakým se na mě dívá. Doufám, že ví, jak šťastným mě činí.

Vklouznu rukou do kapsy a vylovím prsten. Takhle jsem si to nepředstavoval, ale v hloubi duše vím, že nastal správný čas. Alespoň nemůže nikdy pochybovat o tom, že bych si ji bral kvůli dítěti. Beru si ji, protože ji miluji, a nic mě neučiní šťastnějším, než strávit zbytek života s ní po mém boku.

Spadne jí pusa, když pokleknu a položím si ruku na srdce. „Hanno Elizabeth Scottová… myslím, že jsem se do tebe zamiloval ve chvíli, kdy jsi vyšla zadními dveřmi v patnácti v těch malých růžových bikinách. Poté, co můj pohled přistál na tvém velkolepém poprsí, od té doby jsem chodil s neustálou erekcí.“

„Ach můj bože, Harrisone, nech toho,“ zaječí a hravě mě plácne po straně hlavy.

„Ale je to pravda, tvoje prsa jsou velkolepá, zlato,“ dodám ve vší vážnosti, protože jsou. Pokud bych se někdy v jejím poprsí mohl udusit, vím, že bych zemřel jako šťastný muž.

Když zúží oči a zvedne znovu ruku do vzduchu, směju se a držím ruce nahoře, abych si ochránil hlavu před dalším útokem.

Tentokrát, když promluvím, se ujistím, že je to od srdce. „Zlatíčko… Miluji tě. Miluji na tobě všechno, ale nejvíc ze všeho miluji, jak se díky tobě cítím. Jsi pro mě ta pravá. Nedokážu si představit svůj život bez tebe v něm. Možná to může znít šíleně, ale díky tobě se cítím celý. To je něco, co jsem nikdy necítil, dokud jsi nepřišla do mého života. Chci s tebou zestárnout a mít s tebou hodně dětí.“ Zavrčí na tu poslední část, ale okamžitě následuje úsměv. Natáhnu se pro ni a umístím rty na její bříško. Miluju, že je tam moje dítě. „Nikdy jsem skutečně nepoznal, co znamená skutečná rodina, ale chci, abys mě to naučila. Chci, abys ty a naše děti měli všechno, co jsem já neměl.“ Vidím v jejích očích slzy, když se mi zlomí hlas. „Ukážeš mi to… budeš mou rodinou, Han?“

„Ach, Harrisone,“ říká, když se mi vrhá do náručí. „Nic by mě neudělalo šťastnější.“

KONEC