TB - 13. kapitola

Překlad: Cukýna

Důsledek…

Harrison

Když zastavím na příjezdové cestě, opřu hlavu o volant a povzdechnu si. Ani netuším, proč jsem tady. Ano, vím to – nemám, kam jinam bych šel. Právě jsem přišel o jedinou skutečnou rodinu. Vsunu ruku do kapsy, vytáhnu telefon a otevřu Hanninu zprávu. V hrdle se mi utvoří hrouda, když to čtu snad posté. Nedokážu se přimět jí odpovědět. Ačkoli to nerad přiznávám, to, co se právě stalo, všechno změnilo. Pro ni je snadné říct, že mě teď miluje, ale jsem si jistý, že během následujících dní či týdnů, se to změní. Ethan se o to postará.

Nedokážu ani vyjádřit slovy, jak neuvěřitelně zraněný jsem se cítil kvůli způsobu, jakým se vůči mně choval u mě v bytě, i když jsem si to zasloužil. Vlastně jsem si zasloužil o hodně víc, než jsem dostal naloženo. Měli jsme se s tím vypořádat už před týdny. Anebo ještě lépe, v prvé řadě jsem měl zůstat co nejdál od jeho sestřičky. Jsem zničený, že to je to, co z toho vzešlo. Nechci ji ztratit. Posledních několik společně strávených týdnů bylo těch nejlepších v mém životě.

Hodím svůj telefon doprostřed konzole, než vystoupím z vozu. Pohledem přejedu dvůr, když jdu cestou k přední verandě. Tohle místo bylo tak krásné, když jsem ho kupoval. Zahrada i trávník byli kompletně vyšlechtěné a dobře se o něj starali. Měl jsem vědět, že oni se o něj nepostarají.

Žaludek se mi zhoupne, když jdu po předních schodech. Z návratu domů bych se neměl cítit takhle, ale vždycky tomu tak je. Tohle místo nebylo nikdy mým skutečným domovem. Ani zdaleka.

Zaklepu na dveře a čekám na odpověď. Mám klíče, ale na rozdíl od Ethanova domova se necítím příjemně, abych si prostě nakráčel dovnitř.

„Harrisone,“ řekne překvapeně má matka, když se objeví ve dveřích. „Neočekávala jsem návštěvu. Byla jsem připravená vyrazit ven.“

Samozřejmě, že byla.

Stěží byla doma, když jsem byl dítě. Chápu, proč nechce být poblíž otce, ale nenávidím, že mě s ním prostě nechala samotného. Když jsem byl malý, prosil jsem ji, aby mě vzala sebou, ale nikdy to neudělala. Dokud jsem nebyl starší a neuvědomil si, co se vlastně děje, pak jsem to pochopil. Můj otec vůči mně nebyl nikdy fyzicky násilný, ale byl zlý, když pil a byl známý pro slovní zneužívání. Nestydím se přiznat, že jsem se ho tehdy bál. Myslím si, že jakékoli dítě v mé situaci by to cítilo stejně. Obvykle jsem se zamykal ve svém pokoji poté, co matka odešla, a vyhýbal se mu, co to šlo. Naštěstí poté, co mi vstoupil do života Ethan, stal se jeho domov mým útočištěm.

„Zrovna jsem volal, abych viděl, jak se vám daří,“ řeknu s nuceným úsměvem. Nechci, aby viděla, jak moc mě nedostatek jejího nadšení zraňuje, ale je to tak. Vždycky bylo. Ethanovi rodiče vždy považovaly své děti za prioritu. Nejsem si jistý, zda jsem schopný vejít se na seznam priorit mých rodičů, ale je jisté, že nejsem v horní části.

Prohlédnu si vzhled své matky, a jako obvykle je spoře oblečená a přespříliš nalíčená. Je jí čtyřicet sedm let a pořád se obléká jako ve dvaceti. Jsem si jistý, že na jedné z mých pracovních kravat je víc materiálu, než na sukni, kterou má na sobě. Vždycky byla přirozenou kráskou a nepotřebuje se oblékat tak lacině, aby získala pozornost. Je jedinou osobou, kterou znám, co chodí do obchodu s potravinami oblečená, jako by byla na cestě do města v noci; v příliš těsných šatech a velice vysokých podpatcích.

Je ode mě špatné, že jsem si přál normálně vypadající matku, když jsem byl dítě? Protože tomu tak bylo, a pořád ještě je. Vyrostl jsem a absolutně nenáviděl pozornost, kterou díky svému vzezření získává. Samozřejmě, že ona to vítala, dokonce si v tom libovala. Nejhorší částí pro mě však byly příběhy, které o ní kolovaly. Nemohli jsme se dokonce ani projít po ulici, aniž by na nás lidé neukazovali prstem, nebo se za našimi zády nesmáli. ´Ach, věděli jste, že byla viděna s jedním z učitelů ze školy?´ Nebo, ´Ach, slyšela jsem, že teď spala s pošťákem… ta žena je zavrženíhodná.´ Bylo tam tolik posměšků, a žádný z nich nebyl příjemný. Dokonce i děti ve škole mi kvůli tomu dávaly zabrat. Nebylo snadné být synem městské coury, nebo městského opilce, když na to přijde. Moji rodiče jsou fraškou. Byl to neustálý boj, ignorovat je, když jsem dospíval. Příležitostně jsem to oplácel a dostal se do rvačky, ale většinou jsem se to snažil ignorovat. Nikdy jsem neměl rád násilí, protože jsem jím doma žil a dýchal ho.

Docela vtipné, protože navzdory všemu, co každý tvrdí, jsem je miloval; a stále miluji. Neptejte se mě proč, ale je to tak.

„Jsi hodný chlapec,“ řekne má matka a láskyplně položí roztřesenou ruku na mou tvář. Můj otec ji v průběhu let změnil v nervózní trosku. Vidím, že se její oči přesunou dolů na můj roztržený ret, ale nezeptá se mě, co se stalo, nebo jestli jsem v pořádku. Díky mému otci se musí vypořádat s náloží vlastního svinstva. Pro ni to pravděpodobně není žádný problém. Nazývejte mě přecitlivělým, ale jsem si zatraceně jistý, že kdyby se jednalo o moje dítě, chtěl bych to vědět.

I přes všechny její zálety se o mě svým vlastním podělaným způsobem starala, tím jsem si jistý. Moje máma prostě trpí nedostatkem náklonnosti a touží po lásce v jakékoli podobě, v níž ji může získat. Vždycky to tak měla. Možná je tohle důvod, proč je taková, jaká je, protože od mého otce nic z toho nedostává.

Uhne se stranou a podívá se dolů na hodinky, když mě nechá vstoupit. Jen se sem dostanu a už mám pocit, jako by mě strkala ze dveří. Jen jednou bych chtěl, aby mě rodiče dali na první místo. Žádám toho tolik?

„Je táta doma?“

„Ne,“ odpoví a zároveň zavrtí hlavou. „Nejspíš je v hospodě nebo odpadnul v nějakém příkopu.“ Je smutné, že to říká tak nenuceně a necitelně, ale stalo se to už tolikrát předtím, že vlastně o nic nejde. Nemůžu ani spočítat, kolikrát ho sebrala policie v bezvědomí na kraji silnice, nebo kvůli opilectví a výtržnictví. Je to ponižující. Policie ho už nedrží pod zámkem, protože se chtějí vyhnout jeho kecům. Jako dítě mě to opravdu zneklidňovalo, ale stejně jako moje matka, i já si na to časem zvykl. Když jsem byl mladý, do noci jsem ležel vzhůru a strachoval se. Můj otec byl namol, má matka byla bůhví kde, a já se musel postarat sám o sebe. Představa, že se ani jeden z nich nevrátí domů, mi naháněla strach. Při zpětném pohledu bych na tom byl možná lépe, kdyby se nevrátili.

„Proč je trávník tak dlouhý?“ ptám se, když kolem ní procházím. „Co se stalo s chlápkem, kterého jsem najal, aby se o něj postaral?“

Protočí oči, než odpoví. „Skoro měsíc jsme ho neviděli. Hluk ze sekání vzbudil tvého otce z odpoledního spánku, když tu byl posledně. Potom, co na něj křičel nadávky, mu hodil na hlavu plnou plechovku piva, než ho začal honit po ulici se sekačkou, a vyhrožoval, že ho rozseká. Ten chudáček se už nevrátil… Neviním ho. Tvůj otec dokáže být takový…“ Její slova se vypaří, ale není nutné, aby větu dokončila, vím přesně, jaký můj otec je. Žil jsem s ním. Nejsem si jistý, jak bych dopadl, kdyby nebylo lásky a péče, kterou jsem získal od Ethanovy rodiny při dospívání.

Zavrtěl jsem hlavou, když jsem za ní šel do kuchyně. V tomhle domě není nikdy nuda, to je jisté. Tohle místo jsem koupil a dal jim jej, aby měli lepší život. Samozřejmě, že můj otec musí dělat věci těžší, jako vždycky. Je to v úžasném sousedství a daleko od skládky, kde jsem vyrůstal.

Má matka radostí plakala v ten den, kdy jsem jim předal klíčky… můj otec si prostě ztěžoval, že je to moc daleko od hospody. Sobecké prase. Jeho závislost pro něj vždycky znamenala víc než my.

Nikdy jsme neměli pěkné věci, když jsem byl mladší, protože můj otec propil většinu peněz, co vydělal. Takže jsem se ujistil, že jejich nový dům bude kompletně zařízený – všechno bylo nové. Chtěl jsem jim dál něco, na co můžou být hrdí. Moje matka se ze všech sil snažila být milá, ale rozčílilo mě vidět všechny ty díry, které byly proražené do stěn, když jsem šel chodbou. Nedostatek otcova respektu mě sere, ale na druhou stranu jsem raději, když udeří do zdi, než do ní.

„Posaď se,“ řekne, když vejdu do kuchyně. Nemůžu si pomoct, ale všimnu si, že se znovu dívá na hodinky, když jde sebrat prázdné plechovky od piva ze stolu, a vyhazuje je do koše pod dřezem. Moje oči sledují každý její pohyb.

„Nezůstanu dlouho. Vím, že máš někde být.“ Snažím se ze všech sil, abych nezněl zahořkle.

„Několik minut můžu postrádat, abych si popovídala se svým synem.“ Páni, několik minut. Neviděl jsem ji týdny a ona si na mě najde jen několik minut. To je neustálou připomínkou, jak nedůležitý jsem pro své rodiče. To bodá. Teď už bych na to měl být zvyklý, ale nejsem. „Jak ses měla?“

„Jsem v pořádku,“ řekne s pokrčením ramen. Já mám k pohodě daleko, ale nehodlám jí to říkat. Nikdy jsme si nebyli dostatečně blízcí, abychom probírali tenhle druh věcí. Vždycky jsem si nechával své pocity pro sebe. Dokonce i s Ethanem. Ví, že byl můj život na hovno, ale netuší, do jaké míry. Abych byl upřímný, jakmile jsem viděl, jak dokonalá jeho rodina byla, za tu svou jsem se styděl.

Myslím si, že to tušil, protože nikdy nevyzvídal – nikdy se na to neptal. Na začátku ano, ptal se na věci jako, ´Kde máš oběd?´ Prostě jsem pokrčil rameny a řekl, že mamka zapomněla dojít do potravin, nechal jsem ho doma, nebo že dneska nemám hlad. To byla lež. Vždycky jsem měl hlad. Tehdy začal do školy nosit jídlo navíc. I když byl ohledně toho diskrétní, nejsem hloupý. Říkal věci typu, ´Mamka pro mě zase zabalila příliš jídla. Přísahám, že se mě snaží vykrmit. Pomoz mi, brácho a sněz něco z toho se mnou.´ Vždycky jsem ho za to miloval. Nikdy jsem se necítil jako charitativní případ, vždycky to obrátil tak, abych se cítil, jako bych mu dělal laskavost. Ve svém srdci jsem moc dobře věděl, že to nikdy nepřiznám. Byl tam pro mě… vždycky. Takže říct, že jsem naprosto zničený jeho ztrátou, by bylo slabé slovo.

Nejsem si jistý, jak se vypořádám se životem bez něj. Když se můj podnik rozjel, nabídl jsem mu partnerství, ale ačkoli byl na můj úspěch hrdý, měl své vlastní touhy. Chtěl jít ve stopách svého otce. Což je pro mě trochu ironické. Já se snažím být pravým opakem mého staříka. Hádám, že když máte otce jako je Ethanův, někoho, k němuž můžete také vzhlížet, není nic neobvyklého na tom, chtít být jako on.

Vede si celkem dobře, ale určitě se neválí v penězích jako já. Snažil jsem se mu dát v minulosti věci, ale nikdy dary nepřijal tak, jako kdysi já od něj. Přesto mu to vynahrazuji tím, že platím Michelle obrovský plat. Dle mého názoru si vydělá každý cent, je učiněným klenotem. Kriste pane, doufám, že ji nepřinutí skončit v práci. Bez ní bych byl ztracený. Tahle podělaná situace možná vytvoří obrovský domino efekt v mém životě. Kdo mohl tušit, že zamilovat se do špatné osoby může být tak těžké?

„Nabídla bych ti něco k pití,“ říká matka, čímž mě vytáhne z mého vnitřního zmatku, „ale nic tu nemáme. Ledaže jsi v pohodě s vodou z kohoutku.“ V okamžiku, kdy skloní hlavu, vím, že je něco špatně.

„Co se děje, mami?“ ptám se a mám starost.

„Tvůj otec dostal padáka… zase.“

„Co?“ Posadím se na svém místě rovně. „Kdy?“

„Asi před dvěma týdny.“

„Ježíš, mami. Proč jsi mi to neřekla?“ Posílají mi všechny složenky a účty za provoz, takže si musí kupovat pouze jídlo.

„To není tvůj problém, Harrisone. Už jsi pro nás udělal dost.“

Vstanu a sáhnu do kapsy pro peněženku. Vytáhnu tři sta dolarů a dám je na stůl. „To je všechno, co sebou teď mám, ale zítra zřídím nějaké pravidelné platby. Pošlu to do tvé banky, tak to nemůže utratit.“

„Tohle nemusíš dělat,“ říká a v očích se jí lesknou slzy.

„Chci.“

Vykročí vpřed a obejme mě. „Jsi tak hodný, synu.“

Skloním se a něžně ji políbím do vlasů. „Mami, pokud budeš cokoli potřebovat, zavolej mi. Myslím to vážně.“ Tolikrát jsem se jí v průběhu let pokoušel pomoct, dostat ji pryč od mého toxického otce, ale bezvýsledně. Sice není dokonalá, ale jen bůh ví, proč se i nadále snaží vypořádat s jeho hovadinami.

***

Naliju si skotskou a vypiju ji na jeden zátah. Uvítám to pálení jantarové tekutiny, když stéká dolů mým hrdlem. Nezaváhám a naliju si další. Moc často nepiju. Obvykle si dám jen příležitostné pivo s Ethanem, ale dnes jsem se musel vypořádat s drsnými věcmi. Toužím po otupělosti. Nechci myslet, ani cítit. Příliš to bolí. Kdybych nenavštívil rodiče já, nikdy bych je neviděl. Nikdy se mě nepokusili navštívit nebo vidět, co dělám. Zatím to byl jen Ethan. Bude mi to chybět. Dnes jsem neztratil pouze přítele, ale Ethanovu rodinu. Jedinou rodinu, kterou mám.

Po vypití mé druhé skotské položím sklenici dolů. Ruce si opřu na baru a dlouze vydechnu. Zvažuji, že znovu zavolám Ethanovi. Dvakrát jsem se o to pokoušel poté, co jsem se vrátil domů, ale v obou případech hovor odmítl. Nevím, co jiného dělat, abych to dal do pořádku. Za téměř dvacet let našeho přátelství jsme spolu nikdy nebojovali. Nikdy. Tohle je jeden z důvodů, proč mě to tak tvrdě zasáhlo.

Mé myšlenky směřují k Hanně. Už teď se mi po ní stýská. Chci ji utěšit, ale bojím se ji zastihnout. Už jsem ve svém životě čelil hodně odmítnutí. Nemohl bych vystát, kdyby mě odmítla i ona.

Vždycky jsem rád chodil do práce, v posledních několika týdnech dokonce ještě víc… kvůli ní. Ale zítřka se děsím. Co když se neukáže? To by mě totálně dodělalo. Nespoléhám se na to, že v dohledné době uvidím také Michelle.

Popadnu prázdnou sklenku a zvedám ji nad hlavu, než ji okamžitě znovu snížím. Hodit sklenicí proti zdi nic nevyřeší. Tuhle situaci nevyřeším tím, že bych se vypařil, a určitě by to nesrovnalo věci mezi mnou a Ethanem. Nebo zaručilo mou budoucnost s Han. Není nic, co bych mohl udělat, abych tenhle nepořádek napravil. Dokonce nepomůže ani odejít od Hanny. Jsem si sakra jistý, že ani tohle nejsem připravený udělat. Nemůžu… jsem v tom až příliš hluboko, abych o tom dokonce byť jen uvažoval.

Vyndám telefon z kapsy a zírám na obrazovku. Nemám od ní žádné zmeškané hovory nebo zprávy. To mě naplňuje hrůzou. Konec pro nás se blíží, mohu to cítit.

Zamířím do pokoje, abych se převlékl. Možná mi pomůže trochu zmírnit napětí, které pociťuji, pořádné cvičení. To nemůžu ublížit. Není to tak, že bych měl kam jít.

Je zábavné, jak v jednu minutu můžete být na vrcholu světa, obklopen lidmi, na nichž vám záleží, ti, co obohacují váš život a dělají jej o tolik lepším – a mrknutím oka je to všechno pryč a cítíte se níž, než jste se cítil za celý svůj život… a tak zatraceně osaměle.