Stay - 11. kapitola

Překlad: Clarissa

Děkuju moc za komentáře, holky.

Je jasné, že ti dva k sobě cítí něco víc … ;)

Clariss

CASSANDRA

ZAHÁKLA JSEM JASEOVU autosedačku do podvozku kočárku a stáhla jsem dolů boudu, abych zabránila sluníčku svítit do jeho spících očíček.

„Co ti Anna řekla? Mám si s ní promluvit?“ zeptal se Moose.

Sevřela jsem rukojeť kočárku trochu pevněji, když mi Annin ksicht na vteřinu ukradl myšlenky. „Ne. Dostala, co si zasloužila. Nejsem na to pyšná, Moosei. Ale ať se propadnu do pekla, jestli ještě na mě přijde s nějakou kravinou. Vyřešila jsem to.“

„Možná nejsi pyšná, ale já zatraceně jsem.“ Šťouchnul mě do ruky, když prakticky odsunul moje ruce z kočáku, zabírajíc místo jeho obrovskými dlaněmi. „Já toho klučíka povezu.“

„Houby povezeš. Je to můj chlapeček, abych ho vezla.“ Setkala se s námi Melanie u chodníku, dívajíc se na Moose, když přicházela. „Uhni, blbečku.“

On ji hravě plácl po ruce, když se ho snažila odsunout. „To si nemyslím, ženská.“

„Hezky si hrajte, vy dva. Nemám na to, abych hlídala všechny tři.“

Mel ustoupila, vrčíc na Moose, když odstoupila a šla vedle mě. „Fajn, necháme zvíře, aby vezlo tvůj drahocenný náklad.“

Neodpověděla jsem, jen jsem se uchechtla. Ti dva mě nikdy nepřestanou rozesmívat.

Bylo rozhodnuto, že všichni půjdeme na krátkou procházku ke hřbitovu, abychom uctili Jasona. Stáda lidí od Bradleyů, proudící ven z každých dveří. Všichni si povídali, když mířili po chodníku, jeden za druhým, po dvojicích, rodina za rodinou. Den se ukázal být nádherným; nemohli jste si pomoct, a nezahřát se nad skutečností, že dokonce i počasí spolupracovalo. Dneska bylo všechno na Jasonovu počest. Ta krása toho byla dechberoucí; ten žal toho byl velmi traumatizující.

Mel a já jsme bezmyšlenkovitě tlachaly. Držíc náš rozhovor od toho, k čemu jsme skutečně měly namířeno. S každým dalším krokem dopředu, každým kouskem blíž k hřbitovu mé tělo víc tuhlo. Moje tempo zpomalilo, a Moose byl teď daleko před námi, kráčejíc vedle Aidana. Moje srdce bylo tenhle víkend už jednou obětováno, když jsem řekla ahoj a sbohem tomu chladnému kameni, na kterém bylo napsáno Jason Dean Bradley,  všechny ty měsíce úzkosti vyšly ven najednou. Nemohla jsem to udělat znovu.

Domnívala jsem se, že to Mel ucítila, když provlékla svou ruku s mojí, držíc mě blíž u ní. „Nemusíme tam jít,“ řekla tlumeně, jako kdyby to bylo naše malé tajemství.

„Ale co jim pak řekneme?“ zeptala jsem se. Poslední lidi před námi se zmenšili do velikosti mravenců, jak byli daleko vepředu.

„Nemusíme říkat nic, zlato. Myslím, že to pochopí.“

Kývla jsem hlavou. Za několik krátkých minut bychom došly k tomu proslulému stromu. Řekla jsem Mel, že bychom se tam měly zastavit a počkat tam. To místo bylo významné. Sakra, celé město bylo, ale s touhle vzpomínkou jsem se dokázala vypořádat.

„Zdá se, že jsme nebyly jediné, kdo to nedokázal.“ Melin hlas byl slabý, když jsme přišly ke dvěma klukům a kočárku.

Úsměv prolomil mé mračení. Aidanův a Mooseův pohled zachytil ty naše, když jsme mířily k nim. Naše čtyři zlomená srdce obkroužila ten nechvalně známý strom – ten, do kterého jsem nabourala. První místo, kde jsem potkala Jase.

Moose vybuchl smíchy, když se dotkl jeho kmene. „Chybělas mu, Cass.“

„Jo, určitě. Zřejmě je rád, že jsem sem jenom přišla, a ne přijela autem.“ Všichni čtyři jsme se zasmáli. Nervózně. Tím druhem smíchu, že jste byli vděční, že někdo udělal vtip místo toho, aby přišel s dalším smutným příběhem.

Všichni jsme zkoumali ten legendární strom, který měl ve své hrubé kůře vyryto množství iniciálů, jako by to byl exponát ve vlastivědném muzeu. Přejela jsem dlaní přes několik z nich, které byly uzavřené v srdcích, vzpomínajíc si na to, jak mi Jase říkal, že to pro ty zamilované nosilo štěstí.

Osamocená slza vyklouzla z koutku mého oka, když jsem přešla k mému osamělému písmenku v srdci. Zakryla jsem ho svou dlaní a zavřela jsem oči, jako kdybych dokázala, aby se stal zázrak a nějaké písmeno by se objevilo vedle mého, nebo aby někdo určitý stál vedle mě. Říkajíc mi, že všechno bude v pořádku, že tohle by také mělo přejít.

„Ahoj.“ Při zvuku Aidanova klidného tónu mé tělo ztuhlo. Myslela jsem si, že byl s Moosem a Mel, kteří si povídali dál od stromu. Mýlila jsem se … byl blízko. Jeho hlas mi poslal mrazení dolů po páteři, když jsem ucítila, že se přibližoval. S mou dlaní stále zakrývající mé pismeno jsem otevřela oči a setkala se s jeho pohledem.

„Ahoj,“ odpověděla jsem s úsměvem.

Stál jenom kousek ode mě s jeho rukama překříženýma přes jeho hruď. Mrkl na mě, když řekl, „Děkuju za to, že se mi nevyhýbáš.“

Můj pohled klesl do trávy. „Nemohla jsem tam jít, Aidane,“ zamumlala jsem.

Nebyla jsem schopná s ním žertovat. Usadily se ve mně výčitky svědomí. Celý tenhle víkend byl o uctění speciálního člověka, a já neměla sílu, abych tam vůbec šla. Myslela jsem si, že tenhle strom by mohl být vhodnou alternativou.

Pod mou bradou se zahákl prst, naklánějíc mou hlavu nahoru, abych čelila jeho tváři. „Přestaň,“ zašeptal. „Nikdo z nás tam nedokázal jít. Není to tak, že bysme ho neměli rádi, nebo že bysme byli špatný lidi.“

Přistoupil blíž, jeho tělo opírajíc se o široký kmen stromu. „Nemusíš být celou dobu silná, Cassie.“

Moje srdce zrychlilo při zmínce toho jména, kterým mi říkal Jase. Lidi ho pomalu začínají používat častěji. Nevyvádělo mě to z míry, že mi tak říkali, ale byl to on, kdo mi tak poprvé řekl.

Koukala jsem na něj zřejmě moc dlouho.

„Budeš v pořádku. Přestaň sama sebe bít. Vidím, co děláš a nezasloužíš si to. Pořád tam bude, až budeš připravená.“ Jeho úsměv dosahoval k jeho očím.

Ať už to bylo jeho proslovem, jeho přítomností nebo skutečností, že mě jeho prst hřál pod bradou, poprvé na tomhle výletě jsem se cítila fajn. Dělala jsem, co jsem mohla. Nemohla jsem tam jít, ale on měl pravdu. Jason tam bude, až budu připravená ho znovu vidět.

„Děkuju ti,“ zašeptala jsem. Ta chvilka, kterou jsme spolu sdíleli byla silná a převažující, důvěřná a určená jen pro nás dva.

Blýsknul po mně dalším sexy mrknutím, když jeho dlaň překryla mou na tom kmenu. Trochu jsem zalapala po dechu, když jeho dlaň zahřála hřbet mojí ruky. Slovo přátelé znamenalo, že dotýkání jako tohle nebylo povolené.

Možná proto, že si část mě přála, aby věci mohly být jiné a chtěla jsem víc než přátelství, tak to malé gesto jeho kůže, dotýkající se mé, znamenalo víc.

„Je to tvoje písmeno, že jo?“ zeptal se, odtahujíc naše ruce od stromu, odkrývajíc osamělé 'C' uvnitř srdce vyrytého do kůry stromu. Moje hlava odpověděla ano, když jsem se na to dívala.

Sledovala jsem, jak ukazováčkem objel to 'C'. „Je prázdné.“ Vytratil se jeho hlas.

„Ano. Jase ho pro mě vyryl, nechávajíc v srdci jen mé písmeno.“

Aidan zůstal zticha, když poslouchal mé krátké vyprávění. Jeho pohled se přesunul ze stromu a uzamkl se s mým. Polkla jsem ten nepatrný knedlík, který se mi utvořil v krku. „Řekl mi, že až najdu toho pravého kluka, tak jeho písmeno přijde vedle toho mého a to srdce nám přinese štěstí.“

„Ještě jsi toho kluka nenašla, že ne?“ zeptal se hlasem, který zněl dychtivě důvěrně.

„Ne, ještě ne. I když Jase říkal, že měl pocit, že byl blízko.“ Když jsem to řekla, ta věta neměla nikdy větší význam nebo sílu, než právě v téhle chvíli.

Jeho úsměv se přesunul do strany. „On vždycky viděl věci jinak, než je viděli ostatní. Vsadím se, že tvůj kluk je mnohem blíž, než si uvědomuješ, Cassie.“ Jeho pohled mě přišpendlil na místě, na kterém jsem stála a nepustil mě. Dostal mě.

S každou ubýhající vteřinou bušilo mé srdce jako o závod, vypalujíc tuhle chvíli do mé mysli na celý život. Jeho zatracené oříškové oči, které se blýskaly zelenými odlesky, ty vlasy, které vyzívaly k doteku v odstínu čaje o páté, až jste je chtěli cítit na své kůži. Snažila jsem se ovládat své nepravidelné dýchání, protože moje plíce od nádechů a výdechů strašně bolely.

Natáhl prst ke straně mého obličeje a odhrnul pryč pramínek mých vlasů. Moje kůže se v odpovědi zahřála a pak zářila, když se jeho dlaň dotýkala mé tváře dlouhých deset vteřin. Věděla jsem, kolik jich bylo, protože jsem je počítala. Jeho dotek mě omámil. Úplně jsem se v jeho dlaních roztékala, sakra, ani to nebyly obě jeho dlaně, jenom jedna.

Na jeho tváři zářil úsměv a jeho ruka se vrátila do jeho kapsy, než udělal krok dozadu. Věděla jsem, že jsem byla víc než vděčná za to, že jsem se zastavila u tohohle stromu.

Napětí mezi námi bylo tak silné, že byste potřebovali pilku na kov, abyste ho prořízli. „K-kde jsou tvé iniciály?“ zeptala jsem se, hledajíc svůj hlas, otáčejíc se od stromu a stojíc vedle něj.

Zvedl obočí, když říkal, „Vyřízl jsem toho hajzla ven.“

Odkašlala jsem si. „No tedy. Takovou odpověď jsem nečekala.“

„Po tom, co mně a Jasovi zlomily srdce naše první lásky, přísahali jsme si, že nikdy znovu nevyřežeme iniciály vedle toho našeho, až dokud nenajdeme tu pravou.“

„Které bylo vedle toho tvého, než ses stal úplným Georgem Washingtonem?“

„Shay,“ zamumlal, vrtíc hlavou. „Neskončilo to moc dobře.“

„To mě mrzí.“ Ne, nemrzí.

„To nemusí. Na vztah to bylo až příliš dokonalý.“ Jeho pohled se setkal s mým. „Můžeme?“ Kývl hlavou směrem k Mooseovi a Mel.

Kývla jsem hlavou a vykročila jsem. „Co je špatného na dokonalosti?“ Podívala jsem se na něj, když kráčel vedle mě.

Projel si rukou jeho vlasy. „Existuje jenom proto, že se za ní skrývá příliš hodně tajemství. Já mám radši pravdu a nedokonalost. Surovou, skutečnou. Cokoliv, než lži a falešnou dokonalost.“

Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela.

Jeho ruka se posunula za moje záda, když jsme kráčeli k chodníku. „To neznamená, že dokonalost neexistuje. Existuje.“ Naklonil se blízko k mému uchu, když tiše řekl. „Jenom musíš najít to, co je dokonalé pro tebe.“

Držela jsem se každého jeho slova, které vyslovil, jako kdybych byla zatracené štěně.

Mel si mi stěžovala hned, jak mě uviděla. „Ten blbec chtěl vyřezat moje jméno do toho stromu, Cass.“

Její prst mířil na Mooseův obličej. „Kdo to sakra dělá? Snažil se mi namluvit něco o nějaké městské legendě.“

„Mel, všechno je v pohodě. Potřebuješ se trochu rozveselit,“ řekla jsem jí, utírajíc si své zpocené dlaně – pravděpodobně to bylo způsobeno Aidanem – do mých capri kalhot.

„Všichni tam máme vyřezaný svoje písmena, Mel,“ řekl jí Moose, ukazujíc zpátky ke stromu.

Aidan zavrtěl svou hlavou a smál se. „Každej ne.“

„Ah-há. Vidíš!“ vykřikla Mel, skoro skákajíc do vzduchu. V její mysli byla právě prokázána její pravda. Věděla jsem, jaká byla a v žádném případě ji teď nebylo možné přesvědčit o opaku.

„To není přesně ten samý případ, Mel. On svoje vyřízl pryč.“ Můj pohled vyhledal Aidana a nekotrolovatelný smích se vrátil.

„Něco takovýho,“ řekl Aidan.

Mel zavrtěla hlavou. „Vrátíme se zpátky. Hlavní je, že se žádný moje písmeno do stromu vyřezávat nebude. Konec řečí, TJi.“

Moose vytáhl dvě piva z košíku kočárku, podavajíc jedno Aidanovi a nechavajíc si to druhé pro sebe. Moose na nás ukázal svým pivem. Mel ho přijala a já odmítla.

Nadzvedávajíc boudičku na autosedačce, zjistila jsem, že byl Jase zcela vzhůru s jeho dudlíkem. Mel a Moose možná nebyli rodiče, ale nikdo nemohl pochybovat o jejich lásce k mému synovi nebo o jejich rodičovských instinktech. Napůl jsem stáhla boudičku a nechala jsem Moose dál tlačit kočárek.

Rozhlédla jsem se, doufajíc, že bych si mohla dál povídat s mým kamarádem Aidanem, ale nebyl nikde v dohledu. Prohledala jsem okolí stromu ještě jednou, ale neměla jsem štěstí, pak jsem se podívala dozadu a uviděla ho.

Aidan přecházel ulici a mířil k trávě před opuštěnou knihovnou. Tomu prostoru jsem se z nějakého důvodu vyhýbala. Tohle místo, na rozdíl od toho stromu, drželo příliš mnoho vzpomínek, kterých jsem se ještě nebyla připravená dotknout. Říkejte tomu má zvědavá mysl nebo má potřeba být k němu blízko – stejně jsem šla za ním.

Přecházejíc ulici, ohlédla jsem se, abych viděla Mel a Moose, jak si povídali, výjimečně kráčejíc společně, když tlačili Jase po chodníku. Usmála jsem se a pokračovala jsem ve své cestě za Aidanem, který seděl v trávě s jeho nohama rozvalenýma a jeho hlavou zakloněnou.

Připlížila jsem se k němu. „Hej, co to děláš?“

Zvedl svou hlavu a podíval se na mě s úsměvem, takže jsem byla ráda, že jsem za ním přišla.

„Opravdu nemám náladu, abych se vrátil domů. Budu tady jen sedět a dopiju si zbytek svého piva.“

„Proč se ti nechce jít domů?“ Věděla jsem, že tam byly problémy, ale pořád bolelo pomyšlení na to, že nechtěl jít tam, kde byl jeho domov. Neuvědomoval si, jaké rodiče měli někteří jiní lidé.

„Je to komplikovaný, Cassie.“ A bylo to tu znovu, sjíždějíc to z jeho jazyka s lehkostí. Z toho jsem měla závrať, a nepopírala jsem, že to z jeho úst znělo dobře.

„Jsem pěkně chytrá; vsadím se, že bych to dokázala pochopit, kdybys to zkusil,“ řekla jsem  s náznakem sakrasmu v mém hlase.

On se uculil. „Máš pravdu. Jsi pěkná, a vsadím se, že jsi velmi chytrá, ale teď právě nejsem pro, abych o tom mluvil.“ Jeho rty se vrátily zpátky k jeho láhvi s pivem.

Moje vnitřnosti dělaly věci, které jsem už dlouho necítila. Tenhle člověk mi právě řekl, že jsem pěkná a nebylo to poprvé, ale bylo to poprvé, kdy to nebylo v pořádku. Stejně to bylo jedno; řekl zcela jasně, že o tom nechtěl mluvit, takže jsem se otočila, abych odešla.

„Neřekl jsem, že bys měla odejít.“

Moje nohy se zastavily v jejich krocích, jako kdyby byly najednou zabetonované do země. Nemusela jsem odejít? Chtěla jsem zůstat?

Ano, chtěla jsem.

Něco uvnitř mě mi nechtělo dovolit, abych odešla. „Dobře,“ odpověděla jsem s úsměvem.

Vrátila jsem se a sedla si vedle něj, ale ne moc blízko. Vyzula jsem si sandály a nechala jsem svá chodila proplést skrz dlouhá stébla trávy – něco, co jsem neudělala od té doby, co jsem tady byla před rokem.

„Co to děláš?“ zeptal se mě s tázavým pohledem.

Podívala jsem se na své nohy a pak zpátky na něj. „Užívám si svoje chvilky. Už je to dlouhá doba, co jsem tohle dělala.“ Ale část mě chtěla křičet, kopat a trhat tu trávu, co obklopovala moje nohy a zadek.

Jak bych si to mohla užívat, když mi to pořád připomínalo Jase?

Aidan držel hrdlo lahve mezi jeho prsty, houpajíc ji pomalu tam a zpátky. „To znamená co?“

„Moje chvilky,“ řekla jsem tiše, když jsem vrtěla svýma špičkama v trávě, bojujíc s nutkáním brečet a smát se v tu samou chvíli.

Lokl si piva. „Tvoje chvilky?“ zeptal se, jeho oči dívajíc se na mé nohy.

Jemně jsem povzdechla. „Už ses někdy zastavil, aby sis je užil?“

„Myslím, že jo.“ Ukazoval jeho rukama kolem sebe.

„Ne. Jako doopravdy se zastavit a užívat si je. Nasáklý do prostoru kolem sebe. Ty drobnosti, víš. Jako sedět tady v trávě -“

„S tebou,“ přerušil mě.

Můj žaludek se při jeho slovech zauzloval a moje oči přejely k jeho. „Sundej si boty,“ řekla jsem mu, ukazujíc na jeho nohy.

„Co mám udělat?“ otevřel pusu dokořán.

Chichotala jsem se. „Slyšel jsi. Sundej si je.“ Nějakým způsobem znovu vytvořit tu malou chvilku, kterou jsem tady kdysi měla, bylo všechno, na co jsem dokázala myslet. On si to musel taky zkusit.

Ohlédla jsem se a uviděla jsem pár sedících, holých, sexy, mužských nohou a čekajících na instrukce. Moje rty se zvlnil nahoru tak vysoko, jak dokázaly.

„Takhle?“ zeptal se, uculujíc se.

Zavrtěla jsem hlavou. „Stoupni si.“

Natáhl svou ruku ke mně, aby mě uchopil a s jeho pomocí jsme si oba stoupli na nohy. Pohlédla jsem dolů a na chvíli se zastavila, pak jsem vnořila své prsty na nohou do trávy, vychutnávajíc si ten chlad stébel proti mé kůži.

„Není to skvělý?“ zeptala jsem se. Jeho nohy byly také pohřbené v trávě.

„Páni,“ zamumlal. Jeho oči se zavřely, zatímco jeho nohy pokračovaly v noření se do toho měkkého, chladného trávníku. Až dokud jsem neucítila silné sevření, tak jsem si neuvědomovala, že naše ruce byly stále propletené. Moje soustředění se od toho nemohlo odtrhnout. Stiskla jsem ho také, jako kdybych říkala 'Jsem tady', ale pak se nervy vzchopily a něco divokého uvnitř mě mi řeklo, abych ho pustila a nezapalovala tu jiskru. Uvolnila jsem naše ruce.

Jeho oči se otevřely a na jeho tváři se objevil rozpačitý úsměv.

„Dost úchvatný, co?“ zeptala jsem se ho.

„Ani netušíš, jak.“

Projelo mnou nadšení, jako kdybych právě vyhrála zlatou olympijskou medaili. „Myslím, že vím,“ řekla jsem mu, vracejíc se na trávu a kopajíc do ní svýma nohama, když jsem čekala, až si sedne.

„Děkuju ti za to.“ Lehl si, opírajíc se o jeho lokty, když si překřížil kotníky. Vypadalo to pohodlně, takže jsem se rozhodla pro stejnou pozici.

„Nemáš zač.“ Naše těla byla trochu blíž, než bych ráda, ale byli jsme kamarádi; mohli jsme sedět blízko u sebe.

„Mluv se mnou. Jak se ti vede? Naposledy, když jsi byla v Keatonu byl ...“ Když jsem se chystala k odpovědi, ucítila jsem jeho prsty přejet přes mé.

„Nemusíš mi to připomínat,“ řekla jsem tiše, sledujíc jeho velké prsty zůstávat nad těmi mými malými.

Něco na tom pocitu, jak zůstaly na mé kůži, bylo tak v pořádku. Přála jsem si, aby nebylo, ale lhala bych, kdybych tvrdila opak.

„Promiň, nechtěl jsem ti to připomínat.“ Odtáhl svou ruku od mé, zanechávajíc na tom místě pocit chladu.

Vypustila jsem ten dech, co jsem zadržovala. „Nevím, kolik ti toho Jase řekl, pokud vůbec něco, ale všechno v mém životě bylo konečně urovnané, jako hvězdy na obloze. Věci šly až moc dobře; Měla jsem to vědět, že? Když se to všechno stalo, bylo to zlý – nemohla jsem pochopit, s jakou skutečností jsme se my nebo Jase vypořádávali. Cítila jsem se podvedená. Cítila jsem se, jako by mi život bral jedinou věc, která mi začínala dávat smysl.“

Aidan přikývl, pozorně mě sledujíc.

„Představ si, že jsi dítě o Vánocích, dostaneš všechno, co sis přál a mnohem víc, a pak se to všechno mrknutím oka zhroutí.“ Setkala jsem se s jeho pohledem, on ze mě ten svůj nespustil od té doby, co jsem začala mluvit. Jeho výraz nebyl pobavený. On prostě poslouchal a byl tím uchem, které jsem potřebovala. Čím víc jsem o tom mluvila, tím lépe jsem se cítila – to byla teorie. Dívala jsem se na špičky svých nohou, kývajíc jimi, když jsem se mu snažila říct ten zbytek.

„Zírala jsem do zelených světel a užírala se všemi Jasonovými věcmi. Mel vyšilovala. Já byla otupělá. Nechtěla jsem nic, než aby se Jason vrátil. Co mě přivedlo zpátky, byl můj příběh, napsat ho a znovu si ho přečíst. Uvědomila jsem si, že mám všechno, abych za to byla vděčná. Kdybych ho nikdy nepotkala, vůbec nevím, co bych dneska dělala. On mě zachránil přede mnou. Chybí mi, víc než by slova nebo až do krve vybrečené oči mohly kdy vyjádřit. Ale, že jsem se setkala s Jasonem – že jsem napsala náš příběh, že jsem byla políbena, jak jsem vždycky věděla, že by to mělo být – jsem vděčná, že jsem dostala šanci na lásku. Tak moc, jak mě zlomilo, když odešel, bych si nikdy nepřála, abych ho nikdy nepotkala.“ Zvedla jsem svůj pohled od mých nohou a podívala se znovu na Aidana. Jeho oči byly pořád tam, kde byly, ale jeho čelist se teď zdála být napjatá.

„Zavřu oči a pořád vidím jeho zelené oči, dívající se zpátky na mě. Vzpomenu si na jeho černou rakev a představuju si tu jemnost pod mou rukou. Každý den lituju toho, že jsem neměla to srdce, abych zůstala na jeho pohřbu.“ Odmlčela jsem se, když vzpomínky zaplavily moji mysl. Soustřeď se, Cassandro. Soustřeď se. Slzy hrozily, že se plně rozlijou, ale pokračovala jsem dál.

„Nemám se dobře,“ řekla jsem, vrtíc svou hlavou. „Prostě jsem. Dělám, co musím, abych se držela a nezhroutila se pokaždé, když se jedna z těch vzpomínek přehraje v mé mysli, protože mám dítě, o které se starám. On mě drží od toho, abych se nezbláznila. Mám se líp, než před rokem, ale pořád se cítím tak, jako by mi kousek chyběl. Doufám, že čas a zjištění toho, co dalšího pro mě život nachystal, mi pomůže. A do té doby prostě budu proplouvat svými dny.“

Nechala jsem svůj pohled klesnout do trávy, kde se mé ruce nervózně vrtěly. Slzy zaplnily mé oči. Kvůli Jaseovi? Kvůli mně? Můj mozek se nemohl rozhodnout. Ty myšlenky vířící v mé hlavě byly pryč ve vteřině, kdy teplá ruka zakryla tu mojí. Nadechla jsem se a podívala se nahoru. Bolest v jeho tváři byla stejná, jako ta bolest hořící uvnitř mě.

„Je mi to líto.“ Nemusel říkat nic víc, než tato dvě slova. Dokázala jsem vyčíst z jeho výrazu, že to chápal. Upřímný úsměv teď prolomil jeho tvář. „Vzpomínání je důležité. Je dobré na něj nezapomenout.“

Pocit úlevy se přelil přes mé bolavé srdce. Jeho oči párkrát zamrkaly, když jsem uvažovala, jak odpovědět. Jeho tmavé řasy se otíraly o jeho tváře. Snažil se odmrkat pryč slzy, jak jsem to dělala já?

„Jak se vede tobě?“ zeptala jsem se.

Jeho ruka se vrátila zpátky a ten kdysi vřelý výraz byl nahrazen tím, který jsem často vídala na své vlastní tváři. „Přeju si, abych v tý zemi byl místo něj já.“

Jeho hlas se zlomil po tom, co řekl 'v zemi', a mé srdce se také zlomilo. Můj pohled nemohl opustit jeho bolestnou tvář. Nemohla jsem pohnout tělem. Poslouchání toho, co říkal, bylo všechno, co mi mé tělo dovolilo.

„Snažím jsem se být tím člověkem, kterým si on přál, abych byl, tím klukem, o kterém věděl, že jsem byl. Abych pochopil, proč můj brácha odešel a já ne. Proč on měl tuhle dědičnou nemoc a já ne. Pronásleduje mě to. Takže jsem usměrnil své emoce do práce. Nějakým zmateným způsobem cítím, že pokud dělám to, co mi vždycky říkal, abych dělal, tak že nejsem takový strašný člověk, kterým se cítím být. Dal jsem mu svojí ledvinu a ona mu selhala,“ řekl, jeho hlas tak tiše šeptal, že by ho ani myš nemohla slyšet.

Zvedl se nahoru, takže seděl a já ho napodobila, naše záda teď byla pryč z chladné trávy a ohřívalo je sluníčko. Obejmul se jeho pažemi tak pevně, až byly bílé jako duch.

„Svět mi nedává smysl, moji rodiče mi nerozumí, a pak jednou ...“ Otočil hlavou, z jeho očí zmizela barva. Moje tělo zůstalo ztuhlé, když každé slovo, které řekl, protrhlo novou díru do mého, už tak zraněného, srdce.

Svaly kolem mé pusy povolily a já promluvila, jako by to bylo první slovo, které jsem po letech řekla. „Ano?“

„Byl jsem na neuvěřitelném drinku s holkou, která mi dala pocit, že najít někoho, někoho úžasného v moři milionů lidí, by vlastně nemuselo být tak těžké, jak jsem si představoval. Ale ona teď se mnou sotva chce mluvit, a já nevím, jestli to dokážu zvládnout. Víš, ten den, kdy jsem ji potkal, jsem se nechystal jít ven. Věděl jsem, jaký byl týden, a žádnou část mě nezajímala oslava toho, čeho jsem dosáhl – mojí nový práce. Šel jsem ven, protože mi něco říkalo, abych šel. Ale být tam a snažit se předstírat, že jsem byl nadšený z toho, že jsem byl venku, bylo těžký, až dokud jsem ji neuviděl.“ Jeho pohled se rozjasňoval, když mluvil.

„Něco na ní bylo. Ona rozptýlila mou mysl od všeho, i když jenom na těch dvacet minut. Těch nejlepších dvacet minut, které jsem po dlouhé době zažil. A ani nechtěj, abych začal o tom telefonu, co jsem s ní měl.“

Dělala jsem všechno, co jsem mohla, abych zůstala navenek v klidu; ale uvnitř, bylo to, jako kdyby explodovala pára s každým zachvěním mého srdce, když jsem vzpomínala na ten večer.

Zvedl svou ruku, aby si projel dlaní přes jeho krátké, tmavé vlasy. „Tak takhle se mi vede.“

Polkla jsem, moje oči zavírajíc se na krátký okamžik. Nevěděla jsem, jak mám odpovědět. V hlavě mi lítaly stovky slov, vytvářejíc větu za větou, ale ven nevyšlo nic. Nevěděla jsem ani, jak tohle pobrat.

Bylo v pořádku, cítit ty pocity, které mi sdělil a ty pocity, co jsem cítila já – tak podobné, že bych přísahala, že mi je ukradl z velmi bezpečného místa v mém srdci? Znali jsme se navzájem déle, než jsem si kdysi myslela. Znala jsem ho předtím, když byl jenom Aidan, ten chlápek z kavárny. Ten chlápek, který mi naškrábal vzkaz na ubrousek. Předtím, než se stal Jasonovým bratrem.

Tahle poslední slova zaujala mojí mysl. Polkla jsem jakýkoliv důvod pro to, abych se cítila, jako by to bylo v pořádku. Otevřela jsem oči, jenom abych zjistila, že jeho pohled se díval přímo na mě.

Seděli jsme ještě pár minut. Aidan musel cítit můj neklid a vyplnil vzduch roztomilou historkou o tom, jak byl Jason mladší. Jak spadl ze stromu, ale Aidan ho chytil, to všechno kvůli kočce, kterou se snažili zachránit.

„Jsi dobrý brácha,“ šťouchla jsem ho do ruky.

Otočil pohled nahoru ke stromu, který nám stínil a pak zpátky s úsměvem na mě. „Díky.“

Mohla bych tady sedět hodiny, povídat si o nesmyslech, ale musela jsem se vrátit ke svému miminku. „Zřejmě bych se měla vrátit. Jdeš se mnou?“

Projel si rukou po čelisti. „Ne, doženu vás později.“

„Seš si jistý?“ zeptala jsem se, jáma v mém žaludku byla hluboká pro tohoto chlápka, který tady vzpomínal na svého bratra.

„Ano. Jdi napřed.“

„Dobře.“ Vstala jsem, vklouzla do svých bot a oprášila si trávu z mých capri kalhot. Jeden poslední pohled jeho směrem a začala jsem odcházet pryč.

„Cassandro,“ zavolal za mnou.

„Aidane,“ odpověděla jsem mu, dívajíc se přes své rameno.

Přes jeho obličej přejel sexy úsměv. Kývajíc trochu hlavou, odpověděl, „Děkuju, žes tady se mnou zůstala.“

„Od čeho jsou kamarádi?“ odpověděla jsem, usmívajíc se po celou zpáteční cestu k domu.