TB - 15. kapitola

Překlad: Cukýna

Pokoušet se napravit rozepři…

Harrison

Vytáčím Ethanovo číslo po bůhví kolikáté. K mé smůle odmítl každý hovor. Kéž by si mě jen vyslechl. Vím, že mám ohledně žen jistou reputaci, ale s Hannou jsou věci jiné. Změnila mě a všechno, čemu jsem věřil. Mohl bych přísahat, že nejsem usazující se typ, ale kvůli ní to cítím odlišně. Věci, o nichž jsem se domníval, že nejsem schopný cítit. Vlastně je až šílené, jak moc můj život obrátila naruby. V dobrém slova smyslu, samozřejmě. Vidím s ní budoucnost, a věřte tomu nebo ne, chci tohle víc, než jsem kdy chtěl cokoli předtím v životě.

Odhodím telefon na stůl a rukama si dřu obličej. Nejsem si jistý, jestli dokážu napravit rozepři mezi námi, ale ze všech sil se budu snažit. Je pro mě víc než jen nejlepší přítel, je mým bratrem. Byl součástí mého života po tak dlouhou dobu, co si vzpomínám, a pomohl mě vytvarovat v muže, jímž dnes jsem. Bez lásky a rad Ethana a jeho rodiny jen bůh ví, jak bych skončil.

Všechno, co vím je, že ho ve svém životě potřebuji stejně tak moc, jako potřebuji Hannu.

„Jsi v pořádku, Harry?“ Škubnu hlavou vzhůru a najdu Hannu, jak stojí ve dveřích mé kanceláře a pozoruje mě. Vidím obavy vyryté do její překrásné tváře a nenávidím to.

„Jsem v pořádku,“ lžu. Má své vlastní problémy a nepotřebuje být zatížena i těmi mými.

Odstrčím židli dozadu, poklepu si na nohu a donutím se k úsměvu. Rychle se stává světlem v temnotě, která hrozí, že mě pohltí. Nejsem si jistý, jak bych se vypořádal s tím, kdybych přišel i o ni.

Zavře dveře a šourá se směrem ke mně. Když ji mám na dosah, stáhnu si ji do klína. Za rty mi zaškubá úsměv, když mě rukama obejme kolem pasu a přitulí se ke mně. Zavřu oči a nechám její vůni, aby mě obklopila. Je mým šťastným místem. Potřebuji ji víc, než bude kdy vědět.

„Slib mi, že zůstaneš,“ zašeptám jí do vlasů, když se snažím spolknout obrovskou hroudu, která se mi zvedá v zadní části krku. Vím, že je ode mě nefér ji o to žádat, ale je všechno, co teď mám.

Zvedla obličej z mé hrudi a její krásné modré oči se setkají s mými. Dlouhou dobu na mě jen zírá. Čekám, až odpoví. Čím déle to trvá, tím víc zneklidněným se stávám. Nechci být sám. Pokud ji také ztratím, nebudu mít nic… nikoho.

Snažím se potlačit své slzy, ale je to k ničemu. Nedokážu je zastavit. Nenávidím se za to, že jí ukazuji svou slabost. Muži nepláčou. To jsem se naučil už jako malý. Byly mi teprve čtyři roky, když jsem viděl otce, jak udeřil mou matku. Bylo to děsivé a nestydím se přiznat, že jsem plakal. Byl jsem šokovaný a vyděšený. Jaké dítě by nebylo? Vždycky se zlomyslně hádali, ale tohle bylo poprvé, co jsem kdy svědčil i fyzické stránce.

Také to bylo poprvé, co na mě otec vztáhl ruku. Udeřil mě tak tvrdě po straně hlavy, až jsem spadl na zem. Pořád si pamatuji jeho slova, jako by to bylo včera. „Jestli tě ještě někdy uvidím brečet jako holku, nebudu zodpovědný za to, co udělám.“ To bylo jedinkrát, co mě kdy viděl plakat. Pokud jsem kdy cítil potřebu si to zopakovat, vždycky jsem se schoval na dně šatníku a potichu plakal, i když nebyl doma. Byl jsem jen dítě. Neznal jsem nic lepšího.

„Ach, Harrisone,“ řekne a setře mi zbloudilé slzy, které mi unikly z očí. Ani si nepamatuji, kdy naposledy jsem se cítil tak emocionálně. Začnu se stydět a odvrátím od ní tvář, ale popadne mě za obličej a zastaví mě. Předkloní se a něžně umístí své rty na mé. „Nikam nepůjdu,“ zašeptá proti mým ústům. Držím ji pevně a prohloubím polibek. Potřebuji tohle spojení s ní víc, než kdy bude vědět.

Toužím jí říct, jak moc ji miluji, a jak moc pro mě znamená, ale jsem zbabělý. Nikdy předtím jsem ta slova nikomu neřekl.

***

Uplynou dva dny a v naší situaci není stále žádný průlom. Hanna stále zůstává u mě, ale kdo ví, na jak dlouho. Její bratr se mnou dosud nepromluvil. Všechny mé pokusy o kontakt s ním jsou ignorovány. Podle Hanny však dělá, co je možné, ve snaze ji kontaktovat. Je jen otázkou času, než si pro ni dojde a to je to, čeho se bojím. Poslední věc, co bych chtěl, je vstoupit mezi ní a jejího bratra. Ale jsem také vyděšený, že jakmile spolu zase začnou komunikovat, přesvědčí ji, že pro ni nejsem ten pravý.

Možná nejsem, ale to mě poser, chci jím být. Moje minulost se nemusí pořád omílat. Hanna je jiná. Je první osobou, která mě kdy přiměla cítit se tak, jako bych to vlastně dělal nebo časem dělat chtěl. Vím, že jsem schopný ji milovat, protože už ji miluji. Nikdy jí neublížím, alespoň ne záměrně, a dám jí všechno, co kdy chtěla, pokud mi to dovolí, tím jsem si jistý.

Usměji se, když mě tajně políbí, než se otevřou dveře výtahu. Ačkoli to je těžké, před ostatními kolegy se chováme profesionálně. Za zamčenými dveřmi je to ale jiný příběh. Činí mě tak šťastným, ale nenávidím, že naše štěstí ničí ten dopad s Ethanem. Sice se tváří statečně, ale můžu říct, že s tím bojuje.

„Uvařím nám kávu,“ řekne Hanna, když vystoupíme z výtahu.

Bez pohlédnutí cítím, že nás sledují ostatní zaměstnanci, tak jen kývnu, než se otočím směrem k mé kanceláři.

„Dobré ráno,“ slyším ve chvíli, kdy položím kožený kufřík na stůl.

„Shell,“ řeknu a otočím se. Zaplaví mě úleva, když vidím, že je oblečená ve svém obvyklém oděvu. „Jsi zpátky.“

Už přecházím místnost a vtahuji ji do svého náručí, než má šanci odpovědět. Na její ztrátu jsem nahlížel optimisticky. „Samozřejmě, řekla jsem ti, že se vrátím.“ Obejme mě kolem pasu. „Nezbavíš se mě tak snadno.“

„Víš, že to nikdy neudělám. Bez tebe bych byl ztracený.“ Hlas se mi trochu zlomí, když mluvím. Jsem tak šťastný, že ji vidím.

Odtáhne se a položí ruce na mé tváře. „Dej mu čas. Je prostě rozrušený a nemyslí mu to.“

Po jejích slovech si povzdechnu. Je víc než rozrušený. „Nikdy jsem si nemyslel, že se to stane…“ Zavrtím hlavou, než pokračuji. „Nenávidím, že se s námi stalo tohle. Chybí mi jeho přátelství, ale nejsem připravený vzdát se Hanny… miluju ji, Shell.“

Její tvář se po mém přiznání rozsvítí. „Už to nějakou dobu vím… vlastně roky. Jsem tak ráda, že jste se vy dva dali konečně dohromady. Zvykla jsem si na to, jak ses na ni díval, když sis myslel, že tě nikdo jiný nevidí, a ona na tebe. Nic mi neunikne, Harrisone Williamsi. To už bys teď měl vědět.“

„Samozřejmě, že neunikne,“ zasměju se. „Jsi jako naprostý Sherlock Holmes a zastrašující drsňačka v jednom.“

„Nejsem zastrašující drsňačka,“ řekne a plácne mě do hrudi. Když se přestane smát, povzdychne si. „Dobře, možná trochu. Ale jen pro tvé vlastní dobro.“

„Bojoval jsem s tím tak dlouho,“ přiznávám a zastrčím si ruce do kapes kalhot. „Ze všech sil jsem se kvůli Ethanovi snažil zůstat od ní dál. Ale už jsem tomu prostě nedokázal odolávat.“

„Myslím si, že jste oba bojovali s nevyhnutelným. I přes to, co Ethan říká, vy dva jste pro sebe dokonalí. V hloubi duše si to také uvědomuje. Jen hold cítí, jako bys ho zradil.“

„Já vím. Má plné právo na to, aby se takhle cítil. To je důvod, proč pro mě bylo tak těžké mu to říct.“ Můj pohled se přesune na podlahu. „Jak se mu daří?“

„Po pravdě řečeno, moc dobře ne. Chybíš mu, ale nikdy to nepřipustí.“

To jsme dva.

***

„Pořád nemůžu uvěřit tomu, jak dobře umíš vařit,“ říká Hanna, když dává talíře do myčky. „Zatajoval jste mi to, pane Williamsi.“

„Není toho moc, v čem nejsem dobrý,“ odpovím se vší vážností, když sklouznu rukou kolem jejího pasu a třu svůj napůl ztvrdlý penis o její zadeček.

„Je to tak,“ říká se smíchem. „A také skromný.“

„Jen jsem upřímný.“

Otočí se v mém náručí a otře své rty proti mým. „Souhlasím s tebou, ale nechci, abys měl až moc velkou hlavu.“

„Moje hlava už je dost velká,“ řeknu a strčím boky dopředu. „A to ani nemluvím o té, co je na mých ramenech.“

Pohodí hlavu dozadu a směje se. Je hezké to vidět. Ani jeden z nás se v posledních dnech moc nenasmál. „Ode mě se ti nedostane žádné stížnosti.“

Něžně ji políbím na nos. „Už jsem ti řekl, jak moc miluju, že tě tady mám?“ Nejsem si jistý, jak se vypořádám s tím, až se za pár týdnů vrátí na univerzitu.

„Ano, tohle ráno, když jsi mě přišpendlil proti zdi ve sprše,“ odpoví s úsměvem, „ale jen do toho a zopakuj mi to.“

„Miluju, že tě tady mám,“ zašeptám proti jejím ústům. Když se od polibku odtáhnu, zastrčím jí pramen vlasů za ucho. „Poslouchej, na chvíli musím jít ven. Chceš jít se mnou, nebo zůstat tady?“

„Kam?“

„Vedu hodinu sebeobrany jeden večer týdně.“

„Opravdu?“ ptá se s vyvalenýma očima.

„Ano… a komunitní centrum ve městě.“

„Páni. Jak to, že tohle nevím?“

„Jak jsem řekl, je toho hodně, co o mě nevíte, slečno Scottová.“

„Jsi plný překvapení.“

„Tomu můžeš věřit. A když budeš hodné děvče, mohla bys být dokonce plná mě, až se vrátíme domů.“ Když popadnu své věci, hravě mě plácne do paže.

„Jsi tak plný sebe.“

„Věřím, že jsi to ty, kdo je plný mě.“

Na jejích pěkných rtech propukne úsměv, když sklouzne rukama kolem mého krku. „Nemůžu se dočkat, až budu plná tebe.“

Bože, miluju tuhle ženu.