Priceless - 4. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

SARAH

13 LET

Brandt Gamble byl krásný.

Byl vysoký a štíhlý. V tričku, které měl na sobě, vypadala jeho ramena širší, protože se mu napínalo přes hrudník a dole ho měl volné.

Vlasy barvy čokolády měl rozcuchané, vzadu kratší a vepředu delší, takže mu padaly do očí a nebyla jsem si jistá, jakou měly barvu.

Měl úzký obličej, špičatou bradu, malou pusu i nos a krásné rysy, jen ta modřina okolo oka jej hyzdila. Na nose měl malou pihu. Připomínal mi Sama Winchestera^[1] z Lovců duchů.

Krčil výrazné obočí, když si prohlížel ostatní procházející studenty. Nelíbili se mu. Nechtěl se k nim přidat.

Sledovala jsem ho pět sekund od chvíle, co se postavil před kancelář školy i se zeleným vojenským batohem přes rameno, než mě spatřil. Stáhl se mi žaludek. Zadržela jsem dech a čekala, že mě pozná.

Nečekala jsem, že bude tak krásný. Tak vysoký. Tak…mužný.

Vidět ho naživo bylo tak jiné, než zahlédnout jej na malé fotce. Z jeho krásy se mi zhoupl žaludek. Uvědomila jsem si, jak hloupá a naivní jsem byla, když jsem si myslela, že budeme kamarádi. Představila jsem si ho jako šprta, samotáře, kterému hodně nakopávají zadek, a potřebuje kamarádku, jako já kamaráda.

Z tohoto sexy chlapa vyzařovalo, že se nestará, co je okolo něj. To jsem nečekala a asi bych se na něj neměla ani dívat.

Sakra. Úžasně se s ním povídalo.

Za těch pár dní mi toho o sobě hodně řekl. Po zbytek víkendu jsme si psali, skoro každou hodinu. Řekl mi, že jsem vtipná a chytrá a bylo mi skvěle. Soucítila jsem s ním a bylo úžasné vyslechnout si, jak mi vylévá své srdce.

Ostatní mi neříkali o svých problémech. Nikdy. Cítila jsem se díky němu normálně. Jako by výjimečně. Ale ne tak výjimečně, jak mě všichni berou, ale výjimečně, výjimečně.

Protože jsem mu přísahala, že budu čekat před kanceláří, abych mu ukázala novou školu, jsem tady. Ale když si prohlédl můj vozík a pak se díval dál, uvědomila jsem si to.

Nevěděl to.

Nikdo mu o mně neřekl.

Psal mi a vyléval si srdce normální holce. Dělal to, protože si myslel, že jsem normální holka.

Polkla jsem a žaludek se mi tentokrát nestáhl, úplně se scvrkl a svázal.

Připadala jsem si jako podvodnice, když jsem mu neřekla o svém stavu. Ani mě to ale nenapadlo. Všichni byli tak dychtiví říct o mně nováčkům. Tak jsem předpokládala, že mu o mojí DMO, vozíčku, řeči a záchvatech řekl jeho bratr.

Bude naštvaný, až zjistí pravdu. Nikdo se nechce kamarádit s holkou s DMO. Co jsem si myslela, že si pomyslí?

Chtěla jsem odjet a utéct, když jsem zahlédla, jak se kousl do rtu a rozhlédl se okolo sebe, jako kdyby něco hledal.

A napadlo mě to. Hledal mě, protože jsem slíbila, že se sejdeme.

Chvíli jsem o tom přemýšlela. Jestli k němu přijedu, jak jsem plánovala, nebo uteču. Opravdu – opravdu – jsem chtěla odjet. Ostatní se tvářili zhnuseně, když se na mě dívali a měla jsem ponětí, že když se na mě takto zatváří i on, zničí mě to.

Celý život jsem se považovala za něco méně. Máma se ke mně chovala, jako bych byla idiot. Asi neměla ponětí, že dokážu racionálně myslet a cítit. A Mason…miluju ho k smrti, ale dělal si o mně velké starosti a ujišťoval se, že se ke mně všichni budou chovat s respektem, ale neuvědomil si, že jsem uvězněná ve vlastní kůži.

Tak to bylo až do té doby, než se objevila Reese, viděla pod mou schránku a tehdy jsem si uvědomila, že mé limity mě neomezují. Mám právo být naživu jako i ostatní na zemi. Nemám se za co stydět.

Znala jsem Reese jen 8 měsíců, což není tak dlouho na to, aby mi poskočilo ego. Takže když jsem se dostala do situace, kterou jsem neuměla vyřešit, stáhla jsem se do té staré Sarah a cítila se neporovnatelně horší, než ostatní lidi na planetě.

Ale Brandt tam dál stál a čekal na mě. Nemohla jsem jej tam nechat. A taky nemám ponětí, co bych mu řekla, když bych se připojila na Facebook a chtěl po mně vědět, proč jsem nepřišla.

Vypadal ztraceně, přibližoval se ke zdi, pevněji svíral batoh a svěsil ramena. Nechtěla jsem, aby zažil pocity nejistoty, tak jsem se rozjela mezi studenty směrem k němu.

Byla jsem rozhodnutá a rozjela se možná příliš. Když si mě všiml, vytřeštil oči a uhnul mi z cesty. Ale otočila jsem se a jela za ním, než jsem zabrzdila tak rychle, až vozík zapištěl.

„Ehm…“ Brandt se rozhlédl, jako kdyby chtěl vědět, proč jej obtěžuje holka na vozíku, než se na mě zmateně zadíval.

Měl modré oči, tmavě modré, ze kterých se mi zachvěl žaludek, a dlaně se mi potily. Chvíli jsem do nich hleděla a on hleděl na mě, než se mi zadíval do klína na počítač. Prsty se mi nad klávesnicí zachvěly.

Ahoj, jsem Sarah?

Ne, to je příliš chabé.

Hezký monokl.

Ach. To je ještě horší.

Musela jsem něco říct – cokoli – tak jsem napsala: Vítej na Ellamorské střední a Ahoj Brandte.

S očekáváním jsem se na něj podívala. Byla jsem nervózní, jak odpoví a srdce mi bušilo až v uších. Co když se začne smát, odejde a nikdy už mi neodepíše?

Mrkl, byl ještě zmatenější a zajímalo mě, jestli jsem napsala přivítání. Ale nesnášela jsem mluvení, tak jsem se mluvenému slovu co nejvíce vyhýbala.

Nakonec se podíval na obrazovku. Šokovaně zvedl obočí.

„Ty –“ pak naklonil hlavu a přečetl si to znova. Podíval se mi do tváře. „Počkat? Jak znáš mé jméno?“

Teď jsem měla říct, že jsem Sarah, které řekl o celém svém životě.

Ale z nějakého důvodu jsem to nedokázala a tak jsem napsala: Mám nadpřirozené schopnosti.

Mrkl a zvedl obočí, až mu zmizelo pod vlasy. Vzhlédl od počítače do mé tváře a napsala jsem: Nebo to máš možná napsané na tričku.

Když si přečetl další větu, okamžitě se podíval na své tričko.

Zasmála jsem se a překvapeně se na mě podíval. Nakonec jsem napsala: Nebo možná protože jsem Sarah. Pak jsem se kousla do rtu a čekala na odpověď.

Ale to ho zmátlo ještě víc.

„Co?“ řekl a zamračil se.

Nemusela jsem to objasňovat. O chvíli později vytřeštil oči. Díval se mi do očí, než si prohlédl můj vozík.

„Do prdele,“ řekl, než zbledl, jako kdyby nevěřil, že to řekl přede mnou. Vypadal provinile, když se mi díval do tváře, než si přitiskl ruku na pusu.

 „Omlouvám se,“ zamumlal a dodal: „Prostě…jsem to nevěděl.“

Skoro jsem se chtěla zeptat, o čem neměl ponětí, ale byla jsem příliš zdrcená na to, abych se obtěžovala odpovědět. Má první šance na to udělat si kamaráda…byla zničena, protože jsem čekala příliš dlouho na to, abych mu řekla pravdu.

Shlédla jsem na můj laptop, začala psát omluvu, ale pak jsem uslyšela známý hlas místní školní krásky: „Čau, ty jsi tady nový, že?“

Podívala jsem se na Chloe Hillardovou a její dlouhé platinové blond vlasy, které si natáčela okolo prstu, když se usmívala na Brandta.

„Ehm, jo,“ řekl Brandt, vyděšeně se díval na Chloe, pak se podíval na mě a znova na ni. „Jsem Brandt.“

„Chloe,“ řekla s úsměvem, než kolem mě natáhla ruku, aby si s ním potřásla.

Ani jednou se na mě nepodívala a úplně ignorovala fakt, že sedím u ní a mluvím s ním. Upřímně, asi si ani neuvědomila, že jsem tady. Brandt se váhavě díval na nás dvě a natahoval k ní ruku.

Uvědomila jsem si, že naše chvilka je pryč a chtěla jsem skrýt svůj stud. Obrazovka mého laptopu na mě stále civěla i se vším, co jsem napsala.

Chtěla jsem být naštvaná, že se ke mně otočil zády, ale kvůli přátelství, které se mezi námi vytvořilo, jsem byla spíše smutná.

Povzdychla jsem si a začala jsem psát, abych se odreagovala. Měla bych být zvyklá na ignorování, stávalo se to často, ale i tak jsem se styděla. Dělala jsem si tak velké naděje.

Byla jsem nasraná na Chloe a napsala jsem: Chloe Hillardová, největší děvka na celé škole. A zlodějka kamarádů.

Srdce mi bušilo. Před seznámením s Brandtem bych se to neodvážila napsat. Ale po tom přečtení sprostých slov to bylo skoro…osvobozující. Když se to objevilo na obrazovce, cítila jsem se být…volnější. Bylo to lepší.

Když se Chloe zeptala Brandta, v jakém je ročníku, převrátila jsem oči nad tím, jak je falešná.

Bla, bla, bla, napsala jsem.

Mimochodem, vystrkuje hrudník, aby se jí na něj dívali všichni kluci.

Brandt se zasmál.

Vzhlédla jsem, když se Chloe zeptala: „Co je tak vtipného?“ a uvědomila jsem si, že si přečetl, co jsem napsala.

Ach, sakra.

Přistižena.

Zavřela jsem laptop, aby to Chloe neviděla. Podívala jsem se na Brandta a prosila jej pohledem.

Místo aby to vykecal, sevřel rty, zvedl obočí, a co nejnevinněji se na ni podíval.

„Ehm, nic. Promiň.“ Poškrábal se za uchem a rychle se na mě podíval, než se na ni usmál.

 „Co že jsi to říkala?“

Nebyla si jistá a zopakovala: „Já, ehm, chtěla jsem vědět, jestli to tady chceš ukázat a jestli tě nemám zavézt na první hodinu, víš.“

„Ach.“ Zvedl obočí, ale místo aby jí poděkoval a přijal její nabídku, otočil se ke mně a zašklebil se. „Promiň, ale Sarah už souhlasila, že mě provede.“

„Co?“ zeptala se Chloe a přestala se usmívat.

Jo. Co?

Obě jsme na něj hleděly, jako kdyby se zbláznil. Ustoupil o krok, podíval se na mě a pak na Chloe, která si dala ruce v bok a mračila se.

„Kterou Sarah?“

„Sarah…Arnostu,“ řekl pomalu a ukázal na mě.

Chloe se nakonec podívala dolů. Každý instinkt mi radil, abych se schovala, sklopila zrak a běžela se schovat. Ale vážně…Brandt si vybral mě místo ní.

To bylo úžasné.

Místo abych se skrčila, jsem zvedla bradu. Vítězně.

Znechuceně si odfrkla, trochu se zasmála a dala mu najevo, že nevěří, co slyší.

„Opravdu?“ zeptala se jej suše. „Chceš se potloukat po škole s takovým exotem?“

Všechna statečnost a síla zmizely. Zatřásla jsem se a cítila se jako ještě větší exot. Chtěla jsem skrýt slzy, které se draly na povrch.

Brandt mě neopustil a řekl: „Vlastně jo. Raději budu každý den se Sarah, než s největší školní děvkou, která mi strká cecky před ksicht. Teď nás omluv…“ chytil mě za rameno, otočil vozík a vezl mě pryč. „Musíme jít na hodinu.“

A jako na zavolanou začalo zvonit.

Sotva jsem to slyšela. Byla jsem zabraná do toho, abych zírala na svého hrdinu, který nás vezl někam, ani nevím kam.

Smutně se usmál, naklonil se blíž a přiznal: „Nesnáším surovce.“

Úžasně voněl. Pak se mi zatočila hlava a vyhrkla jsem:

„Já…já taky.“

Začal se krásně křenit. „Tak spolu budeme dobře vycházet.“ Zvedl hlavu a podíval se na studenty okolo. „Kam to, kurva, jedeme?“

Zasmála jsem se. Chloe Hillardová o mně řekla, že jsem školní exot, ale bylo mi to jedno. Brandt si vybral mě místo ní.

Život byl úžasný.

„Úplně na jinou stranu,“ řekla jsem, s trhnutím zastavil vozík a otočil.

„Kurva, promiň. Proč jsi neřekla něco dřív?“

Rozjel se chodbou směrem, odkud jsme přišli, a jen jsem se usmála. Brandtovi jsem toho hodně neřekla, jako třeba to, že jsem se do něj nezvratně zamilovala.

---

[1] Sam Winchester z Lovců duchů - http://cs.supernatural.wikia.com/wiki/Sam_Winchester (jen tak pro zajímavost J)