Untamed - 2. kapitola

Překlad: Tsukiko Haruka

Nenech motýla vylétnout

Emery

Umírám, umírám, umírám,

mám pocit, že umírám

pomalou smrtí.

Každý den jsem jen o trochu víc

mučena.

Přesně jako doma.

Ale tentokrát je to jiné.

Protože svou smrt trpím.

Lpím na něčem, co se nikdy nestane.

Nikdy se to nemůže stát.

Lpím, lpím, lpím.

Musím se od toho odprosit.

Protože nakonec,

on nikdy nebyl tím kým, jsem si myslela, že by mohl být.

Neschopná se zastavit vzhlédnu od svého deníku. Ryler sedí na protější straně gauče. Střídavě na mě zírá od doby, co odmítl moji žádost jít ven. Zírá na mě každý den. Od doby, co jsme odhalili své pravé identity, děláme jenom to—zíráme, zíráme a zíráme.

Právě teď má hlavu skloněnou a je pohlcen psaním. Vypadá jako nedosažitelné umělecké dílo, tak krásně sestavené. Tak nebezpečně sestavené. Je nepopíratelně nádherný; s černými vlasy, které mu visí přes oči, piercingy v obličeji, četnými tetováními, co mu zdobí kůži. Vzrušuje mě způsobem, který jsem nevěděla, že je možný a je přesný opak Evana, můj ke mně perfektní hezounek a expřítel.

Myslela jsem, že je Ryler jiný, než kdokoliv v mém životě. Ale přišla jsem na to, že byl součástí života, od kterého jsem utekla. Přesněji přímo v jeho středu. Řekl mi, že při našem setkání neměl tušení, kdo jsem, že jsme se našli náhodou. Ať je to pravda či ne, už v něm dále nemohu nacházet útěchu, ne, když je součástí toho, co mě omezuje. Je teď na přání mého otce, můj nový bodyguard. V mých očích je teď Ryler nepřítel. Pokaždé, když mi připomene, kdo ve skutečnosti je, pokaždé když plní tátovy rozkazy, si připomínám, že se od něj musím držet dál.

Což se snadněji řekne, než udělá, když ho nedokáži dostat z hlavy. Pokaždé, když se na mě podívá, se usilovně snažím ho ignorovat, ale moje tělo má vystavěný Ryler sensor. Pokaždé poznám, když se podívá mým směrem, a tím se naše situace komplikuje.

Chci ho tak zoufale—nepopírám to—přesto ho nemohu mít. Nejen protože je součástí světa, kterému jsem chtěla uniknout. Kdyby to bylo tak jednoduché, tak by život byl docela nekomplikovaný.

Ne, komplikace mezi námi jsou nekonečné, počínaje Evanem, co se mi vnucuje zpátky do života kvůli mému super panovačnému otci. Navíc, váhám, jestli mohu Rylerovi ještě vůbec věřit.

Přesto si pokaždé, když mám příležitost, ukradnu pohled jeho směrem. Co bych dala za to, abych se ho mohla znovu dotknout, líbat ho, slunit se v jeho mlčenlivosti namísto, abych se jí bála. Ztěžuje mi to, když dělá věci, jakože mi přinese gramofon, jednoduše protože chci u práce poslouchat hudbu.

Do očí mě začnou bodat slzy, když si vybavím noc u Rylera, kdy jsem se přes telefon rozešla s Evanem. Každý jednotlivý nádech, úder srdce a řečené slovo bylo magické. Světlo. Možnosti se vznášely ve vzduchu jako skřítčí prach. Pro jednou se můj život zdál být v mých vlastních otěžích. Ale bylo by bláznivé věřit, že by se to někdy mohlo opravdu stát.

Bláznivé, bláznivé, bláznivé—ta slova mám vrytá do kostí.

Okolo páté písně, na mě Ryler vzhlédne od svého psaní. Naše pohledy se srazí a svaří dohromady, jako dneska večer už asi po desáté.

Umíráš, umíráš, umíráš. Pocit z toho, jak ho odstrkuješ, tě zabíjí. Musíš přestat bojovat proti tomu, co chceš. Kéž bych mohla poslouchat svoje myšlenky. Kéž bych se dokázala vzdát toho, co mé srdce chce.

Ale ta dívka v jakou mě vychovali, ta, kterou bych si přála zabít, nechává rty zavřené a zaměřuje svou pozornost na stránky.

Pomalu umírám.

Umírám.

Umírám.

Umírám.

Umírám na to, jak si všechno komplikuji.

O deset minut později Ryler nečekaně vypne hudbu. Gramofon zapraská, než se místnost ponoří do úplné tichosti. Zvednu hlavu, abych se na něj podívala, jak stojí přímo přede mnou s překříženýma rukama a napnutými svaly.

“Co se děje?” Otočím zápěstí a zkontroluji čas na hodinkách. Devět hodin. Dřív než obvykle odchází. “Musíš někam jít?”

Odhrne si zbloudilý pramen vlasů z očí, “Někam jdeme oba.”

Zamračím se. “Někam kvůli tátovi?”

Zatřese hlavou. “Vlastně, tvůj táta je mimo město kvůli práci na celej víkend, takže snad nepřijde na to, že jsme šli dneska ven. Nemůže se dozvědět, že jsme odešli. Musíš s tím souhlasit, než vyrazíme. Potřebuju, abys mi slíbila, že o tom budeš mlčet.”

Nevím proč, ale nepřítomně se začnu dotýkat špičkou prstu stříbrného náramku s přívěškem motýla, který mi dala matka. Slíbila jsem jí, že ho nikdy nesundám, což jsem dodržela. V dodržování slibů jsem byla vždycky dobrá. No, až na léky, které bych měla brát. Nedotkla jsem se jich od chvíle, co jsem se přestěhovala, ale matce tvrdím pravý opak pokaždé, když se o nich zmíní.

“Okej, slibuju.” Postavím se na nohy. “Takže kam jdeme?”

“To je překvapení.” Z kapsy vyloví mobil, dotkne se obrazovky a pošle někomu zprávu.

“Od kdy máš touhu pro mě chystat překvapení?” Zeptám se skepticky, když vyklouznu ze sandálů.

“Od chvíle, co jsem si vzpomněl, jak jsem ti slíbil objevovat poprvé.”

Když telefon pípne, přečte si zprávu, vrátí telefon do kapsy a pak mi věnuje ten nejvíc sexy křivý úsměv, co jsem kdy viděla.

“Jak víš, že jsem ještě nikdy nedělala to, co se chystáme dělat?”

“Nevím, ale mám tušení.”

“Mám se,” Zkouknu svoje šortky a top—určitě to není oblečení, co obvykle nosím na ven, “převlíknout?”

Odmávne mě. “Ne. Tam kam jdeme, se to hodí.” Podá mi ruku.

Je teď nesmírně sladký a já zjišťuji, že mám nutkání si s ním proplést prsty. Ale pak si vybavím, že už se choval sladce od doby, co jsem ho poprvé potkala, přesto po celou dobu pracoval pro mého otce a zdi, které mě od něj drží, se zpátky vystaví.

Potřebuji se chránit, takže namísto toho, abych ruku přijala, seberu z pultu peněženku, potom sama sebe obejmu rukama. “Kdy se dozvím, kam jdeme?”

Moje odmítnutí způsobí, že se zamračí. “Až se tam dostaneme. Chci, aby to bylo překvapení.”

“To do tebe budu muset vložit spoustu důvěry, že?”

“Ty mi nevěříš?”

Malá část mě mu věří; ta část, co si pamatuje, jak jsme se líbali v jeho pokoji, kdy mi na rozdíl od ostatních přenechal vedení. Ale větší část si pamatuje, jak se ukázal na mém prahu s mým otcem po boku.

“Nejsem si jistá,” odpovím upřímně.

Přikývne, pak otevře dveře a vyleze ven na chodbu. Naposled se ohlédnu, abych viděla chodbu, kde stojí můj bratr Ellis a přikyvuje na souhlas.

Vidím Ellise čím dál častěji, jak pomalu vyprchává účinek léků. Mysl se mi zostřuje, pročišťuje a já se po hlavě vrhám do světa plného něčeho, co by mohly být halucinace. Navzdory tomu, že chci věřit, že mi rodiče léčí psychózu neoprávněně, je těžké popřít pravdu, když stojí přímo přede mnou v té nejšílenější formě.

Jako vždy, se Ellis nedostane dost blízko na to, abych poznala, jestli je pouhá iluze. Iluze nebo ne, až skoro bolestivě mi připomíná skutečného člověka; tmavé vlasy, stejné oči jako mám já, vysoký, s bolestí neustále přítomnou v jeho výrazu.

Chci s ním mluvit—obvykle to i dělám—ale s Rylerem, který sleduje každý můj pohyb, by bylo složité vést konverzaci s někým, kdo ve skutečnosti neexistuje.

Jdi, naznačí rty Ellis, aby mě donutil odejít, jen buď opatrná. Pohledem klesne k mému zápěstí. “A nenech motýla vylétnout.”

Přívěšek na mé paži najednou jakoby vážil metrák. Podle příkazů matky bych ten šperk měla nosit pořád, ale zdá se být nutné ho odstranit.

Zvednu ruku ke světlu nad hlavou, abych prozkoumala spletený kov a stříbrné zapínání.

Blik.

Blik.

Blik.

Mohou tě vidět.

Zvednu víčka. Blikání zmizí, ale stále mě trápí znepokojující pocit.

Potřebuji ten náramek sundat.

Roztřesenými prsty otevřu zapínání, sundám náramek dolu a opatrně ho umístím na konferenční stolek. Promasíruji si zápěstí, jako bych si právě sundala pouta, potom vyjdu ven, abych se mohla připojit k Rylerovi.

“Jseš v pohodě?” Znakuje, když zamykám dveře se starostí vepsanou ve tváři. “Nemusíme jít, jestli nechceš.”

Trhnutím zkontroluji, jestli jsou dveře dobře zajištěné. “Ne, chci.”

Přikývne, potom se vydáme dolu. Zvláštní, bez náramku jsou mé kroky lehčí, vzduch svěžejší a má sebejistota vyšší. Jsem ráda, že jsem se rozhodla ten malý šperk sundat a přeji si, abych to udělala už dávno.

Ano, porušuji pravidla, ale mám pocit, jakoby mi narostla křídla a já se začala bez pomoci vznášet.

Opravdu nenech motýla vylétnout.