Unpredictable - 1. kapitola

Překlad: Markéta

PARKER

Vypnu svoje reflektory a opřu si hlavu do opěrky, zatímco hnědovláska sjíždí hlavou nahoru a dolů po mém tvrdém ptákovi. Její techniku by mohla využívat, ale kdo jsem já, abych to soudil? Nikdy předtím jsem ptáka nesál, a jsem si jistý, jako peklo, že nemám páru o tom, kolik ‚hlupáků‘ ona olizovala. Všechno, co vím je, že jednoho mám a ona je svolná.

„Sandy,“ vydechnu, když jí sjíždím rukou po zádech až na její zadek. Bože, tak moc si přeju, aby si mohla sundat svoje džíny. Moje policejní auto není nejvhodnějším místem na nějakou akci, ale zavolali mě dnes večer poté, co jsem už měl plán se s ní setkat. Takže tady jsme, zaparkovaní na straně vedlejší silnice, dělajíc to nejlepší.  A hele, ve skutečnosti je mi pohodlně. Ona je ta, která je natažená přes středovou konzoli s koleny opřenýma v sedadle spolujezdce. Uvědomuju si, že bych se mohl dostat do velkých sraček, že dělám něco takového, zatímco jsem ve službě, ale nikdo nás u toho nenachytá na cestě uprostřed ničeho.

„Hmmm?“ zabzučí okolo mého ptáka, a já zabořím nehty do jemného denimu jejích džínů, které jí zakrývají zadek. Chci jí naplácat, abych z ní dostal ty sračky, až by mě prosila o víc.

„Rychleji, zlato,“ zasténám, potřebujíc víc. Zvedne pro mě svoje temeno a já vyrazím boky, abych jí pomohl.

„2388, máme 10-50 na I-55 a LaSalle Park.“ Druhý hlas přichází přes vysílačku, aby mě informoval o dopravní nehodě, posadím se vzpřímeně, strkajíc svého ptáka celého až do zadní části jejího krku a praštím hlavou do volantu.

„Parkere,“ říká dusíc se, zatímco se ode mě odtrhne a popadne se za hlavu. Položím svou ruku na její hrudník a zatlačím jí zpátky na sedadlo spolujezdce, zatímco se natáhnu pro vysílačku.

„2388. 10-84 jsem tam za 15 minut.“

Zavěsím a začnu si zapínat kalhoty. „Co je? Ty už odcházíš?“ našpulí rty, zatímco si dál pokračuje třít hlavu.

„Jo. Jsem ve službě,“ zavrčím na ni podrážděně. Já jsem ten s tvrdým ptákem.

„A co bude s námi?“ ptá se hlasem podobným dětskému a vystrčí spodní ret.

Nakloním se a popadnu jí za vlasy. Škubnu jí k sobě a usadím svoje rty na její. Líbám jí hluboce a ona mi sténá do úst, zatímco tře svou rukou mého stále tvrdého ptáka, kterého jsem strčil do kalhot. Odtáhnu se a ona si povzdechne. „Sejdeme se v mém domě za hodinu.“ Ona ví, kde bydlím. Není to poprvé, co jsme si to rozdali.

„Dej mi svoje klíče,“ dožaduje se a já zavrtím hlavou. „Proč ne?“

Mám spolubydlící. Tatea a jeho Missy. Původně jsem se nastěhoval k Tateovi. Pak se Tate zamiloval  a jeho snoubenka teď žije s námi. Podala by si moje koule, kdybych dovolil holce mít můj klíč. Úplně si dokážu představit obrázek Tatea, jak mi volá, zatímco Missy v pozadí křičí na Sandy, ať vypadne. Pak by mě vykopnul ven. A to se prostě nestane.

„Prostě se tam se mnou setkej za hodinu,“ opakuju a ona neochotně přikývne hlavou.

Dám jí ještě jednu pusu a pak jí vystrčím ze svého auta. Ona parkuje přímo vedle mého policejního auta, takže se nebojím, že bych jí musel najít odvoz. Ujistím se, že se dostane do auta předtím, než zabočím na potemnělou silnici, kde jsme se setkali. Je už docela pozdě v noci, nebo možná brzké ráno, jakkoli to chcete nazvat.

Během několika vteřin zapnu světla a sirény, zatímco zabočím na dálnici. Papíry mám rozptýlené po palubovce a moje sluneční brýle kloužou z jednoho konce na druhý, zatímco beru ostré zatáčky. Rychle uběhne dalších pět minut, zatímco letím dolů po silnici. Podívám se na hodinky, které ukazují skoro půl sedmé ráno. Slunce pořád ještě nevyšlo, ale už to nebude dlouho trvat. Tohle bude moje poslední volání. Jakmile budu s tímhle hotový, budu mimo službu. Ale legrační na tom je, že nemáte ani ponětí o tom, jak dlouho to bude trvat.

KATHERINE

Stojím ve svých šlapkovských podpatcích a malých prostitutských, denimových šortkách s rukama zkříženýma přes hrudník, snažíc se zakrýt své tvrdé bradavky. V téhle místnosti mrzne. V prvé řadě jsem se takhle neměla oblékat – nejen, že vypadám, jako bych patřila na jedenáctou ulici, ale taky tomu neodpovídám. Ale oblečení je to poslední, co máte na mysli, když spěcháte do nemocnice za jediným mužem, kterého jste kdy milovali.

Uvolňujíc těžký povzdech se předkloním a položím svoje čelo na studené sklo. Po zádech mi přechází mráz. Zavřu oči a snažím se myslet na šťastné myšlenky. Žádná mi nepřijde na mysl. Nechápejte mě špatně, můj život není v žádném případě katastrofa. Prostě v téhle chvíli nemůžu myslet na nic, co by mi dalo naději. Nemocnice s vámi tohle udělají. Mají způsob, jak z vás vysát život. Což je divné, když to říkám, vzhledem k tomu, že v jedné pracuji. Je to úplně jiné, když jste na návštěvě člena rodiny.

Otevřu oči a podívám se ven teď už zamlženým oknem z mého dýchání. Světla v St. Louis stále září, zatímco slunce začíná v dálce stoupat. Podívám se dolů na ulici a sleduju všechny lidi jet do práce, připravujíc se na další náročný den v kancelářích. Jejich životy jsou nudné a opakující se; modlí se, abych tak taky jednou neskončila.

„Katherine?“

Otočím se a vidím sestru, kterou neznám, stát v tmavě červeném úboru ve dveřích do nemocničního pokoje mého táty.

Přikývnu hlavou, zatímco se podívám na svého tátu. Spí pod sedativy, která mu dali po jeho pádu. To mě k smrti vyděsilo. Všechno, co jsem slyšela, byla hlasitá ráno a pak jsem ho našla ležet na konci mých schodů. Tak či onak, vlastně ani nevím, co dělal nahoře. Ležel tam bez života v kaluži krve. Sklo z obrázků, které stáhl ze zdi, zatímco se snažil chytit něčeho pro podporu, bylo rozbité okolo něj.

Moje oči se vrátí zpátky k jejím a já jí přichytím přitom, jak si mě s odporem prohlíží od shora dolů. Odsuzuje mě. Pro můj nedostatek oblečení. Pravděpodobně si myslí, že jsem jeho milenka nebo nějaké další sračky. Lidé v těchto dnech mají opravdu hyperaktivní představivost.

Odkašlu si a narovnám ramena. „Je nějaký důvod, proč jste tady?“ Děvka, je pravděpodobně její další myšlenka a měla by zcela jistě opravdu. Co mohu říct? Mohla bych být tatínkovou holčičkou, ale jsem až moc matčina dcera. Totální děvka!

„Přišla jsem, abych vám dala tohle.“ Natáhne ruku a až teď si uvědomím, že v ní něco drží.

Beru si to, co mi nabízí a moje oči skenují ten materiál. „Ústav?“ ptám se, jakmile to zaregistruju.

Přikývne. „Chtěla jsem, abyste se podívala na své možnosti.“

Hodím to na židli, na které leží to jediné, co jsem stačila popadnout, než jsem vyrazila z našeho domu. Můj telefon. Který je mrtvý – parchant. „Tady je jen jedna možnost,“ vyštěknu na ni.

Ona vlastně vypadá překvapená mými slovy. Jako kdybych jo jen tak vyhodila v ústavu a zapomněla na něj, dokud by nezemřel a posbírala jeho peníze. Oblečeš se jako šlapka a lidé si myslí, že jsi zlatokopecká kurva, která jen čeká na postarší muže, který by vám přenechal svůj celoživotní zisk. Kam to jen ten svět spěje?

„Chápu, že chcete…..“

„Ne, nechápete.“ Přeruším veškeré kecy, které chce říct. „Starala jsem se o něj poslední dva roky. A teď s tím nehodlá přestat.“

„Potřebuje čtyřiadvacetihodinovou péči,“ připomíná mi.

„Nemůžete mi říct něco, co už nevím.“

Je potichu několik vteřin. „Můžete tam být 24/7?“

Jednoduchá otázka zaručuje jednoduchou odpověď. Ale odpověď zní ne. Pracuju. To je všechno, co dělám, ale zabírá to většinu mého času.

Dává mi vřelý úsměv na mé mlčení. Chci z ní kurevsky vytřískat její rozzářenost, ale dříve jsem musela projít zvládáním hněvu. Opravdu na to nemám znovu čas.

Podívám se zpátky na svého otce a přejdu k němu. Můžu cítit, jak její oči zírají na moje odhalená stehna, a já se posadím na židli vedle jeho postele, zakrývajíc jí tak výhled.

„Nemusíte se rozhodovat hned teď. Nějakou dobu tady pobude.“ A s těmito slovy odchází a nechává nás samotné.

Popadnu ho za jeho chladnou ruku a beru ji do své. „Neměj strach tati,“ zašeptám k němu. „Ty nikam nepůjdeš.“ A myslím to vážně. Udělám cokoli, co budu muset. Někoho si najmu. K čertu, někoho si přivedu, aby se o něj postaral, zatímco budu pryč.

Hrdlo se mi stáhne a já cítím, jak mě v očích pálí slzy, ale zatlačím ten pocit zpět.

Buď silná, Katherine. Měj oči otevřené. Nikdy nevíš, kdy ta světla zhasnou.

Tohle mi jednou řekla moje matka. Řeka ta slova přesně v den, kdy odešla od mého otce a ode mě. Bylo mi šest a od té doby mě vychovával můj otec. A to je důvod, proč je to ještě těžší. Měla bych se teď o něj postarat; neměla bych se od něj teď vzdalovat.

Jemně přejíždím svou rukou po jeho stříbrných vlasech. Můj táta se za poslední dva roky hodně změnil. Přešel od bytí muže k bytí batolete. Musela jsem ho koupat, krmit ho, a oblékat ho. Ten seznam nikdy nekončil. Stala jsem se ošetřovatelkou kvůli němu a teď mám pocit, jako bych ho dávala do zástavy někomu jinému.

Skloním se a políbím ho na jeho studenou tvář. „Zítra se vrátím tati,“ říkám a cítím, jak se mi v krku začíná tvořit uzel, ale spolknu ho. Já nepláču.

***********

Přijíždějíc k mému domu, popadnu brožury a svůj mrtvý telefon ze sedadla spolujezdce. Jakmile jsem uvnitř, jdu do kuchyně a hodím to na kuchyňský stůl.

„Takže….“

Vyskočím a otočím se, přitisknu se zády na lednici s rukou na mém bušícím srdci. Láhev alkoholu, která spočívá na horní části ledničky, zachrastí z toho pohybu. „Co tady k sakru děláš?“ vyštěknu.

V mé kuchyni stojí opřený o pult můj bývalý přítel. Můj otravný, bezcenný expřítel. Prohlížíte si někdy zpětně obrázky, které vám vaši rodiče pořídili během střední školy – k sakru, dokonce i vysoké školy – a přemýšlíte, co jsem si to sakra myslela? Myslela jsem, že to oblečení bylo in? Nebo, co jsem se to sakra snažila udělat se svými vlasy? To je to, co si myslím pokaždé, když se na něj podívám. Na co jsem to kurva myslela, když jsem byla s ním?

„Co tady k čertu děláš?“ Ptám se zužujíc na něj oči. Vypadá jako sračka. Jeho dlouhé blond vlasy jsou sčesané dozadu do nízkého ohonu. Jeho bílá košile vypadá zašle a jeho roztržené rifle visí tak nízko, že kdybych stála za ním, asi bych měla možnost vidět jeho boxerky spolu s jeho štěrbinou v zadku. Co můžu říct? Vím, jak je chytit.

Natáhne ruku a přeběhne si svými prsty po jeho blond vousech. „Vzít si svoje auto.“ Bože, jen zvuk jeho hlasu zní jako nehty na tabuli a to mě přiměje se nakrčit.

Zavrtím hlavou. „Už jsem ti to řekla. Ty si ho nevezmeš.“ Mohla jsem mu to auto koupit, ale ono odsud neodejde. „To, že tu přijdeš, mé rozhodnutí nezmění.“

„No, kdybys odpovídala na tvůj zkurvený telefon, pak bys věděla, že jsem tady už tři hodiny. Neodejdu odtud, dokud mi ho nedáš.“ Jeho hlas se zvedá, zatímco mluví.

„Byla jsem zaneprázdněná.“ A i kdyby můj telefon nebyl mrtvý, stejně bych mu neodpovídala. Jsem ten typ holky – jakmile je po všem, tak je po všem.

Jeho hrudník se zvedá a klesá, zatímco se snaží zklidnit svůj vztek. Rozhlédne se a pak se jeho oči vrátí k mým. „A kdes vlastně k sakru byla?“ dožaduje se, zatímco jeho oči putují po celé mé odhalené kůži. Vlastně ztmavnou, jakmile spočinou na mé hrudi. Pořád nenávidí fakt, co jsem s nimi provedla. Ale naučil se jednoduchou lekci – nikdy mi neříkej, že něco nemůžu udělat. Jeho oči dokončí svůj sestup dolů k mému břichu a pak k nohám. Natáhne ruku dolů, aby si ho upravil a já protočím oči.

„Do toho ti nic není,“ odpovídám, odvracejíc se od něj.

„Kde je tvůj otec?“

„Je pryč.“ Prohodím přes rameno. Nesnáším, jak to vyznělo. Bylo to až příliš přesvědčivé, jako bych se o to opravdu nezajímala. Ale e skutečnosti je můj otec ta jediná osoba, na které mi záleží.

„Zemřel?“ hlas mu změkne nad jeho otázkou, a to nenávidím. Ani omylem se nezajímal o mého otce nebo o to, jak se cítím. Vždycky se staral jen sám o sebe. Už několikrát mi to sám dokázal.

„Můj otec taky není tvoje starost,“ říkám, odmítajíc odpovědět na jeho otázku.

Zrovna, když chci odejít z kuchyně, promluví. „Tys ho dala do ústavu!“

Otočím se a vidím, že našel brožury na kuchyňském stole. Drží v ruce jednu z nich, zatímco si ji prohlíží.

„Samozřejmě, žes to udělala,“ říká předtím, než můžu odpovědět. „Říkal jsem ti, abys to udělala víc jak dva roky a v momentě, kdy se se mnou rozejdeš, se ho zbavíš tak, aby ses mohla chovat jako coura a děvka.“

Cítím ostrou bolest v ústech, když se koušu do jazyku. Ten bastard vždycky věděl přesně, co říct, aby mě nasral. Protáhnu ramena a snažím se uvolnit. Jsem unavená. Všechno, co chci je dostat se z tohoto oblečení a získat několik hodin spánku a pak se vrátit zpátky do nemocnice, abych mohla strávit nějaký čas se svým otcem. „O tomhle s tebou nebudu diskutovat,“ říkám nakonec tak mile, jak to jen zvládnu. „Jdu do postele. Vyprovoď se sám.“ První věc, kterou udělám, jakmile vstanu bude, že vyměním zámky. Neměla jsem čas to udělat s tím vším, co se stalo s mým tátou.

Otočím se, ale dřív, než udělám krok, jeho ruka přistane na mém rameni a já jsem zatažena zpátky. Málem spadnu na svých patnácticentimetrových podpatcích. „Řekl jsem ti, že odsud neodejdu bez auta, ty děvko!“ zavrčí.

Dívám se mu do očí a cítím, jak ve mně vře vztek. „Vas te faire encule.“ Seru na tebe. Vím, jak moc nesnáší, když mluvím francouzsky. A nemůžu si pomoct, a usměju se, když na mě zúží oči.

Natáhne ruku a popadne mou tvář s takovou silou, až si zuby zkousnu tváře. Strčí mě zpátky na ledničku tak tvrdě, až láhev spadne na kuchyňské dlaždice a rozbije se.

Špatný pohyb!. Nemám zrovna teď na něj náladu. Bezmyšlenkovitě stáhnu svou ruku dozadu a praštím toho zkurvysyna do obličeje.