TS - 1. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Olie

Los Angelské letiště bylo to nejvíc vzrušující, ale zároveň i nejstrašnější místo, kde jsem se kdy ocitla. Když jsem napůl šla, napůl běžela k terminálu, svíral se mi žaludek. Neměla jsem ponětí, co bych dělala, kdybych zmeškala navazující let. Nikdy dřív jsem nikam neletěla. Jestli skončíš tak, že uvízneš v Los Angeles, tvoje máma ti to nikdy neodpustí.

Zvlášť proto, že jsem právě měla být přesně na opačné straně Států. Podle jejího mínění jsem už měla dorazit na New Yorskou univerzitu. Každou chvíli očekávala to, že se jí ozvu, že jsem šťastně dojela.

Tu nevolnost, kterou jsem cítila, ať již kvůli tomu, že jsem se bála, že nestihnu svůj let, nebo díky absolutní jistotě, že bych tím mámě zlomila srdce, jsem spolkla. Bude se o tebe tak strašně bát. Nesnášela jsem pomyšlení na to, že mámě ublížím. Už tak pro ni bylo dost těžké nechat mě odejít do New Yorku. S Tokiem by nikdy nesouhlasila.

Nepotřebuješ její souhlas. Teď už jsi dospělá.

Když jsem bez dechu a se slzami na krajíčku uháněla letištní budovou, rozhodně jsem si nepřipadala jako dospělá. Na množství monitorů se zobrazovali informace o odletech a jednotlivých odletových branách. Smykem jsem před nimi zastavila. Rychle jsem je pohledem projížděla. Zaznamenala jsem nápis NEW YORK. Ta písmena mě mlčky obviňovala. Během letu jsem si byla sama sebou tak jistá. Ne, že bych uprostřed letu mohla změnit názor, ale ten útěk mi připadal v pořádku.

Ne útěk, připomněla jsem si sama sobě. Převzetí osudu do vlastních rukou.

Převzetí osudu do vlastních rukou mi přišlo mnohem jednodušší, když jsem neměla možnost se vrátit. Teď jsem byla na letišti. Mohla bych použít svou nouzovou kreditní kartu a koupit si letenku na let do New Yorku a zapadnout do života, který jsem si tam pro sebe vytvořila.

Ale vysoká škola byla něco tak… konečného. Jakmile půjdu na vysokou, moje mládí bude oficiálně u konce. Po absolvování přijde práce, po práci manželství, a po manželství děti. Dokonce jsem si ani nebyla jista tím, jestli něco z toho chci. Ještě před pár týdny jsem musela mít souhlas dospělého, pokud jsem chtěla někam jít.

Na obrazovce jsem našla nápis TOKIO. Zhluboka jsem se nadechla a zapamatovala si číslo odletové brány. Všechny peníze za absolvování studia jsem už vyhodila za letenku. Musím jít. Hned. Jakmile se tam dostanu, budu muset zjistit všechno o tom, jak tam žít.

Jak žít ve městě. Byla jsem se školou na výletě ve Španělsku. Pokud jsme si sebou vzali kamaráda, měli jsme dovoleno volně se toulat po Madridu. Ale návštěva pár obchodů a restaurací není to samé, jako najít si byt nebo zřídit bankovní účet. A aspoň jsem uměla trochu španělsky. Z japonštiny jsem znala jen slova jako arigato a kawaii.

Nicméně když spadnu přímo do hluboké vody, tak bych se ten jazyk měla naučit. Aspoň jsem v to doufala.

Vedle jména města zlověstně svítila červená písmena, která mě informovala, že let byl zpožděn. Zhluboka jsem se nadechla. Někdo se díval přímo na mě. Zpomalila jsem do normální rychlosti lidské chůze a zamířila k odletové bráně. Cestou jsem žasla nad počtem obchodů a restaurací, o kterých jsem slyšela, ale nikdy jsem je osobně neviděla. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem strávila tak obrovskou část svého života v městečku, které bylo tak malé, že v něm dokonce ani nebyl Wal-Mart. Tak strašně moc mi toho uteklo.

To jen posílilo mé odhodlání nasednout do toho zatraceného letadla do Japonska.

Soudě podle téměř prázdných sedadel u odletové brány o tom zpoždění všichni věděli. Přejela jsem po tvářích těch pár lidí, kteří tu seděli. Pár středního věku, který vypadal, jako by v tu chvíli byl na pokraji rozvodu. Každý z nich seděl po jednom boku nedospělého chlapce, který měl v uších špunty a v ruce držel iPod. Starší žena, která netečně listovala časopisem. Na podlaze u okna dřímali muž s vousy a běloch s dredy ve vlasech. Dopadla jsem na židli, rozepnula své příruční zavazadlo a vytáhla z něj zohýbaný časopis. Nerozuměla jsem tomu, co v něm bylo napsáno, protože byl psán japonsky, ale zas a znovu jsem v něm procházela jednotlivé fotky oblečení, které na sobě měly modelky.

Na New Yorské univerzitě mě lákal obor módy, ale nikdy jsem si nedovedla skutečně představit, že bych se jednou stala módní návrhářkou, a bez ohledu na to, kolik bych toho vystudovala. Měla jsem spoustu skicáků plných kreseb, které však nebyly ani inovační, ani vzrušující. I když na ně byla moje máma hrdá a často mi připomínala, že my sami jsme svými nejtvrdšími kritiky, víc než to, abych se sama stala návrhářem, mě zajímalo to, co navrhli ostatní. A spousta módních trendů pocházela z Japonska. I kdybych po zbytek svého života skončila jako číšnice, která roznáší u stolů objednávky, stálo by mě to za to, abych se dostala do blízkosti tak prosperující módní scény. Tak jako tak bych stejně nikdy nebyla dost dobrá na to, abych se stala součástí toho všeho.

„Nemůžete někoho dostat?“

Zabrousím pohledem po zbylých sedačkách. Někdo s hlasem Jamese Bonda. Copak z letiště v Los Angeles lítají celebrity? Co když je to někdo slavný? Bohatí a slavní lítají pravidelnými linkami jako my, ostatní smrtelníci?

Nechápu, jak se mi ho předtím podařilo přehlédnout. Sedí přímo přede mnou, o dvě řady dál. Jestli byl slavný, tak jsem ho nepoznala, nicméně rozhodně jsem postřehla jeho naprostou žhavost. Vlasy měl ne zcela hnědé, ale ani ne blond. Lidé by možná jejich barvu popsali jako špinavá voda na nádobí. Ostříhané na krátko a rozcuchané díky tomu, že si je právě prohrábl rukama. Nos měl rovný, bradu silnou. Klidně by mohl hrát ve filmu z padesátých let. Jednu ruku měl založenou na hrudníku, jako by si tam obě chtěl založit v úžasu, kdy v druhé nemusel držet svůj Blackberry. Ruce měl obrovské. Rozhodně byl starší než já. Stejně tak jako skoro všichni dospělý. Věkově mohl odpovídat zhruba věku mojí mámy. To by mě mělo znechutit, ale já už jsem byla zamilována do spousty starších mužů, že mě to ani nevyvedlo z míry. Byl to dobře vypadající muž. Ale jeho hlas…

Ten muž, kterého jsem nikdy dřív neviděla, tak nějak přesně naplňoval moji představu Colonela Brandona z knížky Rozum a cit. Uhlazený, se správným anglickým přízvukem, díky čemuž i jeho tiché zaklení znělo sexy.

„A tam nic není? A zkoušeli jste i Jameson?“ Odmlčel se a poposedl si ve své židli. Se zakloněnou hlavou zlostně zíral do stropu. „Podívejte, jde to do tisku… Jo, já vím. Ale to je absolutně poslední...“

Bez varování se se svým pohledem střetl s mými očima. Byla jsem z toho fyzicky otřesená. Rozhodně nemohl existovat způsob, jak by si mohl nevšimnout toho, jak na něj zírám.

S hořícím obličejem jsem odvrátila hlavu pryč. Na sobě jsem měla tričko, neučesaný ohon, byla jsem celá vyčerpaná z letu napříč Státy a zírala jsem na něj, jako bych byla někdo, komu by nevadilo, aby mu ten pohled oplatil. Čelo jsem měla mastné. Ani jsem se neobtěžovala s tím, abych si pod tričko vzala podprsenku. Byla jsem celá neupravená.

Pak znovu promluvil hlasem Jamese Bonda. Ale rozhodně nijak Jamese Bonda vzhledově nepřipomínal. Ten chlap měl na sobě světle modré semišovou košili, která byla rozepnutá. Pod ní mu vykukovalo šedivé tričko. Vše mu dokonale padlo – jako by to měl ušité na míru.

„Až budete vědět něco konkrétního, zavolejte mi. Dobře. Dobře.“ Ukončil hovor a já nedokázala odolat, a tajně jsem se po něm znovu podívala. Znovu si v gestu té nesnesitelné frustrace prohrábl rukama vlasy.

Ten chlap rozhodně nechtěl, aby na něj někdo zíral. Něco neodbytného řešil.

Vrátila jsem se zpátky ke svému časopisu, ale ten byl rozhodně mnohem méně zajímavý, než byl on. Nedokázala jsem přestat po něm pokukovat. V hlavě se mi začal objevovat propracovaný příběh. Já, jak se k němu blížím. On, jak jde směrem ke mně. Já, jak s ním ostýchavě flirtuji, jak se to odehrává ve filmech. My, žhavé dostaveníčko na toaletě v letadle, ten nejžhavější sex našich životů. Pak už se nikdy znovu nepotkáme.

Samozřejmě, že jsem se nic takového nechystala udělat.

Znovu přistihl můj pohled. Mírně přimhouřil oči, jako by se snažil najít, odkud mě znal. Sevřelo se mi hrdlo. Nemohla jsem dýchat. Rozhodně bych s ním neměla navazovat oční kontakt.

Zkusila jsem uhnout očima, ale byla to předem prohraná bitva.

Věděl to. Podle jeho pousmání bych mohla říct, že dokázal vyčíst každou špinavou myšlenku, která se mi objevila v hlavě.

Sakra. Co bych měla v téhle situaci dělat? Zřejmě si myslel, že jsem ho chtěla. Chtěla jsem ho, ale tou zvláštní, zábavnou formou, která nikdy neměla skončit ničím jiným, než jen fantazií. Proboha, vždyť mi bylo jen osmnáct.

Jo. Proboha, je ti osmnáct. Byla jsem dospělá. Mohla jsem s někým na letišti neškodně flirtovat. Ten chlap nevypadal nebezpečně či tak nějak.

Matčin hlas mě v duchu varoval. Sophie, Ted Bundy byl fešák. Když začala své poučné věty ohledně toho, že chci odejít studovat do New Yorku, tu větu mi opakovala snad stokrát. Stejně tak, jako že v New Yorku mě téměř jistě zavraždí. Posledních osmnáct let mi bylo opakováno, abych nemluvila s cizími lidmi. Ale teď jsem byla ve světě sama. Všichni byli cizí. Skutečně to znamenalo změnu?

Rty se mi zkroutily potlačovaným úsměvem. Ve svém vlastním sladkém čase jsem nechtěla vypadat, že spěchám. Pomalu jsem uklidila svůj časopis zpátky do tašky a zazipnula jsem ji.

Měla jsem pocit, jako by se pode mnou nohy při každém kroku chvěly. Dlaně se mi potily. Byla jsem si jistá, že mi ztvrdly bradavky. Jestli ne dosud, tak rozhodně, když on zvedl hlavu a sebevědomě čekal, až promluvím jako první.

Nikdy jsem neviděla tak zelené oči.

Všechny myšlenky se mi z hlavy vytratily. Co jsem teď sakra měla dělat? Potřebovala jsem překročit tu linii, že?

„Tohle je Vaše první cesta do Tokia?“

Kdybych se propadla do země a pokusila se vypařit, zaregistroval by to? Protože pokud by se udělovala první cena za nejpříšernější představení, rozhodně bych vyhrála první cenu.

Zacukaly mu koutky úst. Ta ústa měl naprosto dokonalá. „Ne. Ale vsadím se, že Vaše ano.“

Dělal si ze mě legraci? Svým zvráceným způsobem by mi to nevadilo. Jen tak dlouho, dokud by mi věnoval svou pozornost. To jeho soustředění, i na ten kratičký okamžik, na mě mělo fyzické účinky. Dřív jsem si myslela, že chlapci byli roztomilý. Nikdy jsem si nemyslela, že by muž mohl být tak mocně atraktivní.

„Takže, Vy jste z Anglie, či tak nějak?“ Ach můj bože, co se to se mnou děje? Rozpaky snad umřu.

„Ne, to je ten přízvuk, který používám, když se snažím na letišti sbalit ženu.“ Kývl na sedačku vedle sebe. Místo toho, abych si tam sedla, jsem si sedla o jednu dál.

„Tohle bylo ode mě trochu hloupé, co?“ zeptala jsem se a snažila jsem se zasmáním zakrýt své rozpaky. „Nemáte rád hloupé ženy, že?“

„Ne. Nemám rád hloupé ženy,“ řekl s předstíraným souhlasem.

Natáhla jsem ruku. „Jsem Sophie.“

„Leif.“ Když sevřel mou ruku, celým tělem mě projelo zamrazení. Doufala jsem že, že si toho nevšiml.

Leif. Zajímavé jméno. Možná si ho vymyslel a skutečně rád balil ženy na letišti. Ale v tomhle bodě, co na tom záleželo?

„Takže, co bys mi poradil?“ zeptala jsem se a přitáhla si k sobě své příruční zavazadlo.

„Prosím?“

„Co bys řekl, když je to moje první cesta do Tokia? Že nejsem vhodně oblečena pro mezinárodní cestování?“ Mávnutím ruky jsem ukázala na sebe. Jeho pohled mou ruku následoval, ale zastavil se u mých prsou. Jo, moje bradavky se rozhodně naprosto jasně rýsovaly.

„Podle mě vypadáš dobře.“ Bylo to takové to běžné vyřčení, nic nuceného ani slizkého.

„Tak co tě potom přimělo k té hlášce, že jsem nikdy dřív v Tokiu nebyla?“

Bylo to tak divné. Právě jsem vyšla ze světa, ve kterém, pokud se vám někdo líbil, jste se snažili zachytit pohled jeho očí, když šel kolem, a doufali jste, že si vaši přátelé možná všimnou, že jste se do nich zamilovali. Tady, ve skutečném světě, jsem prostě mohla k němu přistoupit a bez jakékoli přetvářky se s ním pustit do řeči? Na to bych si mohla zvyknout. Vždycky jsem byla až příliš přímá, a čekání na to, až ostatní provedou první tah, bylo tak frustrující.

„Je ti kolik, dvacet, jednadvacet, a zapojíš se s cizincem do řeči o cíli své cesty?“ poukázal.

Našpulila jsem rty. „Takže si myslíš, že jsem slídila? Že se ti snažím ukrást všechny tvé cestovatelské tipy v neformální konverzaci?“

„Myslím, že jsi právě poprvé dostala volnost.“ Tón jeho hlasu se změnil z hravého a flirtujícího, na něco mnohem hlubšího.

„Pak je dobré, že jsem tě poznala, že?“ Přehnaně jsem na něj zamrkala řasy. „Protože ty jsi tak moudrý a zkušený.“

Jeho úsměv se vytratil. Podíval se dolů. „Omlouvám se. Já… tohle bych neměl dělat.“

Sakra. Netuším, co tím myslel. Byla jsem příliš hrr, abych něco takového rozjela.

„Jsi velice mladá,“ pokračoval.

„Je mi dvacet pět.“ Ta lež vyklouzla velice snadno z mých úst. Budu muset jít ke zpovědi, či tak něco.

Doufala jsem, že těch důvodů ke zpovědi budu mít mnohem víc.

Překvapeně zvedl obočí. Skutečně mi věřil? Možná mi prostě chtěl věřit. Tak či tak jsem měla pocit, že jsme zpátky ve hře.

Dokonce, i když se snažil dohadovat. „Mě je čtyřicet dva.“

Čtyřicet dva? Tak starý! I když není Bradu Pittovi přes čtyřicet?

Pokrčila jsem rameny a doufala, že nevypadám příliš šokovaně. „Tipovala bych tě na pětatřicet.“

„To je od tebe velice laskavé.“ Krátce se zasmál.

„Navíc, to jediné, co děláme, je to, že si povídáme,“ řekla jsem s předstíranou nevinností.

Nenechal mě se vymluvit. „A otevřeně flirtujeme.“

„Dobře, jo,“ připustila jsem. „Ale ty jsi tak žhavý a...“ pro jistotu jsem si to znovu zkontrolovala, „nevidím prsten.“

„Ale my jen mluvíme,“ připomněl mi. „Neděláme nic… neobvyklého.“

Ach můj bože, to bylo tak anglické.

„Ještě ne.“ Cože? To jsem řekla?

„Musím přiznat, že právě teď jsem ztratil dech. Nemyslím, že by mi někdo něco takového řekl.“ Dřív, než jsem si mohla začít dělat starosti s tím, že jsem udělala něco špatně, dodal: „Obvykle jsem v tvé pozici já.“

„A jaká je má pozice?“ Olízla jsem si dolní ret.

„Co kdybychom to probrali později?“ řekl a vrátil se mu ten polovičatý úsměv. „To, co jsem chtěl říct, bylo to, že obvykle já jsem ten, kdo se snaží.“

„No, nechci ti lézt do zelí.“ Pohnula jsem se, jako bych se chtěla postavit.

„Ne, ne. To je naprosto v pořádku,“ řekl rychle. Pak si uvědomil, že jsem jen žertovala a rozpačitě se podíval na své ruce. „Prostě jsi mě zastihla naprosto nepřipraveného.“

Zazvonil mu telefon.

„Omlouvám se. Musím to vzít. Nikam nechoď,“ řekl, skoro prosebně. Pak se ozval do svého Blackberry. „Co jste zjistili?“

Čekala jsem, a zatímco mluvil, jsem si připadala trapně. Teď, když jsem měla chvíli na přemýšlení, mě napadlo, co si sakra myslím, že dělám. Jaký to všechno mělo smysl? Měli jsme před sebou dlouhý let. Dali bychom si na toaletě jednorázovku, tak jak jsem si představovala? V letadle? V Tokiu? Čeho jsem tím vším chtěla dosáhnout?

Potřebovala jsem něčeho dosáhnout? Možná jsem si prostě jen krátila čas mluvením s ním. A i když by z toho nic nebylo, tak bych si aspoň mohla užít svých fantazií.

Ale na druhou stranou, stačila by jen fantazie? Kdybych od něj odešla jen po troše neškodného flirtování, nelitovala bych celý zbytek života toho, že jsem do toho nešla?

Samozřejmě že dalším faktorem byly i jeho osobní pocity. Kdyby neměl zájem, tak bych s tím nemohla nic udělat. Ale podle toho, jak si prohlížel moje tělo, nevypadal, že by neměl zájem.

„Ne, řekli, že by to nemělo být do devíti.“ Podíval se na hodinky. „A jste si jistí, že nikdo není k dispozici?“

Snažila jsem se neposlouchat, ale vzhledem k tomu, že jsem seděla hned vedle něj, to bylo těžké.

Když zavěsil, omluvil se mi. „Omlouvám se. Bylo to… pracovní.“

„Jsi na služební cestě?“ zeptala jsem se. Pak mě něco napadlo. „Počkat. Říkal jsi něco o deváté. To bude mít tak obrovské zpoždění?“

„Vypadá to tak,“ řekl vyděšeně. Pak o něco víc sevřel svůj Blackberry. „Lidi v mé kanceláři se mi snaží zjistit aktuální informace, ale vědí toho stejně, jako pracovníci letiště. Bože, jak příšerně nesnáším komerční lety.“

Netušila jsem, co myslí těmi „komerčními lety“, ale přikývla jsem, jako bych mu rozuměla.

Podívala jsem se směrem k malému stánku, kde stály dvě ženy a obě vypadaly, že o něčem horečně mluví. Jedna z nich svírala telefon.

„Vypadá to, že na sobě mají obrovský tlak,“ nahlas jsem zauvažovala.

„Někteří lidé mají zaměstnání, ve kterém je na ně kladen obrovský tlak,“ řekl. „I za normálních okolností.“

„Tohle pro tebe nejsou normální okolnosti?“

Zavrtěl hlavou. „Ne. Ne, to rozhodně ne.“

Protože mi o sobě zatím nic neřekl, zeptala jsem se. „Co děláš?“

„Pracuji pro časopis.“ Odkašlal si. „Slyšela jsi někdy o Autowatch?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Auta mě skutečně nezajímají. Je to dost populární časopis?“

„Ano, s jeho podílem na trhu jsme velice spokojeni.“ Zněl, jako by mluvil na schůzi správní rady.

„Takže ty jsi něco jako editor nebo -“

„Redaktor,“ řekl rychle. „Jsem jen redaktor.“

Redaktor. To znělo… vlastně docela dobře. Ne jako psaní pro časopis o autech či tak nějak. Ale možná nějaký módní časopis…

Když bych chtěla takovou práci, měla bych být New Yorku. V Tokiu nikdo nenajme redaktorku, která neumí japonsky.

„Máme trochu času,“ řekl Leif. „Dala by sis se mnou něco k jídlu?“

„Jistě,“ automaticky jsem odpověděla a ignorovala přitom další matčinu radu. Nejez na letišti. Je to tam předražené.

Také i další. Nedovol nikomu, aby tě odvedl někam jinam.

Jaká tu byla pravděpodobnost toho, že ze všech lidí na světě, bych právě já vběhla přímo do náručí aktivního sériového vraha?

Zvedli jsme se a šli najít restauraci. Cestou jsme příliš nemluvili. Díky tomu se mi v hlavě vynořila další série pochybností. Všechny, až na jednu, jsem ignorovala:

Jestli to směřuje tam, kam si myslíš, že by mohlo, jsi na to připravena?

Už dřív jsem měla sexuální vztah. Celkem dvakrát. Ale ani jednou jsem se v přítomnosti dotyčného necítila tak příjemně. Možná, že jsem byla zvrhlá, ale celou dobu jsem přemýšlela o sexu. Chtěl jsem, aby se mi líbil, ale nebylo to nic takového, co jsem si představovala, nebo o čem jsem si přečetla v knížkách nebo v Cosmopolitanu. Bylo to trapné, bolestivé, chaotické, a já věděla, že takové to pokaždé nemohl být, protože lidi by to jinak nedělali. Předpokládám, že tenhle chlap měl mnohem větší zkušenosti než sedmnáctiletí nebo osmnáctiletí kluci. Ale skutečně jsem to chtěla znovu zkusit? Když jsem si to dělala sama, bylo to skvělé, a nebyla tu žádná záruka, že by to s ním bylo lepší.

Prostě si dáte něco k jídlu, připomněla jsem si. Tohle není sexuální smlouva.

Název restaurace mi nic neříkal, ale nebyl to fast food či něco takového. Tak nějak mi to připadalo elegantnější. Moje peněženka nad účtem zapláče, ale nechtěla jsem vypadat tak, že nevím, co bych dělala. Její interiér byl vyvedený v tmavém dřevu, které se v měkkém osvětlení lesklo dozlatova. Od podlahy až ke stropu tu byla obří okna, ve kterých se zračil kalifornský západ slunce.

„Přilétají a odlétají všechna letadla,“ řekla jsem, když nás hosteska usadila. „Jen ne to naše.“

„Ne, naše letadlo má „mechanický problém“,“ řekl Leif unaveně. „Díky čemuž mi létání připadá ještě nebezpečnější.“

„Ty nemáš rád létání?“ zeptala jsem se, poté, co jsme hostesce poděkovali.

„Příšerně ho nenávidím. Pokud neletím v dobré společnosti.“ Mrkl na mě přes vršek menu, které si právě otevřel.

Hosteska nám dala nabídku specialit a poté se zeptala, co si dáme k pití.

„Bushmills (značka whisky). A Heineken (značka piva),“ rychle vychrlil.

„No, po tomhle rozhodně už z létání nervózní nebudeš,“ zavtipkovala jsem. „Pro mě jen dietní Colu.“

Poté, co odešla, se zeptal. „Takže tebe létání neznervózňuje?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Máš mnohem větší pravděpodobnost, že budeš účastníkem autonehody, než se se staneš účastníkem letecké nehody.“
„Ano, ale v tom prvním případě jsi mnohem blíž zemi,“ připomněl mi. Projel očima menu, pak ho zavřel a posunul se k okraji stolu. „Takže, Sophie, zatím jsi mi neprozradila, proč jedeš do Tokia.“

„Ne?“ Sakra. Měla bych si vymyslet nějaký důvod. Protože „utíkám od školy a zodpovědnosti“ nebyla příliš přitažlivá odpověď. A taky by to prozradilo, že jsem lhala o svém věku. Takže jsem se rozhodla pro určitou upravenou verzi pravdy. „Chci si trochu odpočinout po absolvování školy, než budu pokračovat dál. Vidět svět.“

„Ukončení školy?“ vypadalo, že to na něj udělalo dojem. „Jaký obor?“

Dobrá otázka. Použila jsem první věc, která mě napadla. „Americká literatura.“

O které jsem věděla naprosté hovno. Scaife, fakt dobrá volba.

„Ano?“ Znělo, že tím byl naprosto fascinován. Skvěle. „Máš oblíbeného autora?“

„William Faulkner.“ To bylo první jméno, které mě napadlo. „Znáš Když jsem umírala?“

„Musím přiznat, že tohle jsem nikdy nečetl.“ Znělo to trochu rozpačitě. „Ale není to trochu… suché?“

„No, to je spousta literatury,“ řekla jsem a snažila se nepříjemně nevrtět. Nutně jsem potřebovala najít způsob, jak změnit téma. „Můžu k tobě být naprosto upřímná?“

Ne, nemohla jsem, protože jsem mu už napovídala tolik lží.

Byla jsem k němu upřímná jen napůl. „Svým způsobem utíkám. Dneska bych měla dorazit do New Yorku a nastoupit tam na univerzitu. Ale děsí mě to. Takže jsem si letenku změnila a na chvíli se chystám utéct do Tokia.“

„O tom všem ses rozhodla dneska?“ Vytřeštil oči. „Co jsi tam měla v plánu dělat?“

Pokrčila jsem rameny. „Nevím. Získat práci jako učitelka angličtiny?“

„Většina lidí se tam naučí angličtinu už ve škole,“ řekl mírně. Znělo to, jako by mi chtěl dát radu, aniž by zněl blahosklonně. Vypadal spíš tak, jako by mi otcovsky radil. Napadlo mě, jestli měl děti. Pokud ano, tak jsem o nich rozhodně nepotřebovala slyšet. Tohle nebylo to, co by mě ohledně něj zajímalo.

„No, jsem si jistá, že vymyslím něco jiného,“ řekla jsem stejně tak klidně. Tak, abych mu naznačila, že tohle nebyla jeho věc.

„Nihongo ga hanase masu ka?“

Jejda. „Neumím japonsky,“ řekla jsem s omluvným zavrtěním hlavy.

„No, teď nemůžu říct, jestli ano nebo ne, protože jsem se tě zeptal, jestli mluvíš japonsky.“

„Dobře. To mi dodá jen tajemnosti.“

„Tajemnost se přeceňuje.“ Tón jeho hlasu byl nízký a držel mě v zajetí pohledu těch svých intenzivně zelených očí. „Ve skutečnosti bych tě rád poznal mnohem lépe.“

To mě vyděsilo. Ne tak, jako by se mě právě snažil zavraždit, ale sakra, tenhle krátký flirt se skutečně začíná měnit v něco mnohem sexuálnějšího.

Objevila se servírka, která přinesla naše nápoje. Zároveň si od nás vzala objednávku na jídlo, čímž mi okamžik poskytla pauzu. Zadívala jsem se do menu a srdce mi zmateně bušilo.

Poté, co jsme si objednali a servírka odešla, jsem se nedokázala podívat Leifovi do očí. Dokonce jsem si ani nedokázala vzpomenout, co jsem si to objednala.

„Tak, a co ty? Nějaké zájmy nebo koníčky?“ zeptala jsem se a pohrávala si svým brčkem v pití.

„No, nic tak strhujícího, jako je Faulkner.“ Jeho škádlivý tón přerušil tu trapnou atmosféru a já se na něj konečně dokázala znovu podívat. Pokračoval. „Ale rád čtu. Mám pár velice dobrých přátel, se kterými rád trávím čas. A samozřejmě, auta. To je moje.“

„Rychlá auta?“

„Velice rychlá auta.“

„Něco dalšího?“ zeptala jsem se.

„Ano, a to přidejme k mému smyslu pro tajemství.“ Znovu se na mě polovičatě usmál.

Zazvonil mu telefon. V obličeji se mu objevila bolestná grimasa. „Já se tak… Přísahám, že vždycky nejsem tak nevychovaný. Moje kancelář se mi snažila zařídit jiný let -“

„To je v pořádku,“ řekla jsem s mávnutím ruky. Když se mu podaří chytit jiný let, tak bude po všem, že? Bylo to zklamání, i když jsem neměla představu, co od něj očekávat nebo kam vlastně s tím vším flirtováním chci dojít. Zda až k tomu nevyhnutelnému konci.

Přijal hovor a zeptal se. „Takže co?“

Halou se ozvalo letištní hlášení. Sáhla jsem do své tašky pro svou letenku. Číslo letu sedělo. Měli jsme se hlásit u brány.

Mílový klub. To je ono.

„Samozřejmě. To by muselo přistát dneska.“ Zavrtěl hlavou. „Dělejte, co můžete, abyste na to zatlačili. Cokoli, co se dá.“

Když zavěsil, řekla jsem. „Právě nás volali k bráně.“

„Ano, vím.“ Položil svůj telefon na stůl. „Chystají se nám oznámit, že let byl zrušen.“

„Cože?“ Zrušen? Mohli to udělat? Nechtěla jsem uvíznout v Los Angeles. Snažila jsem se nepodlehnout panice, ale pálily mě oči. Pětadvacetileté ženy nebrečí. Pětadvacetileté ženy nebrečí.

„Teď je to zřejmě kvůli bouři. Nejdřív mechanická závada, a teď tohle.“ Povzdechl si. „Předpokládám, že bychom měli zrušit naši objednávku a pak se vrátit zpátky k bráně?“

„Přesně tak to vypadá.“ Sakra. Chtěla jsem s ním strávit víc času.

Postavil a promluvil si s hosteskou. Všimla jsem si, jak ji do dlaně vtiskl několik bankovek. Předpokládá se, že zaplatíme za jídlo, které jsme si objednali, i když jsme ho nesnědli? Pokynul mi, abych ho následovala, takže jsem to udělala.

U přepážky na bráně se již vytvořila dlouhá fronta.

„Voucher na sto dolarů?“ křičel muž v čele řady. „To nezaplatí ani účet za pokoj v hotelu! Chcete mě tím vytočit?“

Hotelový voucher? Potřebovala jsem ho? A kolik vlastně stojí noc v hotelovém pokoji? Budu muset přespat na letišti?

Leif z kapsy vytáhl svůj Blackberry a vytočil nějaké číslo. „Brette? Rozdávají nám vouchery. Jaká je situace?“ Na dlouhou dobu se odmlčel. „Děkuji.“ Když Leif zavěsil, podíval se na mě. „Měli by nám umožnit odlet zítra ráno, kolem šesté.“

„To je až za deset hodin!“ Takové zpoždění bych rozhodně nezvládla. Přišla bych o své odhodlání a vrátila se zpátky do New Yorku.

„Smůla,“ řekl polohlasně. „Co celou tu dobu budeme dělat?“

Puls mi vyskočil až ke krku, ale cítila jsem ho i mezi nohama. „Já… Co je my?“

„Být v hotelovém pokoji je trochu osamělé, ne?“ zeptal se. „Nevadilo by mít společnost.“

„Nevím. Tohle je už podruhé, co jsi to řekl. Zní to jako nějaká potřeba.“ Díky bohu za to, že ústa byla schopna reagovat, protože mozek jsem měla totálně vyzkratovaný adrenalinem.

„Dobře, zkusím ti to zopakovat.“ Přistoupil ke mně blíž a já znovu pocítila ten jeho syrový magnetismus. Čím blíže jsem byla jeho tělu, tím mi přišel reálnější a stával se pro mě mnohem víc vzrušující a ohromující. Nervy mi syčely očekáváním. Sklonil se, takže se svými rty téměř dotýkal mých vlasů na temeni hlavy. „Pokud budeš chtít, můžeme si vzít pokoj dohromady. A naprosto si užít šukání.“

Ehm, skutečně slyším tohle?

„Prosím?“

Naklonil hlavu. „Omlouvám se. Pochopil jsem tvoje signály špatně? Jestli ano, tak se omlouvám. Nechtěl jsem tě urazit.“

Celým tělem mi proběhla panika. Mohla bych předstírat pobouření a odejít. Dalo by mi to možnost vycouvat. A teď, když se to všechno stalo tak super reálné, jsem nějak chtěla víc. Toho chlapa jsem neznala, a nikdy jsem neměla sex jako dospělá. Ani jakýkoli jiný sex, který se neodehrával na zadních sedadlech automobilu. Ale s Leifem jsem tak specificky flirtovala, protože mi připadal tak žhavý. Měla bych té šanci využít, a, no, skočit na něj.

Ale neměl by sex představovat jakousi ostýchavou hru, kdy oba partneři předstírají, že se jim líbí, že se nic neděje, než se to začne dít? To bylo tak, jak to u mě dvakrát proběhlo. A vědomí, že chcete mít s někým sex je prostě tak nudné. Vůbec se nepodobá tomu, co se odehrává ve filmech.

„Ne, tak to není,“ řekla jsem. Tváře mi jasně hořely. „Prostě mi nikdo dřív nedal tak přímou nabídku.“

„Skutečně?“ Zněl upřímně překvapeně. „Znovu se omlouvám. Nechtěl jsem tě urazit nebo -“

„Ne.“ Se zachichotáním jsem zavrtěla hlavou. Nemohla jsem si pomoc. „Neurazil jsi mě. Prostě jsem byla zaskočena.“

„A předpokládám, že nemáš zájem?“ Rozpačitě se usmál. „Podívej, skutečně se omlouvám -“

„Ach ne. Rozhodně mám zájem.“ V okamžiku, kdy jsem tu větu dokončila, jako by se ve vzduchu něco změnilo. Svými zelenými očima mě lapil. Jako by něco hledal, možná záblesk pochybností, nebo možná důkaz touhy. Měla jsem pocit, jako by mohl vidět až přímo do mé duše na všechny ty zvrácené věci, které jsem si představovala, že spolu děláme. V hrudníku se mi vzedmula horká vlna, která pokračovala do celého mého těla. Klitoris mi pulzoval touhou. Lehce jsem k sobě přitiskla stehna. Měla jsem pocit, že je mi v džínách horko. Jestli se s tím chlápkem nevyspím, budu nešťastně nadržená až do okamžiku, než dostanu možnost postarat se o to sama ručně.

Při jeho pohledu mi přejel po krku mráz. „Ach, ano?“ vypískla jsem. „Myslím, že potřebujeme dostat ty vouchery, že?“

„Nebo se můžu postarat o pokoj a hned teď spolu můžeme odejít,“ navrhl.

Dívala jsem se na něj s očima dokořán. Vždycky jsem ve svém životě představovala okamžik, kdy bych si připadala, že stojím přímo na rozcestí. Každé rozhodnutí, které bych v té situaci udělala, by mě zavedlo na jinou cestu. A já bych si musela vybrat tu správnou, aniž bych měla představu, co čeká na jejím konci. Jestli se s tím chlapem vyspím, co by se mohlo stát? Co kdybych při tom náhodném setkání otěhotněla a po zbytek svého života skončila zapadlá v Calumetu? Co když byl ten chlap skutečně sériovým vrahem? Co kdybychom se rozhodli, že se jeden druhému tak líbíme, že bychom oba zůstali v Tokiu a skončilo to tak, že bych v osmnácti uzavřela závazek na celý život?
Nebo to možná ani nemusela být jedna z těch životních křižovatek. Možná to bylo prostě jen dobrodružství, věc, která by se přihodila mezi ostatními kritickými rozhodnutími.

Měla jsem jen dvě možnosti. Zdvořile odmítnout a na letišti si najít místo na spaní. Nebo jít s ním a mít, jak jsem doufala, zatraceně dobrý sex. Ne, že by tu byla příliš velká šance, že by ten sex mohl skončit hůř než ty, které už jsi měla, pokárala jsem sama sebe v duchu.

To je to, pro co jsem se rozhodla. Chtěla jsem zažít dobrodružství? Dobře, právě jsem tu jedno měla. Chystala jsem se odejít s chlapem, kterého jsem náhodně potkala na letišti, a vyspat se s ním. Tenký hlásek v uchu mi našeptával, že bych si to měla zatraceně dobře užít.

Přijala jsem jeho nabízenou ruku a nechala ho, aby mě vedl.