TM5 - 18. kapitola

Překlad: Niki

Jennifer

Kráčela jsem uličkou, držela jsem se tátovo paže, jako by to bylo mé záchranné lano. Protože právě v téhle chvíli bylo.

Intenzivní bolest mě ničila. Stejně jako ta sekera v břiše. Opravdu jsem se cítila, jako bych umírala.

Jen díky jedné další osobě jsem se držela, abych šla dál – Blake. Ten muž, který bude brzy mým manželem. Můj krásný hrdina, vypadal tak hezky v tom smokingu pod baldachýnem z mušlí a květin. Jeho úsměv a oči mířily na mě.

S tátou jsme šli pomalu uličkou, každý krok byl malým vítězstvím. Mě škrtily šaty a on měl dlahu na noze, byli jsme perfektní kombinace. V druhé ruce jsem držela těžkou kytici, teď chyběly nějaké mušle a korálky. A v té jeho byla hůl.

Jak jsem dělala drobné krůčky uličkou, snažila jsem se brát na vědomí naše hosty. Dívala jsem se vlevo a vpravo a pak zpátky na Blakea, jehož milující pohled mi dával odvahu pokračovat.

Byl ze mě emocionální a fyzicky zmatek. Směs nervů, zimnice a bolesti. Šaty mořské panny na ramínka nebyli vhodné pro chladný prosincový vzduch. Na holých pažích se mi objevila husí kůže a cvakaly mi zuby.

Prostě jít a dýchat. A snažit se usmívat, říkala jsem si. Zvládneš to. Omítla jsem si na tvář malý úsměv a šla jsem se podívat na moře lidí, před nimiž si řekneme své sliby. Ale popravdě, šlapala jsem vodu. Stěží jsem zůstávala nad vodou. Ve skutečnosti jsem si nebyla jistá, jestli k oltáři dojdu. Táta, Bůh mu žehnej, mě držel pevně. Ještě jednou jsem se setkala s Blakeovým láskyplným pohledem a náhlý příval vlhkého tepla se mi rozlil mezi nohama. Takový příval, který jsem nikdy předtím necítila.

Projít uličkou trvalo snad věčnost. Ale zvládla jsem to. Táta hrdě zaujal místo vedle zářící mámy a Blake mě vzal do náruče. Slyšela jsem, jak šeptá, „Miluji Tě.“

„Taky Tě Miluji,“ zašeptala jsem zpátky. Otočili jste se čelem k rabínu Silversteinovi a otci Murphymu.

Obřad začal. Blake sevřel mou volnou ruku. Jeho tak teplá a moje tak ledová. Bylo těžké poslouchat, co naši oddávající říkali. Vrtulníky se vznášeli nad hlavou a drkotání mých zubů mi naplnilo uši. A pak, na půli cesty přes to všechno, Blake udělal něco tak neočekávaného. Sundal si sako a jemně mi ho přehodil přes ramena. Slyšela jsem, jak naši hosté udělali ´ooh.´ Ach můj Blake! Můj galantní Blake. Ale ani jeho ruka, ani sako, mě nemohli zahřát. Nebo vzít pryč nesnesitelnou bolest.

Střídavá slova rabína Silversteina a otce Murphyno mi šla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Cokoli virová infekce, která mě dostala byla, sžírala mě. Tělem mi projela další prudká bolest. Ze všech těch dnů onemocním dneska! Stiskla jsem Blakeovu ruku a kousla jsem se do spodního rtu, abych potlačila škubnutí. A pak další křeč a další. Neúprosně to narůstalo. Zvládala jsem držet kytici a sevřít si břicho. Blake, který měl obavy, se podíval mým směrem, zatímco naši oddávající pokračovali v obřadu.

Měla bych si vychutnávat každé slovo, ale nepřicházely ke mně dostatečně rychle. Nakonec jsme si řekli naše sliby. S hlasitým chop-chop-chop vrtulníků nahoře a mým šepotem, jsem sotva slyšela samu sebe. A Blakeova posvátná slova byla také tlumená.

Nakonec….konečně….výměna našich ´Ano´ a svatební prstýnky. Ty byly položené na sametových polštářcích barvy vody, které držela nedočkavá dvojčata Marcy.

„Blaku Adame Burnsi, berete si Jennifer Leigh McCoy za svou právoplatnou manželku?“ To byla slova, která jsem toužila slyšet. Ale k mému překvapení, staromódní otec Murphy se otočil k hostům a zaburácel: „Pokud má tady někdo nějaké námitky a myslí si, že by se tato dvojce neměla vzít, ať promluví teď nebo mlčí navždy.“

„Ano! Já mám,“ vykřikl známý ostrý hlas.

Šokovaná, jsem se otočila. Ach můj Bože! Byla to Kat! Stála v zadní části davu vysoká v bílých božských šatech. Co tady dělá? Její jedovaté oči se setkaly s mými a pak mě bodla další ostrá nesnesitelná bolest. Sáhla jsem si do podbříška a s rukou se mi setkala teplá vlhkost. Podívala jsem se dolů a zalapala jsem po dechu. Rychle se rozšiřující karmínová skvrna mi prosakovala přes šaty.

Přesně vám nemohu říct, co se stalo dál. Prostě tohle.

Slyšela jsem matčin panický hlas. „Ach drahý Pane!“

Pak babičky. „Oy vey iz mir!“

A pak, když jsem cítila, že se mi podlomila kolena, jsem slyšela Blakea vykřiknout, „Zavolejte někdo 911!“

Chytil mě do náruče a pak všechno zčernalo.

******

Tak co na to říkáte? Podle mě tam ta Kat už vůbec nemusela být, ale v téhle knize je nějak navíc dost věcí :D