Mr.P - 17. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

17/ Tidal Basin (přehrada v USA u Jeffersonova památníku)

Charlotte

Ten den se Matt staví po obědě v mé kanceláři, kde mi Alison ukazuje nějaké jeho fotky z večírku, u kterých se mi zadrhává dech.

„Jak to vypadá s nadcházejícím měsícem?“ Podívá se na mě a nějak cítím, že slovem měsíc myslí plno jiných věcí, jak je jeho pohled spalující.

Polknu při pohledu na něj v nažehlené košili a volných černých kalhotách.

„Nabytý,“ odpovím rychle.

Nevím, jak ten malý náznak úsměvu na jeho rtech může udělat tak velkou díru do mého srdce. „Tak, jak se mi to líbí.“ Usměje se na mě, kývne směrem k Alison a ta si rychle přitiskne fotky na prsa a odejde.

Matt zůstane ještě chvíli ve dveřích. Mám pocit, jako by se pokoj zmenšil, když přijde blíž, projde kolem mého stolu a nahne se mi přes rameno, aby se podíval na návrh jeho plánu.

„Od kdy mám dnes večer volno?“ zeptá se.

Přejede mi mráz po zádech, když uslyším jeho hlas tak blízko.

Snažím se zastavit bušení srdce, když sjedu prstem dolů po papíře a poklepu s ním, abych mu ukázala čas.

„Perfektní.“ Nahne se ještě o centimetr blíž k mému uchu. „Vyzvednu tě v šest.“

Neptám se, kam půjdeme nebo proč, jednoduše přikývnu a on odejde.

Třesu se nervozitou, když se jdu domů převléct. Nevím, co si mám obléknout, ale rozhodnu se pro sukni a hedvábný top. Z nějakého důvodu vyměním balerínky za boty na podpatku, jak nade mnou vyhraje nutkání vypadat víc žensky. Myslím, že bych na to neměla být pyšná, ale je to tak. Vyberu boty na vysokém podpatku s otevřenou špičkou.

V šest hodin čeká Matt dole uvnitř černého Lincolnu a jeho řidič Wilson mi otevře dveře. Mám nervy na dranc. Při vzpomínce na jeho šepot mi pořád naskakuje husí kůže.

Nastoupím dozadu auta a překvapí mě, že má Matt na sobě černé tepláky a černé tričko. A běžecké boty.

Vlasy má dokonalé. Vypadá jako z reklamy pro Nike.

Když Wilson vyjede, prohlédnu si vlastní oblečení – sukni, blůzu a podpatky – a konečně se zeptám, „Jdeme běhat?“

Matt se dívá na moje boty s lehkým úsměvem na rtech a pak zvedne oči ke mně. „Spíš na lehčí túru.“

„Já…“ Bezmocně se podívám na osmicentimetrové podpatky. „Tyhle budou asi problém,“ řeknu.

Usměje se na mě, ale nevypadá smutně. „To budou.“

Jedeme vzadu v tichosti a já se na něj zamračím. Přemýšlím, proč vypadá nezúčastněně. Matt mi nikdy nepřišel sobecký.

„Wilsone, zastav a já seženu slečně Wellsové pár běžeckých bot.“

„Počkej. Matte!“ Zaprotestuju.

Natáhne se pro bílou Nike kšiltovku dozadu auta a nasadí si Ray-Ban brýle. „Dvě minuty, tam a ven,“ řekne Wilsonovi, když vyleze a podívá se zpátky na mě. Nadzvedne jedno obočí. „Jdeš?“

Dvě minuty v nákupním centru se nakonec změní ve dvacet.

Vyzkouším si pár bílo-růžových Nike tenisek, nad kterými jsem vždycky slintala, a když mi dokonale sednou, Matt se podívá na Wilsona, který vezme krabici s botami a odejde zaplatit, zatímco já a Matt vyjdeme ven z obchodu. Lidé se dívají jeho směrem, jako by ho podezřívali, že je to on, ale nebyli si jistí, a on má oči přilepené k telefonu, aby nepřitahoval jejich pozornost.

Když se vrátíme zpátky do auta, sundá si kšiltovku a brýle a položí je na stranu.

„Hádám, že Hamiltonovi nemají moc soukromí.“ Řeknu.

Usměje se na mě z ustaraným pohledem v očích. „Nikdy.“

Rozjedeme se.

Přizná, „Skoro jsem zapomněl, jaké to bylo, když bylo všechno jednodušší.“

Jednodušší.

Jako… vyjít si se mnou na túru, uvědomím si. Lidé nás uvidí.

Teď mám strach.

„Otoč auto.“

Šokovaně otočí hlavou. „Prosím?“

„Otoč auto, Matte, hned.“

Zasměje se a přejede si rukama přes obličej, jako bych ho rozčílila.

„Vážně. Tohle… může to vypadat jinak, než to je. Řekni mu, ať to otočí.“ Hodím pohledem směrem k Wilsonovi a pak zpátky k Mattovi.

„Nemůžu.“ Zavrtí hlavou.

„Proč nemůžeš?“ Začínám být stejně popudlivá jako on.

„Je to jediné volné místo v mém rozvrhu a moje jediná šance být s tebou aspoň chvíli o samotě.“ Podívá se na Wilsona přes zpětné zrcátko, když se auto zastaví, a řekne mu, „Uvidíme se za několik hodin u Jeffersonova památníku.“

Otevře mi dveře a já popadnu můj notes, aby to vypadalo profesionálně. Usměje se, když to uvidí, ale nic neřekne, když zamíříme dolů na cestu, která se táhne kolem velké plochy modré vody obklopené cestičkou po celém obvodu. Je odsud vidět Jeffersonův památník a před námi místo, kde byly vysazeny první třešně.

Je jaro a stromy jsou úplně rozkvetlé, jejich dlouhé a tenké větvičky jsou zasypané růžovými květy.

Je chladný den, ale slunce mě hřeje na tváři, když míříme k nejbližšímu památníku, který je jen pár let starý.

„Nikdy jsem tudy nešla,“ přiznám. Podívám se na obrovskou sochu Martina Luthera Kinga Jr. „Byla jsem tu jen jednou, když mě sem otec vzal na šlapadla.“

„Robert ve šlapadle? To bych rád viděl.“ Vypadá, že ho ta myšlenka pobavila. Prohlížím si deseti metrovou sochu muže, jehož je můj oblíbený citát, „Temnota nemůže vyhnat temnotu, to dokáže jen světlo. Nenávist nemůže vyhnat nenávist, to dokáže jen láska.“

Uvědomím si, že mě Matt pozoruje, jako by tohle místo znal nazpaměť – ale ne pohled na mě. Zčervenám, když se znovu rozejdeme. Dívá se na naše nohy, zastaví se a klekne si, aby mi zavázal rozvázanou tkaničku od bot.

Jsem bez dechu, když se zase postaví do celé výšky a hodí hlavou směrem k bílé kupoli přes vodu. „Vidíš to?“

Rozhlédnu se, protože si myslím, že si všiml nějakého reportéra. Nazývejte to paranoiou.

„Nevidím.“ Snažím se přijít na to, jestli ho někdo poznal – stoosmdesáti centimetrového nádherně vypadajícího muže, kdo by se nepodíval? Rychle otevřu notes a předstírám, že si něco zapisuju.

Rozesměje se a otočí mi hlavu směrem k vodě. Ten dotek mi pošle chvění do celého těla a nemůžu se soustředit. „Vážně? Myslíš, že ten malý notes něco změní? Lidé uvidí, co chtějí vidět. Tohle se nijak neliší od našeho ranního běhání. Teď se podívej.“

„Na co?“

Tiše se zasměje. „Přestaň mluvit a dívej se.“

Matt mi zvedne hlavu o centimetr výš a já to uvidím. Jak se památník odráží ve vodě, která jeho krásu zdvojnásobuje.

Zírám na bílou tradiční budovu naproti přes vodu. „Páni.“

A on se dívá na mě, s prstem položeným na mé bradě.

„Vezmi mě,“ řeknu. Pak si odkašlu, když si všimnu v jeho očích pobavení, a ukážu směrem k Jeffersonovu památníku. „Chci říct, vezmi mě tam. Nikdy jsem uvnitř nebyla.“

„Takový je plán.“ Usměje se, jako by byl docela obyčejný chlap skrytý pod známým jménem.

Vyjdeme vpřed, mé tělo si dostatečně uvědomuje jeho pohyby vedle mě.

Projdeme kolem japonské kamenné pagody a dalších památníků, dokud nedorazíme k Jeffersonovu památníku.

Vyjdeme po schodech, mineme bílé sloupy a vejdeme do budovy, zastavíme se pod obrovským stropem. Stěny pokrývají nádherné nápady. Vepředu stojí obrovská mramorová socha Jeffersona, třetího prezidenta Spojených států, jednoho z našich nalezených otců.

Sedneme si poblíž desky, na které je vyryté Vyhlášení nezávislosti.

Rozhlédnu se kolem. Je to jeden z památníku, do kterého je o něco těžší se dostat, protože se nedá venku parkovat. Jako by stál na vlastním ostrově… daleko od všeho, ale zároveň blízko z srdci města.

„Vždycky chodíš do vzdálenějších míst, abys mohl přemýšlet?“ zeptám se Matta.

„Většinou chodím sám.“

Černé skvrny v jeho očích ještě o něco ztmavnou, když mě zatáhne pod teplé žluté světlo nad námi. Pak se v nich objeví malé ohníčky.

„Až na to, že jsem si uvědomil, že toužím po nějakém čase stráveném o samotě s tebou.“ Rty se mu rošťácky nadzvednou.

Brzy jeho úsměv povadne a v očích se mu objeví stín.

„Bylo by to jednodušší, kdybych nekandidoval. Během otcových obdobích v Bílém domě jsem snil o svobodě. Tisíckrát mi táta řekl, že budu prezident. Říkal to svým přátelům, přátelům jeho přátel a často mně. Smál jsem se a vrtěl nad tím hlavou.“

„Řekl to i mně,“ řeknu srdečně a vřelost jeho úsměvu mi pošle chvění do celého těla.

Nesnaží se skrýt fakt, že se na mě láskyplně dívá. „Řekl, že?“

Jeho oči.

Jí mě očima.

„Přišel jsem o otce v den, kdy se rozhodl, že být prezidentem bude jeho odkaz.“ Skloní ke mně oči. „Snažil se najít rovnováhu, ale nemohl. Pořád jsme si mysleli, že až to skončí, bude zase náš. Sliboval nám, že až to skončí, bude na nás mít zase čas.“

Polknu knedlík emocí v krku. Vím, co přijde jako další.

„To se nikdy nestalo.“ Chlad v jeho očích mnou otřese. „Už uplynulo tisíce dní. Tolik let strávených životem v minulosti. Tolik let strávených přemýšlením nad tím proč. Tolik nocí plných touhy po těch správných věcech pro naši zemi.“

Jsme tiše.

Cítím z něj napětí, obklopuje mě, pokouší mě ho obejmout a přitisknout k sobě tak silně, jak je to jen možné. Matt se podívá na sochu a přejede si rukou přes bradu.

„Charlotte, cítím k tobě a tvé rodině silný respekt. V mnoha způsobech se cítím za tebe odpovědný.“

„Matte, nejsi, nejsi za mě zodpovědný-“

„Neměl bych tě chtít,“ řekne a tím mě utne.

„Cože?“ Otevřu oči nevěřícně dokořán.

Co mám říct, když se na mě tak dívá?

Dívá se na mě, jako by ho frustrovalo, že mě chce.

Znovu nastane ticho.

„Myslím na tebe. Myslím na tebe až moc často, pokud by tě to zajímalo,“ řekne.

Nervózně si zastrčím pramínek vlasů za ucho a dívám se do klína. „Taky na tebe myslím.“

Vypadá to, jako by ho mé přiznání nepřekvapilo. „Tak co s tím budeme dělat?“ zeptá se tiše.

„Nic,“ řeknu.

Zasměje se, chytí si hlavu a zavrtí s ní. „Nic není v mém slovníku. Je to riskantní? Ano. Je to z mé strany sobecké? Možná. Ale nebudu nic nedělat.“

Polknu. „Matte.“ Nervózně se rozhlédnu, snažím se vyhnout cestě, jakou tenhle rozhovor nabral. „Uvědomil sis, že by lidé mohli mluvit, kdyby nás poznali? Proč jsi mě sem přivedl?“

„Není to jasné? Věděl jsem, že to tu budeš milovat.“

Zasměju se. „To je pravda, hříšný muži.“ Snažím se ho škádlivě strčit do hrudi, ale chytí mě za zápěstí a přitáhne si mě blíž, oči mu ztemní.

„Nemáš ani ponětí, jak hříšný jsem.“

Dívá se na mou pusu ne jako by ji chtěl políbit.

Matt se na ni dívá, jako by ji chtěl vlastnit.

„Víš, že mě nemůžeš políbit,“ dostanu ze sebe, i když se teď jeden druhému díváme na rty.

Přejede mi palcem přes spodní ret. „Můžu tě políbit. Rozhodně tě chci políbit. Myslím, že oba víme, že tě políbím. Dlouze a silně. Chci proplést svůj jazyk s tvým, Charlotte, a chci i tvé jemné steny.“

Bože pomáhej mi. Jsem si jistá, že není nic, co by tohohle muže zastavilo od toho, co chce – nic. Až možná na mě.

Protože Rhonda má pravdu.

Co spolu děláme, mě převyšuje. Převyšuje i jeho.

A i když je mi dvacet dva, vím, že dostat Matta zpátky do Bílého domu, bude největší věc, jakou jsem kdy udělala.

„Až na to, že… C je pro kampaň (angl. campaign).Nemůžeme udělat něco tak bláznivého,“ řeknu, snažím si vymýt mozek, abych to tak moc nechtěla.

Něžně se usměje. „Kdyby ses mě teď zeptala, tak C znamená Charlotte v mém objetí.“

Šokovaná a bez dechu jeho otevřeností, se otočím a slepě se dívám na nápisy svobody na stěnách kolem mě – že všichni bychom měli být svobodní. A přesto jsem si ještě nikdy víc neuvědomovala, že nemám svobodu v tom, zamilovat se do tohohle muže.

„Nic z toho nebude,“ řeknu.

Matt položí svoji ruku na mou, zastaví se a odtáhne ji, když kolem nás projde skupinka puberťáků. Stiskne zuby k sobě a zůstane ticho, ale naštěstí se naším směrem nepodívají.

Odsunu se – centimetr od něj – pak se k němu zpátky otočím a přimhouřím oči, když začnu přemýšlet, kolik žen zaujalo jeho pozornost. A jak dlouho jeho pozornost vydrží. „Proč ses ještě vlastně neoženil?“

„Čekal jsem, až vyroste.“

Nahne se ke mně, aby zmenšil prostor mezi námi. Jeho oči tančí způsobem, z kterého mi srdce buší jako splašené.

„No,“ hledám nějakou odpověď, „hádám, že to je důvod, proč jsi playboy – celou dobu jsi trénoval, aby si tvoje eventuální dětská nevěsta mohla užít tvých zkušeností…“

„Ty si rozhodně užije.“ Přikývne s ďábelským úsměvem.

„Dobře,“ řeknu jakoby nic. Jako by můj žaludek nedělal kotouly a jako bych netiskla stehna k sobě.

Matt nadzvedne obočí. „Nevěříš mi?“

„Oh, nechci ukázku. Děkuju. Navíc, nemůžeš mít ženu jako jsem já.“

„Ženu?“ Zasměje se. „Kolik ti je? Osmnáct?“ Odtáhne se, dívá se mi do očí.

„Osmnáct na tvých padesát!“ Střelím zpátky.

Znovu se nakloní, dotýká se mě ramenem a škádlení v jeho očích se stane o něco nebezpečnější a vzrušující, o trošku víc vyzívající.

„Jednoho dne udělám věci, které budu muset. A bude moje. Zapamatuj si moje slova.“

„Už o tom ví?“ zeptám se tiše.

„Akorát jsem jí to řekl,“ řekne.

Hlas má těžký a nízký, ale v očích mu stále pohrává úsměv.

„Možná… možná už je tvoje?“

„Ano?“

„Jen trošku,“ řeknu, zvednu ruku a dám od sebe palec s ukazováčkem asi centimetr od sebe. Podívá se na moje prsty a pak na mě.

„Nejsem muž, který se spokojí s málem.“ Usměje se.

„To je vše, co má.“

Zavrtí hlavou. „Zvládne to líp. Mnohem líp.“

Puberťáci se šourají ven a Matt a já jsme zase sami. Zajede mi rukou zezadu na krk v majetnickém gestu, pak se mi podívá do očí s takovou touhou, že se mi v břiše rozletí milion motýlků. Na rtech se mu začne pomalu objevovat úsměv. „Pojď ke mně, Charlotte,“ přikáže šeptem.

Trochu ztuhnu.

Řekl, že nechce nic udělat a teď mu vidím v očích celou zásobu něčeho.

Mattův úsměv povadne, chytí mě za zátylek a přitáhne mě blíž, pak si opře čelo o mé, dívá se mi do očí. „Budou se na mě snažit najít nějakou špínu. Cokoliv, co budou moct najít. Nechci, abys na tom seznamu byla. Zasloužíš si víc, než být tříminutová reportáž ve zprávách jen kvůli tomu, aby napadli mou osobu.“

„Nebojím se o sebe, pokud to nebude mít dopad na tebe,“ vydechnu.

„Jejich útoky zvládnu. Jen nechci, aby k nim využívali tebe,“ řekne přes stisknuté zuby.

Přejede mi palcem po spodním rtu.

Spontánně olíznu bříško jeho palce.

Na jeden moment, dlouhý asi jako úder srdce, se mu v očích objeví touha. Pak mi nesměle nadzvedne hlavu a zároveň se skloní, abychom měli oči ve stejné úrovni. Nejdřív se otře nosem o můj a znovu přejede palcem po mém rtu. Jemně na něj zatlačí, abych ústa otevřela. Zavřu oči. Každá myšlenka v mé hlavě se roztříští, když se skloní a dotkne se mých rtů svými.

Všechno zmizí.

Nejdřív mě líbá něžně a pak hluboce. Objevím se ve vesmíru plném zářivých hvězd a nekonečné noci, ztracená a bez tíže, zahřívá mě slunce, které nemůžu vidět. Jeho ústa jsou jako hladový vítr, úžasná černá díra, která mě vtahuje do sebe.

Jednou rukou mě drží za obličej, dělá s mým jazykem hříšné věci, dokud naše rty neodtrhne a jen se dívá.

Dívá se na moje rty, když sjede rukou pod moji sukni, kde se dotkne nahé kůže vnitřní strany stehna. Jedním prstem se dotkne spodního prádla a přejede po něm.

Skoro ho necítím, ale i tak se celá otřesu.

Zasténám, opíráme se tomu druhému o čelo a pak se dotkneme rty. Matt mi olízne spodní ret a pak mi vjede jazykem do pusy.

Opře se tváří o mou a přivoní si k mému krku. Znovu zasténá a políbí mě, divoce se mě dožaduje, aby se o vteřinu později odtáhl.

„Chceš mě mučit?“ vydechnu, jsem tak vzrušená, že se mi celé tělo třese.

Zrychleně dýchá, s každým nádechem se mu zvedá hruď. „Jestli tě mučím, pak to, co dělám sobě, nemá jméno.“

„Nejsi k mání, Matte.“ Podívám se na jeho obličej, který patří na obálku GQ. „Matt Hamilton. Nejsi k mání, jsi jako plakát, něco, na co se můžu dívat, ale ne čeho se můžu dotýkat.“

V očích se mu usadí něco temného, když se znovu nahne ke mně.

Nepřemýšlím, v hlavě mám prázdno, když přitiskne svá ústa k mým. Polibek jen s letmým dotykem jeho jazyka. Tak dokonalý, tak správný, že zapomenu, že je to špatné. Nadechnu se a on se nadechne se mnou.

Tentokrát vydechnu jeho jméno.

„Matte.“

Nemůže to fungovat. Nebude to fungovat. Skandál, jaký by to způsobilo, způsob, jakým by to zničilo všechno, na čem on – my – jsme tak tvrdě dřeli.

„Najdu způsob jak být s tebou o samotě. Chci s tebou trávit čas. Chci víc tebe,“ vydechne. Líbá mě na ušní lalůček, dech má teplý a ztrhaný, rukou mi stále přejíždí nahoru a dolů po stehně.

Znovu se lehce dotkne mých kalhotek – okamžitě ucítím, že jsem vlhčí.

„To se mi líbí,“ zasténám, když trochu přitlačí palcem.

Majetnicky se na mě podívá, sleduje, jak se mi zadrhne dech v krku a zasténám, když zatlačí silněji, a pak… vejde jiná skupina lidí dovnitř památníku.

Stiskne zuby k sobě, když pomalu odtáhne ruku. Nadechnu se, „Je tohle chyba?“

„Nebude.“ Hlas má pevný. V očích se mu blýská a vypadá odhodlaně, když zvedne hlavu, aby si prohlédl dav. „Pojďme,“ řekne tiše, vezme mě za loket a vede mě.

Do auta zamíříme v tichosti – ruku drží na mých zádech, když mě vede dozadu auta. Jeho dotek je spalující – připomíná mi chvíli, kdy jeho ruka byla někde, kde být neměla.

Matt

Odvedu Charlotte do auta a Wilson po mně hodí pohledem přes zpětné zrcátko, když se usadíme. Podívám se na něj pohledem, kterým říká, aby mě toho ušetřil.

Zavřu přepážku mezi námi, můj pohled padne na Charlotte.

Sedí tiše a já nemůžu setřást pocit jejích rtů na mých. Srdce mi buší do hrudního koše, tělo mě bolí touhou. Ten pocit vlhkého místa mezi jejíma nohama mám vtlačený do prstů.

Možná vynikám v tom, že mám vše pod kontrolou a možná ji trochu víc chráním, ale jsem muž. Mám instinkty; mám potřeby. A tyhle potřeby s každým dnem, kdy se na ni dívám, každou noc, kdy na ni myslím, rostou. I teď ji kruci potřebuju. Chci znovu ochutnat její ústa. Chci ochutnat každý centimetr jejího těla, dokud se oba nebudeme topit v rozkoši a pak to chci udělat všechno znovu.

Prohlížím si její krásný profil a bože, je tak nádherná.

„Měli bychom zapomenout na to, co se stalo?“ zeptá se a podívá se mi do očí.

Usměju se a zavrtím hlavou.

„Ne,“ řeknu pevně.

Natáhnu se a něžně jí stisknu zátylek, přitáhnu si ji k sobě. Nemůžu odolat touze dotknout se jí.

Když ucítím, že se uvolní, propojím svůj jazyk s jejím a druhou rukou jí přejíždím po boku nahoru a dolů, přitáhnu si ji k sobě, že je ke mně prsy přitisknutá a jediné, co nás dělí, jsou vrstvy oblečení na nás.

Je celá měkká a bože, voní stejně krásně, jako chutná.

Zasténám při pomyšlení, jak leží pode mnou. Když se napětí mezi námi začne stupňovat, chytím jedno její prso do ruky a přejíždím jí palcem přes vystouplou bradavku. Dýcháme hlasitě a já jí líbám na rty, pak kůži na jejím krku a bradě. Líbám ji na ucho, když se zachvěje a vypadá, že se zblázní touhou.

Oba se nekontrolujeme, je to cítit z naléhavosti našich polibků, našich pohybů, našich potřeb.

Zajedu rukou pod její sukni a odhrnu jí kalhotky na stranu, zajedu prostředníčkem k jejímu otvoru. Napne se a zaryje mi prsty do kůže na rameni, vydechne mi do pusy.

„Chci tě,“ řeknu jí, zajedu jazykem hlouběji do jejích úst, když vytáhnu prst a zase ho zasunu zpátky, cítím, jak se chvěje rozkoší. „Chci, aby ses svíjela rozkoší jako teď,“ slíbím jí.

Odtáhnu se a podívám se na ni, Charlotte se přerývavě nadechne, když jí přejedu prsty mezi nohama. Je tak vlhká.

Usměju se a palcem druhé ruky jí přejedu po spodním rty.

Zasténám, když se jí zadrhne dech, když kolem mě sevře svaly, když do ní naposledy proniknu.

Hraju si s ohněm a je mi to jedno.

Tahle holka se mnou dělá věci už jen tím, jak jí voní vlasy nebo jak se teď pohybuje, když v ní hýbu prstem. Nikdy jsem nechtěl ženu tak moc, jako chci ji. Když auto zastaví, vezmu její obličej do rukou, opřu se o její čelo, zadívám se jí do očí. „Najdu nám čas. Teď se jen držme hry.“

Na rtech se jí objeví úsměv, pak vystoupí z auta a zamíří ke své budově. Zapnu mikrofon.

„Počkej, dokud nebude bezpečně doma,“ řeknu Wilsonovi. „A ani to neříkej.“

„Neřekl jsem ani prd,“ řekne.

Zasměju se sám pro sebe a podívám se za její vzdalující se postavou. Krev mi vře v žilách, když ji sleduju mizet. Strčím si prst do pusy, nasaju její sladkou chuť a zavřu oči. Opřu si hlavu o opěrku a dívám se na střechu auta, těžce vydechnu, když skloním ruku.

Držet se hry, řekl jsem. Ačkoliv ona i já víme, že hrajeme zcela jinou hru.

Když dorazím do svého bytu, můj nejlepší kamarád z vysoké Beckett stojí u dveří. Má na sobě džíny a rolák se svetrem uvázaným kolem krku.

„Ale ahoj, Romeo,“ pozdraví mě.

Zamračím se na něj, otevřu dveře a pustím ho dovnitř. Hodím klíče a peněženku na stolek.

„Špatná nálada? Hádám, že za to může ta rudovláska,“ řekne Beckett.

„Cože?“ Otočím se k němu čelem. Becketta zjevně překvapí, jak rychle jsem na jeho škádlení skočil… nikdy se totiž nechytnu.

„Je to ve všech novinách. Vzal jsi ji na nákup bot. Zdvořilé,“ vysvětlí Beckett.

Co to…

Přejdu přes obývací pokoj, zapnu televizi a hned uvidím titulek.

Matt Hamilton nakupoval se záhadnou zrzkou…

„Ježíši.“ Hodím ovladač na stranu, přitisknu si polštář na hlavu. Pak zajdu pro pivo a jedno podám Beckettovi, když se posadím na sedačku. „Kvůli té holce přijdu o rozum.“ Přejedu si rukou přes obličej, zuby mám pevně stisknuté k sobě.

„Co se děje?“

„Je v mé kampani. Dcera senátora Wellse.“

Povzdechne si. „Matte, sakra, chlape, musíš být opatrný.“

„Doprdele, já vím. Myslíš, že jsem blbej?“ Poškrábu se na bradě, snažím se povolit čelist. Pak se napiju piva a nechám hlavu padnou na opěrku sedačky. „Vidím ji všude. S tím napětím ohledně voleb a to, že ji každej den vidím, zblázním se.“ Zavrtím hlavou.

Nemyslel jsem – a nezáleželo na tom. Nezáleželo na ničem, jen na ukojení té divoké žízně. Zbavit se toho zasraného pocitu svázaných rukou. Ukojit hlad po jejím dotyku.

Nejenom, že tu holku chci. Užívám si být s ní.

Mám pocit, že způsobem, jakým jsem vyrůstal, se na mě kladly tisíce očekávání, jedno na druhé. Když vás lidé neustále staví na piedestal, může vás to od všech oddělit.

Přiroste to k vám, být neustále lepším mužem, vždycky dostát Hamiltonovu jménu.

Všichni vždycky chtěli, abych byl lepší, než jsem. Ochraňoval a následoval odkaz mého otce a rodinného jména.

S ní mám pocit, jako že mě chce jen kvůli tomu, kdo jsem, nic víc. Těch pár chvilek, které jsme spolu měli, během těch jsem se v ní stačil ztratit. Být s ní skutečným já. Ona je jediná žena, u které jsem si byl jistý, že by neodešla z mé postele a nezamířila hned do tisku. Jediná žena, se kterou jsem sám sebou, žádné pochyby.

Ale také vím, že by možná byl problém s veřejností. Jsou ke mně shovívaví s každým prohřeškem, pomluvou nebo skutečností. Ale nemůžu odhadnout, jestli by takoví byli i kdyby vyšla pravda s ní najevo.

„Jo. Musím být víc opatrný.“ Podívám se na Becketta, tíží mě tuna frustrace.

Pokojem se ozve známé trojité zaklepání od Wilsona, než otevře dveře. Vím, co chce říct. Venku je nejspíš tisk. A chtějí vyjádření.

„Jsou všichni venku?“ Ví moc dobře, kdo oni jsou.

„Jo.“

Postavím se. „Jdeme, Beckette – dejme jim něco, čím je udržíme daleko od dveří.“

„Jak to můžeš vydržet, chlape? Vyjadřovat se ke všemu, když něco uděláš?“ Zavrčí.

„Zvykneš si.“