BP - 10. kapitola

Překlad: Clarissa

3 roky

51 týdnů

6 dní

Yvette není ohromená mou novou dietou.

„Ty jíš … Doritos se zmrzlinou?“ ptá se.

„Moje mysl je silná, ale moje tělo slabé,“ mumlám přes plnou lžíci.

„No, aspoň jíš něco,“ vyhodí ruce nahoru. „Co se stalo s tou Isis, která dokázala spořádat celou velkou pizzu úplně sama?“

„Přestalo ji to bavit,“ říkám. Yvette se dívá náležitě pohoršeně. „Jezení! Ne pizza. Bože ne. Jediné lidi, které přestane bavit pizza, jsou v jejich jádru zlí. Nebo Italové.“

„Jak je na tom tvoje válečný zraněný?“ padne Yvette na její postel. Vytáhnu si svůj rukáv nahoru a s pokrčením ramen zkontroluju krví potřísněný obvaz na svém zápěstí.

„Sestra mi dala antibiotika, která chutnají jako vajgl, a musím každý druhý den na převaz, ale zatím je to snadný jako procházka po parku. Pokud by byl zmíněný park pokrytý infikovanými zombie a nášlapnými minami. Kieran dostal tu nejhorší část – naražený nos bolí jako svině.“

„Jo, ale rychleji se zahojí. Bolí to jenom chviličku.“

„Oh jo? Jak to víš?“

„Porvala jsem se s jednou holkou,“ říká hrdě. „Na koncertě.“

„Na jakém koncertě?“

„Opravdu na tom záleží? Myslím, že sis nevšimla té pointy, ta pointa je v tom, že jsem taky měla naraženej nos.“ Zírám na ni, dokud nezavrčí a nezamumlá; „Taylor Swift.“

„Tys byla na koncertě Taylor Swift?“ pištím.

„Vzala jsem tam svojí malou ségru!“ ječí obranně.

„Proč to tady zní jako v ptačí kleci?“ šklebí se Diana, když vchází dovnitř.

„Di, ona si ze mě utahuje,“ kňučí Yvette. Zdvořile ji odmávnu.

„Pokud by ses se mnou sešla v té pizzérii, jak jsem tě žádala,“ odfrkne Diana. „Nebyla bys tady, a nikdo by si z tebe neutahoval.“

Yvette vzdychne a vyvalí se z její postele, hledajíc ve skříni její sako, aby si ho oblékla. Diana sedí vedle mě na posteli, je samý úsměv.

„Čauky.“

„Nekoukej se na mě ošklivě.“ Šeptám, házejíc si další promočené Doritos do mé pusy. Ona se směje, a uhlazuje si její načechranou halenku, která dělá její působivé poprsí ještě více skákajícím.

„A co budeš dělat v tenhle nádherný páteční večer?“

„Jíst. Spát. Obětovat kozu Mantorokovi, Bohu mrtvol.“

Pohlédne na hromadu sáčků s falešnou krví na mém stole a zvedne obočí. „Jasněěě!“

„Ty jsou na sociologický experiment!“ hájím se. „Jmenuje se to 'Podívej, kolik lidí ode mě uteče, když na ně stříkám falešnou krev.' Předpověď: Hodně.“

„Dobře, ale … jen ať nedostaneš od někoho pěstí, jasný? Mít každý víkend nové zranění je u tebe jakousi novinkou a ráda bych, abys s tím laskavě navždy přestala.“

„Nápodobně.“

Yvette vytáhne její o několik čísel větší vojenskou bundu, Diana a já tleskáme. Obě jsou pryč dřív, než stačím mrknout, Yvette vykřikujíc něco o feferonkách a jalapeňos. Můj žaludek udělá nesouhlasný zvuk, a já odložím kýblík se zmrzlinou stranou a vyndám svůj laptop. Jdu na Skype, hledajíc Kaylinu fotku, ale ona je offline, ta malá šedá nečinná tečka se mi posmívá.

Je milé, že má Diana obavy. Je to jen pár měsíců, ale ona a Yvette se o mě starají, jako kdyby mě znaly už roky. Někdy se díky tomu cítím líp, ale právě teď se kvůli tomu jenom cítím hůř. A proto mi Kayla chybí víc. Nedostala jsem se k tomu, abych jí řekla, co se stalo ten večer před The Back Door, ale část mě to nechtěla. Část mě váhá, jestli jí mám vyžvanit všechno, jak to obvykle dělám. Co si bude myslet o tom, že jsem si vzala molly? Neřekla jsem to ani Dianě nebo Yvette. Neřekla jsem to nikomu. Bude zklamaná? Bude mě nenávidět? Já jsem stále sama sebou zklamaná, že jsem si ji vzala. A nebude ráda, až uslyší o Jackovi, a jak jsme si teď prakticky cizí. A jsem si zcela jistá, že nenávidí moje historky z večírků bratrstva, na kterých jsem se líbala s každým volem, který dobře vypadal. Ona by to nepochopila. Jenom bych ji zklamala. Můj život není vzrušující a romantický jako její.

A je to tu znovu. Žárlivost. Polykám to celé a snažím se to přeměnit do toho, co to přesně je – důvěrná informace.

Vstanu a protáhnu se, lehce přejíždějíc přes obvaz na mojí ruce. Jack se mě tam dotkl, a je hloupý na to myslet, ale někdy v klidných chvílích se dotknu toho samého místa a přeju si, aby to bylo jinak. Ale dnešní večer není večerem pro sebelítost. Natáhnu si šortky a volné tričko, a do tašky přes rameno dám balíčky s falešnou krví, nějakou gumu, kleště a kreditku.

Dnešní noc je nocí odplaty.

Připouštím, jak kráčím skrz západem slunce pokrytý kampus se šťastnými páry lepícími se jeden na druhého a vzrušenými, vyparáděnými holkami na jejich cestě na mejdany, že mám divný pocit, že bych tohle zřejmě neměla dělat. Ignoruju ten nesmysl – samozřejmě, že bych to měla udělat. Dělat pravděpodobně nelegální věci, za které bych mohla vyletět, jako například vloupat se do kanceláře profesora Summerse a zanechat mu zprávu, bude sakramentsky zábavnější než sedět na další párty bratrstva, čekajíc až umřu lomeno posilujíc svou pověst děvky. Lidí zírají. Ale na druhou stranu, lidi pořád zírají. Já se usměju a zamávám.

Udělala jsem si svůj nezávislý průzkum profesora Summerse – vyptávajíc se po mejdanech, nebylo zrovna těžké najít holky, které on předtím obtěžoval. Dělal to tiše; upouštějíc na zem fixy na tabuli, přicházejíc za nimi po přednášce a přišpendlujíc je na tabuli, požadujíc po nich, abych přišly o sobotách a nabízejíc Áčka (=jedničky) za vyhonění. On je stoprocentní špína. A to nejhorší na tom? Že nevypadá jako špína. Je skoro roztomilý – hnědé vlasy, tenká bradka, modré oči. Ale ti nejhorší lidi zřídka kdy vypadají jako nejhorší lidi. Toho jsem si všimla už u Avery.

Kancelář profesora Summerse je ve Fowlerově budově, což je zhruba tak ironické jako, že se můžeme v pátek večer dostat do Midwesternského univerzitního města. Fowlerova budova zavírá v sedm, ale zvládnu tam proklouznout v 6:50 a schovat se na záchodech. Uklizečka prochází kolem, kontrolujíc kabinky, a když mě požádá, abych odešla, já zaskuhrám a vyprázdním pytlík krve do záchodu. To udělá uspokojivý žbluňkavý zvuk, a ona vzdychne a řekne mi, abych odešla, jakmile budu moct.

Vítězně písknu, když se přesune s jejím uklízecím vozíkem dál po chodbě. Všechno si zabalím a spláchnu důkazy, než po špičkách vyjdu ven ze záchodů. Projdu kolem Fergusonovy kanceláře, pak kolem Vacroixovy, a jak zahnu za roh -

Skoro se ze zvonění svého mobilu podělám strachy.

„Málem jsem se strachy podělala!“ zvednu to.

„Kde seš?“ ptá se Kieran na druhém konci, zřetelné tlumené dunění basů v pozadí. „Říkalas, že dneska dorazíš do Ró Alfa Alfy, ale nemůžu tě najít.“

„Aktuálně jsem zadaná někde jinde. Mínus prsten. A rozlučka se svobodou.“

Kieran je ticho, pak jeho hlas klesne. „Isis, neděláš to, co si myslím, že děláš.“

„Nedělám, neměj strach!“ pípnu.

On vzdychne. „Děláš. Rozhodně děláš. Chytí tě a vyhodí. Prostě zapomeň na Summerse a přijď na párty!“

Zkontroluju čas na svém telefonu. „Můj Bože, to už je čas? Hodina mlčení? Musím jít, sbohem sladký princi atlete.“

„Isis-!“

Zavěsím, a proklouznu chodbou s grácií naolejovaného chřestýše. Summersova kancelář je ta poslední vpravo, přikrčím se a okamžitě začnu posuzovat svého nepřítele. Trvalo mi tři minuty namáhavého vrtání v zámku, abych zjistila, že tyhle zámky jsou mnohem, mnohem pevnější než jakékoliv, které jsem rozbila během střední školy. V žádném případě jsem se nemohla dostat dovnitř.

Tady by většina lidí držela ve svých rukou obrovskou ceduli GAME OVER.

Díkybohu, že Isis Blakeová není většina lidí.

Vytáhla jsem ze své tašky tolik balíčků s krví, kolik jsem dokázala, a začala jsem s výzdobou. Jsem v půli cesty, když na mě uklizečka volá na ty stejné záchody. Srdce mi poskakuje v krku jako králík a já vytlačím posledních pár slov tak rychle, jak dokážu. Slyším její kroky zahnout za roh, právě když cpu všechno do své tašky a proklouznu za opačný roh.

Ona se rychle podívá, její zrak je zřejmě špatný, ale z toho úhlu nemůže vidět tu zeď, kterou jsem pošpinila – rovnoběžnou k oknům. Vzdychne a trmácí se zpátky tím směrem, odkud přišla, a já dupnu na plyn a doběhnu k hlavním dveřím dřív než ona, berouc schody po dvou, když chladný vzduch soumraku ovane můj vítězný obličej.

Pokud to uvidí, uklidí to a bude všechno to báječné dobrodružství k ničemu. Ale pokud to přejde, pak zítra -

Dusím se smíchy a znovu vidím sebe jako tu nejlepší ve všem na světě. Ten pocit je tak povědomý, tak fascinující, že všechno, na co můžu myslet, je tohle – jenom tohle. Jenom moje vítězství, že mě málem chytili, na tu odplatu, kterou ten perverzní hnusák Summers dostane, pokud někdo další než on uvidí, co jsem udělala. Možná to není důkaz a možná to nikoho plně nepřesvědčí, ale v jejich myslích budou vzrůstat pochybnosti, a pochybnosti jsou nejzákeřnější věci, které existují.

Dneska večer nepotřebuju žádné mejdany k tomu, abych se udržela od zející propasti tiché bolesti. Dneska jsem opilá ze své vlastní značky drogy – čistě nedospělé, hloupé, bezohledné. Umyju si falešnou krev z mých rukou a zamířím do kanceláře sestry na výměnu obvazu, smějíc se pod vousy.

Jsem blázen a ještě víc blázním a nevím, jak to zastavit.

Nevím, jak zastavit tuhle příšernou temnotu, aby mě nepohltila zaživa, a nikdo na světě mi nepomůže.

Jsem sama.

Dnes večer nepotřebuju žádné mejdany, ale stejně jdu na Ró Alfa párty, protože se to stalo zvykem. Protože jsem teď tím, kým jsem vždycky byla. Kým jsem bývala. Protože kdysi dávno jsem byla blbá čtrnáctka, která pila a kouřila, a hádala se s těmi nejlepšími z nich v zoufalé snaze vypadat v pohodě, a tenkrát bych udělala cokoliv, abych vypadala v pohodě, protože když jste tlustí, lidi vidí jenom to, jak jste tlustí a zapomenou, že jste člověk s pocity, ale když jste tlustí a zábavní, jste v pohodě víc než vůbec a nechávajíc je, dělat si srandu z toho jak jste tlustí (velryba, tlouštík, vepřík), vás dělá víc v pohodě, než vůbec.

Prohledávám obličeje na párty, hubené a opálené s třpytivým make-upem a dobrým vzhledem, a vím, že oni by na mě první volali tlouštíku, kdybych byla mé staré já. Teď se na mě usmívají, Heather, Livy a Tessa se na mě teď usmívají, ale to by se rychle změnilo, rychle by se staly průměrnými a ošklivými, kdybych byla mé staré já. Ony mě nemají rádi pro to, kdo jsem – ony nejsou Kayla nebo Wren, ale já se snažím, snažím se, aby zapadly do mezery, kterou za sebou nechali a nenávidím se, nenávidím, že mě oni nechali za sebou -

nenávidím je. Nenávidím tady každého a to je ani neznám.

Kieran přichází ke mně, cola s rumem v jeho ruce. Jeho zamračení je zřetelné, ale já se usmívám a beru si tu kolu s nacvičeným půvabem alkoholové markýzy.

„Nekoukej se na mě takhle, Kire,“ vzdychnu. „Víš, kolika profesorským volům jako je on projdou takové sračky? Chci říct, on by dostal, co by si zasloužil. Já ten proces jen trochu uspíšila.“

„Tys dala cihlu na plynový pedál,“ opravuje mě.

„Dala jsem cihlu na plynový pedál,“ vesele souhlasím a usrknu koly. „Bůh chraň Ameriku.“

Kieran čeká na přestávku v hudbě, než promluví. „Moje ségra dělávala bláznivý kousky jako ty.“

„Dělávala?“

„Teď je v psychiatrické léčebně.“

„Hrozný místo,“ říkám. „Opravdu zoufalý. Měl bys ji dostat ven.“

Zírá na mě a já pokrčím rameny.

„No, pokud ne ty, tak já ano.“

„Nemusíš všechny zachraňovat, Isis.“

Jeho slova mě podrazí, moje myšlenky smykem zabrzdí.

„Já nikoho nezachraňuju,“ říkám opatrně. Kieran vrtí hlavou.

„Snažíš se. Snažíš se zastavit všechny tyhle nespravedlnosti, a zachránit od nich lidi. Ale nikdy se nesnažíš zachránit sama sebe.“

Jsem zticha. Kieran přejede jeho rukou dolů po mé, a stiskne ji.

„Na co čekáš?“

Podívám se dolů na naše propletené ruce a zašeptám. „Na někoho jiného, kdo to udělá, myslím.“

Kieran se nakloní a políbí mě, chutná jako tequila s limetkou a solí, a na chvilku nejsou jeho rty jeho, jsou Jackovo, a nejsme v domě dívčího spolku, jsme u Avery, je tam méně třpytek, podpatků a zkušeností, stejně tak chlastu a nadávání, sedmnáct není takový rozdíl od osmnácti, a tenhle polibek odsouvá tu temnotu, umožňujíc jí zmizet zpátky pod skály, ale pak otevřu své oči a vidím Kieranovy zelené a couvnu pryč. Musím mu to říct. Nemůžu ho takhle využívat, ale využívám, protože být s ním je lepší, než být sama, a já jsem zbabělec. Vypadá vystrašeně, ale než jeden z nás může prolomit to trapné ticho, přiběhne Heather a popadne mě za ruku.

„Tady seš! Všude jsem tě hledala! Pojď, chci ti něco ukázat.“

Jdu za ní, dívajíc se naposledy zpátky na Kierana. S porozuhodnou silou mě vede nahoru po schodech a k pokoji.

„Uh,“ nabízím výmluvně. „Co je tam?“

„Oh ne, musíš prostě počkat vevnitř, než pro to dojdu,“ škytne. „Ale slibuju ti, že se ti to bude líbit!“

„Nejsou to drogy, že ne? Protože, upřímně řečeno, jsem extrémně proti drogám.“

Zahučí jejími rty. „Tss, ne! Jako bych měla drogy. Prostě jdi dovnitř! Budu hned zpátky a pak ti to ukážu.“

Moje zvědavost válčí s mojí opatrností na celou půl-vteřinu, a pak vejdu dovnitř.

Bezejmenný sedí na posteli, usmívající se.

Zacouvám ke dveřím, ale zavřou se mi za zadkem, klapající s jistým zvukem venkovního zámku. Rachotím s klikou, zoufale za ni tahajíc.

„Ne,“ šeptám. „Ne ne ne ne ne ne. Heather! Heather, pusť mě ven!“

Žádná odpověď, s výjimkou jediného pronikavého chichotání, který mizí. Praštím do dveří svou pěstí.

„HEATHER! Pusť mě, kurva, VEN!“

„Uklidni se,“ chechtá se Bezejmenný. „Nebudu nic dělat.“

Můj pohled se míhá široce kolem a já popadnu pilníček na nehty z dívčiny komody, svírajíc ho jako nůž. On se jen víc směje.

„Oh, ty blbá, malá holko. Zapomněl jsem, jak jsi zábavná.“

Upevním svůj stisk a couvám ke dveřím tak daleko, jak to jde. Krátce pomyslím na to, že zhasnu světlo, abych ho vyděsila, ale má na nočním stolku rozsvícenou lampičku.

„Co chceš?“ zasyčím.

Bezejmenný na mě zírá, přemýšlejíc, a konečně pleskne rukama, pomalu mi tleskajíc. Každé tlesknutí je jako kulka, která proniká do rostoucího hysterického napětí v mé hrudi.

„Gratuluju ti k tomu, žes přijala takovou nebezpečnou osobu za nepřítele.“

Zúžím svůj pohled. „Jacka?“

„Jacka,“ potvrzuje. „Jsem si jistej, žes skoro před pěti měsíci dostala můj email, s obrázkem jeho ruky na té baseballové pálce. Mám to z videa, víš?“

„Já vím.“

„Ty to víš?“ škubne obočím.

„Vím, že seš hacker. Vím, žes to video ukradl od federálů.“

On se směje. „Ukradl? Nebuď blbá. Ani jsem se nemusel nabourávat do federální úschovny. Dali mi to. Tedy, ne mně, ale nějakým mým kámošům. Pracujeme spolu, vidíš, jako nezavislí digitální konzultanti. Federálové nás kontakovali, a dali nám to video. Chtěli, abysme zlepšili kvalitu toho videa jak nejlíp dokážeme, aby oni mohli přesně určit, co se stalo.“

Těžce polknu. Bezejmenný se směje.

„A to jsem udělali. Ale nikdy jsme jim to nevrátili. Zatím ne. Chtěl jsem, abys byla ty ta první, kdo to uvidí, v celé té rozšířené slávě.“

„Proč?“

„Chtěl jsem, abys přesně viděla, s kým jsi jednala,“ říká Bezejmenný plynule. „Jack není milý hoch. Je dobře, že vy dva už spolu nemluvíte, jinak bys mohla přijít k úrazu.“

Morbidní, tmavý oheň vzplane v mých plicích. On mi ublížil. Ne Jack. Bezejmenný se samolibě šklebí na mé bezmocné mlčení, pak mi hodí tablet s tlačítkem PLAY uprostřed. Můj prst se chvěje, váhající.

„No, jen do toho,“ naléhá Bezejmenný, usmívajíc se ještě víc.

Po měsících bezesného uvažování, nesnesitelných narážek a polopravd jsem měla celý ten příběh pod svým ukazováčkem.

Mačkám PLAY.

Nastávají dvě vteřiny tmy, a potom přichází zvuk šustění listů. Datum ve spodním rohu ukazuje 21:45:01, takže je zhruba devět hodin večer, a 8/15/2007. Spočítám si to – Jackovi bylo 13.

„Sundej tu zasranou krytku!“ syčí hlas, který může patřit jedině Avery. „Bože, kvůli tomu, abys byl takovej velkej Nerd, seš takovej idiot.“

Pak je tam tlumené reptání, které okamžitě poznám jako Wrena, mladší Wren s vyšším hlasem, ale je to určitě Wren. Krytka kamery zmizí, odhalujíc listnatou zem a vysoké stromy, které jsou tak povědomé. Avery, mladá Avery ještě bez křivek, má na sobě top bez ramínek, bílou sukni a sandály z plastu, vypadajíc panovačně a spratkovitě jako vždycky. Popadne kameru a nafoukne se.

„Drž to takhle,“ ukáže na Wrena. On je tak hubený a malý, jeho brýle prakticky pohlcují jeho úplně vystrašený, nevinný obličej. Jeho tváře jsou pořád zakulacené dětským tukem. Má na sobě kapsáčové kraťasy a proužkované tričko, které mu zřejmě vybrala jeho máma, a velké hodinky dvojnásobně velké než jeho drobné zápěstí.

„Nevím, jestli je tohle tak dobrý nápad,“ šeptá. Avery přiblíží jeho obličej.

„Pokud to vzdáš, tak všem ve škole řeknu, že tvoje máma podvádí tvýho tátu. Takže zůstaneš tady, a budeš dělat kameramana, pokud víš, co je pro tebe dobrý.“

Wren ještě víc zbledne. Slunce skrz stromy zapadá, západ slunce právě začíná. Kamera se soustředí na Wrenův obličej, pak zčerná. Znovu to naskočí, ukazujíc nový časový údaj; 22:07:15, takže deset v noci. Je víc tma, slunce je dávno pryč, a Avery nadává.

„Do hajzlu. Co jim trvá tak dlouho?“

„Má tahle věc s … světlo?“ ptá se Wren nesměle. Avery protáčí oči, ale můžete to sotva vidět.

„Jasně, protože budeme tajně natáčet s obrovským světlem na kameře.“

„Tak jak -“

Je tam strkání kamery, a najednou je všechno v nočním vidění – zelené a odstíny černé a šedé. Averyny zorničky jsou bílé, strašidelně zářící, když předává kameru zpátky.

„Jenom zůstaň zaměřený na ni, jasný?“

Kamera se třese, jak je Wrenova ruka nestálá. „Avery, já nechci. Já už tohle nechci dělat -“

„Pšš!“ syčí Avery, lehajíc si na zem a stahujíc ho dolů s ní. „Tady je. Jenom filmuj.“

Můj dech se zadrhne. Wren přibližuje pohled na bledou postavu prodírajíc se stromy v lese.

Sophia.

Třináctiletá Sophia.

Její vlasy jsou krátké, ale ve stejné barvě měsíčního svitu. Drží svítilnu. Je hubená, ale mnohem baculatější, než když jsem ji znala – její tváře jsou robustní a zakulacené a její nedospělé křivky jsou nápadné. Ruměnec pokryje její tvář a poskočí. Poskočí! Ani jednou jsem neviděla jít Sophii rychleji než vzdušnou, neuspěchanou chůzí. Má na sobě letní šaty, květované a nařasené kolem jejích lýtek. Rozhlíží se kolem, volajíc.

„Jacku? Jacku, kde jsi? No tak, děsíš mě.“

„J-Jack tady doopravdy není, že ne?“ šeptá Wren.

„Jasně, že ne, idiote,“ posmívá se Avery. „Prostě jsem zfalšovala vzkaz od něj a dala ho do její kabelky. Oni jsou tááááák zamilovaný, že bude věřit všemu.“

Kamera se zaměří na Sophii, nyní vypadající velmi vystrašeně. Je to děsivé a zároveň srdcervoucí, vidět ji živou na kameře, a tak šťastnou. Tak jinou.

Paprsek její svítilny se odráží do okolí, přistávajíc ve křoví, kde se skrývají Avery a Wren. Krčí se níž, a paprsek přejíždí, když Sopia udělá pomalou otáčku. Zamrzne, a pak začne couvat.

„K-Kdo jste?“

Paprsek osvětluje chlapa s plnovousem ve středním věku s krutým úšklebkem. Má na sobě montérky a mastný hard čouhá z jeho kapsy.

„Oni ji jenom vystraší, že?“ šeptá Wren zoufale Avery. Avery neříká nic, její pozornost uchvácená na Sophii. „Že, Av?“ tlačí na ni Wren.

Otočí kameru zpátky na Sophii, jeho ruka se strašně třese a kamera s ní. Další chlap vyjde ze stromů, a další. Je jich pět. Jeden z nich má baseballovou pálku, další má něco, co vypadá jako páčidlo. Ten v motérkách mluví k Sophii nízkým hlasem, když ona couvá do stromů, její tvář zkroucená vyděšením. Lze slyšet jen Sophiin vysoký, panický hlas.

„Nechte mě být! Moji přátelé jsou v domě! Pokud zařvu, zavolají policii!“

Tohle si vyslouží smích od toho chlapa, a rozšíří se na další chlapy, až to připomíná kruh chraplavých hyen. Ona je tak bezbranná, třesu se nutností natáhnout se dovnitř a vytáhnout ji ven, vtáhnout ji do bezpečí.

„Av!“ syčí Wren. „Odvolej je!“

Averyin úsměv se jen rozšíří. „Ještě ne. Ještě ji doopravdy nevystrašili.“

„Ale chystají se na to – oni jí nic neudělají, že ne?“

Avery se mračí. „Ne. Nařídila jsem jim, aby ji jenom … jenom vystrašili k smrti. Ale nic jí neudělají. Řekla jsem jim, že nemůžou.“

Wren přejde zpátky k těm chlapům, nyní tak blízko, že utvořili kruh kolem Sophie. Ona se snaží utéct, ale jeden z nich ji chytí a shodí jí k zemi uprostřed kruhu. Nastává další smích.

„Nechte ji být!“

Tenhle hlas je mladý, silný a vzteklý. Nikdy předtím jsem ho neslyšela takhle znít, ale v srdci vím, komu patří. Jack, hrdý a se zlatohnědými vlasy, přitáhne pozornost všech chlapů. Jeho modré oči nejsou ledové, místo toho hoří bílo-modrým ohněm. Pořád má na tvářích dětský tuk, ale zbytek něj je vysoký, vytáhlý; kluk-stávajíc se-příliš-rychle-takhle-vytáhlý. A je stejně tak nesnesitelně hezký. Ale není tím Ledovým princem, kterého znám teď – jeho výrazy překypují, jeho pocity jsou jasné a čitelné v každém jeho napnutém svalu a zaťatých pěstích. On je lev, malý král, vzteklý, spravedlivý a upřímný.

Dva z těch chlapů vystartují k Jackovi, ale on se přikrčí pod jejich sevřením a vybíhá pro Sophii. Jeden chlap se vrhne na Jacka, srazí je oba k zemi ve sprše borovicového jehličí a špíny.

„Jacku!“ křičí Sophie. Jack nadává, kope a mlátí pěstí a rozbíjí jako divoké zvíře, ale další dva chlapi ho chytí a zablokují mu ruce za jeho zády, nutíc ho klečet.

Jemná mlha se začne prodírat skrz stromy. Další chlap se otočí k Sophii, která křičí a kroutí se proti kmenu stromu, jako kdyby jí měl nějak ochránit.

„Nechte ji být!“ křičí Jack pronikavým křikem, který trhá moje srdce na roztřepené kousky.

„Vy zkurvený parchanti, vyberte si někoho, kdo se může bránit! Ne! Ne, Sophie! Sophie, utíkej!“

„N-Ne,“ Averyin hlas je jasný, i když Wren se zdá být paralyzován, zaměřujíc se výhradně na Sophii a Jacka. „Ne, není to tak, jak to mělo – nechte toho. Prostě toho nechte.“

Její šeptané příkazy nefungují. Chlapi se přibližují, a Sophia si dává hlavu do jejích dlaní.

„Pomoz mi, Jacku,“ brečí. Někteří z chlapů vrávorají, očividně jsou opilí, když uzavírají mezeru a začnou tahat za Sophiiny šaty. Dusím se žlučí, ale Jack reaguje rychleji – ten chlap, co ho drží vykřikne a padne k zemi, a Jack vyskočí, popadajíc hliníkovou baseballovou pálku, kterou ten chlap upustil a mlátí s ní toho chlapa, znovu a znovu a znovu. Avery nadává, a dokonce vystresovaný Wren sebou cukne. Dva chlapi se vrhnou po Jackovi, ale on proklouzne mezi jejich svalnatými pažemi a ožene se pálkou po jejich hlavách, skrz stromy se ozve dutá, odporná rána, když kov narazí do kosti. Čtvrtý chlap šmátrá po něčem v jeho bundě, možná po zbrani, ale Jack se přikrčí za tím prvním chlapem, který se zvedá ze země, a kulka zasáhne jeho rameno, ta síla výstřelu ho srazí zpátky k zemi. Jack si bere chvíli, než vyskočí, ohánějíc se pálkou po krku toho střelce. A on se zhroutí jako hadrová panenka, zbraň padajíc do listí.

Po celou tu dobu se Jack šíleně šklebí, jeho pusa a tvář postříkané krví.

Pátý chlap, ten, který přišpendlil Sophii ke stromu, se jí zoufale snaží natáhnout kalhotky. Jack ho uhodí pálkou do jeho boku, a ten chlap se potácí do listí, sahajíc po zbrani. Ale Jack ho znovu uhodí, a Sophia křičí. Něco praská, a není to ta pálka, ten chlap zvedne ruce nahoru, a proti nočnímu vidění je to shluk zlomených kostí, rozdrceného masa a plandající kůže. Ten chlap se na to podívá, ztuhne, pak ho dostane bolest a začne naříkat, plazíc se pryč a prosíc.

„Prosím, chlape, my to tak nemysleli – my se nechystali -“

Chlap vstává a začne utíkat, Jack zvrátí jeho hlavu a směje se, a pak se vydá za ním. Mizejí do tmy, noční vidění je ztrácí z dohledu, ale to se nedá říct o vzlykající Sophii, která vrávorá na jejích nohách a snaží se natáhnout si zpátky její šaty. Hrozně se třese. Snaží se odejít, ale o něco zakopává, a nepadá daleko, ale kutálí se dolů z kopce a naráží do stromů prudkou silou, až dokud se nezastaví. Je tam ohromené ticho, minuty odtikávají, jak se Sophia kroutí a je tam čvachtající hluk a potom ona znehybní, její bílo-blond vlasy roztažené v borovicovém jehličí.

„No kurva,“ šeptá Avery. „Kurva-“

Ze tmy se vrací Jack a mnou projede mráz, jeho škleb zmizel a nahradil ho ještě děsivější výraz – ten, který velmi dobře znám.

Maska.

Má na sobě tu ledovou masku.

Ale trvá to jenom vteřinu, protože když zahlédne Sophii, udělá přidušený zvuk a utíká k ní, odhazujíc tu krví potřísněnou pálku a houpá ji v jeho náruči.

„Soph,“ šeptá. „Sophie, Sophie prosím -“

Vytáhne jeho ruku ven, lepkavou a mokrou od krve. Sophia se nehýbe. Poplácává jehličí kolem Sophiina těla a znovu se dusí, zvukem postřeleného divokého zvířete. Krev. Louže krve kolem její pánve, její květované šaty jsou tou krví nasáklé.

Je tam hluk, jak se Avery posouvá a její bota láme větvičku. Jackova hlava vyskočí nahoru, oči žhnoucí nepřirozenou bílou v tom nočním vidění, a popadne pálku, obličej zkroucený vztekem. Avery nadává a dává se do běhu, a jak Jack postupuje, Wrenovo ochrnutí se láme a upustí kameru, čočka sotva zachytí jeho boty, jak probliknou kolem. Jackovo velké boty projdou jen zlomek vteřiny potom.

„Zabiju vás!“ Ozývá se jeho křik. „Já vás, kurva, zabiju!“

Nepřestává křičet, zvuk mizí a vrací se zpět, jako kdyby chodil v kruhu. Ozývá se kovový hluk pálky, narážejíc do rozštípaného dřeva, a jeho křik je hluboký, silný, zuřivý a prolezlý bolestí, a přes něj Bezejmenný konečně promluví.

„Bude řvát ještě chvíli. A pak ta nahrávka končí.“

Displej tabletu zmodrá, pak zčerná. Moje ruce se chtějí klepat, ale já je uklidním. Bezejmenný se kouká, jak zareaguju.

„Takže?“ říkám. „Co jsem se z toho měla dozvědet?“

Bezejmenný škubne obočím. „Tys nebyla zděšená? Rozmlátil čtyři chlapy na kaši, a toho posledního zabil -“

„Ten poslední spadnul z útesu, protože byla tma,“ říkám plynule. „Jack ho nestrčil. On se zabil sám.“

„Nemusel by utíkat, pokud by ho Jack nepronásledoval,“ odpovídá Bezejmenný. „Neobhajuj ho. Zabil člověka a půjde za to do basy, jakmile vrátíme tuhle pásku federálům.“

„Nezabil, a stejně není žádné tělo,“ odseknu. „Nemůžeš nic dokázat.“

„Belina Hernandezová. Znáš ji, viď? Šlas ji navštívit.“

„Jak víš -“

„Bylo snadné se dostat do jejího žalostného počítače. Vede si v něm deník. Belina Hernandezová je žena toho chlapa, co spadnul z útesu, Jamese Hernandeze. Tvůj krvežíznivý mstitel platil jejímu dítěti podporu pod zástěrkou federálních fondů, protože cítí strašnou vinu. Jak myslíš, že to bude vypadat, až to porota zjistí? On je prakticky přesvědčený, že Jamese zabil, a to přesvědčí i porotu.“

„Chránil Sophii!“ vrčím.

„Ochrana je jedna věc. Ale bezduché násilí, to je něco jinýho. Tahle páska ukazuje rozdíl zcela jasně.“

Sevřu ten tablet a zvažuju klady a zápory hození ho do spalovny, ale Bezejmenný se směje.

„Vím, na co myslíš. Nezkoušej to. Mám spousty kopií na různých harddiscích. Jenom bys zničila naprosto skvělý tablet.“

Bezejmenný si stoupne, a já se uvnitř scvrknu, znovu si plně vědoma toho, že jsme v tomhle pokoji zamčení. Popadnu pilník na nehty, ale on se jen rozesměje hlasitěji.

„Chtěl jsem ti ukázat jenom toho, do kterého si myslíš, že jsi zamilovaná. On není já, to je jistý. Ale je horší než já. Je to vrah. A ublíží ti víc, než jsem to kdy udělal já.“   

Přikrčí se právě včas, když po jeho hlavě házím tablet, moje hruď zvedající se. Zaduní proti zdi, zanechávajíc škrábanec v růžové malbě.

„Naser si,“ vyplivnu. „Nikdo mi nikdy neublíží víc, než jsi to udělal ty.“

Dveře za mnou se najednou odemknou, a vykulený kluk s afrem vejde dovnitř.

„Oh, h-hm, do hajzlu. Pardon, spletl jsem si pokoj.“

Prudce se pohnu ke dveřím, ale Bezejmenný mě zavolá zpátky. „Bylo milé si s tebou promluvit, vepříku. Vím, že se ti to nelíbí, ale budeš muset udělat mnohem víc.“

„Proč?“ syknu. On se směje.

„Viděl jsem tě na záznamech z kamery, jaks počmárala Summersovu kancelář. Dokonce jsem si pro sebe udělal pár kopií. Zajímá mě, co si o tom bude myslet děkan.“

Utíkám tak rychle, jak dokážu, z toho pokoje, z toho domu. Když Bezejmenného hlas konečně v mé hlavě vybledne, zhroutím se na trávník a zvracím do trávy.