Mr.P - 11. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

11/ Dárek

Charlotte

Další den ráno se osprchuju, rychle obleču a zastavím se ve zverimexu, abych něco koupila. Nevím, proč chci vůbec něco koupit, ale moje máma byla vždycky ten typ ženy, která chtěla mít pro mého tátu vždycky nějaké malé překvapení. Nevím, jestli to je její způsob, jak poděkovat za něco hezké, co udělal, nebo jen za to, jak se díky němu cítila. Chci dát něco Mattovi, ale vím, že by to nebylo vhodné. Ale když mě popadne nutkání koupit něco Jackovi, rozhodnu se s tím nebojovat.

Když se dostanu do hlavní budovy kampaně a vystoupím z výtahu, uvidím v hale Matta. Mé tělo na jeho přítomnost okamžitě zareaguje: zrychlí se mi tep, ztuhnou mi bradavky a stáhnou se mi svaly mezi nohama.

Má na sobě tmavé džíny a měkce vypadající kašmírový svetr, který kontrastuje s jeho tmavými vlasy. Mluví s manažerem webu, když si mě všimne. Zastaví se v půlce věty a mé srdce se otřese, když se na mě usměje. Jeho pohled je vřelý a vidím v něm něco, co připomíná ochranářství.

Dál s tím chlapem mluví – vyzařuje sebevědomím, které k němu patří jako druhá kůže – a já zamířím ke svému stolu. Vydechnu a podívám se kolem stolu, abych věděla, co musím dneska zvládnout.

Všichni tady jsou chytří a nadšení do práce, většina z nich je i sebevědomá. A také mnohem zkušenější než já.

Vidím, jak bez námahy odpovídají na jeden telefonát za druhým, na jeden dopis za druhým, email po emailu. Je mi z těch věcí smutno. Zjistila jsem, že potřebuju krabičku kapesníčků nebo nějak zakrýt svou reakci, když ty dopisy čtu.

Ani po jednom celém dni nevím, jak tomu malému klukovi odpovědět na jeho dopis.

Pracovala jsem s ženami v nadaci mé matky, ale nikdy s nikým mladším osmnácti let. Je něco těžkého na tom, když má těžké období někdo mladý.

„Přečti si tenhle dopis,“ řeknu Markovi, který sedí u stolu jen několik metrů ode mě.

„O co jde?“

„Ráda bych se zeptala Matta, jestli by si neudělal čas na návštěvu-“

„Cože? V žádném případě. Tenhle týden dostal přes čtyři sta pozvánek. Nemá čas na všechno a všechny. Dostáváme tisíce dopisů jako je tenhle. Prostě na něj jen odpověz a jdi na další.“

Nespokojená s Markovou odpovědí přejdu zpátky ke svému stolu.

Opře se do křesla a chvíli se na mě dívá a jsem si jistá, že se snaží zachytit pohled na moje prsa, když se posadím. „O co jde? Je to jen jeden dopis z tisíce,“ zeptá se mě pak s protočením očí.

Zamávám dopisem ve vzduchu. „Na tomhle záleží.“

Odsunu dopisy na stole na stranu a ručně odepíšu.

Milá Kim,

Mattovi se tvůj dopis velmi líbil a rád by ti vyřídil hodně štěstí pro tvou nadcházející promoci. Prosím, přijmi tímhle dopisem gratulaci k tvému úspěchu od Matta a celého jeho týmu. Jsem ji jistá, že od tebe můžeme v budoucnu očekávat velké věci.

S přátelským pozdravem,

Charlotte Wells, asistentka kampaně

O pár hodin později nás Carlisle svolá na schůzku. Popadnu žlutý notes a vstanu, abych následovala své spolupracovníky do konferenční místnosti.

Matt sleduje každý můj krok, když vejdu do místnosti, zatímco se probírá nová strategie kampaně. Když všichni odejdou, svírá se mi žaludek, když zamířím ke svému stolu, vezmu koupený dárek a jdu do rohu budovy, kde má Matt kancelář.

Už sedí za stolem, když vejdu.

„Koupila jsem ti dárek.“

Opře se do židle a naše pohledy se setkají. A jen tím pohledem, jak se na mě dívá, se mi stáhne žaludek a začne mi pulzovat v rozkroku.

„Není pro tebe, ale pro Jacka,“ vysvětlím.

Zírá na krabičku s obojkem a železným přívěskem a jednou rukou ho zvedne. „Obojek proti blechám.“ Jedním prstem zaklepe na přívěsek proti blechám. „Vtipné.“

Stisknu rty k sobě, abych se nerozesmála.

„Jak se dnes máš?“ odsune obojek na stranu stolu, kde má fotku jeho otce, matky a sebe.

„Naprosto úžasně, pane Hamiltone,“ narovnám se a přitisknu si složky na prsa.

„Matte.“ Každé písmeno zřetelně vysloví.

„Matte,“ zopakuju.

V očích se mu odrazí pobavení. „Hodná holka, dneska máš za jedna.“

„A ty získáváš odznak šikanistů. Matte.“

Otočím se a když nakouknu přes rameno, tak se zrovna natahuje pro brýle na čtení a pročítá Carlisleovu žádost.

Vypadá chytře, tiše a inteligentně, když čte s brýlemi, a škrábe se prsty na čele. A pak ho uvidím, jak zvedne hlavu a podívá se na obojek, který jsem mu přinesla, a usměje se.

Jen maličko.

Matta potkávám v budově kampaně každý den. Nejdřív se jen usmíval a díval se přímo na mě, ale poslední dobou se zdá, jako bych pro něj byla neviditelná. Dívá se mi přes rameno, když se ho na něco ptám, odpovídá krátkými větami jako třeba ‚dobře‘ nebo ‚toho si cením‘.

Včera jeho pohled padl na sponu z doby prezidentství jeho otce, zlatý kruh s orlem v něm a nad ním napsané motto v latině. Koupila jsem si ho hned, když se začaly prodávat – a tahle limitovaná edice se během pár hodin vyprodala. Potemnělý pohled v jeho očích mě zmátl. Nevypadal potěšeně. Vzal si desky, které jsem mu podávala a odešel, listoval jimi, když mířil do své kanceláře.

Po tom setkání odejdu na toaletu. Zkontroluju si oblečení; není pomačkané ani špinavé. Uhladím si rukou blůzu a dotknu se spony. Projede mnou nejistota. Možná se mu nelíbí můj obličej? Možná stál duch jeho otce za mnou? Možná není spokojený s mou prací?

Když vejdu, mluví s Alison – a dívá se jí přímo do očí – a já se otočím a využiju delší cestu ke svému stolu.

Když se posadím, dívám se do černé obrazovky monitoru.

Snažila jsem se tak moc spolupracovat a být užitečná a evidentně není spokojený s prací, kterou dělám.

„Neutahuj si ze mě,“ řeknu obrazovce, když vezmu několik dopisů, abych se pustila do čtení.

Tolik petic. Tolik lidí doufá ve změnu. Tolik lidí chce kus Matta Hamiltona.

Mám unavené oči. Měla jsem už asi pět šálků kávy.

Uslyším nějaký zvuk a zahlédnu ho v jeho kanceláři.

Jsme jediní v téhle budově. Dvě rozsvícená světla. Vidím, jak si přejede rukou po tváři a zvedne hlavu, a já okamžitě svou skloním, aby nevěděl, že jsem se na něj dívala.

Stáhne se mi žaludek, když uslyším kroky.

Obklopí mě Mattova energie a ucítím, jak se mi zrychlí tep, když ho slyším, jak si bere Markovu židli a táhne ji, aby se posadil vedle mě.

Položí svou kávu vedle mé, stejně jako složku a brýle. „Žádná káva?“ Zvedne můj prázdný hrnek.

„Jestli vypiju ještě jeden, už nikdy v životě nebudu spát,“ zasténám a on se zasměje. Takový krásný smích. Vezme hrnek a odejde mi dolít.

Položí ho pak přímo na to stejné místo, kde stál předtím. Vedle jeho.

Pak se posadí vedle mě a já se nemůžu ani chvíli soustředit. Jsem si až příliš vědoma jeho přítomnosti a skutečnosti, že v budově není nikdo jiný kromě nás.

Matt má způsob, kterým zabere víc místa, než jeho samotné tělo. Zavrtí se a opře se lokty o kolena a mé srdce poskočí nad jeho blízkostí. „Hej, Charlotte, proč tu pořád jsi?“

„Je to můj stůl.“

Cynicky se zasměje a podívá se na mě z profilu.

Jsem si tak vědoma toho, že tu sedí, když se jeho vypracované svaly tlačí proti černé látce jeho košile.

Snažím si toho nevšímat. „Snažila jsem se dokončit tuhle hromadu dopisů,“ odpovím nakonec a popadnu pero, když předstírám, že se vracím zpátky k práci.

Nemůžu.

Dívá se na mě.

„Jsem si jistý, že jsi nesouhlasila s tím, že mi pomůžeš, abys strávila celou noc odpovídáním na dopisy,“ řekne.

„Možná ano. Ale proč jsi mě požádal?“ Přivřu oči.

„Když dostaneš dopis od holčičky, kterou jsi zrovna potkal, poznáš, že to myslí vážně.“

„Navoněla jsem ten papír – samozřejmě, že jsem to myslela vážně,“ řeknu šibalsky. „Ačkoliv nevypadá, že ty jsi to myslel vážně, když jsi říkal, že nikdy kandidovat nebudeš.“

„Jo, no.“ Rozesměje se a projede si rukou vlasy.

„Změnil jsi názor.“ Řeknu.

„Dalo by se říct, že jsem k tomu rozhodnutí musel dospět. Chce to čas sebrat odvahu, abys uvěřila, že to dokážeš. Pak víc, aby ostatní uvěřili, že to zvládneš lépe než někdo jiný.“

Vypadá klidně, jako by neměl co skrývat, jeho oči jsou milé a jednoduše… přátelské, když se opře a přehodí ruku přes opěradlo židle. „Pořád jsem přemýšlel, když ne já, kdo? Když ne teď, tak kdy?“ podívá se z okna na úplném konci chodby, než se podívá zpátky na mě. „Rád bych věci změnil. Pořád nemáme rovnoprávnost, pořád není dost pracovních míst, pořád je tu tolik lidí, kteří uspokojují jen své vlastní ambice. Všichni jsme divocí vlci, kteří byli příliš dlouho krmeni u dveří a zapomněli, jak lovit. Kde jsou ti dělníci, kteří stvořili Ameriku? Nezaměstnaní?“

Zní tak vášnivě a je tak blízko, jsem bez dechu. „Líbí se mi, jak jsi iniciativní, když jde o pracovní místa.“

„Protože není lepšího pocitu jako dobře investovaný den do něčeho, co je správné.“

Na milisekundu mu jeho pohled padne na moje rty. „Vlastně, je. Ale jen pár cenných věcí.“

Ani jeden z nás se nezasměje.

Popravdě mám pocit, jako by se vzduch v místnosti změnil na víc elektrizující.

Má na mysli líbání, šeptá mi podvědomí.

Ne, Charlotte, myslí sex!

Cítím, jak se začervenám. Jsem si plně vědoma toho, že mě Matt sleduje a užívá si to. Položím pero na stůl a vzhlédnu k němu. „Co jsi řekl tehdy o tom, že se nedá věřit nikomu, kdo kandiduje a nemá k tomu příběh. Říká se toho tolik o tobě a tvé rodině… Je to všechno pravda?“

„Věř mi. Nejsou tak zajímavé, jak si myslíš.“

„Naopak!“ Zaprotestuju. „Jsou fascinující.“

Usměje se a nahne se dopřeju. „Ty jsi fascinující,“ zašeptá.

Skoro se udusím vlastními slinami.

„Přijde mi na tobě fascinující úplně všechno. Dokonce i to, že tu sedíš teď, v tuhle hodinu.“

„To ty taky,“ opáčím.

„Já kandiduju.“

„A jsi můj kandidát. Takže proto tu jsem.“

Ty slova zní jinak, když je řeknu. Ta představa, že by Matt mohl být čímkoliv mým je úplně mimo, musím říct.

Ale mohl by být můj prezident.

Byl první, do koho jsem se zamilovala.

Je můj šéf a můj kandidát.

A právě teď je můj každičký dech, protože nikdy mi nepřišlo nic tak vzrušující, jako tenhle chlap, tenhle chlap v tuhle chvíli, jak pije svou kávu, opírá se do židle a přivřenýma očima mě sleduje – jako by neměl v úmyslu někam jít.

Jako kdyby to, co se stalo, když jsme do sebe narazili, s ním bylo taky nějak spojeno.

„Je pravda, že jste měli v Bílém domě šimpanze? Že vám ho daroval nějaký ambasador?“ zeptám se.

Přiznávám, že jsem závislá na mluvení s ním, zjišťováním o něm víc.

„Baboo. Měla šest měsíců, když jsme ji dostali.“

„Vážně? Žárlili všechny tvoje přítelkyně na vysoké, protože s tebou mohla žít? Ani nevím, kdo všechno na tom seznamu přítelkyň byl. Christina Aquilera, Jennifer Lawrence – kdo to byl?“

Matt odloží kávu s úsměvem na rtech. „Ani jedna. Obě jsou to jen kamarádky. Roky v Bílém domě mě naučily si chránit každý krok a po… no, řekněme, že mám rád, když se ve vztahu snažím.“ Jeho úsměv je ďábelský. „A co ty, Charlotte?“

„Ach ne.“ Zavrtím se smíchem hlavou. „Mí rodiče vzdali snahu dát mě dohromady s někým z politických kruhů. Jen jsem nenašla toho pravého.“

Nastane ticho.

Matt vypadá potěšen. Nahne se dopředu. Tak blízko, že se jeho rameno dotkne mého a jedna moje část začne uvažovat, jestli je to naschvál.

„A chceš?“ Hlas má hluboký a tichý. Zvedne hlavu a zastrčí mi vlasy za ucho, stejně jako to udělal, když jsme do sebe narazili. Otřesu se.

Mé srdce mi zrychleně buší, když se díváme jeden druhému do očí a Matt skloní ruku, stále se ale na mě zpod přivřených víček dívá.

„Samozřejmě. Každý chce někoho najít. Jsem realista, ale sním o tom, že najdu to, co mají mí rodiče.“

„Tak proč ne…?“ Popíchne mě.

„Většina politiků je starých, staromódních nebo nudných.“

Zasměje se – bohatý a hluboký zvuk.

Když se dosměje, hlas se mu o stupeň sníží. „Dobře, že jsem právník a obchodník, a ne politik. Protože nejsem staromódní a rozhodně ne nudný.“

Vyschne mi v krku. Bože. Rozhodně není jako politikové, které jsem potkala, ani jako Kennedyové.

Ale nejsi k mání, pomyslím si, ačkoliv se najednou cítím, že to nemůžu říct.

Nastane mezi námi ticho. Cítím, jak mi ztvrdnou bradavky a bojím se, že jeden Mattův pohled dolů, a všimne si toho. Mezi nohama cítím teplo a tisknu k sobě stehna, jak zoufale se toho napětí chci zbavit.

Zabere mi chvíli a několik hlubokých nádechů, než se vzchopím a přejdu to sexuální napětí mezi námi. Vzpomenu si, proč tu vůbec jsem, proč pracuju tak pozdě, přepracovávám plán, na kterém jsem pracovala už před několika dny. Natáhnu se k papírům, abych vytáhla obálku a podívám se na něj.

„Přečetl by sis tohle?“

Než se naděju, natahuju k němu ruku.

Napije se své kávy a položí hrnek na stranu. Pak si podá brýle, nasadí si je a převezme ten dopis. Během toho se naše palce dotknou a mně se zase stáhne žaludek, když se to stane.

Usměje se, jako by to udělal záměrně.

Ale jeho úsměv zmizí, když si prohlédne dopis. Vím zpaměti, co se v něm píše. Dotkl se mě.

Drahý Matte Hamiltone,

Jsem rád, že kandidujete na prezidenta. Moje maminka se bojí, že by se Vám mohlo něco stát, takže myslím, že je to velmi odvážné. Taky jsem odvážný. Je mi šest let a jdu na novou experimentální léčbu na leukémii. Ptal jsem se, jestli by mě to mohlo zabít. Ale můj táta říká, že někdo musí být inovátor a zkoušet neznámé cesty, jako Vy. Mým snem je navštívit Bílý dům, až se stanete prezidentem. Vím, že ta léčba zabere, protože s každým nádechem doufám, že ho navštívím. Takže Matte, vyhraj! Jo, a taky se jmenuju Matt. Mí rodiče mě pojmenovali po Vás.

Matt

„Navštívíš toho kluka?“ zeptám se.

Matt odloží brýle a podívá se na mě.

A jen se na mě dívá.

Tak intenzivně a jako by mohl vidět kdo jsem, kdo jsem byla a kým budu.

Rychle vytáhnu rozvrh na příští týden a mou novou verzi. „Je synem jedné z matek z Women of the World. Poznala jsem její jméno na obálce. Myslím, že bych ho mohla vmáčknout někam, než odjedeme z D.C. – léčí se v Children’s National.“

Podám mu novou verzi rozvrhu, aby si ho mohl prohlédnout.

Ale ani se na něj nepodívá. Dívá se na mě. Jeho hlas je jemný, ale hlubší než předtím.

„Proto jsi tady tak pozdě; snažila ses to vměstnat do rozvrhu,“ řekne.

Jde spíš o konstatování než otázku.

Kousnu se do rtu, když se mu v očích objeví náznak obdivu.

Položí rozvrh na stůl, aniž by se na něj podíval. „Rád tam zajdu.“

Usměju se, hruď mi naplní radost.

Nahnu se dopředu, obejmu ho a políbím na tvář. „Děkuju! Tak moc ti děkuju!“

Když se moje rty dotknou jeho tváře, najednou mě obklopí vůně drahé kolínské a mýdla. Začnu se odtahovat, vyděšená svou impulzivní reakcí. Ucítím jeho ruce na mém pasu, když mě něžně, ale pevně uchopí. Podívá se na mě s lehkým úsměvem na rtech a já na něj. Náš vzájemný šok z mé impulzivnosti se otočí v něco jiného.

Sdílíme spolu moment tichého porozumění, silnější spojení, než jaké jsem kdy cítila.

Prázdnota budovy je najednou víc cítit. Teplo jeho těla. Tečky v jeho očích, když zvedne ruku a přejede mi palcem po tváři. A co nejvíc, pohled v jeho očích. Zadržím dech, toužím po jeho blízkosti, fyzicky doplnit tohle spojení, které cítím, jeho teplý dech na mé kůži. Přejede mi palcem po tváři podruhé a pak, jako by to nestačilo, ho následují jeho rty. Ten lehký dotek je tisíckrát mocnější než líbání s někým jiným. „Nemáš zač.“ Hlas má chraplavý.

Když se snažím odtáhnout, nemůžeme se na sebe přestat dívat. Znovu se usmívá, oči má jako rozpuštěné železo, až trochu moc sexy, a já se stydlivě usměju. A nějak je tohle ten nejupřímnější, nejžhavější úsměv, kterým se na mě kdy kdo usmál a který jsem já opětovala.

Myslím, že by to mělo být divné, ale s příští minutou je cítím silněji. Zvuk jeho dechu nebo šustění jeho oblečení, když odnáší své věci zpátky do kanceláře, zvuk jeho hlasu, když se mě zeptá, jestli jsem už skončila a může mě zavést domů, blízkost jeho těla, když mi pomáhá do kabátu.

Sedím s ním vzadu v černém Lincolnovi, když nás veze jeho řidič, Wilson.

Matt z ničeho nic klesne pohledem.

Něžně mi upraví sponu na halence. Přejede palcem po orlovi. Jednou a to je všechno.

„Vždycky ho máš.“ Řekne.

Na rtech se mu objeví úsměv, ale tentokrát se s ním jeho oči neusmívají. Zvědavě si mě prohlíží. A pak jeho úsměv opadne. Pořád ale drží sponu v ruce. Zadržím dech, chci víc jeho dotyků, víc jeho.

Ale vím, jak směšné je myslet na cokoliv s ním.

Je tak poháněn touhou po vítězství, že vím, že poslední věcí, kterou chce, je rozptylovat se něčím, jako jsem já.

„Připomíná mi staré dobré časy,“ odpovím konečně a snažím se zklidnit. „Ty, které přineseš zpátky.“

„Jsem připraven.“

Usmějeme se. Vzduch mezi námi je jako v ohni.

„Dobrou noc, Matte.“

Natáhnu se po dveřích, ale on se přese mě nahne, položí ruku na mou a otevře je pro mě. Znovu mě obklopí jeho teplo a jeho dotyk je jako peří na mé kůži.

„Dobrou noc, Charlotte.“

Sleduje mě ze stínu svého auta, jeho oči tančí způsobem, jakým občas tančí, když udělám něco, co ho pobaví. Pořád je ten chlap, do kterého jsem se tehdy jako jedenáctiletá zamilovala.

Může vidět, jak mě znervózňuje?

Samozřejmě, že může.

Vejdu do svého bytu, nohy mě bolí, záda mě bolí, hlava mě bolí. Cítím se tak unaveně, že se zmůžu jen na skopnutí bot z nohou, roztáhnout ruce a padnout obličejem na postel. Ale nemůžu spát. Pořád se na mě dívají jeho krásné tmavé oči.

A dívají se na mě tak, jako se muži dívají na ženy, které chtějí.

Matt se na mě dívá, jako by mě chtěl.

Nemůžu přestat myslet na to, jak jsem se impulzivně hodila na Matta a políbila ho. Jak voněl, jak byl cítit, tak teple a mužsky a silně. Celý víkend jsem roztržitá a pozvu Kaylu k sobě do bytu.

„Jak se máš?“

Zatlačím myšlenku na líbání Matta na stranu a přemýšlím na tím, jaké to je být s ním v kampani. „Hrozně dobře,“ přiznám.

„Je opravdu tak hezký a stavěný a vysoký a tmavý, jako je v televizi?“

„Televize nedokáže dostatečně zachytit jeho charisma. Je… jen svým obličejem je přitažlivý, ale v kombinaci s jeho osobností a energií, je dokonalý.“ Umírám hlady. Snědla jsem večeři v rychlosti, abych mohla brzy do postele.

„Kandiduje na prezidenta. Tvůj a můj idol z dětství!“ Kayla přejde k televizi a zapne první kanál. Je na obrazovce – stejně atraktivní jako ve skutečnosti.

„Co říkají Republikáni?“ zeptám se jí.

„Serou si do kalhot.“

„A Demokrati?“

„Serou si do kalhot.“

Povzdechne si a padne na můj gauč. „Nikdy za celý život jsem nevolila pro Nezávislého kandidáta, ale tenhle je můj. Hamilton musí vyhrát!“ Podívá se na mě. „Chybíš nám ve Women of the World. Plánuješ se k nám po kampani vrátit?“

„Jistě.“

„Proč jsi WoW vůbec opustila?“

„Protože on je to, na co Amerika čeká. Zaslouží si to.“

„Nesnášíš být středem pozornosti, i když svou matku obdivuješ.“

„Jsem stydlivá,“ pokrčím rameny. „Není to pro mě tak jednoduché, jako pro mou matku. Ale chci tam být, až všem nakope zadky.“

„Co takhle vyjet letos do Evropy?“ zeptá se Kayla.

Sednu si k ní na gauč a hlasitě vydechnu, když se podívám na strop. „Můžeme jet do Evropy kdykoliv, ale Matt Hamilton nekandiduje každý den.“

„Ten dokonalý otec pro děti a každá žena tam venku to ví. Jestli ho nemůžeš mít u sebe v posteli nebo vychovávat svoje děti, aspoň ho nech být tvým nejvyšším velitelem.“

„Vrchním velitelem,“ opravím ji.

„Může být čímkoliv, čím chce.“

Zasténám a rozesměju se.