Ember - kapitola 26,27

Překlad: Mili

26. kapitola

Rozervěte moji duši a nakrmte s ní ptáky.

Phoenix

Zírám na skleničku s whiskey ve své ruce, jako by to byl jed - jako by mě měla kousnout do zadku, pokud ji ochutnám.

Od doby, co jsem si nalil, uběhly dvě hodiny.

A pořád se na ni jen dívám. Pokaždé, když ji přibližuju ke svým rtům, zase ji s třesoucíma rukama položím dolů, neschopný dát si jeden lok.

Myslí mi proběhne vidina nějaké křičící dívky; nemá tvář. Žádná z nich ji nemá. Konec konců, co za nemocného bastarda by si pamatoval jejich obličeje? Zato jejich oči... na jejich oči zapomenout nedokážu. Jak se říká, že oči jsou oknem do duše - a je to úplná pravda.

Oči odhalují až příliš mnoho. Ukazují bolest, strach, vzrušení - v očích člověk vidí každou zpropadenou emoci.

Její oči jsou plné strachu.

Jsem si jistý, že mé byly taky; vždyť přece, když člověk jedná z nouze, většinou ho pohání strach. Bál jsem se, že všechno ztratím, bál jsem se osoby, kterou jsem se stával, bál jsem se toho, že se ze mě stane můj otec.

A nechávat se krmit tím strachem...

Díky tomu jsem se stal přesně tím, od čeho jsem se snažil utéct.

Ťukal jsem nehtem o sklenku a pozoroval jsem jantarovou tekutinu. Ukázala se další vidina a potom druhá, nakonec jsem silně zavřel oči a snažil se je donutit zmizet, snažil jsem se utišit hlasy té hrůzy, vzpomínku na to, jak jsem cítil nehty těch dívek na své kůži, když bojovaly o své holé životy.

I chuť toho strachu, když jsem si je znovu a znovu bral, dokud už mi neměly co víc dát, dokud jsem nedostal všechno, co jsem chtěl.

Když mi bylo pět let, chtěl jsem se stát superhrdinou.

Batmanem, abych byl přesný.

Když jsem o tom pověděl tátovi, řekl mi, že superhrdinové jsou slaboši; zato padouchové mají opravdovou sílu - protože jsou jediní, kteří jsou ochotní udělat cokoliv, aby přežili.

Do háje s ním. Chtěl jsem jenom pláštěnku a moderní vynálezy; chtěl jsem, aby mě lidé obdivovali, tleskali mi. Chtěl jsem uznání a možná kvůli tomu jsem se nakonec stal padouchem.

Stát se superhrdinou by mě k ničemu nedovedlo.

Ale být padouch? Aspoň na chvíli? To mi dalo všechno.

Nasytilo mě to, alespoň na krátký moment.

Dokud jsem nepotřeboval víc.

Dokud jsem přestal poznávat člověka, jakým jsem se stal.

S vynuceným výdechem jsem se odrazil od kuchyňského stolu a vzal sklenku. Ruce se mi chvěly, když jsem vylíval obsah do dřezu a podíval se na ledničku.

„Jenom lasagne,“ zašeptal jsem, otevřel dvířka a prozkoumával jídlo. Sáhl jsem jako obyčejně po zeleném jablku a rukou jsem zavadil o řecký jogurt.

Je modrý.

Do háje, budu se teď taky bát modré barvy?

Mohlo by mě něco, co chutná dobře... a není to ovoce ani zelenina... ve skutečnosti zabít? Možná ne, ale co když zatoužím po něčem dalším. Bylo to, jako když alkoholik poprvé ochutná tu nejlepší whiskey; tak dobrá, tak proč si nenalít víc? Ve větším schématu věcí znamená jeden drink v podstatě dva, jestli na to jdete pomalu. Člověk se dokáže vymluvit úplně ze všeho.

Ochutnat Bee pro mě nebylo dost.

Držet ji pro mě nebylo dost.

Cítit ji - to nebude nikdy dost.

Toužím po ní tak, že to až hraničí s posedlostí, protože jsem si vzal kousek a teď nevím, jak se vrátit zpátky. Jenom být jí poblíž bude těžké; cítit její vůni, vědět, že je ochotná se mě dotýkat i s mou černou osobností.

Absolutní peklo.

Ze všech lidí v mém životě, včetně mé sestry, je jenom Bee ta jediná, která skutečně vidí skrze všechno to špatné a snaží se najít něco dobrého.

Pro všechny ostatní jsem ztracený případ.

Pro ni? Jsem něco, za co stojí bojovat.

Jenže někde po cestě jsem přestal bojovat s tou nejdůležitější částí v mém životě.

Sám se sebou.

„Hladovy?“ Zeptala se Bee za  mnou.

Málem jsem se srazil s ledničkou, když jsem poskočil a zavřel ji. „Neslyšel jsem, kdy tě dovezli.“

Smutně se usmála. „Jo, no, já zrovna nedupu po celém domě, jako to děláš ty.“

Vrátil jsem jí úsměv. „Já  nedupu.“

„Ale dupeš.“ Zakývala hlavou. „Každý den. A když náhodou nedupeš, tak nadáváš.“

„No, to zní, jako bych kolem sebe rozdával jenom radost. Díky za to.“

Bee zvedla ruku a dotkla se mého ramene. „Jak to vypadá?“

„Jako bych byl postřelený.“

„Nedáš si na to led?“ Svraštila nos nahoru. „Promiň, na Elite nemám zrovna žádnou hodinu, jak pečovat o střelné rány.“

„Led.“ Kývnul jsem. „Uvidím..., jestli to pomůže.“

„Okej, no... tak já jdu do postele.“ Bee otevřela a zase zavřela pusu, jako by nejdřív chtěla něco říct, ale rozhodla se, že ne. Otočila se a vydala se z kuchyně pryč, ale zase se zastavila. Semkla před sebou ruce a otočila se na patě, aby namířila směrem ke mně. „Ještě jedna věc.“

„Jaká?“ Opřel jsem se o ledničku.

„Nemusí to dávat smysl a možná se mi za to vysměješ... a vím, že jsem jenom holka a - “

„Bee.“

„ - věřím v tebe,“ vyhrkla se slzami v očích. „Jenom... chci, abys věděl, že navzdory všemu... v tebe věřím. To je všechno.“

Zakývala hlavou, zacouvala dozadu a málem narazila do kuchyňského pultu, když prakticky vyběhla z místnosti.

Zíral jsem na místo, ze kterého zmizela, ještě dobrých pět minut a v hlavě mi hučelo.

Poslední člověk, který mi tohle řekl, byl Luca Nicolasi.

Rozběhl se mi mráz po zádech. Prudce jsem otevřel ledničku.

A bez jediné sekundy přemýšlení jsem z ní vytáhl borůvkový jogurt.

27. kapitola

Přichází změna - a já nejsem připraven, ani v nejmenším.

Sergio

Vstal jsem brzo, abych se vrátil domů, než se Bee a Phoenix dostaví ke snídani. Hodil jsem na tebe běžecké oblečení a vyrazil.

Slunce ještě nevyšlo. Na silnici je klid, až to působí děsivě. Nesnáším, když jsem sám se svými myšlenkami, všeobecně nesnáším taky cvičení, ale běhání mi z nějakého důvodu pomáhá se s lecčím vyrovnat.

Jasně, zabiják se potřebuje vyrovnávat. Směšné.

Chodidly jsem v pravidelném rytmu narážel na chodník. Jakmile jsem doběhl k poli, předstíral jsem, že se potřebuju protáhnout zrovna ve chvíli, kdy kolem probíhal další běžec.

„Máš, co potřebuju?“ Zeptal jsem se a ani se neobtěžoval na ni pohlédnout.

Sáhla do mikiny a vytáhla obálku. „Všechno je tady.“

„Víš, že by tě za tohle zabili.“ Vzal jsem obálku a strčil ji do kapsy, přičemž jsem pořád odmítal pohlédnout jí do očí.

„Já už mrtvá jsem,“ odpověděla sebejistě. „Moje krytí prasklo už před léty. Trpí mě tu jenom proto, aby si se mnou pohrávali.“

Konečně jsem se na ni podíval; je mladá, asi tak mého věku, tmavě hnědé vlasy vyčesané do ohonu, pleť bez make-upu, není úplně krásná, ale hezká, svěží. Škoda, že už nebude žít natolik dlouho, aby si užívala života.

„Kdybychom se už neviděli...“ Krátce jsem kývnul.

„Věděla jsem, jakým předpisům se upisuju, Sergio, a ty taky.“

Podrážděně jsem si olízl rty. „Jsem si jistý, že jsme oba měli úplně rozdílné důvody.“

Smutně se usmála. „Jo, no, já chodící mrtvola.“ Její úsměv byl sklíčený, pohled zmatený.

Vím, co mám udělat. „Jak se jmenuješ?“

Zašilhala na mě a naklonila hlavu na stranu. „Ehm, proč?“

Příjemně jsem se na ni usmál. „Prostě mi to řekni.“

„Sarah.“

„Líbí se mi to. Je to hezké.“ A pravděpodobně smyšlené.

Ofrkla si. „Až uvidíš příští týden na nějakém smutečním obřadu jméno Sarah, nelituj mě. Na druhou stranu, museli by umět identifikovat tělo.“

„Jestli ti to k něčemu bude, díky za to, že jsi mi předala ty informace.“

„Jak jsem řekla... jsem chodící mrtvola.“ Mávla rukou.

Statečná. Čelí vlastní smrti a určitým způsobem je statečnější než já; takže jsem se v té chvíli rozhodl, že prokážu milosrdenství, milosrdenství, jaké bych já nikdy nedostal - nikdy.

„Hej, Sarah?“ Zavolal jsem.

Otočila se.

Vytáhl jsem zbraň a vpálil jí dvě střely přímo do hrudníku. Ve vteřině se její výraz změnil v překvapivý na poklidný.

Padla na chladnou tvrdou zem. „D-děkuji.“

„Ať je bůh milostivý tvé duši,“ zašeptal jsem a třetí rána políbila její čelo, načež s ní narazila na štěrkovou cestu. Odtáhl jsem tělo bez života na stranu, přikryl ho křovím a pokračoval v běhu.

Po dalším kilometru jsem si vyčistil zbraň a donutil se nemyslet na smrt té dívky. Byla statečná.

A chtěl jsem její odvahu nějak uctit. Konec konců, z první ruky vím, co by jí udělali, jakmile by se chtěli zbavit nepohodlných svědků.

Takže to, co jsem udělal? Byla laskavost.

Poplácal jsem těžkou obálku ve své kapse a celou cestu domů běžel jako o život. Jakmile jsem vyšel zpoza rohu do kuchyně, Bee a Phoenix už seděli u jídelního stolu a jedli.

„Zaběhal sis dobře?“ Zeptal se Phoenix a ani nevzhlédl od novin.

„Bylo to...“ Pokrčil jsem rameny a nalil si sklenici pomerančového džusu. „... zajímavé.“

Bee se na mě usmála.

Já jí ten úsměv vrátil.

A strčil jsem si ruce do kapsy, aby neviděla, jak se třesou... třes v rukou u mě nastane pokaždé, když někomu vezmu život, adrenalin, který vzroste a absolutní ztráta, kterou cítím, znamenají, že jsem ztratil další kus své duše.