UJax - PROLOG

Překlad: Dráža
Kor.: Evička, Viki

Dámy omlouvám se, ten Prolog se mi nějak schoval.

Ellie

V době, kdy jsem se dostala do nemocničního pokoje, jsem s rozumem v koncích. Mé tělo je vyčerpané z toho, že jsem v podstatě posledních pár dní pořádně nejedla a nepila a moje mysl je v nepořádku z toho, co jsem právě přežila. Na vrcholu starostí z toho všeho je, že se musím, dostat k Hope.

„Jsem opravdu v pořádku,“ opakuji asi po sté lékaři, který mě vyšetřoval od té doby, co před několika minutami přišel do mého pokoje.

„Ruth, připojte kapačku,“ říká dívajíc se přes mou hlavu na zdravotní sestru, opět mě ignoruje a táhne mi ruku směrem k němu, pobízejíc jí prsty.

„Musím se dostat k Hope,“ zafňukám, vytrhnu mu ruku z jeho sevření, když sestra obejde postel s jehlou v ruce.

„Ať doktor zavede Ellie kapačku,“ řekne ten chlap jménem Jax, přičemž mě hladí po dlani. Neopustil můj bok od té doby, co jsem vyšla z lesa. Snažila jsem se ho ignorovat, ale neúspěšně. Je obrovský a zastrašujícně dobře vypadající, což dělá téměř nemožné, abyste jeho přítomnost nevzali na vědomí.

„Vy mi nerozumíte. Potřebuju se dostat k mojí Hope,“ křičím, jak mě doktor vezme znovu za ruku a usadí mi jehlu do kůže, což způsobuje, že mi slzy frustrace zaplní oči.

„Hej, neplač. Jsem si jistý, že je tvůj pes v pořádku,“ říká Jax tiše a přejede mi prsty nad hřbetem ruky.

„Pr-promiňte?“ vyprsknu a otočím hlavu směrem k němu.

„Kočka?“ ptá se a zamračí se.

„Hope je moje dcera,“ zasyčím a vytáhnu ruku z jeho sevření.

„Dcera?“ Bledne, prohlíží si mou tvář. Nejsem překvapena jeho reakcí. To je normální reakce, které se mi od lidí dostává, když zjistí, že mám dítě, ale z jeho odpovědi, něco uvnitř mě zaskuhrá.

„Dcera,“ prohlásím, zvednu bradu a pak se podívám se zamračením na doktora. „Musím se odsud dostat,“ zavrčím skrz zaťaté zuby.

„Do prdele,“ zamumlá Jax, ale já ho ignoruju a nadále střílím dýky na lékaře, který nereaguje a umístí pytlík od kapačky na háček nad mou hlavou.

„Je mi líto, paní Anthony, ale jste hrozně dehydrovaná a je nutné, abyste tu zůstala, alespoň pár hodin, než vás propustíme.“

„Budu pít trochu vody,“ řeknu mu a mám nutkání vytrhnout si kapačku z ruky a bodnout ho s ní.

„Trochu se vyspěte.“ řekne mi, znovu mě ignorujíc a pak odejde mluvit se sestrou.

„To nemůže být pravda,“ mumlám, padám na postel a cítím, jak mi těžknou oči, takže by mě zajímalo, jestli mi dali do kapačky i něco jiného.

***

Probouzím se za šeptajících zvuků a pomalu se zamrkáním otevřu oči. V místnosti je tma, jen z TV v rohu přichází světlo, vrhá modrou zář na celou místnost. Když zaměřím oči na televizi, dvakrát zamrkám. Jaxův strýc Nico, stojí se skupinou důstojníků před domem, ve kterém jsem byla zajatá a žena před kamerou mluví, ale hlasitost je tak nízká, že neslyším, co říká a kameraman následuje ženu do tracku, který jel za námi. Posadím se, najdu ovladač vedle postele a zvýším hlasitost.

„Obě ženy byly pronásledovány tímto truckem, když se snažily dostat pryč na čtyřkolce, kterou vzaly od jednoho z útočníků. Jeden únosce je mrtvý a druhý se stále pohřešuje. Máte-li jakékoliv informace o místě pobytu podezřelého, zavolejte prosím na číslo uvedené níže,“ řekne žena před tím, než scéna skončí.

Nahrazena mužem a ženou, sedící za stolem zpravodajské stanice, oznamující: „Dnes večer, můžete sledovat zvláštní zprávu Dana Seagana, která je o obchodování se sexem v Nashvillské oblasti.“

Odtáhnu oči od televizoru, posadím se a sáhnu po telefonu vedle postele, navolím jediné číslo, které mě napadá, že mě dovede k Hope.

„Haló?“ odpoví teta po prvním zazvonění.

„Teto Marlene,“ dostanu ven s přiškrceným dechem, držíc si telefon blíže u ucha. „Viděla jsi mámu?“

„Ano, ale ona je teď pryč,“ zamumlá a slyším ji zapálit si cigaretu. Jsem si jistá, že sedí ve svém křesle, kde je vždy s vyloženýma nohama (nahoře), kouří cigaretu za cigaretou a sleduje televizi.

„Kde je Hope?“ Zavřu oči a modlím se, aby jí máma nevzala sebou.

„Hope je se mnou. Kdy přijdeš, aby sis jí vzala?“

„Jsem v Tennessee,“ zafňukám, nevědějíc přesně, jak daleko jsem z Kentucky.

„Vím. Tvoje mama se dívala, když to bylo ve zprávách,“ řekne mi.

Slzy mi vyplnily oči, ale odmítám je nechat spadnout. Odmítám, aby mi tito lidé ještě jakkoliv ublížili. Nebyla jsem překvapená, že moje máma řekla tetě, co se stalo, nebo že jí to bylo jedno. Máma se o mě přestala starat, když můj otec zemřel, když už nemusela předstírat, že ji na mém bratrovi a mě záleželo víc než na tom, že se zas sjede.

„Jsem na cestě. Prosím, řekni Hope, že tam budu brzy.“

„Musím zítra večer pracovat, takže na to mysli,“ řekne těsně před tím, než linka utichne. Položím telefon do vidlice a promnu si oči.

Moje rodina je to, co většina Američanů klasifikuje jako odpad z karavanu. Když jsem vyrůstala tak jsem tento výraz nenáviděla, byli jsme chudí a žili v přívěsu. Bývaly doby, kdy mi bylo jedno, že mi tak děti ve škole říkali, protože jsem věděla, že můžu žít v přívěsu a být chudá, ale aspoň jsem měla rodinu. Pak, když mi bylo sedm a táta zemřel při nehodě těžby uhlí, takže jsme se starším bratrem zůstali samotní s mámou, která měla závislost na práškách proti bolesti. I když byla nemocná dlouho předtím, než jsme tátu ztratili, nikdy jsme kvůli tomu netrpěli. Můj táta vždycky zajistil, že jsme měli jídlo a oblečení. Neměli jsme moc, ale měli jsme jeden druhého. Poté, co zemřel, jsme ztratili všechno.

„Jsi vzhůru.“

Při pohledu přes rameno do otevřených dveřích, se můj pohled spojí s ustaraným Jaxovým. Nevím, co si o něm mám myslet. Pořád nechápu, jak někdo, kdo mě právě potkal, mi mohl ukázat větší péči během několika hodin, než lidé, které jsem znala celý svůj život.

„Musím se dostat k Hope,“ řekla jsem a položila si prsty na krk, který jsem měla vyschlý a poškrábaný.

„Já vím, bejby. Vezmu tě,“ odvětí a vstoupí do místnosti.

Bejby? Proč se mi líbí, že mi tak říká? Proč se mi zahřeje celé tělo pokaždé, když mě tak osloví?

„Děkuji.“ Zavřu oči úlevou, pak je otevřu a řeknu: „Zaplatím ti, jakmile se dostanu domů.“

„Ne,“ zahřmí, až nadskočím, z čehož jak se zdá drtí čelist. „Myslím, že to není nutné,“ řekne opatrně, strčí si ruce do předních kapes, čím mi dává šanci, abych si ho opravdu dobře prohlédla.

Nedělala jsem si legraci, když jsem řekla, že je obrovský. Ramena má tak široká, že jsem si jistá, že bych se mezi ně vešla dvakrát. Boky má štíhlé, stehna silná a nohy dlouhé.

Na hlavě má sportovní čepici, což mu zvýrazňuje oči, které se zdají oříškově hnědé v té temnotě a hranatou čelist, plné rty a téměř dokonalý nos, který má mírný sklon. „Máma a táta jsou zde. Máma ti přinesla nějaké oblečení, pokud se chceš převléknout, než odjedeme,“ sdělil mi, udělal krok směrem ke mně a pak se zastavil a stáhl si čepici z hlavy, čímž mi dal poprvé příležitost vidět jeho tmavě hnědé vlasy, které jsou na stranách zkrácené a na vrcholu delší.

Postavím se a přejedu si rukama dolů přes moje špinavé džíny, dívám se mu přes rameno do chodby, kde je žena s červenými vlasy stojící vedle muže, který vypadá jako starší verze Jaxe. Ve chvíli, kdy se moje oči spojí s jejími, vstoupí do místnosti.

„Miláčku,“ řekne žena tiše,“ proč nejdeš čekat do haly s tvým tátou, ať můžu pomoci Ellie se převléknout?“

„Mami.“ Pak zavrtí hlavou a nespouští ze mně oči.

„No tak, kámo,“ řekne muž, který jak jsem předpokládala, že je jeho táta, opatrně vstoupil do místnosti.

Jax se zhluboka nadechne a vydechne, dívajíc se na mě tak, jako že nechce odejít. Podivné, také to nechci.

„Jsem hned venku,“ řekne po několika úderech srdce.

„Jasně,“ zašeptám, bojujíc sama se sebou, abych nešla k němu a neprosila ho, aby zůstal.

„Můžeš přijít zpět dovnitř, jakmile bude oblečená,“ řekne mu jeho matka tiše, jak kolem ní prochází ven z místnosti.

Jakmile jsou dveře zavřené, místnost se stane ještě temnější, ale pak se rozsvítí, což mě přinutí zavřít oči překvapením.

„Ach sakra, je mi to líto. Neuvědomila jsem si to.“ zamumlá ta žena a vidím pod zavřenými víčky, že je v místnosti opět tma.

„To je v pořádku; můžete rozsvítit.“

„Jsi si jistá?“ Zeptá se.

„Jo.“ Když se světla znovu zapnou, trvá jen okamžik, než si mé oči přivyknou, a když se tak stane, dívám se jak Jaxova máma přistoupí blíž ke mně.

„Vím, že nás můj syn už představil, ale jsem Lilly a ty jsi Ellie, že jo?“ Ptá se a pozoruje mě.

„Ano,“ zaskřehotám, ona se zamračí a přistoupí k posteli. Vezme růžový šálek ze stolku, přináší ho ke mně a podává mi ho.

„Jen malé doušky, zlato,“ říká opatrně s rukou pod mojí, jako bych mohla šálek upustit. „Je to lepší?“

„Ano, děkuji,“ řekla jsem, překvapena tím, že můj hlas znovu zaskřípe, ale tentokrát emocemi z toho, že mám někoho, kdo na mně dává pozor.

Přikývne, vezme šálek zpět a postaví tašku na postel.

„Jax řekl, že jsi drobná, tak jsem ti vzala nějaké oblečení, co mám na jógu.“

„Děkuji,“ zamumlám nepřítomně a pozoruju ji, jak vytahuje pár černých kalhot na jógu, tílko a bundu.

„Chceš se trochu umýt v koupelně?“

Následuju její pohled na dveře, kterých jsem si ani nevšimla, přikývnu. Vezmu si věci a ona mi pomáhá do malé místnosti s mumláním: „Budu tady, pokud mě budeš potřebovat,“ zavírajíc za sebou dveře.

Spustím vodu a ani se na sebe nepodívám do zrcadla nad umyvadlem, když jsem si svlékla oblečení a vzala několik papírových ručníků a namočila je. Drhnu se od hlavy až k patě, dávajíc si pozor na ruce, které jsou stále citlivé od toho, jak jsem nesla prkno s hřebíky jako zbraň.

Když jsem tak čistá, jak jen je to bez sprchy možné, zachytím svůj odraz v zrcadle a skrčím se. Mé tmavé vlasy jsou slepené, kůže bledá a hnědé oči zapadlé, že vypadám, jako kdybych proběhla peklem. „Ty jsi naživu,“ připomenu si, natahuji si jóga kalhoty, které jsou příliš dlouhé, ale jsou čisté a naštěstí přizpůsobivé. Obléknu si tílko a na to bundu, to celé zakončím zapnutím zipu, před tím než vklouznu zpátky do svých bot a přejedu si rukou přes vlasy a sleduju jak suché listy a nečista padají na zem. Vzdám to a stočím si vlasy do drdolu na vrcholu hlavy.

„Všechno sedí,“ řeknu, když vyjdu z koupelny a najdu Lilly sedící na posteli se skloněnou hlavou, jako by byla v hlubokém zamyšlení.

„Jsem ráda.“ Nepatrně se usměje a pak nakloní hlavu na stranu, a prohlíží si mě. „Jax říkal, že máš dceru.“

„Mám.“ Přikývnu, přičemž své staré oblečení hodím do koše.

„A tvoje máma ti to udělala?“ ptá se a zachytí mě tou otázkou nepřipravenou, takže mi v odezvě ztuhne tělo.

Olíznu si rty, otočím se a podívám se na ni. „Udělala.“

„Bydlí blízko tebe?“ Zeptala se tiše, dívajíc se přese mě.

„Asi dvacet minut, s tetou.“

„Takže… tvé dcery otec?“

„Je mrtvý,“ říkám a cítím, jak mi slzy při té vzpomínce vyplňují oči.

Hope není moje biologická dcera. Edward, můj bratr a jeho přítelkyně, Bonnie, byly zasaženy čelním nárazem, opilým řidičem. Oba zemřeli při nárazu. Hope přežila jen s několika škrábanci. Byla jsem určena jako její opatrovnice druhý den po mých devatenáctých narozeninách, když jí byli pouhé čtyři týdny.

„Je mi to líto,“ zašeptala tiše.

„Bylo to už dávno,“ řekla jsem, obalujíc si ruce kolem pasu a snažila se udržet zase pohromadě.

„Máš doma práci?“

Tělo mi ztuhne ještě více a cítím, jak zúžím oči. Vím, že si lidé o mně po celou dobu dělají své závěry, kvůli místu, kde žiji a jak jsem vyrostla, ale šla jsem hned po střední škole do kurzu a mám kadeřnickou licenci a od té doby žiju na vlastní pěst. Pracovala jsem tvrdě na mém a Hope životě, takže její budoucnost bude zářivější než Edwardova a moje. Vím, že je to to, co chci pro ni i pro sebe.

„Dělám vlasy,“ odpověděla jsem, jen proto, že nechci být nezdvořilá poté, jak skvělá byla.

„Vím, že to bude znít naprosto bizarně, ale už jsi někdy přemýšlela o přestěhování se a začít znovu někde jinde?“ zeptala se tiše.

Jistě, že jsem o tom přemýšlela, ale jako svobodná matka, jsem byla schopna ušetřit sem a tam jen pár dolarů. Mít dítě není levné a odmítám používat státní pomoc. Moje matka to dělala celé roky, přestože mohla fungovat. „Já se jen ptám, protože tohle je pěkné místo k životu, dobré místo pro výchovu dítěte.“

„Možná jednou,“ zamumlám a cítím se nepříjemně.

„Byla jsem nějaký čas svobodná matka,“ řekne, čímž mě překvapí. „Vím, jak je těžké vychovávat dítě, aniž bych kolem sebe měla lidi, o které se můžeš opřít. Ne, že bych tím říkala, že nemáš, ale –“

„Všechno, co mám je moje,“ přerušila jsem ji. Ano, mám pár přátel, ale nikdo komu můžu věřit. Ne opravdu, tak jako tak, a rodina… jako bych žádnou neměla. Je to vždy jen Hope a já.

Její oči se zjemní a postaví se z postele. „Mohla by ses přestěhovat sem. Můj kamarád vlastní ve městě salon. Vždycky hledají pomoc a Jax už řekl, že bys mohla zůstat s ním, než se postavíš na nohy. On je málokdy doma.“

Zůstat s Jaxem?

Jistě, ne děkuji.

„Všichni bychom se cítili lépe s vědomím, že jsi tady, aspoň do té doby než by chytili toho druhého.“

Pane Bože. Jak jsem se na něj mohla zapomenout? Nevím, jestli ví, kde bydlím a co když se něco stane Hope? Zavřu oči, třu si čelo a cítím, jak na mě přichází bolest hlavy.

„Vím, že chceš, aby tvá dcera byla v bezpečí, a můj syn se o to postará.“

„Já nevím.“ Otevřu oči. Je toho příliš mnoho k zvládnutí právě teď.

„Někdy musíš skočit z římsy s oběma nohama, zlato. Vím, že je to děsivý čas, pro dělání velkých životních změn, ale věřím, že se všechno děje z nějakého důvodu a možná… jen možná… bys měla riskovat něco nového.“ Natáhne se a hladí mě po ruce.

Moje babička mi před smrtí řekla: Zhltni život bez žvýkání a modli se, že se neudusíš. Mohla to teď udělat? Riskovat a modlit se za něco lepšího? „Jsi si jistá, že tvůj kamarád potřebuje pomoc?“ Slyšela jsem se zeptat, aniž bych si to uvědomovala.

Usměje se a pak přikývne. „Jsem si jistá.“

„Možná mám otřes mozku,“ zamumlala jsem, překvapená tím, že o tom opravdu přemýšlím. Nerada bych zbytečně riskovala.

„Budu tady pro tebe, kdykoli mě budeš potřebovat a vím, že můj manžel a dcera také, stejně tak i Jax.“

Pane Bože. Jax. Nejsem si jistá, co s ním dělat, ale musím udržet Hope v bezpečí a dostat se od mé rodiny, čím dál, tím líp a to nejen pro ni, ale i pro mě.

„Dobře,“ prohlásím.

„Dobře?“

„Ano, potřebuju se ujistit, že je moje dcera v bezpečí,“ vysvětluji tiše.

Obejme mě a zamumlá: „Slibuji, že od nynějška bude vše jen lepší.“

Nejsem si tak jistá. Mám pocit, že prostě jdu z deště pod okap.