Ember - 15. kapitola

Překlad: Mili

Zpátky tam, kde to všechno začalo...

Sergio

Rovnal jsem papíry na svém stole a podíval se na hodiny, jako by byly nějaký zatracený granát. Každé tikání stejně tak zrovna mohlo hlásat... bouchni... bouchni... bouchni.

Studenti se začali slézat do třídy a většina z nich vypadala daleko nevinněji, než bych od studentů v prvním ročníku na Eagle Elite očekával. Najednou jsem si připadal extrémně starý, jako bych byl o jedno nešťastné kýchnutí blíž k tomu, abych si vykloubil bok nebo se léčil na chudokrevnost.

„Těpic.“ Kývnul na mě nějaký zmetek.

Do prdele, vypadám snad, jako bych s ním pásl husy?

„Jsi novej?“

Ne. Starej. Hodně. Moc. Starej.

„Posaď se.“ Sotva jsem se ovládal, abych na něho nevyjel a nevytasil zbraň jenom proto, abych se prostě podíval, jestli se to děcko neposere strachy. Na druhou stranu by to jen utvrdilo tu myšlenku, že jsem s ním pásl husy.

Se zasténáním jsem ti stiskl kořen nosu a vyčkával na zbytek studentů - děti, mlaďoši, co mají na prsou míň chlupů než moje teta - si posedali na svá místa a čekali, až já, jejich nový učitel, otevřu pusu.

Pár holek se zahihňalo.

Nesnáším hihňání; je to tak strašné, jako bych pozoroval Texe a Mo při souloži u rodinné večeře. Hihňání pokračovalo - no dobře, je to skoro tak strašné.

Podíval jsem se na hodinky a odkašlal si. „Jsem pan Thomas. Tento semestr jsem váš profesor americké historie.“

Prázdné pohledy.

Jo, tohle bude naprosté mučení. Začal jsem vytahovat program kurzu a čekal na nevyhnutelné, na to, až nahoru vyletí něčí ruka.

Už jsem přemýšlel o tom, kdo by to mohl být.

Holka nebo kluk, co si musí něco dokázat, učitelův mazánek, co nebude mít zpřeházený ani vlásek a určitě bude ještě panna nebo panic. Jsem hrozný.

Jedna, dvě, tři, čtyři - ach, tady ji máme, dámy a pánové. V zadní části třídy se objevila ruka ve vzduchu.

Dokázal jsem se nezasmát, sotva jsem v sobě ten výbuch smíchu udržel. Ruka patřila dívce, ale neviděl jsem jí do tváře; byla moc malá, schovaná za klukem, který vypadal, že dřív dělával figuranta při obraně.

„Ano?“ Naklonil jsem hlavu. „Prosím, vstaňte, když se chcete na něco ptát, slečno...?“

„Oh!“ Vyskočila ze sedadla, schodila při tom na zem učebnici a skoro zakopla o vlastní nohy. Možná jsem se konec konců mýlil.

Zamrkala na mě svýma až moc velkýma očima, jako by byla zmatená a nevěděla, kde zrovna je, a odhrnula si pramen platinově blond vlasů za ucho. Vypadá, jako by patřila do elfího království Pána prstenů. Rysy měla hladké, dokonalé, od jejích malých oblých rtů až po malý knoflíčkový nos.

Nádherná.

„Ano?“ Pronesl jsem ochraptěle. „Tvoje jméno a otázka?“

„Andi,“ vyslovila pomalu. „A zajímalo by mě, jestli budete nějak hlídat docházku. V osnově o tom nic není a - “

„Plánuješ chodit za školu, Andi?“

„Ne, ale - “

„Není pro tebe vzdělání důležité? Pověz mi, na kolik vyjde sezení na jedné z těchto židlí za dvacet čtyři hodin?“

Vzhůru vystřelila jiná ruka.

„Ano?“

„Osm set sedmdesát dolarů za den, pane.“

„Bingo.“ Z Andi jsem nespouštěl oči; nemohl bych, ani kdybych to zkusil. „Tak mi řekni, Andi, bylo by ve tvém zájmu vyhodit takové peníze z okna ven?“

„Ne.“ Spodní ret se jí chvěl. „Ne, pane.“

„Dobrá odpověď,“ odvětil jsem tichým hlasem. „A teď, nějaké další otázky ohledně osnovy?“

„Ale...“ Andi znovu zvedla ruku a pořád stála; zbytek třídy zabručel.

Překvapeně jsem zvedl obočí, když jsem na ni zíral. „Ale co?“

„Ehm...“ Kroutila si před sebou ruce. „Jde, ehm, o můj stav a někdy kvůli tomu potřebuju vynechat vyučování.“

Tváře jí zahořely červení.

Třída se začala tlumeně chichotat, zatímco já na ni nepřestával zírat. „Stav?“

Zakývala hlavou.

„Přijď za mnou po hodině, Andi.“

S rychlým zakýváním si nakonec sedla a já jsem konečně mohl sdělit třídě své požadavky. Zatímco jsem mluvil a oni poslouchali, nebo to aspoň předstírali, uchovával jsem si mentální záznam každého jedince: nikdo z nich naznamená hrozbu, ale dva z kluků, sedících v přední řadě, se rádi potloukají s Pikem a jeho kámoši, což znamená, že je mám oficiálně na radaru, a to je místo, kde by nechtěl být nikdo, kdo se chce dožít promoce.

O hodinu později jsem rozpustil třídu a k mému stolu mířila Andi. Studoval jsem její pohyby: lehký éterický krok, kterým kráčela, houpání jejích boků a uzavřený výraz v jejím obličeji. Opravdu má velké oči, chlap by se v nich mohl ztratit.

Mnohem mladší chlap.

Dostupný chlap a ne předstírající, že je učitel, aby mohl v případě potřeby vydat rozkaz na drogovou rodinku.

„Pane...“ Andi se zastavila a složila si paže na prsou. „Omlouvám se, že jsem přerušovala vyučování a pokládala hloupé dotazy. Jde jen o můj stav.“

„Ano.“ Krátce jsem kývnul. „Tvůj stav? Máš potvrzení od doktora?“

„No, doktor neví, že jsem upír, a to by bylo divné, takže...“

„Eh?“ Zamrkal jsem.

Ona se zakřenila. „Dělala jsem si srandu... vtipkovala jsem.“

„Ha,“ odvětil jsem suše. „Takže, tvůj stav?“

Andi těžce vydechla. „Někdy je mi špatně a nezvládnu to na vyučování. Už jsem mluvila s univerzitní sestrou. Ujistím se, že dostanete oznámení, ve kterém budou vysvětleny detaily.“

„Proč mi nevysvětlíš detaily sama?“

„Mluvit o vlastní smrti je tak trochu řezničina na druhý školní den.“ Pokrčila rameny. „Ale jestli se mě ptáte, kolik mi zbývá...“

„Ne.“ Zvedl jsem ruku a bylo mi špatně od žaludku. Jaká zrůda se to ze mě stala, že nedokážu být citlivější k něčemu takhle vážnému? „Nedělej si starosti.“

„Nemusíte to dělat,“ zašeptala.

„Dělat co?“ Vstal jsem a začal si do kufříku balit papíry.

„Litovat mě,“ řekla jemně. „Toho mám dost od táty. Lítost to jenom zhoršuje... ale klidně se můžete zase chovat nabručeně jako předtím. Tak se cítím víc normální.“

Křup. Byl to zvuk mého prasklého brnění?

S polknutím jsem se k ní znovu otočil obličejem. „Takže chceš normální jednání?“

Ramena jí klesla úlevou.

Bojoval jsem s úsměvem. „Tak k čertu odejdi z mé třídy. Mám na práci důležitější věci.“

Její úsměv mě málem dostal do kolen. „Díky, pane.“

„Kdykoliv,“ zakuňkal jsem a díval se, jak se vyřítila ze dveří. Na ty dveře jsem nepřestával zírat aspoň dalších pět minut a snažil jsem se přijít na to, proč se najednou cítím vykolejený, jako by se celý svět naklonil, ale já stál pořád rovně.

Málo cukru v krvi.

Nezájem.

A rozhodně žádná přitažlivost.

Konec konců, je skoro mrtvá.

A to jsem i já.