BP - 9. kapitola

Překlad: Clarissa

3 roky

50 týdnů

0 dnů

Lidi jsou neustále až příliš dramatičtí.

Jen se podívejte do Hollywoodu – tam je drama na každém rohu. A prachy. Hollywood opravdu miluje prachy. A podobně mimina. Bůh ochraňuj vědu, aby někdy vyměnila dítě za peníze v okolí osmi set metrů od Los Angeles, protože pak by vypukla válka, se zbraněmi značky Gucci a těžce vyzbrojenými řidiči limuzíny, a já bych vsadila všechny svoje peníze na Vina Diesela a The Rocka, kteří by se samozřejmě spojili a stali se dokonalým týmem pro záchranu dítěte vyměněného za peníze, se mnou jako jejich koordinátorkou pro výstroj lomeno vtipnou pomocnicí.

„Isis, cítím potřebu tě informovat, žes byla znovu podivně nahlas,“ říká Diana, zvedajíc sedmikrásku a dávajíc mi ji do vlasů.

„Mít kamarády, kteří tě mají rádi takovou jaká jsi, musí být tak super,“ zamýšlím se. Diana se směje a zvedá další sedmikrásku, splétajíc dohromady věneček.

„Jsem jen ráda, že si zase povídáš sama pro sebe. V posledních pár týdnech jsi vypadala nějak sklesle. Dokonce i Yvette si toho všimla.“

„Ne,“ předstírám šok. „Naše velice svéhlavá, emocionálně zakrnělá, temná bručounka si všimla, jak se cítím? To je absurdní.“

„Nejedla jsi.“

„To je diskutabilní. Někteří velice osvícení jogíni považují vzduch za jídlo.“

„Seš celou noc vzhůru.“

„Učím se! Na zkoušky!“ protestuju. „Na rozdíl od tebe se musí někteří z nás připravit, aby naše zadky nevykopli.“

„A poflakovala ses s -“ mračí se Diana. „No, s lidmi, kteří opravdu nevypadají jako tvůj typ.“

„Ale prosím tě,“ mávnu rukou. „Ryan je rozhodně pěkný kluk.“

Dychtivě mě sleduje. Vyhodím své ruce nahoru.

„A John, a Tyler, a Kieran, a Erik! Všichni to jsou pěkní kluci!“

„Pěkní kluci, se kterýma ses líbala.“

„Můžeš mě vinit?“ ptám se. „Myslím, vážně můžeš? Vidělas Johnovy břišáky? A Kieranovo Ducati? Šílený Ducati,“ nakloním se a svůdně zašeptám. „Duuuucaaaattiiiii.“

Diana se mračí. „Jen jsem si myslela … co se stalo s tím klukem, o kterém mi říkala Yvette? Model McFarter nebo tak nějak. Ten, se kterým jsme tě viděly mluvit na tom koncertě?“

„Kdo?“ ptám se bezstarostně, prohlížejíc si své nehty.

„Ty víš kdo,“ mračí se. „Tmavý blond vlasy, opravdu hezké modré oči, vysoký. Rozesmál tě.“

„Měla jsem chřipku,“ opravím ji. „To bylo kašlání, ne smích. Připomeň mi, abych tě nikdy nebrala do comedy clubu.“

Diana vzdychne a dá mi hotový věneček ze sedmikrásek na hlavu. „Jen si děláme starosti, to je vše. Ty ses úplně změnila, a je to … je to prostě strašidelný. Myslím, že pokud se ti líbí chodit na párty bratrstva a olizovat se každou noc s novým klukem, posluž si. Dobrá práce, holka. Ale ...“

Usměju se a plácnu ji po zádech. „Je od tebe hezké, že máš o mě starosti. Ale podívej se na mě! Jsem velká holka. Jsem obrovská. Dokážu se o sebe postarat.“

Diana stiskne její hezké rty k sobě, ale dřív, než může cokoliv říct, objeví se za ní Yvette a vrhá se na ni, obmotávajíc její paže kolem Dianiných ramen.

„Překvapení, mrchy!“ vykřikuje Yvette, pak se rozhlédne kolem, aby se ujistila, že se nikdo nedívá, než letmo políbí Dianu na tvář. „Ahoj, lásko.“

Diana se začervená. „Ahoj.“

Padnu do trávy. Yvette si přičichne k jejímu podpaží.

„Nesmrdím tak hrozně, nebo jo?“

„Jsem mrtvá,“ zachraptím. „Z tý roztomilosti.“

Yvette zčervená. „Zmlkni! Ty bys nepoznala, co je roztomilý, i kdyby tě to kouslo do zadku!“

„To je pravda.“ Směju se. „Já nejsem vůbec roztomilá!“

Diana se zamračí. „Ty jsi hodně roztomilá.“

„No,“ načechrám svoje vlasy. „Necháme dámy a pány, ať o tom rozhodnou dneska večer v domě Fí Omegy.“

„Ty se večer chystáš na další párty?“ vzdychne Yvette. „Sakra. Nezapomeň na sebe dát pozor, blbečku.“

„Nezapomeň mi políbit zadek.“ Zamyšleně se odmlčím. „Beru to zpátky. Nezajímá mě to. Vlastně ani nevím, co mě ještě zajímá! Ale jsem si jistá, že věčné nicnedělání není jedna z věcí, která mě bude v blízké budoucnosti zajímat.“ Vidím Yvette, jak na mě vztekle kouká a zvednu své ruce nahoru. „Dobrá! Dobrá. Dám na sebe pozor. Slibuju.“

Poflakování s Yvette a Dianou je sranda, ale vždycky přijde čas, kdy se příliš dlouho vzájemně dívají do očí, nebo se jejich prsty pevněji propletou, a já instinktivně vím, že bych měla odejít. Takže se omluvím, že se musím připravit na tu párty a mávnu jim, když mířím na svou kolej. Očividně jsou zamilované. Ani Yvettina paranoia, že to všichni zjistí, je nezastaví od toho, aby byly veřejně a ryze zamilované. Diana se zdá být méně paranoidní, ale je opatrná kvůli Yvette. Je to roztomilé a trochu nechutné, ale ze všeho nejvíc je bolestivé to vidět. S každou vteřinou, kdy se dívám, jak se dotýkají, se temnota provrtává dál do mé hlavy. Nikdo se takhle na mě nikdy nepodívá. Nikdo ke mně nebude mít tak hluboké city. Nikdo se ke mně nebude chovat tak něžně. Nikdo mě nikdy nebude takhle milovat.

Hnusná.

Hnusná hnusná hnusná.

Dokonce ani Jack.

Dokonce ani ten kluk, který se dostal nejblíž, nejdál skrz mou hořkou skořápku. Dokonce ani kluk, který stál ve dveřích mého srdce se nemohl přimět k tomu, aby udělal ten poslední krok.

Něco ho donutilo, aby se otočil. Něco ve mně. Něco špatného uvnitř mě. A já nikdy nepoznám, co to je, protože se ho nikdy nedokážu zeptat. Dokonce už ho ani často nevídám. Zachytím záblesky jeho obličeje v hale, ale to je všechno, na co jsem si dovolila se podívat, a jen na pouhé vteřiny. Cokoliv dalšího je nebezpečné. Cokoliv delšího by mohlo znamenat uzavření, ticho, slzy, a více temnoty, více děr, které bych v sobě roztrhla tak, aby mohla vlézt temnota dovnitř a žít tam jako vždycky. 

Můj odraz v zrcadle je trochu vyšší. A také vypadám, že se rozbrečím, a tohle opravdu znovu nepotřebuju. Místo toho nasadím úsměv a prohledávám svou skříň. Vyberu si černou sukni a dlouhé černé ponožky. Moje prsty letmo přejedou přes růžovou blůzu, a já se zarazím, jako by to byla láva.

Ty vzpomínky jsou nejhorší.

Jackův úsměv, jeho hlas říkajíc, že jsem nádherná, jak kolem mě omotal ruce v jeho posteli, jeho dech na mém krku. Jeho vůně, máta a med. Jeho výjimečný, zvučný smích. Naše povídání, naše hádky, naše polibky, jak naposledy jeho ruka uchopila tu mojí pod vodou ve fontáně –

Polykám nevolnost a zahrabávám halenku pod mikinu. Místo toho si natahuju přiléhavé červené tričko, a učešu si svoje vlasy.

On se dostal tak blízko.

Ale nakonec, utekl. Jako to dělají všichni.

Našpulím své rty, nanášejíc růžový lesk. Je to moje chyba, opravdu. Byla jsem blbá, když jsem si myslela, že byl Jack úplně jiný než všichni ostatní kluci na světě. Chtějí věci, které jsou jednoduché. Chtějí holky, které jsou roztomilé, zábavné a zkušené. A ne žádnou vzteklou, zahořklou, sarkastickou a blbou pannu. To, kým jsem byla, bylo prostě pro Jacka příliš – pro kohokoliv! Vůbec je neobviňuju, že vzali roha. Určitě bych nechtěla čelit tak náročnému úkolu milovat někoho tak složitého.

Takže jsem se změnila.

Oprava: Měním se. Změna nenastane přes noc, kromě toho, kdy se tak stane a já se snažím co nejpevněji ujistit, ať to vypadá, že tomu tak je. Už ani na jedinou vteřinu nedokážu snést pomyšlení na to, být tou zahořklou, hloupou holkou. Chci být v pohodě. Chci být šťastná a bavit se.

„Bože,“ směju se, když si nanáším další vrstvu lesku na rty. „Ona byla tak hloupá.“

Naposledy kontroluju své oční linky, ignorujíc skutečnost, že můj make-up zcela nezakryl moje tmavé kruhy pod očima, a ujistím se, že mi nikde netrčí žádné cedulky, a zvlášť ne z mých nových kalhotek s tygrovaným potiskem. Popadnu svůj mobil, a strčím si dvacku do podprsenky pro příprad, že bych si domů musela vzít taxíka.

Můj mobil vibruje a než ho zvednu, tak se modlím, ať je to zpráva od někoho úplně nedůležitého.

Ale je to máma. Volá. Narovnám se.

„Ahoj. Co se děje?“

„Ahoj, zlato. Jak se máš?“

„Já...“ Zachytím svůj odraz v zrcadle. Jsem pomačkaná kostra s trochou masa na ní. „Mám se fajn. A jak se vede tobě? Jak je v práci?“

„Je to fajn. Chci říct, šlo to pomalu, ale chodila jsem každý den. Dr. Torrand mi dal úžasné prášky, a ty mi právě pomohly. Znovu spím jako mimino.“

Úleva hluboko uvnitř mě rozváže pár uzlů.

„To je … to je opravdu skvělý. Jsem tak ráda.“

„Co se děje, zlato? Nezníš příliš nadšeně.“

„Jsem prostě ráda, to je celý. Na chvíli jsem si myslela -“ Myslela jsem si, že mě nenávidíš. „ - myslela jsem si, že se to zhoršuje. Ale je to dobrý. Spánek je skvělej. Spánek je ta nejlepší věc, opravdu.“

„To je. Vlastně se zrovna na něj chystám.“

„Mělas večeři?“ ptám se.

„Lasagně,“ uchechtne se. „I když nebyly vůbec tak dobré jako ty Jackovo. Stýská se mi po tom klukovi. Co se vůbec mezi vámi dvěma stalo?“

Koušu si vnitřek své pusy, troška bolesti, aby odpoutala pozornost od té velké, která hrozí, že mě celou pohltí.

„Randí s někým jiným,“ přinutím se říct.

„Oh, to je moc zlý. On byl docela dobrý úlovek, ale v moři plavou vždycky lepší ryby, zlato, a ty si zasloužíš jenom to nejlepší. Sladké sny. A neuč se moc dlouho do noci.“

„Nebudu. Mám tě ráda,“ říkám.

„Taky tě mám ráda.“

Zavrhnu svoje auto, abych se místo toho prošla – noc je příliš super a pěkná, abych trčela v plechové krabici. Máma se ve skutečnosti mýlí – nezasloužím si tu nejlepší rybu. Já si zasloužím kteroukoliv, která se nejdýl vyrovná s mými kravinami. Ryba, která mě skutečně chápe a přijímá a stará se o mě, a nebude se dvakrát ohlížet na někoho tak komplikovaného. Jack mě to naučil. Pořád chodí s Hemoroidkou. Ne, že by mi do toho něco bylo. Vypadají jako pár z reklamy na Gucci, a ona se na něj podle mě lepí až moc na to, abych na ně dlouho zírala.

Doufám, že je šťastná.

Doufám, že on je s ní šťastný, aspoň trošku.

Dům Fí Omegy je pár bloků od kampusu. Je to velký, modrý, více-úrovňový dům, tak starý jako špinavý a pravděpodobně je plný historie. A mrtvol. Doufejme, že obojího. Zastavím se, hudba už duní přes trávník s rozházeným toaletním papírem. Zaklepám a obrovský, tmavovlasý atlet se zelenýma očima se na mě usmívá.

„Isis! Tady je moje holka!“

„Kierane!“ zaječím, a praštím ho do břicha v našem obvyklém pozdravu. On se zlomí v pase  s falešnou bolestí, a když zvedne svojí hlavu, líbnu ho na tvář. „Kde je chlast?“

„Na konci chodby a pak doleva. Na tanečním parketu je bez tebe nuda. Donuť pár holek skřípat zubama.“

Mrknu na něj. „Provedu.“

Holky a kluci se už nedbale líbají na gauči a pivní ping-pong je asi tak v sedmém kole. Z toho poznám, že jsem přišla opravdu pozdě.

„Isis!“ Heather, černovlasá holka s těmi největšími rty vůbec, kolem mě hodí ruce ve vteřině, kdy vejdu do kuchyně. Voní jako tequila a připománá mi Kaylu. „No, to je kruva dost! Už jsem se ti chystala poslat zprávu, abys sem dostala tvůj zadek, ale … ale zapomněla jsem svůj zamykací kód, hubeňoure!“

„Je to 5429, holka,“ připomenu jí. „Kde je Tyler?“

Heather odfrkne. „Tyler a já spolu nemluvíme. Je to debil.“

„Ale ty se s ním dneska v noci vyspíš,“ říkám.

„No jasně,“ protočí oči. „Mělas pravdu. On je sakramentsky můj typ.“

Po jedné zvláště nechutné líbačce s Tylerem v jiném domě bratrstva, při které se mi Tyler snažil odsát moje rty z obličeje, jsem přesně věděla s kým ho dát dohromady – s holkou z kampusu s legendárními rty. Od té doby spolu chodili s horlivostí a krutě se podobali dvěma krokodýlům, kteří si vzájemně požírají svoje obličeje. Ráda si hraju na dohazovačku, skoro tak moc, jako mlátím pitomce do obličeje. Skoro. Hřeje mě na srdci, když vidím dva lidi šťastné – i když je to štěstí založeno na vášnivých a opakovaných sexuálních stycích na rozdíl, však víte, od skutečného vztahu. Ale kdo jsem, abych to hodnotila? Já nikdy neměla skutečný vztah. Nebo skutečný sexuální styk. Při všech těch mých líbáních s náhodnými kluky jsem nikomu nedovolila, aby se dostal pod mé oblečení. Jsem zoufalá, abych zapomněla, ne idiot. Chci se zlepšit v tom, abych byla zábavná a zkušená, a ne si uhnat sexuálně přenosné choroby. A funguje to, zatím. Každý polibek mi pomohl stát se víc sebejistou. Každý nedbalý, nenucený, bezduchý polibek mi pomohl zapomenout na ty důležité polibky, které byly hluboce vytetované do mých rtů.

Někdy mě zajímá, jestli ho oni můžou ochutnat.

Písnička pokračuje s dunivými basy, a Heather ječí a popadá moji ruku, tahajíc mě do dřevěné jídelny, která byla přeměněna na taneční parket. Ztrácím se v hudbě, smějíc se, když se Heather snaží tancovat na patnácticentimetrových, opilý podpatcích. Nakloní se a líbá kluka, který není Tyler, a to je to, kdy si uvědomím, že nejsem výjimka. Spousta lidí tady – sakra, možná většina z nich – líbají kluka nebo holku, aby zapomněli na polibek od někoho jiného. Všichni bychom raději líbali tu výjimečnou osobu, ale z nějakého důvodu nemůžeme ani nebudeme. Tak jsme tady.

Nejsem výjimka. Jen mi chvíli trvalo, abych klesla na úroveň všech ostatních, to je vše. Jen mi chvíli trvalo, než jsem byla dost zoufalá na to, abych zapomněla. To je všechno.

Vymotám se z tanečního parketu a naliju si kolu a rum, hltajíc to tak rychle, jak dokážu. Pálí to. Ale, sakra, dneska pálí všechno. Oslepuje mě bolest hlavy, takže vyjdu ven a sedám si na schody, kde může chladný vzduch uklidnit moji pulzující hlavu.

„Tys opravdu odvedla dobrou práci,“ říká hlas. Bezejmenný, ve svetru a džínách, sedá si vedle mě a šklebí se. „Myslím to zhubnutí. To byla spousta masa k shození. Jsem ohromen.“

„Neudělala jsem to kvůli tobě,“ vrčím.

„Ále, my oba víme, že udělala, Isis,“ uchechtne se. „To bylo k popukání – sledovat tě, jak se ztrácíš. Jak si vybíráš jídlo v jídelně. Sázeli jsme si na to – jestli sníš ten jeden stonek celeru, kterej sis vybrala, nebo ne. Většinou jsi ho nesnědla. Přišel jsem o spoustu peněz, když jsem sázel na tebe, vepříku.“

Koušu se do rtu, abych se přinutila neutéct, jako vždy. Nejsem tak slabá, jak jsem bývala, a ukážu mu to. Už mě nemůže nakazit temnotou. Není ve mně už žádné světlo, které by zhaslo. Jsem teď zcela obklopená stínem. On jen hasí táborák, který je pod vodou.

„Pamatuješ, když jsi omdlela?“ Jeho chechtání zesiluje. „Oh, do prdele, to bylo skvělý. Bylo to uprostřed vybíjený, a tys jen -“

Ztuhne jako prkno, padne na stranu, a následně na to se směje.

„Kriste. To bylo zábavný. Opravdu vtipný. Seš si jistá, že máš bejt tady ve škole a nedělat něco jako stand-up? Jsem si jistej, že by se začali smát jen při pohledu na tvůj obličej. Dokonce bys nemusela ani nic říkat. Lehce vydělanééééé prachy.“ Zúží na mě pohled a zatřese hlavou. „A kdo ti dělal make-up, tvoje babička?“

„Co chceš?“ ptám se tvrdě.

Bezejmenný pokrčí rameny, dávajíc si ruce do kapes. „Jen jsem tě chtěl pozdravit. Znám Tylera, a chtěl jsem nějakou whiskey, tak jsem přišel. Ty holky tady nejsou tak špatný. Ty jsi něco jinýho. Ty vyčníváš jako nakopnutý palec.“

Lže. Byl v tom lepší, nebo možná jsem se jen zlepšila ve čtení lhářů?

„Co doopravdy chceš, kreténe?“

Vypadá překvapeně a začne tleskat. „No, páni. Kreténe. Nemělas tři roky odvahu říct moje jméno, natož mě urazit. Jsem ohromen. Blahopřeju tvýmu psychiatrovi.“

„Nikdy jsem k žádnému nechodila. Nepotřebovala jsem ho.“

„Já vím. Místo toho ses jenom pokusila zabít.“

Dívám se ostře na jeho koleno, a on se směje, plácajíc do něj.

„Jo, já vím, o čem ta dieta opravdu byla. Mě neoblafneš, vepříku. Každý s polovinou mozku mohl vidět, žes chtěla umřít. A to nejlepší na tom? Nikdo tě nezastavil. Dokonce ani tvoje zasraná teta.“ Nakloní se a šeptá. „Ti všichni chtěli, abys umřela. Tak proč jsi neumřela?“

Sopečný otvor vyzařuje z mého srdce, rozlévajíc žhavou lávu na mé plíce, žaludek, játra a okamžitě je spaluje na uhel. Bezejmenného úsměv se rozšiřuje.

„Je to divný – slyšel jsem drby. O tobě. Ne ty obvyklé, že jsi šeredná, ale něco víc … divnýho. Isis Blakeová se změnila v úplnou párty holku. Když se dost opije, tak se líbá s kýmkoliv.“

Snažím se nadechnout, abych udržela dýchání a nedovolila, aby mě ty vzpomínky zdrtily. Bezejmenný si vytahuje cigaretu z kapsy a zapaluje ji, a moje tepová frekvence rychle stoupá a všechno, co slyším, je pronikavý bílý šum. Moje ruce se začínají klepat, jizva na mém zápěstí pálí fantomovou bolestí. Bezejmenný se ušklíbá, vyfukujíc kouř do mé tváře.

„Co se děje? Snad tě ten nafoukanej krasavec neodmítl ošukat? To je důvod, proč se vrháš na každého, kdo má rty?“

Jsem zmražená, zakořeněná do těch schodů, jak ozvěny bolesti znovu pálí moji kůži. Ten smrad cigaretového kouře, jak se točí kolem mého obličeje a ulpívá v mých vlasech – chci, aby všechno zmizelo. Přestalo existovat. Nechci tady být. Chci přestat existovat, hned teď. Chci ztratit vědomí. Pokud budu svůj dech zadržovat dostatečně dlouho, ztratím své vědomí a všechno přestane.

Bezejmenný se chechtá, mé mlčení všechno potvrzuje, což on potřebuje.

„Podívej, Isis, věděl jsem, že by to neudělal. Je to chytrej, talentovanej a hezkej kluk. Někdo takovej by nikdy nechtěl někoho jako jsi ty. To je prostě pravidlo přírody – krásný lidi nerandí s ošklivejma. Prostě nerandí. Snažila ses překročit svoje postavení, ale on tě vrátil zpátky na tvoje místo. Jaký to skvělý kluk. Můj názor na něj se úplně obrátil.“

Naklání se, a ta žluč z mého hrdla se přesouvá do mé pusy.

„Nebo možná … možná je v tom víc. Možná, žes mu řekla, co se stalo mezi námi. A on možná jenom nechce šukat zničenou holku. Protože taková ty jsi. Jsi zničená. Odpad. Špína. Nikdo jiný tě nebude chtít. Ne po tom -“

„Isis? Co se to tam děje?“

To hrozné černé kouzlo se prolomí, a já se můžu znovu hýbat, znovu myslet. Otočím se, Kieranova obrovská postava zatemňuje dveře. Bezejmenný se na něj usměje, proměňujíc se na okouzlujícího v plném rozsahu.

„Oh nic. Jenom malý pokec mezi starými kámoši. Víš, kde je Tyler?“

Kieran na něj nasupeně kouká, pak trhne palcem. „Nahoře.“

Bezejmenný ho poplácá po rameni. „Díky.“

Když je pryč, Kieran si sedne na schody ke mně.

„Hej, jsi v pohodě?“

„Jo,“ odkašlu si, bolest bledne. „Starej kámoš.“

„Nevypadalas s ním moc přátelsky.“

„To … nic není. Nedělej si s tím starosti.“

Kieran vydechne. „Dobře, podívej. Já, Ulfric a nějaký holky se chystáme do města. Je tam klub, kterej pořáda techno party. Chceš jít?“

Kieran může být velký a ve wrestlingovém týmu, a propadnout ze všech jeho zkoušek z angličtiny, ale má roztomilé tmavé oči, jako štěně, a je podivně citlivý. Přesně ví, co říct a udělat, aby člověku pomohl cítit se líp, a má šestý smysl, lomeno neviditelná hmyzí tykadla  pro to, jak se lidi obecně cítí. Svým způsobem je jako Wren. Dokáže zjistit, že už tady teď, když je v blízkosti Bezejmenný, nechci být.

Kývám hlavou. „Jo. Jasně. Kdo řídí?“

„Já,“ ušklíbne se Kieran. „Dneska jsem za řidiče, takže mi můžeš říkat Pane šofére. Dostaneš pušku.“

„Kéž bych tu pušku měla,“ vrčím, když ho následuju k jeho autu. U něj čekají dvě holky v přiléhavých šatech a ohromný blonďák, který vypadá trochu jako krvežíznivý Viking.

„Oh jo?“ směje se Kieran. „Co bys s ní dělala?“

„Šla na piknik. Založila indie kapelu. Zabíjela lidi.“

„My zabíjíme lidi?“ tleská rukama holka v červených šatech. „Pojďme začít s profesorem Summersem. Uděláme světu laskavost.“

„Není tak špatný,“ protočí Kieran oči a nastartuje auto, vycouvávajíc.

„Včera nadzvedl Tesse sukni fixou na tabuli, celý jsem to viděla.“ Holka v červených šatech šťouchne do holky v zelených šatech, která musí být Tessa, protože se pokorně stáhne do sedačky. Holka v červených šatech po mně blýskne úsměvem. „Ahoj, já jsem Livy.“

„Isis,“ říkám a dívám se na Tessu. „Nahlásilas ho?“

Tessa vrtí hlavou, ani se mi nepodívá do očí. Livy odfrkne.

„Víš, že by s tím kampus hovno udělal. Vzali by si stížnost a pak ji založili do velký skříně, kde by se jí nikdo nedotkl. Viděla jsem to. Stejně tak bys mohla řvát do cihlové zdi.“

Tessa se konečně podívá nahoru, hlas mírný. „I když to udělám, tak oni holkám nevěří. Budou se ptát, co jsem měla na sobě. Nebude to jeho vina, ale moje.“

Sevřu dlaně do pěstí. Kieran unaveně a rezignovaně vzdychne.

„Das nejni fér,“ zamračí se Ulfric s jeho zřetelným švédským (?) přízvukem. „V Dánsku, v moje stará univerzita oni vykopávaj všéchny hajzlové.“

Předvádí slovo 'vykopnout' divokým karate gestem ve vzduchu.

„Jo, tak, vítej v Americe,“ krčí rameny Livy. „V zemi zaslíbené obtěžování holek a domově statečných navenek, ale zbabělých uvnitř.“

„Profesor Summers, hm,“ šeptám.

Kieran po mně blýskne varovným pohledem. „Ani se neopovažuj.“

„Proč?“ hraju si na nevinnou.

„Vím, žes to byla ty, kdo dal minulý týden Sarah do kabelky špagety,“ dodává.

„Tos udělala?“ naklání se Livy dopředu a směje se. „Do hajzlu, Tesso, ona je ta, která udělala Sarah v kabelce bordel!“

Lapám po dechu. „Jak se mě opovažuješ obviňovat! Říkám, že to je pomluva. Pomluva!“

„Smrdělas jako omáčka ještě čtyři hodiny po tom,“ nabízí Kieran nezvratný důkaz. Usmívám se.

„Když to říkáš takhle, zní to, jako že jsem tak troufalá. Dokonce možná … drzá.“

V autě je trapné ticho. Ulfric povzdechne.

„Ráda si děláš psinu z lidí, kteří si to podle tebe zaslouží,“ říká Kieran. „A přemýšlíš o tom, že něco vyvedeš Summersovi.“

„Jakýho zločince to ze mě děláte, pane? Podívej se na mě! V žádém případě bych nikdy nedokázala přijít na něco tak geniálního, jako je vhození smradlavé bomby pod dveře kanceláře nebo natření příčesku Criscem (tuk, něco jako naše Hera) nebo strčení pavouků do šuplíku pracovního stolu.“

Nastává další ticho.

„Nebo oční kapky. Vyměněné za pepřový sprej.“

Livy udělá přemýšlivý a souhlasný zvuk. Kieran vzdychne a zatočí na pakroviště před honosným klubem s neonovým nápisem, který říká The Back Door, a všichni se nahromadíme venku. Livy popadne Tessinu paži a poskočí dopředu. Ulfric se na mě dívá, jako kdybych byla hladový tygr.

„Ty séš hodně děsivá šencká,“ říká.

„Když to říkáš ty, Leife Můžuvámuseknouthlavusvýmzápěstímsone, tak to hodně znamená,“ poplácám ho po ruce.

Vypadá náležitě uraženě. „Já nikdy žádný lidi neusekál hlávu!“

„Měl bys to zkusit. Je to velmi uvolňující.“

„Jestli už jste skončili s plánováním pobuřující vraždy,“ říká afektovaně Kieran. „Pojďte si dát nějaký pití.“

„Jak jsme mohli zapomenout na priority našeho Vikinga?“ plácnu Ulfrica po zádech. „Nejdřív chlast, pak krev a jako třetí dudy.“

„Dudy prfní, kchlást druhij, kréf nikdy,“ opraví mě Ulfric.

„Aaale, nebuď takovej puntičkář, Ulfie. Bozi vyžadují radovánky! Kupředu do Valhally!“

Jako všichni lidi, kteří měli to nesmírné štěstí setkat se se mnou v tomhle životě, vypadá zmateně, ale stejně jde za mnou do toho dunícího klubu. Rychle ukážeme vyhazovači naše občanky, a on se na Tessinu zadívá trochu déle, než by měl, a pak zašilhá na jednu z mých (mnoha) falešných občanek.

„Vanessa Gergichová?“ ptá se. „A je vám třiatřicet?“

Začnu se potit. Tohle je ta nevýhoda dvanácti falešných občanek.

„Jsem moc zdravá?“ nabízím. „Jím zeleninu. Hydratuju se. Neustále se hydratuju.“

„Je tu se mnou,“ nakloní se Kieran. Vyhazovač si nás oba prohlíží, pak vzdychne.

„Dobře, Kire, ale pokud to nezvládne, řeknu poldům, žes to byl ty.“

Kieran po něm blýskne úsměvem, a táhne mě kolem vyhazovače a pak rovnou k baru.

„Jeden rum s kolou tady pro dámu,“ překřikuje hudbu, pak se otočí ke mně. „To máš ráda, ne? Viděl jsem, žes toho spoustu vypila.“

„Ano pane,“ kývám hlavou. „Ale nemusíš mi nic kupovat. Jsem silná, nezávislá -“

Strčí mi vychlazenou sklenici do ruky a pošoupne pět babek přes pult k barmanovi. Trochu s ní zavířím, hledajíc hustou pěnu, která by ukazovala na rozpouštějící se prášek. Chci říct, věřím barmanovi, a i Kieranovi. Tak nějak. Ale nikdy nemůžete být dost opatrný. Pomalu se napiju, a stojíme tady, sledujíc svíjející se davy v krátkých sukních a košilích, jak se tisknou k sobě. Tessa tancuje s Ulfricem, stále trochu stydlivá, ale teď se už trochu víc usmívající. Livy se tiskne k nějakému chlapovi, který vypadá jako, pro ni až moc starý, Ital. Vůně potu a kolínské prakticky pohlcuje vzduch. Stroboskopy propíchávají naše oči a hloubí díry v naší trpělivosti s hudbou Top 40.

„Je to jako...“ odmlčím se a poslouchám repráky. „Je to jako by někdo pořád opakoval 'prdel'?“

Kieran se zarazí, vzhlédne a začne se smát. „Do hajzlu, máš pravdu. Co se to stalo s muzikou?“

„Prachy,“ říkám. „Stojí za tím prachy. Ale já osobně viním spandex a automatické ladění, a Yoko Ono.“

Směje se. Livy odlepí svůj zadek od Italova rozkroku dostatčně daleko na to, aby přišla k nám, zadýchaná a usměvavá.

„Hej, lidi. Pojďte sem.“

Jdeme za ní, vede nás do chodby se záchodama, pokryté graffiti a kouskama toaletního papíru. Livy něco vytáhne z její podprsenky. Vtiskne to do Kieranovy dlaně, pak do mojí. Je to malý bílý prášek ve tvaru králíka Playboye.

Kieran škubne obočím. „Kdes k tomu přišla?“

„Od Heather, ne.“ Odfrkne Livy. „Prakticky je rozdávala v baráku jako bonbóny.“

„Je tohle to, co si myslím?“ ptám se.

„Molly?“ (us.slang pro extázi) ptá se.

„Nezákonný?“ zdůrazňuju.

„Klídek,“ kroutí Livy očima. „Je to jenom jedna tableta. To tě nezabije. A Heather vždycky kupuje od důvěryhodného zdroje, takže v tom není nic divnýho.“

Kieran jí to vrazí zpátky. „Já-já nemůžu. Dneska jsem řidič.“

„Vyprchá to z tebe fakt rychle,“ trvá si ona na svém. „Jako, za daleko kratší dobu než chlast.“

„Vidět obrovský, rudý sloní příšery není moje představa zábavy.“ Prohlížím si to, ale Livy se usmívá a poplácá mě po rameni.

„Hele, to je v pohodě. Není to halucinogen. Je to fakt bezpečný, přísahám. Už jsem to měla stokrát.“

Dívám se na ten bílý prášek. Bezejmenného hnusná slova se vkrádají zpátky do mé hlavy.

'Někdo takovej by nikdy nechtěl někoho  jako jsi ty.'

'… vrátil tě zpátky na tvoje místo.'

'A možná jenom nechce šukat zničenou holku.'

'Nikdo jinej tě nebude chtít.'

'Nikdo jinej tě nebude chtít.'

Dám si ten prášek na svůj jazyk a dám si poslední lok mojí koly, utápějíc ta slova v jejich stopách.

Kieran taky spolkne tu jeho. Mířím na taneční parket a čekám, až umřu. Nebo až se budu dobře bavit. Na cokoliv, co přijde jako první. Kieran je mým stínem, tancuje se mnou, a i když je trochu ztuhlý v nohách a příliš bělošský ve stylu, jak se tak málo hýbe ve svých nohách, pořád se usmívám. Život byl podělanej, ale tanec na mě vždycky dobře působil. Můžu se jen nechat unášet tou hudbou a nad ničím nepřemýšlet, udržujíc temnotu v šachu.

Nevěděla jsem, že Heather kupuje drogy, ani jsem nevěděla, že je pak dodává na večírky bratrstva. Na žebříčku Špatných věcí, které dělat, je dealování drog témeř na úrovni horních příček. Nebo není? O drogách vím houby, a ještě míň o lidech, kteří s nimi obchodují. Jen vím, že je spousta lidí bere, a že dodávají těm lidem více energie, ale jsou nebezpečné. Na druhou stranu, od té noci u fontány s kentaurem jsem pila skoro každý den, takže kdo jsem, abych soudila? Kdo jsem, abych byla naštvaná? Já zapíjím bolest, a nefugnovalo to. Takže musím zkusit něco jiného. Žádné nebezpečí není tak hrozné, jako věci čekající na mě v mých vlastních vzpomínkách.

Jasné světlo stroboskopů se ještě více rozjasnilo, vybarvilo, zelená se změnila do červeno-modré, dvě barvy v jedné. Mrkám, ale barvy se pořád lámají. Předvádějí holčičí make-up a šperky, skvrny v barvě drahokamů příjemně pálí na mých očních víčkách. Všichni vypadají tak šťastně, tak mile, tak laskavě. Tady mi nikdo neublíží. Jsem obklopena dobrými lidmi. Tady mě ta temnota nedostane.

Kieran se na mě usmívá, když se usmívám já na něj, a to je dobré znamení, a je o tolik hezčí, než jsem si předtím myslela – tak nějak snědý, pirátsky snědý, snědý jako Jack Sparrow (neříkáme to jméno), tmavý a s velkými rameny, a mohl by mě zachránit před tou temnotou, mohl by? Někdo tak silný jako on by zvládl zahnat cokoliv, zachránit mě před čímkoliv. Snažila jsem se chránit sama sebe celou tu dobu, ale bylo to tak těžké. Jsem tak unavená, že to všechno dělám sama. Bylo by hezké, mít něcí pomoc. Kieran by mohl pomoct. Jack už nechtěl pomáhat, což je v pohodě, protože já jsem tvrdá, a opravdu nestojím za všechnu tu snahu, i když on byl ten jediný, který se mě dotkl, v dobrém slova smyslu, kde moje srdce vykouklo z jeho skořápky, ale já byla blbá, byla jsem tak blbá, když jsem si myslela -

'Nikdo jinej tě nebude chtít.'   

Cuknu sebou a nakloním se ke Kieranovi, objímajíc ho kolem pasu. On přestane tancovat.

„Isis?“ Zakříčí skrz hudbu. „Jsi v pořádku?“

„Já … já … já nejsem v pořádku,“ směju se. „Já nejsem. Prostě nejsem.“

„Hej, no tak, v pohodě. Pojďme tě dostat na vzduch.“

Zaháknu se za Kieranovu paži, když mě vede skrz dav ven k hlavním dveřím klubu. Střelím pohled na toho vyhazovače, kolem kterého procházíme.

„Není mi třiatřicet,“ vyhrknu.

„Já vím,“ protočí oči.

Kieran mě posadí na schody. Otřesu se, když moje oči zachytí hořící konec cigarety z hloučku kouřících lidí. Kieran to vidí a posune nás z toho hloučku, dál k obrubníku. Lapám po vzduchu, dusíc se ničím a vším v ten stejný moment. Kieran trpělivě čeká, dívajíc se na hvězdami hustě pokryté nebe. Když je ten tlak trochu menší a svět není tak jasný, zformuluju slova.

„Omlouvám se,“ říkám. „Měl bys jít … zpátky dovnitř a bavit se. Tohle není zábava. Tohle jsem já, umírající.“

„Ty neumíráš,“ směje se.

„Ale jo, umírám. Trochu rychlejš než většina lidí.“

Kieranova tvář je prázdná, ale Sophiina slova zvoní v mé hlavě, vítaná úleva od Bezejmenného. Kde je jeho zvuk jako štěkot vzteklého psa, trhajícího můj krk, tam je její úplně jako křišťálové zvonky a dešťové kapky.

Žádný div, že ji Jack miloval.

Žádný div, že se Jack zhroutil, když ji ztratil.

Žádný div, že už nikdy nechce žádnou jinou. Nikdo se jí nemůže vyrovnat.

Směju se, ale smích se změní v něco divného a já se začnu kousat do mé ruky, abych to přinutila zastavit. Kieran vytáhne ruku z mé pusy, a já vidím tmavě červený kruh na svém rukávu trička, ale jenom slabý.

„Ty mě opravdu děsíš, Isis.“ Říká tiše.

„Já děsím spousty lidí. Já jsem děsivá. Halloweentown mě miluje. Ale nikdo další ne. Kromě mojí mámy. Moje máma je skvělá a já ji opustila, a jsem sobecká.“

Kieran mlčí. Cítím, jak temnota začíná ustupovat pryč, pouliční světla září a zvětšují se jako obrovské jantarové světlušky.

„Je tu jeden kluk,“ říkám a směju se. „Ale tak je to u každé holky, nebo ne? Vždycky je jeden kluk. Nějaký kluk. Nějaký kluk, který něco neudělal. A já ho mám ráda.“

„Pokud ho máš ráda, tak prostě vstaň a polib ho,“ říká Kieran.

„Ty nevíš, jak moc dobře věci fungují, že ne.“

Kieran se směje, a já uchopím svou hlavu a opřu se o jeho rameno. Noc je příliš temná a on příliš hřeje a já potřebuju někoho, něco pevného pod sebou. Někoho, kdo mě udrží od zmizení v polostínu mého života. Nebo je možná příliš pozdě. Možná už jsem zmizela, a ta temnota tu bude vždycky s pouhým krátkým zábleskem světla místo toho, aby to bylo naopak.

„Líbím se ti?“ ptám se Kierana. Je to rychlý, ale já nejsem nic než rychlá a blbá.

Kieran zakašle. „No … uh ...“

„Je to odpověď Ano nebo Ne.“

„Jo,“ říká. „Líbíš se mi.“

'Nikdo jinej tě nebude chtít.'

„A chceš mě?“ Přitisknu svoji hruď na jeho rameno, jako jsem to viděla dělat Hemeroidku Jackovi. Kieran si odkašle.

„Jo. Chci říct, od té doby, co jsme se líbali, já -“

Nakolním se a políbím ho, on mě líbá zpátky jemně divokým stylem. Není to Jack, ale já už nikdy znovu Jacka líbat nebudu, a nechci brečet, takže ho líbám tvrději a déle, a Kieranova dlaň se šplhá nahoru po mém tričku a já ho nechám --

„Ty!“

Vzhlédnu, abych viděla Charlieho Moriyamu ukazujícího vyčítavě na mě. A za ním je jediný člověk, kterého jsem dneska večer, a nebo už nikdy, opravdu nepotřebovala vidět.

***

 

„Jak můžeš poslouchat tuhle blbost?“ vrčí Charlie, vypínajíc moji operu.

„Chápu to tak, že nejsi fanda italských tlusťochů vyzpívávajících své srdce ženám?“

Charlie si projede rukou svoje naježené vlasy, poupravujíc je. „Pokud bych chtěl poslouchat kretény stěžující si na děvky, poslouchal bych Biggie Smalls. Nebo Nase.“

„Aha, jasně, protože mluvit o ženách jako o 'děvkách' tě v životě dostane hodně daleko,“ říkám a zatočím na semofaru doleva.

„Nestarám se o děvky, jasný? Všechny jsou ukňouraný, chtějí tvoje prachy, aby ses oblíkal hezky, a dostávat zmrzlinu a tlustý prsteny, s tím jsem skoncoval. Prostě se budu soustředit na shánění svojí rezidence, a pak si koupím nějaký děvky.“

„Nekoupíš si děvky, ani rezidenci. Koupíš barák pro tvoji babičku.“

Charlie po mně střelí ostrý pohled, červenajíc se na okrajích. „Jaká blbost teď vyšla z tvojí pusy? Přísahám, že jsi každý den blbější.“

Parkuju před ošuntělým klubem s názvem The Back Door. Těžko se na něj můžu obořit s mým obvyklým klidem. Je tak patetický, tak měkký uvnitř a snažící se být tak tvrdý navenek.

Někoho mi připomíná.

„No,“ vzpamatuju se. „Doufejme, že ty seš stále chytřejší, protože jeden z nás musí být dostatečně důsledný, aby vyslechl majitele klubu.“

Charlie jenom zavrčí, vtahujíc dvojici kovových boxerů pod jeho rukávy. Nastavím svůj mobil, aby nahrával při stisku tlačítka, s cílem získat nezvratné důkazy na pásku.

„Majitel nebude ochotný mluvit,“ říkám. „Jmenuje se Terrance.“

„Je mi u prdele, jak se jmenuje, pojďme z něj prostě vymlátit duši.“

„Nikdo nikoho nezbije,“ řeknu tvrdě, mrazivě. „Terrance je podnikatel. Dá se snadno přesvědčit několika logickými způsoby, které bych byl víc než šťastný, aby tě osvítily.“

Charlie skuhrá. „Mě to nezajímá. Prostě tam vlítneme. Můžeš si vykecávat s jeho prdelí jak chceš, ale pokud z něj nic nedostaneme, přejdu k plánu B – bitce.“

„Výhrůžka bitím je často více efektivnější než to bití samotný, jestliže ten cíl nebyl nikdy předtím zbitej. Někdo měkký a štědrý jako Terrance se podlomí bez jediné rány pěstí.“

Vystoupím. On mě následuje, přemýšlivý pohled přecházejíc přes jeho tvář.

„Vlastně bys mohl mít pro jednou pravdu.“ Ukazuje Charlie jeho občanku, a já dělám to samé. Vyhazovač nás odmávne dovnitř.

„Jen tak mimochodem, jak se daří tobě a Brittany?“

„V pohodě,“ odpovídám automaticky. „Ona je hodně neodbytná.“

Neříkám mu, že je ona jen věc, prostředkem k dosažení cíle. Loutkou, náhradnicí než se psychicky dostanu přes zakázané vzpomínky na holku, které jsem se nadobro vzdal.

„Takhle tomu ty říkáš?“ vyštěkne Charlie smíchy, a proplétáme se skrz dav na okraji klubu.

„Bouchá na naše dveře 24 hodin, 7 dní v týdnu. Sotva se dokáže udržet, aby neskočila na tvýho ptáka dřív, než zmizím pryč z pokoje.“

Pokrčím rameny. Charlie si mě pečlivě prohlíží.

„Co že jsi to říkal, žes dělal, než tě Gregory našel?“ Ptá se. „Protože jsem viděl chlapy přitažlivý pro ženský, ale ani ti nejlepší z nich nedokázali, aby nad nima holky slintaly za bílého dne. Co je na tobě tak zvláštního?“

„Vím, jak se chovat k ženám,“ říkám. „První věc – nenazývej je děvkami.“

„Ledaže by to chtěli.“ Snaží se mě Charlie opravit.

„Jenom pár vybraných žen stojí o to, být ponižované, a když už, tak to oceňují jedině v ložnici. Nikdy je neurážej mimo ni.“

Když Charlieho mozek bojuje, aby to vstřebal, já se blížím ke dveřím VIP klubovny. Jsou lemované dvěma vyhažovači. Jeden z nich natáhne ruku dopředu, aby mě zastavil.

„Kdo jste?“ ptá se.

„Oj, ustupte stranou, ustupte stranou!“ Zvedne Charlie jeho bradu. „Jsme tady kvůli obchodu.“

„Řekněte mi jméno, nebo vypadněte,“ trvá na svém vyhazovač.

„Jack Hunter,“ říkám. „Jsme tady, abychom se sešli s Terrancem. Očekává nás.“

Vyhazovač se otočí a dotkne se svého ucha, mluvíc do sluchátka. Po několika vteřinách se otočí zpátky a otevírá dveře jeho masitou rukou. Charlie mu salutuje, když vchází dovnitř a já proklouznu dovnitř neslyšně. Hudba duní, šampaňké se chladí v kýblíku s ledem na černém skleněném stole. Pohovky jsou kožené – skutečné a uhlazeně záříci pod těmi světly. Na nich sedí další dva vyhazovači, pijící šampaňské a ťukající něco na svých mobilech. Jsou obrovští a svalnatí, ale nejsou nic, s čím by si Charlie s prvkem překvapení nedokázal poradit – ve rvačce je šílený Tasmánský čert, a všechno, co kdy musím dělat, je zametat střepy.

Vzhlédnou, když vejdeme dovnitř a rychle nás prohledají. Charlie si stěžuje, ale já ho pohledem utiším, protože vejde další chlap a posadí se. Jeho oblek s úzkými proužky je dokonalý – i když on je tlustý, velmi dobře mu padne. Jeho vlasy jsou řídké a šedivé, a na samém vrcholu hlavy má plešku. Jeho oči jsou vodnaté a jeho pokožka oříškově hnědá od nadměrného opalování. Na jeho prstech se kupí tucet prstenů – opravdové drahokamy, pokud můžu říct. Čisté, žádné vady. Tenhle chlap je hodně bohatý a s velmi dobrými styky.

„Pánové!“ usmívá se Terrance, rozmáchajíc se rukama a nabízejíc jednu mně. „Vítejte v mém skromném příbytku. Jsem rád, že jste to zvládli tak rychle.“

„Je skvělé být tady,“ říkám a potřesu si s jeho rukou. Sedáme si a Terrance začne nalévat šampaňský.

„Potřebujete se napít?“

„Nedáme si, děkujeme,“ odmítám. „Nechceme plýtvat vaším časem více, než je nezbytně nutné.“

Terrance zvedne obočí, pak se zasměje plným, živelným smíchem. „Stručný a připravený se dát do toho a ušpinit se. To se mi na chlapech líbí. Zřídka kdy u současné generace zahlédnete tento druh cílevědomého nadšení.“

Terrance vyprázdní svou sklenici, pak tleskne rukama.

„Dobrá, tak jaká je vaše nabídka? Už mám v kampusu kluky, kteří mi se slevou dodávají  MDMA(extáze). Co si myslíte, že vy máte lepšího, no?“

„Informace,“ říkám.

„Jo? Znáte někoho lepšího?“

„Zaprvé, rád bych, abyste splnil svou část dohody,“ říkám. „Ta jména, pokud chcete.“

„Aha, jasně,“ klapne Terrance svým jazykem. „Nemůžu to prostě udělat bez jakékoliv jistoty, že z toho budu mít něco dobrého. To není správné. Mám ty kluky rád. Vzdát se jich za posrané informace by bylo proti mým obchodním praktikám.“

„Poslouchej, kámo-“ prskne Charlie. Vyhazovači se náhle nakloní, a já položím ruku přes Charlieho hruď, abych ho zastavil.

„Terranci,“ koukám upřeně do jeho očí. „Tvoje podnikatelská zdatnost je impozantní. Gregory nám toho o tobě hodně řekl, ale tenhle vynikající klub nám říká víc. Jsi velmi dobrý v tom, co děláš.“

Terrance se uklidní, a jeho bodyguardi se uklidní s ním.

„To jsem. Díky. Vždycky je dobrý dostat malé uznání tam, kde je to zasloužené.“

„Takže vím, že podnikatel tak zkušený jako ty má velký zájem na získávání majetku, ne na jeho ztrátě.

Terrancovo pohled se zúží. „Pokračuj.“

„Existuje pár lidí, kteří se najednou velice zajímají o tvoje kluky.“

Jeho pohled blýskne a jeho pěsti se zpevní, ale udržuje svůj hlas klidný a na úrovni. Opravdový profesionál.

„Jo? Jak důležití jsou ti lidé, o kterých tady mluvíme?“

Usmívám se. „Je mi to tak líto, Terranci. Ale bez jmen je to všechno, co ti můžu říct.“

Sleduju, jak se kolečka v jeho mysli roztáčejí – řekl jsem mu, že orgány činné v trestním řízení hledají jeho dodavatele MDMA. Tihle dodavatelé mu dávají obrovské slevy, a se vzkvétající vysokoškolskou techno scénou tady v jeho klubu, jsou zisky bezpochyby obrovské. Zvažuje potencionální ztrátu těch kluků – a slevy – proti problémům, do kterých by se zapletl, kdyby byli ti kluci zadrženi příslušnými orgány. Ale aniž by věděl, které orgány to přesně jsou, není ochoten dát nám ta jména a následkem toho přijít o slevu. Kdyby to byla jenom místní policie, mohl by je beztrestně uplatit. Ale pokud je to méně zkorumpovatelný Protidrogový úřad (zkratka DEA) – nebo ještě vyšší – mohl by přijít o všechno, nejen o slevu.

„Bill,“ prskne konečně Terrance. „Myslím, že jeden z nich se jmenuje Bill nebo Will, nebo nějak tak. Jeho příjmení je komplikovaný, C-něco. Caraway? Carlsbad?“

„Cavana?“ zkouším, předstírajíc nevinnost.

„Cavanaugh, to je ono.“ Ukazuje Terrance. „Teď mi řekni, kdo po nich jde, a já ti řeknu další jména.“

„Jak můžeme vědět, že jim to prostě neřekneš a oni se nerozdělí?“ vrčí Charlie. Terrance se na něj usmívá jako dítě.

„Oh, o to bych se nebál. Neřeším odposlouchávané spolupracovníky. Odřízneme všechny pouta s těmi, kteří jsou vyšetřovaní, pro naše vlastní bezpečí, rozumíte?“

Terrance se podívá znovu na mě, a já se nakloním, snižujíc svůj hlas v té lži, která vychází ven.

„DEA. Úřad pro počítačovou kriminalitu. Tvoji kluci jsou částí velké skupiny na internetovém černém trhu. Většinou hackeři.“

Terrance kývá hlavou, přibližujíc jeho prsty k jeho rtům. „Hackerství není moje věc – obecně není internet moje věc. Dávám přednost staré škole podnikání.“

„Což je důvod, proč bys je měl odříznout,“ říkám. „Tohle je mnohem větší než klubové drogy. Mluvíme o pervitinu. Obchodování s lidmi.“

Terrance se ostře nadechne skrz zuby. „Zatraceně. Myslel jsem, že jsem v těch dvou našel přímé dodavatele. Ale oni jsou vždycky trochu nakřivo, než byste rádi, že? Nehodlám utíkat od něčeho takového. Tady máte to jméno – Kyle Morris. Snadněji zapamatovatelné, než to druhé. Teď, když mě omluvíte, musím si zavolat.“

Vstaneme, a on si se mnou potřese rukou, než jsem okamžitě vyprovození z klubovny. Hudba znovu řve, pach potu a přemíra parfémů na mě prakticky zaútočí. Charlie mě následuje ke dveřím, a pokládá mi otázku, jakmile se ocitneme na chodníku.

„Proč jsi lhal? My nejsme DEA, DEA po nich nejde.“

„My nejsme nic,“ říkám. „Jsme najatí třetí stranou. Pokud bych mu řekl, že jsme byli osloveni CIA, opravdu si myslíš, že by nás bral vážně? Podívej se na nás – v jejich očích jsme puberťáci. CIA nenajímá puberťáky a neříká puberťákům, co se chystá udělat, ale DEA ano, neustále. A zvlášť ve vysokoškolských kampusech.“

Charlie udělá obličej, ale nehádá se. „Myslím, že Gregory měl pravdu, když tě vzal do týhle sračky. Znáš nějaké věci.“

Je to skoro kompliment, který bych mu taky složil, ale sotva jsem ho slyšel. Můj pohled byl přilepený na obrubník, kde se dva studenti vroucně líbali. Kluk má tmavé vlasy a velké ruce, kterými klouže nahoru po dívčině červeném tričku, tričku, které moc dobře poznávám z jistého dne na jisté střední škole, po jistých fotkách, které byly zveřejněné v okolí, ale její make-up je tmavší a odvážnější než jsem kdy viděl, a vypadá tak vyhuble a tak drobně proti jeho obrovským pažím a tváři, když se jejich rty setkají, její vlasy jsou rozcuchané kolem jejích tváří – vášeň v tom polibku je tak jasná, tak hmatatelná – a moje tělo přestane reagovat, moje krev pumpuje horce a silně skrz každou mojí žílu, když ta šelma ve mně začně vrčet.

„Ty!“ zařve Charlie. Ten kluk se odtáhne, a Isis Blakeová vzhlédne s překvapeným pohledem.

Škubnu za svůj vlastní řetěz, vtahujíc sebe dovnitř tak, abych na povrchu nevybouchl. Vybavuju si rychle každou lekci s Gregorym, jeho rady, kroky a metody srážejíc se v zoufalém pokusu znovu získat kontrolu. Ona líbá někoho jiného, ale já nemám žádné právo o tom rozhodovat. Nemám žádný nárok. Zlomil jsem ji a nechal ji, a ona je svobodná a může se líbat s kým chce. Zaslouží si být zamilovaná do koho chce, kdykoliv chce. Nemám žádný nárok. Nemám žádný nárok. Ona není moje a já nemám žádný nárok, vzdal jsem se té šance, on je lepší než já, je k ní laskavý, musí k ní být laskavý nebo mu rozpárám hrdlo -

Isis se umívá, držíc ruku nahoru. „Čau, Malý-koule. Co se děje?“

Charlie se naježí. „Malý co? Jdi do hajzlu, děvko!“

Chystám se na něj vrhnout, když to ten tmavovlasý kluk udělá místo mě. Postaví se před Charlieho obličej, jeho stín se tyčí nad námi oběma a jeho zelené oči zuří.

„Cos jí to právě teď řekl?“

Než Charlie vypálí ránu, stoupám si mezi ně, dívajíc se do očí toho kluka. Je stejně vysoký jako já, ale jeho ramena jsou mnohem širší, a jeho tělo je svalanté a silné. Atlet.

Překvapivě – nemyslel jsem si, že by ona po jednom z nich šla. Na druhou stranu, věci, které jsem slyšel po kampusu se točily kolem toho, že dělala pro ni netypické věci.

„Omlouvám se,“ říkám ledově. „Za chování svého kámoše. On někdy neví, jak se držet na uzdě.“

Odvážím se podívat na Isis přes klukovo rameno, a naše pohledy se setkají, ostny se zarývají dovnitř, až dokud ona jako první neuhne. Z myšlenky na ni, líbajíc jeho, líbajíc někoho, kdo nejsem já s opravdovou potřebou, se mi dělá špatně. Ale polykám to. Nemám žádný nárok se takhle cítit.

„Kierane,“ říká Isis. „To je v pořádku! Opravdu. Znám je. On jen blbě vtipkuje.“

Kieranovo dýchání se vyrovnává, nespouští ze mě pohled, když odstupuje. „Fajn. Ale jestli to řekne znovu -“

„Neřekne,“ říkám. Charlie otevírá jeho pusu, aby se hádal, ale střelím po něm tím nejsmrtelnějším pohledem, který dokážu, a on zmlkne. Otáčím se zpátky ke Kieranovi a Isis. „Odcházíme. Omlouvám se, že jsme přerušili váš večer.“

To je poprvé, co jsme spolu ona a já po týdnech odstupu mluvili. Její tváře jsou propadlé a bledé, i když se je snažila zakrýt tvářenkou. Tmavé kruhy pod jejíma očima jsou tak zřetelné, že je bolestivé na ně koukat. Ale přes všechnu tu bolest je půvabná, mnohem půvabnější než jakákoliv holka, kterou jsem viděl – lemovaná červeným hedvábím a černou, kočičí skořicové oči. Cílevědomá izolace mého rozumu, kterou jsem trénoval, abych vydržel Brittanyiny otřesy, se rozpadla, protože každý můj sval prosil, abych držel ji, abych hladil její rozcuchané vlasy, abych slíbal její zamračené vrásky a modřiny.

Charlie přeruší tu chvíli jako první, vrčíc nějaké nadávky, když se vleče k autu. Dám ruku na Kieranovo rameno, a ztiším svůj hlas, aby ho slyšel jenom on.

„Prosím,“ říkám. „Buď k ní něžný. Buď na ni hodný. Ona je velice výjimečná holka.“

„Pro tebe?“ mumlá Kieran.

Ano. Pro mě.

„Všeobecně,“ říkam místo toho. „Znamená hodně pro spoustu lidí. Všichni ji chceme vidět šťastnou.“

Kieran mlčí. Isis za ním nervózně šoupe nohama, objímajíc sama sebe. Kieran konečně promluví.

„Ty jsi ten kluk, co?“

„Cože?“

„Ten, o kterém mluvila,“ nasaje Kieran dech. „Sakra, ty vole, víš jak je v prdeli? Jak moc jsi to posral?“

Pak mi to dojde, prostřednictvím viny v jeho slovech mě to praští. Nakráčím k ní a dotknu se jejího levého zápěstí.

„Co se ti stalo s rukou?“

Isis se zatřese, dívajíc se kamkoliv jen ne do mé tváře. „To nic není.“

„Nic? Isis, vždyť tam máš krev-“ Nadávám si pod vousy, když opatrně odtáhnu potřísněný rukáv a odhalím členité stopy zubů, z nichž vytéká tmavá krev. „Kdo ti to udělal?“

„Nikdo!“ fňuká. „Já si to udělala … myslím? Já nevím – nebolí to. Nevěděla jsem, že to je tak zlý -“

„Podívej se na mě,“ říkám. Vykroutí se, ale já použiju pevnější hlas. „Isis, podívej se na mě.“

Pomalu otáčí svůj obličej, oči pokorné a tolik nepodobné Isis, že je sotva poznávám. Ale poznám zvětšené zorničky, to jak se potí, a její dýchání. Otáčím se ke Kieranovi.

„Cos jí dal?“

„Cože?“ zvedá Kieran ruce nahoru. „Moment -“

„Řekni mi to,“ nakráčím přímo k němu, a Kieran, o dobrých třicet kilo těžší než já, najednou vypadá nervózně. „Hned.“

„Nic! Do hajzlu, nic! Livy nám dala nějakou molly! To je všechno, přísahám.“

„A ty sis to vzal taky?“ zakřičím. „Nechals ji, aby si to vzala a pak sis to vzal taky? Co jsi to za idiota? Co kdyby na to měla špatnou reakci? Jak bys ji pomohl, když jsi taky sjetej?“

„Je v pohodě!“ křičí. „Byly jsme úplně v pohodě, než jste sem přisli vy!“

„V pohodě?“ ječím. „Podívej se na její ruku. Podívej se na to!“ Kiearan sebou škubne. „Ona se pokousala, ty kreténe! Ona není vůbec v pohodě, ale tys to ignoroval, abys do ní mohl strčit svůj zasranej jazyk!“

Kieranovů pohled zajiskří a já vidím, jak sebou jeho svaly škubnou, než jeho pěst vyletí ke mně. Gregoryho trénink je skoro automatický – vyhnu se mu a zaháknu mu kotník pod jeho,  stahujíc ho dozadu. Tvrdě žere cement, sténajíc, když se převalí.

„Dost!“ obklopuje náš Isisin křik. Otočím se a podívám se na ni, a její vzteklý pohled je jako táborák v tom nejchladnějším zimním dni. „On mě nemusel 'nechávat' vzít si cokoliv. Rozhodla jsem se, že si to vezmu. Takže ho pusť.“

Zklidním své těžké dýchání. Kieran se mračí na zemi, ošetřujíc si svůj nos, ale je zticha, mračíc se teď stydlivě. Svým pohledem mu dovolím, abys se pohnul, ale on si jen sedne a nadává. Otáčím se zpátky k Isis.

„Musí se ti na to někdo podívat. Pojď, mám v autě lékárničku -“

„Já s tebou nikam nepůjdu,“ říká klidně. „Zvládnu se o to postarat sama.“

„Isis – jsi zraněná. Musíš -“

„Nepředstírej, že ti na mně záleží, BlbJacku,“ směje se.

„Já to nepředstírám. Záleží mi na tobě.“

„No, tak s tím, do prdele, přestaň, jasný? Nejsem tvoje holka. A ani už nejsem tvoje kamarádka. Neměl bys na mě plýtvat svou energií. Nejsem pro tebe nikdo důležitý -“ Třese se, objímajíc se a smějíc se ještě víc. „Nejsem nikdo důležitý.“

Ty jsi slunce, snažím se říct. Ty jsi ta nejdůležitější. Ty jsi to jediné světlo, které kdy skutečně prošlo mým brněním. Ty jsi to štěstí, ta jiskra a ta jediná holka, která nikdy neutekla, která se nikdy nepřikrčila, která viděla skrz mojí fasádu. Už nikdy nepotkám takovou holku jako jsi ty, už nikdy nebudu chtít žádnou tak moc, jako chci tebe. Nezasloužím si tě.

Ale všechno, co vychází ven, je mnou cenzurované ticho. Kieran vstává, a dává jí ruku kolem ramen.

„Měli bysme jít,“ mumlá. Prochází kolem mě, Isis se odmítá setkat s mým pohledem, když zahýbají za roh a vchází zpátky do klubu. Její vůně přetrvává na zlomek vteřiny v mém okolí, a já se jí snažim držet svými třesoucími se prsty tak dlouho, jak je to jen možné, když se ve mně rozlije jednoznačná a vrtkavá pravda, přes zdi ze lží, které jsem kolem ní postavil  (nejsi pro ni dost dobrý, ona tě nikdy opravdu nechtěla), přes ty výmluvy, které jsem použil, abych popřel své vlastní štěstí (ublížíš jí, ublížil jsi jí, jenom jí ubližuješ), přes mé vlastní sebeznechucení (měls místo toho umřít). Tohle poznání jasně září, tiše vybuchuje, všechny je odfukuje pryč a zanechává za sebou prostou pravdu.

„Miluju tě,“ šeptám prázdnému chodníku.