Unforeseen - 3. kapitola

Překlad: Markéta

Ahoj holky,
nemůžu vám prozradit, co bude dál, ale můžu vám prozradit, že vám bohužel ještě nějaká ta slza ukápne :(
Takže obrňte se kapesníky, protože pojedeme vážně z kopce...!!!

Markéta

Přistihnu se, jak pořád ležím na gauči, když padne noc. Parker přese mě, v určitém okamžiku, přehodil deku a pak jsem ho slyšela jít do svého pokoje poté, co Slade odešel. Nemůžu se udržet v klidu. Cítím se neklidná. Mám pocit, že se musím dostat z tohoto domu pryč. Běžet kilometry nebo tak nějak, být všude jinde, jen ne tady v tomto domě.

Otáčejíc se na gauči tak, abych byla tváří od něj, moje oči skenují obývák. Tateovy černé boty, které vždycky nosil, stojí u předních dveří. Jeho černá kožená bunda je ještě pořád položená přes opěradlo jeho křesla. Přistihnu se, jak rychle odkopávám přikrývku a rychle k ní přecházím. Popadnu jí a zvednu si jí k nosu. Ostře vdechnu a cítím, jak se mi znovu stahuje krk, když cítím jeho vůni. Jdu jí položit zpátky dolů na jeho křeslo, když slyším slabý zvuk, který se podobá pláči.

Pomalu procházím chodbou a dojdu k pokoji na konci, Parkerovu pokoji. Pomalu otočím klikou a otevřu jeho dveře jen natolik, abych do nich nakoukla. Parker sedí na konci svojí postele, zády ke mně. Zadek jeho rozepnuté košile je odtažena z jeho zad, zatímco se naklání se svou hlavou položenou ve svých dlaních. Jemně se houpe sem a tam, zatímco pláče.

„Parkere….?“ Můj hlas je sotva slyšitelný, nevím, co mám říct nebo udělat. Měla bych se otočit a zavřít dveře, jako bych je nikdy neotevřela? Měla bych jít a obejmout ho tak, jak to udělal už tolikrát mě? Jak můžete někoho uklidňovat, když nedokážete uklidnit ani sám sebe?

„Snažil jsem se,“ vykřikne a popotáhne. „Udělal jsem všechno, co jsem mohl, Missy.“ Hlas se mu zlomí a začne plakat tvrději.

Rychle otevřu dveře a jdu k němu. Zabalím mu paže okolo krku a objemu ho pevněji. „Nemohl jsem ho zachránit.“ Jeho tělo se třese proti mně a já polknu ten knedlík v krku.

„Já vím,“ zašeptám, snažíc se ho zklidnit.

Jeho paže se okolo mě utáhnou, zatímco jeho výkřiky zesilují. A právě v tuhle chvíli si uvědomím, zatímco mi slzy stékají po tvářích, jak moc Tate znamenal pro Parkera.

************

Držím v rukou horký šálek s kávou, zatímco tupě zírám na protější stěnu. Minulá noc byla drsná. Vidět Parkera takto se rozpadat bylo mučení pro mou duši. Nějak jsem skončila tím, že jsem vedle něj ležela v posteli. On držel mě. Já držela jeho. Zůstali jsme oba plně oblečení a nic sexuálního se nestalo. Byli jsme tam prostě jen jeden pro druhého. Dva lidé, kteří potřebují truchlit. Bylo to prostě tak nádherně srdcervoucí. Parker byl tvrdý. Mohla jsem vidět slzy v jeho očích, které zadržoval. Ale taky jsem viděla tu díru, kterou tato ztráta způsobila v jeho srdci. Včera musel pohřbít svého nejlepšího přítele. Musel mě držet, zatímco jsem si vyplakávala oči. Musel být silným v době, kdy jsem já byla slabá. Ale minulou noc, když si myslel, že je úplně sám, to nakonec ze sebe vypustil. Nakonec dovolil svým pocitům vyplout na povrch. Kdo jsem byla, abych ho opustila, aby v tom byl sám? Bylo na čase, abych mu pomohla já. A teď, teď se cítím otupělá. Tate je mrtvý. Už byl i pohřeb. Co mám dělat dál? Mám se vrátit zpátky do svého bytu? Mám se vrátit ke svému nudnému životu před ním? Mám předstírat, že nikdy neexistoval a říkat si, že se znovu jednou zamiluju? Protože to tak nebude. Tate byl tady pro mě.

Podívám se ke vstupu do kuchyně, když vidím Parkera vcházet dovnitř. Pořád je oblečený do své teď už pokrčené košile a černých kalhot, které měl včera na pohřbu. Zamračím se. Tohle bude náš život? Budeme se starat jeden o druhého po zbytek našich životů?

Posadí se přede mě a prohrábne si rukou svoje neuspořádané tmavé vlasy. Snažím se přijít na to, jaká správná slova mu říct, ale na nic nepřijdu. Díky Bohu promluví jako první. „Omlouvám se za tu minulou noc.“ Jeho hlas je chraplavý a já vím, že je to z pláče.

„To je v pořádku.“ Odkašlu si.

Zavrtí hlavou. „Nechtěl jsem tě přimět cítit se nepříjemně.“

„Tos neudělal.“ Není nic špatného na tom, když se muž a žena drží navzájem.

Zvedne svou hlavu a jeho tmavé oči se dívají do mých. „Tate byl můj nejlepší kamarád,“ říká, jako bych to už nevěděla. „Nikdy bych….“

Zvednu ruku, abych ho zastavila. „Já vím. To je v pořádku.“ Zdá se, že mi rozumí víc, protože přikývne hlavou předtím, než vstane a odejde do kuchyně. Dlouze vydechnu předtím, než se zády opřu do mého křesla a znovu zírám na protější stěnu.