LG - 26. kapitola

Překlad: Clarissa

Tohle je zatím ta nejdelší a zároveň nejtěžší kapitola téhle knihy. A to ještě není konec.

Je to jako mučení nejtěžšího kalibru, jako kdyby vám zubař řekl, že vám bez umrtvení vytrhne zub moudrosti, ale slíbí vám, že pak dostanete kýbl vaší nejoblíbenější zmrzliny … :(

Holky, moc vám děkuju za komentáře, dodávají mi sílu, abych pokračovala dál.

Clariss

ZDI BYLY BÍLÉ. Postel malá.

Žaluzie byly roztažené jen natolik, aby skrz ně pár paprsků světla rozzářily tenhle sterilní nemocniční pokoj. Zhluboka jsem se nadechl, zápach desinfekce byl tak silný, že mě skoro udusil. Ale musel jsem si na to zvyknout, protože jsem tu měl strávit nějakou chvíli. Byla mi dána infúze, a Cassie, máma, táta a Moose byli tady se mnou. Můj brácha byl na cestě. Tentokrát to nebude dlouho trvat. Během tohohle odpoledne bych měl dostat ledvinu.

Ale nejhorší na tom bylo, že teď nebyl Dan vedle mě, ujišťujíc mě, že jsme byli Batman a Robin, a že jsme v tom byli spolu. Neměl jsem ho tady, aby mi říkal, že všechno bude v pořádku. Místo toho jsem měl celý pokoj pro sebe. Ta podivnost se ještě nezvedla, moje hruď pořád intenzivně bušila. Bál jsem se toho, že tím budu procházet sám. Na druhou stranu, i přes ten strach, jsem se chtěl smát. Tohle se skutečně děje.

Budu mít zpátky svůj život.

Budu mít budoucnost s mojí nádhernou holkou.

Chtěl jsem se ptát proč já, proč teď, a jak to, že mám takové štěstí? Ale rozmyslel jsem si to. Byl jsem hodný člověk. Byl jsem městský rytíř v zářivém brnění, proboha. Nezasloužil jsem si dobré věci bez toho, aniž bych se musel ptát?

Možná někdy dostanu odpovědi, ale dneska jsem jim nechtěl dovolit, aby mě srazily dolů.

Už tak mi nervy nedaly možnost odpočívat, protože jsem ležel v téhle nemocniční posteli. Projížděla mnou úzkost a požírala mě, když jsem pomyslel na tu operaci a doufal jsem, že to půjde podle plánu. Ale nedokázal jsem popřít tu zvědavost, která se vznášela nad mou hlavou, ptající se, jak dlouho mi tentokrát tenhle nový orgán vydrží. Protože pravdou bylo, že jsem potřeboval, aby mi vydržel napořád.

Mohl to být nesplnitelný požadavek, ale byl to můj jediný. Nemuset se bát nebo si tím znovu procházet, mít možnost žít svůj život s mojí dívkou po mém boku, stejně jako ostatní normální páry. Jedno přání, které bylo vším, co jsem kdy žádal.

Usmál jsem se, představujíc si budoucnost s Cassie. Při téhle myšlence se přes mou úzkost roztáhl pocit klidu.

Tohle bude fungovat. Cítil jsem to. Ve svých kostech. Cassie byla můj talisman pro štěstí, a to jediné, co uklidňovalo mojí burácející hruď. A to nejlepší na tom? Byla přímo za dveřmi se všemi mými milovanými. Dokonce přijela i Cassieina kamarádka Melanie. To vědomí, že mě všichni měli tak rádi, a že budou sedět tady a celý den čekat se mnou, rozšířilo můj úsměv.

Všechno bude perfektní.

Vydechujíc těžký, zpožděný dech, pohlédl jsem k oknu a umístil jsem dlaň na mou hruď, když se rozbušila. Všechno bude v pořádku. Byl to konec jedné kapitoly, která mi připadala jako dosud ta nejdelší, ale z toho, jak se mé tváře napnuly, když jsem se usmíval, jsem věděl, že ta přístí kapitola stojí za to, abych si na ni počkal.

U dveří jsem zaslechl kroky, otočil jsem krkem, abych viděl Cassie kráčet krok za krokem k mé posteli, jejíž oříškové tůně se leskly smutkem.

„Cassie? Zlatíčko, co se děje?“ zakryl jsem její chladnou, třesoucí se ruku svou. Moje hruď bolela, moje srdce pomalu zvyšovalo rychlost, když jsem začal panikařit. Je v pořádku? Je v pořádku dítě?

„Můj otec měl srdeční záchvat“ - unikl jí vzlyk z její pusy - „musím jet za ním.“

Její hlas byl mírný a já bych řekl, že se nemohla rozhodnout, co dělat. Její tvář poklesla, když se na mě dívala. Tohle byla její realita. Dva muži, jedna možnost. Moje srdce kleslo do tmavé díry, když bojovala.

„Ale já tam nechci jet.“ Vrtěla vehementně její hlavou, její čelist pevně sevřená, a já pevně svíral její ruku v mé.

Musela jet. Byl to její otec. Věděl jsem, že měli hodně problémový a drsný vztah, ale cítil bych se příšerně, kdybych věděl, že zůstala tady se mnou, když ji její rodina potřebovala víc. Nabídl jsem jí úsměv, ale nedostalo se mi odpovědi, a já věděl, jak moc to pro ni bylo těžké.

„Pokud je to kvůli tomu, že se o mě bojíš, tak se neboj. Já budu v pohodě. Musíš za ním jet.“

Já ji budu mít napořád. Ale její rodiče ji potřebovali právě teď. Nemohla jim to odepřít. Jak sobecký jsem chtěl být, nedokázal jsem jí říct, aby zůstala.

Prudce vrtěla hlavou sem a tam.

Byla to správná věc, ale to neznamenalo, že jsem uvnitř nebyl zdrcený. Jak by mohla Cassie mít takovou tíhu na svých ramenou? Já, a na druhé straně její táta? To nebylo fér. Já budu v pořádku. Jen jsem chtěl vědět, že ona bude taky.

Myslíc na jedinou věc, na kterou jsem dokázal, vyhrkl jsem, „Vezmi si můj klobouk.“

Její pohled se uzamkl s mým tak, že se moje plíce těžko zvedaly. „Drž se ho, zatímco budeš pryč. Takhle s sebou budeš mít dneska kousek ze mě.“

Sakra, byl jsem tak rád, že jsem si tu věc vzal s sebou.  

„Opravdu?“ popotáhla nosem, ale podle toho jak si oddychla bych řekl, že jsem jí právě nabídl záchranné lano.

„Ano, opravdu!“ To, jak se její tvář rozzářila, mě připravilo k tomu, abych vyskočil z postele a nasadil jí ho. Pustil jsem její drobné ruce. Uchopila klobouk mezi její třesoucí se prsty a prohlížela si ho, jako bych se na ní zpátky díval já.

„Teď pojď sem. Opravdu potřebuju pusu.“

Udělala pár krátkých kroků, dostala se k mé posteli tak blízko jak mohla, než zaváhala.

„Sbohem?“

V žádném případě sakra, tohle nebylo sbohem. Tohle jsem nemohl dopustit. V žádném případě tohle nebude naposledy, kdy uvidím její milující úsměv, nebo kdy propletu své prsty skrz její zlaté vlasy. Odmítal jsem tomu věřit. Na to jsme měli před sebou celý náš život. Ale možná tohle bylo lepší. Nebyl jsem si jistý, jestli bych se dokázal dívat do těch velkých nádherných očí, zaplněných smutkem, až by mě vezli pryč od ní a odváželi by mě na operaci.

Tohle neloučení pomalu vysávalo všechen vzduch z mých plic, ale musel jsem být silný, kvůli Cassie.

Stěží se nadechujíc, přinutil jsem své obavy zmizet a soustředil se na jedinou věc … mou lásku k ní.

„Ne,“ zašeptal jsem. „Protože chci prostě pusu.“ Usmívajíc se jako zamilovaný blázen, spojil jsem s ní své rty, když naklonila svou hlavu dolů.

Chtěl jsem, aby mě na povrchu viděla silného, jako toho chlapa, na kterého se dívala jako na svého hrdinu. Uvnitř mé srdce sotva bušilo. Chtěl jsem naše rty k sobě přilepit lepidlem, aby ji to přinutilo zůstat. Zůstat se mnou. Ale musel jsem dokázat, aby věřila, že se všechno v dobré obrátí, že budu v pořádku. I když to znamenalo, že ona odjížděla.

Bez dalšího slova jsem vynutil úsměv na její bledé tváři, ona objala klobouk na své hrudi a krok za krokem odešla z mého pokoje, berouc si veškerý vzduch s sebou.

Vydechujíc bolestivý dech, koukal jsem slepě na dveře. Musejíc bojovat sám se sebou s tím, co bylo správné a s tím, co bylo ode mě sobecké.

„Je to v pohodě, má můj klobouk,“ mumlal jsem si pro sebe. Ale co jsem měl já od ní? Potřeboval jsem něco od Cassie, abych se toho mohl držet.

Nebude to trvat dlouho. Ona se vrátí. Tak, co kdybych si to stále připomínal? Proč jsem si musel říkat, abych ji neprosil, aby přiběhla zpátky do mého pokoje? Nebyl jsem si jistý, jestli bych byl schopný nechat ji odejít, kdyby to udělala. Držel bych ji, až dokud by mě neprosila, abych přestal, a ani pak bych si nebyl jistý, jestli bych byl schopný ji pustit.

Buď statečný.

Mačkajíc si své prsty, zamrkal jsem několikrát a byl vděčný, že pokaždé, když jsem to udělat, tak se Cassieina silueta objevila v mé představě. Tohle byl můj nejcennější majetek. Toho jsem se musel držet.

Ale bylo to dost? Udrží mě to naživu?

Muselo to stačit.

Můj mozek byl tak fixovaný na Cassandru, že bych mohl přísahat, že jsem viděl blond pramen vlasů mezi dveřmi.

Bože, viděl jsem ji všude. To bylo před tím, než jsem přejel pohledem doprava. Pobledlý výraz, proudící slzy a vzdouvající se hruď, ona stála u mé postele, dívajíc se na mě se vším, co měla. Nebyla jen výplodem mé fantazie, byla to ona.

„Cassie?“

„Jen jsem chtěla víc času.“ Její tichý hlas byl nakřáplý, naplňujíc mé rozdrcené srdce nesnesitelnou bolestí.

Nesnášel jsem, že mi bude chybět víc, než by mi chybělo cokoliv v mém životě, ale ona musela jít. Musel jsem jí dokázat, že budu v pohodě. „Musíš jet za tvým tátou. Já budu v pohodě, zlatíčko.“

Tahajíc za její skleslou ruku, přitáhl jsem ji k sobě a políbil jsem ji na hřbet ruky. Pravdou bylo, že já taky potřeboval víc času. Opovrhl jsem tím, abych řekl sbohem, ale pokud jsme to měli udělat, museli jsme to udělat správně.

Posouvajíc se dál, poklepal jsem na místo v posteli vedle sebe. Chtěl jsem ji mít přímo vedle sebe, když jsme tohle dělali, abychom měli poslední vzájemnou vzpomínku na tenhle den. Protože, abych byl zcela upřímný, kdo ví, kdy ji budu moct znovu vidět; s jejím tátou, s mým uzdravováním … to nešlo vůbec zaručit.

Nezaváhala ani vteřinu, když se vyšplhala na matraci, určenou pro jednu osobu, která nikdy nebyla dokonalejší, než právě teď. A zvláště, když se ke mně přitulila tak blízko, jak jen to bylo možné, nenechávajíc mezi námi žádné volné místo.

Proplétajíc naše prsty dohromady, zeptal jsem se jí, „Na co myslíš?“

„Že bych si s tebou chtěla zahrát hru.“ Usmála se a já jsem si uložil její obrázek do paměti, právě tady, právě teď. Tenhle obrázek. Toho se budu držet. Připomínala mi slunce, světlo a štěstí.

„Oh ano?“ Můj obličej se změnil v úsměv. Nikdy nebudu mít po krk toho, co vychází z její nádherné pusy.

Byla to jedna z mých oblíbených vzpomínek. „Ale my nejsme v jídelně.“

Tak moc, jak jsem chtěl tuhle ledvinu, tu další šanci na život, malá část mě si přála, abychom místo toho seděli bok po boku, dívajíc se jeden na druhého na mém oblíbeném místě.

Podíval jsem se na její červené tváře, když teplo z jejího těla začalo zahřívat to mé. Nebyl jsem si jistý, jestli budu schopný nechat ji odejít. Stiskl jsem svou čelist, protože jsem nechtěl, aby se naše chvíle změnila v … pláč.

„Chci hrát hru na dvacet otázek.“ Její hlas zněl jako směs mezi vynuceným štěstím a čistou láskou.

„Oh, tuhle hru, jo?“ Hrál bych s ní milion her, pokud to bylo to, co chtěla.

Zármutek tancoval v jejím zlatém pohledu, když jím přejela dolů k našim spojeným rukám a pak zpátky nahoru na mě. „Ale máme čas jen dokud si pro mě nepřijde Melanie.“

Já věděl a i ona věděla, že to nebude příliš dlouho. Ale bez ohledu na to, za jak dlouho budeme mít možnost se vidět, nám náš čas spolu nestačil.

„Dobře, tak ty první.“ Nechtěl jsem zapomenout na jedinou věc, přisunul jsem si ji blíž, pokud to bylo ještě možné, a vdechoval jsem její vůni. Vždycky sladkou jako květiny, a i když to znělo bláznivě, tak ona voněla jako domov: důvěrně a přívětivě.   

Její hebké vlasy mě šimraly na bradě, když pohnula svou hlavou a opřela si ji o mé rameno. „Jaká je tvoje nejlepší vzpomínka, kterou máš?“

Přejíždějíc svým palcem po vršku její hlavy, vzdychl jsem. „Vybrala sis těžkou otázku.“

Byla to těžká otázka, měl jsem tuny vzpomínek, ale byla zde jedna, která mě nutila usmívat se při ní víc, než při jakékoliv jiné.

Za jejím vyděšeným výrazem byla ona nádherná. Dechberoucí. Její zlaté vlasy jí padaly přes její srdíčkový obličej. A myslím, že jsem tehdy věděl, že se mezi námi stane něco zvláštního. Věděl jsem to, protože mé srdce toho dne oživlo.

„Ale musím říct, že konečně mám tu, o které si myslím, že nikdy nebude nahrazena. Setkání s tebou a pohlédnutí do tvé nádherné tváře v autě, když jsem tě přišel zachránit.“ To bylo to místo, kde to všechno začalo.

Tam, kde lidé z města po léta vyrývali do stromu svou lásku, a navíc to bylo tam, kde začal náš příběh.

Její tělo se vedle mě zachvělo, jako kdyby se snažila zadržet slzy, což mě jen donutilo sevřít její ruku pevněji. Jsem přímo tady, zlatíčko. Já nikam nejdu.

Naklonila svou hlavu a zašeptala, „Líbí se mi tvoje odpověď.“

Pohlédl jsem dolů na své ruce, které byly teď pokryté drobnou husí kůží. Ona byla pro mě ta pravá. Tak moc, že jsem to věděl jistě. Miloval jsem ji. Víc než tráva milovala déšť, víc než květiny milovaly slunce, víc než další lidská bytost mohla kdy milovat jiného člověka.

„To je má jediná odpověď,“ přiznal jsem.

Hladil jsem její paži svou volnou rukou. To, jak stiskla svá oční víčka k sobě a přitiskla rty dohromady, řeklo ta slova, která ona nedokázala.

Tohle se stávalo ještě těžším. Tohle nebylo jen sbohem, tohle byl okamžik, na který ani jeden z nás nebyl připraven. Ty slzy, ty vzpomínky, tohle začínalo být příliš konečné. Jen jsem chtěl tohle všechno přeskočit, přetočit dopředu až k tomu, až se budu probouzet po té operaci a uvidím její usmívající se tvář, nemusejíc mít vůbec obavy z loučení.

Ne. Nemůžu si dovolit takhle myslet. Tohle je začátek od 'navždy'.

Musel jsem být statečný za nás oba. Prosíc úsměv, aby se vytvořil na mé tváři, nalepil jsem si jeden, a když se její oči konečně s třepotáním otevřely, byla to ta první věc, kterou viděla. Její rty se zvlnily, jako kdyby se také snažila a drobná tříska začala rozedírat moje srdce.

Nebreč, Cassie. Bude to v pořádku, to bylo to, co jsem jí chtěl říct, ale slova zůstala uvězněná na mém jazyku a místo toho vyšlo ven, „Jaká je tvoje další otázka, zlatíčko?“

Vzduch kolem nás zhoustl, když se zhluboka nadechla. „Bojíš se?“ zeptala se, mrkajíc několikrát, její prsty zapleté s mými.

Moje plíce bojovaly, aby nasály vzduch.

Do prdele.

Tohle jsem nemohl udělat.

Slzy zalily její sklopené oči, když jsem zpracovával její otázku. Bál jsem se, ale už to nebylo kvůli operaci. Ani náhodou. Nebylo to kvůli tomu, jak dlouho mi tahle ledvina vydrží, protože konec konců tak dlouho, dokud mé srdce pořád bilo a Cassie byla stále v mé náruči, byl jsem ten nejšťastnější chlap na světě.

Otírajíc své palce o její tváře, zajímalo mě, jak bych jí mohl říct, že bez její lásky jsem nebyl nic.

Že jediné, co mě právě teď k smrti děsilo, bylo vědomí, že bych se už nikdy nemohl dotknout její hebké tváře, nebo políbit její měkké rty. Že všechno, co jsme spolu sdíleli a bylo tak skutečné, by bylo jen vzpomínkou, a jak nefér by život byl, kdyby mi všechno vzal právě ve chvíli, kdy jsem to našel. Ale ta druhá půlka mě konečně dokázala poznat, co byla skutečná pravda - že jsem nemohl dýchat, nemohl jsem spát při pocitu takové lásky, a že umřu jako šťastný chlap, protože mi tohle nikdo nemohl vzít.

Jak byste někomu sdělili tyhle myšlenky, které vám nekontrolovatelně probíhaly hlavou, než půjdete na transplantaci?

Uděláte ten jediný způsob, kterým víte, jak na to. Necháte své srdce, aby to udělalo za vás.

Klouzajíc dolů na posteli tak, aby naše pohledy plné slz byly v jedné rovině, přiblížil jsem svou tvář jen několik centimetrů od její a umístil jsem svou volnou ruku na její tvář – na tu, kterou jsem byl schopný popsat z mé paměti. Její lícní kost, to místečko přesně tam, kde její brada začínala na mé dlani, a jak hřála pod mou dlaní, kdykoliv jsem ji držel. Ve vteřině, kdy její slzy vytekly ven, moje srdce se sevřelo jako ve svěráku.

„Bojím se jenom toho, že tě ztratím,“ odpověděl jsem, můj krk stažený, když jsem dal naše čela dohromady. Pekelně jsem bojoval, abych dneska nebrečel, abych z tohohle udělal štěstí, ale tohle byl zápas, který jsem neměl vyhrát. Žal stékal dolů a já neměl žádnou jinou možnost, než mu to dovolit. Ona se natáhla za mě a sevřela mě pevně kolem pasu a takhle jsem leželi, vzlykajíc v mé posteli strachy z toho, že ztratíme tu jedinou věc v našich životech, která dávala smysl: jeden druhého. Nehodlal jsem se však vzdát. Budu bojovat a dostanu svůj šťastný konec.

„Ale já tě neztratím,“ řekl jsem přiškrceně. „Budu v pořádku. A pokud se budu bát, zlatíčko, jen si představím tvou nádhernou tvář, a to mě z toho dostane.“

Ona popotáhla a já znovu vzlykl. „Slibuju ti, že ti zavolám hned, jak to budu mít za sebou.“

Budu se na to soustředit, na tu chvíli, kdy její hlas zazvoní v mých uších, až bude po všem. Přitiskl jsem své rty na její, ochutnávajíc tu směs našich slaných slz, proudících skrz náš polibek.

Chtěl jsem takhle zůstat napořád, ale místo tady, jsem chtěl sedět pod stromem, v trávě, s zářícím sluncem. A ne jen paprsky, ale celé slunce by na nás dolů křičelo. Ale jako vždycky, byl náš čas zkrácen, když Mel zaklepala na dveře, dávajíc nám vědět, že byl čas. Konec hry.

„Je čas, Cass. Opravdu už musíme jet,“ řekla, její hlas omluvný.

Odtáhnout se od jejích rtů byla dost možná ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy musel udělat. Setřel jsem slzy z její tváře a pak z mojí, a usmál jsem se na svou holku. Její tváře byly červené, flekaté s několika mokrými místy, ale, můj Bože, byla tak nádherná. Zastrčil jsem její vlasy, které jsem tak miloval, za její uši a uchopil jsem ještě jednou její obličej do dlaní, naše pohledy uzamčené spolu, jako kdybychom znali jeden druhého celé naše životy.

Se třpytem v jejích lesklých očích, zašeptala, „Zelené světlo, Jasei.“

Moje srdce bušilo jako o závod.

Nebylo pochyb o tom, že už jsem Cassie nějakou chvíli miloval, ale slyšet ji, jak to říkala ona mně? To bylo něco, co nemohlo nikdy zmizet. Otírajíc její slzy pryč, vyleptal jsem si v duchu tato slova do mého srdce, kde je budu držet navždy v bezpečí.

„Také tě miluju, Cassie,“ zamumlal jsem.

„Budeme brzy zpátky,“ ujistila mě Mel, když Cassie pomalu uvolnila ruce z mého pasu, a vyklouzla z postele. Stála s jejím bříškem přitisknutým k matraci, naše ruce odmítajíc se pustit, naše pohledy uzamčené.

„Uvidíme se brzy,“ slíbila Cassie, tisknouc mojí ruku, jako kdyby se snažila vnutit její slova do mé kůže, aby se mohly skrz ní vsáknout a oba bychom jim věřili.

„Ano, uvidíme.“

S hlubokým nádechem pustila moji ruku. Její vlhké prsty pomalu proklouzly skrz mé, a když se naše bříška prstů o sebe naposledy otřela, říkal jsem sám sobě, že tohle nebyl konec. Nemohl být, protože nic na tomhle nebylo v pořádku. Podívala se na mě se smutkem, a já se donutil k úsměvu, když zvedla ruku k její puse a přitiskla se k Melanii. Tři kroky. Tři krátké kroky byly všechno, co stačilo k tomu, aby opustila můj pokoj. Poslední letmý pohled na její blond vlasy a bylo to.

Byla pryč.

Opravdu byla pryč.

Zalapal jsem po dechu. Vzduch vyšel z mých plic jako nesnesitelná bolest pálící za mýma, již vlhkýma očima. Žaluzie byly roztažené, pokoj byl pořád bílý, ale mohla by být stejně tak noc. Pokoj během vteřiny ztmavnul. Jako kdyby se ty mraky, které se ode mě a Cassie kdysi oddělily, dovolujíc nám se zahřát, v plné síle vrátily, nepřinášejíc nic než chlad, protože ona nebyla v mé blízkosti. Všechno mé slunce mě opustilo, vypařilo se, zmizelo. A nebyl to jen paprsek, bylo to celé slunce. Bylo to, jako kdyby už vůbec neexistovalo.

Nikdy jsem si nepředstavoval, že to bude tak moc bolet. Jako následky tornáda, pozorujíc  napáchané škody. To bylo sledování jejího odchodu z mého pokoje, nevědíc, kdy se vrátí zpátky.

Moosovo boty se šoupaly po dlaždicích, když se přibližoval. „Promiň, kámo.“

To slovo 'promiň' nebylo dost velké. Neschopný promluvit, zaskřípal jsem zubama, nutíc se, abych nebrečel.

„Budeš v pohodě?“

„Doufám.“ Co když jsem nebyl?

„Kámo, už jsi na téhle operaci jednou byl. Zvládnul´s to. Vůbec se neboj.“ Jeho ruka pevně sevřela mé rameno, velký Mooseův úsměv na jeho tváři.

Měl pravdu, ale to nebylo to, o čem jsem mluvil. Pokrčil jsem ramenem, vina říkajíc mi, že jsem byl sobecký, ale všechno, co jsem chtěl, bylo, aby se ty zlaté oči a srdečný úsměv vrátily. „Víš, co tím myslím.“

Moose kývl. „Jo.“ Ukázal palcem za sebe. „Chceš, abych ji zavolal zpátky? Abych kvůli tobě lhal, že nonstop brečíš, a že se musí hned vrátit, aby tě utěšila?“ Jeho uculení zvedlo mé rty nahoru.

„Néé. Už jsi kvůli mně rozbil její těsnění u auta. Já budu v pořádku.“ A chtěl bych. Tohle by taky mělo přejít. Ale bylo tu něco, co jsem musel udělat.

„Jsem tady, víš?“ Zvedl jsem na něj udiveně obočí. „Chci říct, taky jsem tady pro tebe. Vím, že nejsem krásná blondýna, ale rád bych si myslel, že jsem dobrá partie.“

Uculil jsem se. „To teď budeme takhle sentimentální?“

„Já?“ Mávnul pohrdavě rukou. „Nikdy.“

„Uděláš mi laskavost?“

„Cokoliv.“

Ukázal jsem na svou tašku, která ležela na židli. „Podáš mi moje pero a blok?“

Spěchal k ní, popadl, co jsem potřeboval a položil mi to do klína.

„Dáš mi chvilku?“ pohlédl jsem na něj s vyklenutým obočím.

Jeho pusa se zvlnila do strany. „Cokoliv potřebuješ. Vrátím se.“

„Hej, Moosei?“

Otočil se, když přešel ke dveřím. „Jo?“

Usmál jsem se. „Díky, že jsi tak skvělej nejlepší kámoš.“ Nebyl jsem si jistý, jestli jsem mu to řekl dostatečně, ale ten člověk přímo tam byl zatraceně skvělej kluk.

„Stejně tak ty.“ Zaklepal na rám dveří. „Teď piš, abych se mohl vrátit a mohli jsme si promluvit o Melanii a Cassie. A žádný holčičí řečičky, jasný?“

Uculil jsem se. „Jasný.“

Vyšel z mého pokoje a zdi se najednou začaly ke mně přibližovat, moje srdce bušící. Obrovský uzel se omotával kolem mého žaludku, když jsem pozoroval tu prázdnou, linkovanou stránku. Proč to bylo tak těžké? Protože tohle nebyl obyčejný dopis. Tohle byl dopis, který měnil život. Byl to dopis, který píšete v případě, že věci nejdou tak, jak jste plánovaly. V případě, že váš svět končil, a vy nikdy nedostanete další šanci, abyste řekly to, co jste potřebovali, co jste museli. Konečná slova. Zavřel jsem oči, tisknouc je pevně.

Zatraceně, tyhle dopisy by vůbec neměly být povolené. Je to, jako zahrávat si s osudem, zahrávat si se způsobem, jakým se měl váš život změnit.

Jak bych tohle mohl napsat? Když Cassie odešla, zpanikařil jsem. Bylo těžké dýchat, těžké přemýšlet.

Vždycky jsem si myslel, že byla moje, že ji dostanu pro sebe, ale ve skutečnosti to bylo tak, že jsem nemohl. Ona nebyla moje.

Patřila tolika lidem. Měla rodinu, a bude mít dítě, a pak jsem byl já …

To bylo místo, ke kterému jsem nikdy nechtěl dojít, myšlenka, na kterou jsem nikdy nechtěl myslet, ale když Cassie odešla z mého pokoje, ta bolest, svírající mé srdce, nechtěla přestat. Co když věci nepůjdou tak, jak jsme je dnes naplánovali? Co když se se mnou něco stane a ten klobouk bude všechno, co jí zůstane, a mé vzpomínky byly všechno, čeho jsem se musel držet?

Přestaň. Přestaň takhle přemýšlet.

Ale já nemohl.

Obtočil jsem prsty kolem pera a sevřel jsem ho, když jsem myslel na naše poslední slova.

Řekla mi, že mě miluje.

Zelené světlo.

Položil jsem hlavu na polštář. Nic na tomhle nebylo správně. Se vší upřímností, bylo to podělaný.

Ale musel jsem napsat tyhle dopisy. Musel jsem se s ní rozloučit jediným způsobem, který jsem znal. Měl jsem divný pocit naléhavosti, něco uvnitř mě důrazně žádalo, ať to udělám. Možná to bylo proto, že tahle operace byla jiná.

Nebyl vedle mě Batman a v mém životě byla Cassie. Jsem sám, a mám ve svém životě někoho výjimečného, kdo si zaslouží uzavření, kdyby se něco stalo. Musel jsem svázat volné konce.

Musel jsem také vědět, že o ni bude postaráno. Že někdo, pro mě velice výjimečný, bude tady, aby na ni dohlížel. Někdo, koho jsem si přál, aby se s ní setkal, protože by viděl přesně, o čem jsem mluvil ve všech mých dopisech pro něj. Byl to obrovský požadavek, ale věděl jsem, že by mě Dan nezklamal.

Věděl jsem, že pokud by se mi něco stalo, tady a dneska, že by dával pozor na moje zlatíčko.

Udělal by to, protože z nějakého důvodu, byl on jediný člověk, který by to dokázal, jakmile by ji potkal. A já mu s ní věřil, věděl jsem, že se o ni postará.

Slzy tiše padaly po mých tvářích.

Nebyl to konec, jenom preventivní opatření. Správně?

Pokud to tak bylo, proč tedy pro mě bylo tak těžké, dát tato slova na papír?

Nervy stékaly v mých rukách a moje pero vypadlo z mého stisku. Projíždějíc pevnou rukou po mé tváři, zavrtěl jsem hlavou. Nemohl jsem to udělat. V žádném případě jsem se nemohl rozloučit takhle. Co jsem si myslel?

Že v případě, že se něco stane, tak si ona zaslouží si život po lásce. A já jsem byl ten člověk, který by se měl ujistit, že se tak pro ni stane. A malá část ze mě viděla, že by mohlo něco být mezi mým bráchou a Cassie.

Ale ona je moje.

Co kdyby nemohla být tvoje napořád? Chtěl bys, aby byla sama? Vychovávala dítě bez pomoci někoho, komu věříš?

Nedokázal jsem zvládnout tu představu osamocené Cassie, s nikým jiným než nepřítomnými rodiči, snažící se postarat o dítě úplně sama.

Napíšu to kvůli tobě, Cassie. Kvůli holce, která uloupila mé srdce, která mi dala všechno, co jsem vždy potřeboval. A na oplátku se já ujistím, že nikdy nebudeš muset být sama, že ti bude někdo nablízku, aby ti dal všechno, co potřebuješ. Rameno na vybrečení, člověka s kterým se smát a náruč, aby tě držela, když budeš cítit potřebu tepla z obejmutí. Já ti tohle dám, protože si to všechno zasloužíš.

Jak slzy pokračovaly ve stékání dolů, uchopil jsem pero do ruky a přinutil se ho stisknout, přitlačil jsem hrot k papíru a začal jsem psát první ze tří dopisů.

Myslel jsem si, že sedět tady v posteli a čekat na operaci bylo těžké. Neměl jsem ale vůbec tušení, jak bolestivé bylo napsat dopis tak těžký, tak upřímný a tak definitivní.

Vždycky tě budu milovat, zlatíčko. Doufám, že víš, že tohle dělám jen proto, že tě miluju.

Ale láska je hlubší než jen fyzická. Není plná žárlivosti a lítosti. Pravá láska je taková, když vám záleží na štěstí jiného člověka víc, než na svém vlastním.

***

„Ne.“

Máma odložila dopis do jejího klína a vrtěla svou hlavou, slzy lemující její spodní víčka.

„Mami, já tě potřebuju. Tohle je něco, co pro mě musíš udělat. Prosím,“ prosil jsem ji, když seděla v křesle vedle mé postele, nohy překřížené, dívajíc se nepokrytě na ten jediný dopis, který jsem napsal oběma – svému bráchovi a své přítelkyni. „Nebylo to jednoduchý, víš?“

„Jasone, já tomu nerozumím.“ Zadusila vzlyk. „Ale ty se loučíš? Proč se loučíš?“

Její ruka vyletěla k její puse, dvě řeky jejích slz proudily dolů po jejích tvářích. Nedokázala se mi podívat do očí.

„Myslíš si, že chci psát něco tak morbidního?“ polkl jsem, otírajíc si svou vlastní flekatou tvář. „Tohle nebylo jednoduchý. Nechci říkat sbo-sbohem ...“ zbytek těch slov se zasekl v mém krku. „Ale musel jsem to udělat. Musel jsem se ujistit, že věci zapadnou na své místo, pokud by to nešlo --“

„P-prosím, neříkej to,“ přerušila mě, vzlykajíc víc, vrtíc hlavou se rty stisknutými k sobě. A poprvé v mém životě, jsem byl vděčný, že jsem to nemusel říkat. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem to měl v sobě.

Sevřel jsem ruce do pěstí v mém klíně. „Musíš mi věřit,“ žádal jsem, bojujíc se svými vlastními vzlyky.

„Nelíbí … se mi to.“

Mně taky ne. „To ani nemusí. Jen potřebuju, abys mi udělala tuhle laskavost, pokud by se něco---“

„Jasone...“ Mé srdce probodl její nevěřícný tón. Zlomil jsem ji. Ublížil jsem své mámě v ten nejhorší možný den.

Setřel jsem si slzy z mých tváří. Dneska bychom neměli brečet. Říkal jsem si, abych se tomu vyhnul. Ale vidět mou mámu brečet, vidět tu bolest zahalit její hnědé duhovky, to mě zabíjelo. „Nechtěl jsem ti ublížit.“

„Jsi moje dítě.“ Její hlas byl prosycený emocemi, každé slovo praskalo na jeho cestě ven. „Jak sis myslel, že se po tomhle budu cítít?“

„Jen se snažím postarat o pár věcí.“

„Prosím, už ne.“ Zvedla svou ruku nahoru, její druhá ruka zakrývajíc její hruď. „Nemůžu to zrovna teď udělat.“

Stejně tak jsem si nemyslel, že bych to dokázal já, ale stalo se tak. Další dva dopisy, jeden pro Dana a ještě jeden pro Cassie, ležely vedle mě. „Už se o tom ani nezmíním. Jen potřebuju vědět, jestli můžeš předat tenhle dopis Danovi a Cassie, pokud nastane ten čas.“

Sklonila bradu ke své hrudi a lehce kývla, když vzlykala. Její ramena se třásla a slzy padaly z její tváře.

„Mami?“ Její hlava se zvedla, její bolestivý pohled se setkal s mým. „Mám tě rád.“

Ona popotáhla, utírajíc si tváře. „Všechno dobře dopadne.“

Nebyl jsem si jistý, koho se snažila ujistit. Vstávajíc, kráčela krok za krokem k posteli s dopisem v její ruce. „Udělám, o co jsi mě požádal. Nelíbí se mi to, ale jsi moje dítě, a ty víš, že pro tebe bych udělala cokoliv.“

Usmál jsem se vážným úsměvem. Taky mě to bolí, mami.

Přitiskla své rty na mé čelo. „Mám tě ráda, zlato. A opravdu bude všechno v pořádku. Doufám, že to víš.“

Kývl jsem.

***

„A je to tady,“ oznámila mi mladší sestřička. Přicházela do mého pokoje a pomalu se ke mně blížila, moje ruce teď sahaly po dece na mých stranách, svírajcí tu hrubou bavlnu.

„Už?“ zeptal jsem se, mrkajíc, když další dvě sestry vtančily do pokoje.

Podíval jsem se na křeslo, kde moje máma ještě pořád seděla; strach zaplnil její oči, když se setkala s mým pohledem.

Čas. Vždycky se zdálo, že ho nebyl dostatek.

„Ano. Doktor už je na vás připraven.“ Její čiperný hlas vůbec neuklidnil mé zběsile bušící srdce.

Kývl jsem na srozuměnou, s miliony pocitů řítících se najednou skrz mě. Přijetí, lítost, touha, radost, strach, ale ten největší, chyběla mi ...Cassie.

„Dala byste nám minutku, prosím?“ Mámin hlas zapraskal, když si stoupla.

„Jistě, madam.“ Sestra blýskla vědoucím úsměvěm a odešla z pokoje.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se máma, hledajíc nějaké znamení, že jsem nebyl v pořádku, abychom museli tu operaci zrušit.

S mým krkem sevřeným kolem mých slov jsem pouze kývl hlavou.

Máminy jemné prsty mě hladily po tváři, její rty zvedajíc se nahoru, ale z toho, jak polkla, jsem mohl říct, že to bylo nucené.

„Bude to za tebou dřív, než si to uvědomíš, a já budu na tebe čekat, až dokud se nevrátíš z operace.“ Vzdychl jsem, můj pohled přesouvajíc se mi do klína. „My všichni na tebe budeme čekat,“ dodala a má hruď se sevřela. Všichni, až na ty dva lidi, které jsem tady opravdu potřeboval mít.

Dana a Cassie. Batmana a mojí holku.

„Vím, že ji potřebuješ.“ Máma neměla tušení, jak moc. Ani nemohla.

„Hrozně moc, mami.“

„Oh, zlato.“

Celému mému tělu se po ní stýskalo. Bez ní vedle mě nebylo ani moje srdce stejné. Láska byla moc, taková, o jejíž síle, kterou disponovala, jsem neměl ani tušení, ani o té intenzitě, kterou svírala každý tlukot mého srdce, až dokud jsem nepotkal Cassie. Bylo to náročné, život měnící, a byl jsem díky tomu víc naživu, než jsem si kdy myslel. Ale v některých případech, jakým byla tahle chvíle právě tady a právě teď, to bylo bolestivé.

To, jakým způsobem to drželo mé srdce, mou duši, a zaplavovalo ho vášní. Vášní, se kterou jsem nemohl nic udělat, nutíc mě chtít se vymanit z jejího držení, a přesto zůstat jejím věžněm, tak abych mohl něco cítit, cokoliv. Abych se mohl cítít naživu.

Jediná věc, která mě dokázala dostat přes tuhle napjatou dobu, byla budoucnost, kterou jsem s ní plánoval.

Zavřel jsem oči, a představoval si její roztomilý úsměv, dívající se zpátky na mě. Její pohled mě vsakoval, jako kdyby si ukládala můj obrázek do paměti, aby mě tam měla napořád. Její hlas mi říkal, že se nemohla dočkat, až si zahrajeme další hru, až z toho budu venku.

Rozlepil jsem svoje oční víčka a usmál se. „Budu v pořádku. Mami. Ona je teď tam, kde musí být, ale já nějak vím, že je tady se mnou.“ Poklepal jsem na svou hruď, moje srdce zpomalujíc. Děkuju, zlatíčko.

Moje máma mi přitiskla rty na tvář a objala mě, jak nejlépe mohla, vzhledem k těm všem vymoženostem, ke kterým jsem byl připojen, pár slz přistávajíc na mém rameni, když se odtahovala. „Mám tě ráda.“

Další slzy padaly po jejích tvářích, když jsem vzal její třesoucí se ruku do své. „Taky tě mám rád, mami.“

„Hodně štěstí, synku.“ Tichý hlas mého otce přitáhl mou pozornost. Objevil se vedle mé mámy a omotal třesoucí se ruku kolem její paže.

„Díky, tati.“ Jeho úsměv byl slabý, ale poznal jsem ten boj, který vedl uvnitř. Trhalo mě vědomí, že se pořád obviňoval a svou rodinu taky. Uchopil jsem jeho ruku a držel jsem oba mé rodiče v mém pevném držení. „Uvidíme se brzy.“

„Brzy,“ ujistil jsem je oba.

Moje máma kývla hlavou, otírajíc si zármutek z její tváře.

Naposledy jsem stiskl jejich ruce, než sestra zvedla bočnice postele a řekla, „Už je čas. Opravdu už musíme jít.“

Bojoval jsem s polknutím grepfruitu, který se mi utvořil v krku, když mě vezly ven z pokoje, míjejíc dveře, než zastavily.

Dávaly mi více času. Nezáleželo na tom, jak krátký nebo dlouhý, pořád to bylo více, než jsem měl mít.

Instinktivně jsem hledal Cassie, ale nebyla tady, nemohla mi dát poslední úsměv pro štěstí než jsem zamířil zpátky. Místo toho na konci té krátké chodby stáli moji rodiče společně s Moosem, jejich výrazy úzkostné a plné sladkého zármutku. Zvedl jsem unavenou ruku a zamával své rodině, ukládajíc si ten obrázek do paměti. Moje rodina.

Moje máma bojovala se slzami, můj táta skláněl hlavu, a Moose blýskl slabým úsměvem a kývl hlavou. Pokud by tu byla Cassie, držela by se Melanie, vzdorujíc obličejem tak šťastným, že bych neměl jinou možnost, než se na ni usmát zpátky, dodávajíc mi extra porci odvahy, o kterou jsem tiše prosil.

Natahoval jsem svůj krk, když sestry otočily mou postel, snažíc se udržet moje zorné pole na nich tak dlouho, jak bylo možné, když mě odvážely opačným směrem, než byla moje rodina.

Ne, ještě ne. Ještě minutu …

Ale ta postel se pořád pohybovala a pohybovala, ani jednou nezastavujíc. Moje hruď se pevně svírala, když už v dohledu nebyly jejich uklidňující tváře, můj krk bolel od toho, jak jsem se díval za sebe tak dlouho, jak to bylo možné. A teď byly bílé zdi a sady dvojitých dveří jedinými věcmi přede mnou, které ale vůbec nebyly utěšující.

Svíral jsem deku tak pevně, jak mi mé unavené ruce dovolily. Nebylo nic snadného na tom, být odvážen od vaší rodiny a milovaných, jen abyste byli obklopeni těmi, kteří vás znali jen jako tělo, které muselo být opraveno. Doktoři a sestry znali mé jméno, ale věděli, že ačkoliv jsem byl uvnitř rozbitý, navenek jsem byl dvaadvacetiletý kluk, který miloval chození ven, rád jedl cheeseburgery, a psal dopisy.

Věděli tohle o mně? Že jsem byl pořád mladý a tohle byla moje třetí šance na budoucnost? Že myšlenka na mé třicátiny, a pak na čtyřicátiny, a případné padesátiny mě rozesmívala, vědíc, že bych mohl dosáhnout těchto milníků. Věděli to?

Ruce se přitiskly k mému tělu, když zastavily mou postel uprostřed strohé, oslepující bílé místnosti. Světla, monitory a kovové stoly byly všude. Moje srdce dosahovalo vrcholu bušení.

Drobná ruka zahřála mé rameno, zmírňujíc trochu mou paniku. „Právě se tě chystáme napojit na monitory, nevšímej si nás, ano?“

Zahleděl se na mě starší obličej, vrásky kolem jejích očí, když se usmívala. Mrkl jsem, nejistý si tím, co říct, snažíc se najít svůj klid.

„Řekni mi, Jasone, co se chystáš dělat, až se odtud dostaneš?“ Zůstávala se mnou, když ostatní pokračovali v jejich přípravách.

„Vy-vysokou,“ odpověděl jsem, můj hlas snažící se znít pevně.

„A co po vysoké?“ Další otázka, a já byl vděčný za to rozptýlení. Moje mysl automaticky přešla k někomu konkrétnímu v krásných bílých šatech.

„Oženit se ...“ Nadechl jsem se, představujíc si Cassieino těhotenské bříško. „Mít děti.“

Tohle byly velké sny, ale tentokrát jsem si je dovolil mít.

„To je skvělý plán.“ Její rty se zvedly výše. „Dobře, Jasone, chystáme se začít. Jsi připravený?“

Už? Moje úzkost zatěžovala mou hruď, když jsem se snažil bojovat, abych nasál dovnitř tolik kyslíku, kolik jsem mohl.

„Jsi připravený?“ zeptala se, její hlas tichý a konejšivý.

Kývl jsem, vědíc, že jsem čekal na tenhle okamžik, ale najednou jsem si byl vším nejistý, když její ruka zmizela z mého ramene a monitory hlasitě pípaly. Ruce byly všude, připojujíc více věcí, než jsem mohl vidět, k mé vzdouvající se hrudi.

„Dobře, jdeme na to … jen pomalu dýchej.“ Moje srdce bušilo prudčeji, jak se průhledná maska přitiskla k mému nosu a puse, zvuk plynu syčíc na můj obličej. Tyhle vzpomínky se zdály být jiné, když jsem byl jen kluk. Nezdály se být tak skutečné nebo tak děsivé. Je to, jako čím starší jste byli, tím realističtějšími jste se stávali.

„Teď počítej od stovky pozpátku, Jasone.“

Kývl jsem, její ruka byla zpátky na mém rameni. Tu druhou držela na mé masce, ale její ujišťující dotek mi dával útěchu, která mému tělu chyběla. Nebyla to osoba, kterou jsem chtěl, ale byl to aspoň někdo.

Mysli na Cassie, Jasei.

„Devadesát-devět ...“ Její obličej ve tvaru srdce, ty jemné křivky její čelisti.

Nádech. Mé končetiny se zdály být těžké.

„Devadesát-osm ...“ To červenání na jejích tvářích, když se na mě dívá.

Nádech. Mé vidění se rozmazávalo.

„Devadesát-sedm ...“ Její blond vlasy, které jsou vždycky tak hebké, když procházejí skrz mé prsty.

Nádech. Moje oční víčka se unavovala.

„Devadesát-šest ...“ Její rty, když se otírají o mé.

Usmál jsem se a vzdal se spánku, který mě pohlcoval.