Unforeseen - 1. kapitola

Překlad: Markéta

Ahoj holky,
máme tady další knihu ze série. Doufám, že se vám bude líbit, i když občas nějaká ta slza ukápne....
Užijte si čtení!

Markéta

O ČTYŘI ROKY POZDĚJI

MISSY

Stojím venku před pekárnou mojí nejlepší kamarádky, zatímco zoufale tahám za Parkerovu košili. Můj strach o Tateův život roste každou vteřinou. „Pojď už,“ vykřiknu. „Musíme se dostat dovnitř.“ Parker je zrovna policejním důstojníkem a Tateovým spolubydlícím a v téhle chvíli je taky jedinou nejbližší osobou, kterou mám, abych zachránila Tateův život.

Ten vyštěkne několik dalších příkazů na asi deset policistů, kteří se shromažďují na ulici. Všichni jsou tady, aby zachránili Tate. Jeho nevlastní otec, o kterém si Tate po většinu svého života myslel, že je jeho skutečný otec, je tady, aby mu ublížil. Zabil ho. Ten člověk mě držel jako rukojmí poslední dvě hodiny, ale neublížil mi. V každém případě to nebylo tak špatné. Jen mě využil jako rukojmí, aby dosáhl toho, že Tate vylezl z úkrytu. A samozřejmě to fungovalo.

„Parkere….?“ Křičím.

Otočí se a podívá se na mě. „Zůstaň venku. Rozumíš mi?“

Zavrtím hlavou, zatímco těžce dýchám. „Musím ho vidět. Musím vědět, že je…“

„Absolutně ne, Missy. Ochráním ho. Nemůžu vás ochránit oba ve stejnou dobu.“

„Parkere….“ Snažím se s nám hádat, zatímco se mi oči plní slzami. Miluju Tatea. To všechno je moje vina. Já jsem ten důvod, že je tady jeho nevlastní táta, aby mu ublížil. Já musím být ta, kdo to napraví.

Nechá mě a otočí se ke mně zády. Křičí na ulici, která je plná policejních vozů a mužů v uniformách. Rychle se otočím, snažíc se odhadnout, co se děje. A co bych udělala, kdybych se vrátila zpátky o několik dní. Zpátky do dne, kdy jsme se nehádali. Ke dni předtím, než mi řekl, že mu nestojím za to, aby bojoval. Udělala jsem to! To já ho dostala do těchhle problémů.

Otočím se zrovna ve chvíli, kdy vidím Parkera vcházet do pekárny se zvednutou pistolí a muži, kteří ho následují. Bezmyšlenkovitě se za ním rozběhnu.

„Tate?“ vykřiknu panickým hlasem, když vstoupím do pekárny. Moje obava roste, když ho nevidím stát v přední části budovy. Pokračuju a běžím ke dveřím, které vedou do zadní části, kde Samantha všechno peče.

„Zastav,“ vykřikne na mě Parker, když se kolem něho tlačím a prudce otevírám dveře.

Povzdechnu si úlevou v okamžiku, kdy tady spatřím Tatea stát, jak se na mě dívá. Ale nevypadá šťastně, nebo překvapeně, že mě vidí. Poprvé za ty čtyři roky, co ho znám, vypadá vyděšeně.

Slyším zvuk, který zní jako kliknutí. Moje oči se okamžitě zadívají dolů na podlahu, kde vidím Jonathana, Tateova nevlastního otce, sedět na podlaze zády ke zdi. Tělo mi ztuhne, když vidím, že drží zbraň namířenou přímo na můj obličej.

V uších mi zvoní, zatímco pekárnou zazní výstřel. Jsem sražená na podlahu a nemůžu dýchat, zatímco mě něco drtí. Otevřu oči, ignorujíc tu bolest v zádech a hlavě a vzhlédnu, abych viděla Tatea ležet na mě s očima zavřenýma.

„Tate?“ vykřiknu zoufale. Zazní ještě pár dalších výstřelů a moje tělo sebou trhne při každém z nich.

Ležím rozdrcena pod Tatem, zatímco lidé okolo nás křičí. Nedokážu rozeznat, co říkají. V uších mi stále zvoní. Je ze mě sundaný a já se vyškrábu na nohy, abych se k němu dostala, když je položený na kuchyňskou podlahu, ale obejmou mě nějaké paže a odtáhnou mě zpátky. „Nech je pracovat,“ křikne mi Slade při vším tom zmatku do ucha.

„Tate?“ volám, když ho sleduju, jak leží na dlažbě. Jonathan, ten muž, o kterém si roky myslel, že je jeho otec, sedí zhroucený za ním. Krev mu stéká po jeho hrudníku, prosakujíc do jeho košile. Mrtvý.

Parker si získá mou pozornost, když roztrhne Tateovu košili předtím, než mu začne dávat srdeční masáž. Dám si ruku přes pusu, abych umlčela své výkřiky, zatímco se pod ním tvoří krvavý bazén. Moje tričko je ke mně nalepené, taky nasáklé jeho krví.

Další policisté k nám už dorazili a mluví do svých vysílaček, aby zavolali záchranku. Jeden se vznáší nad Tatem, zatímco ho resuscituje. „Prosím,“ vykřiknu. „Prosím zachraň ho, Parkere,“ prosím ho, zatímco lapám po dechu.

Parker mluví s důstojníkem tak rychle, že nedokážu rozeznat, co říká, zatímco košile, kterou drží nad ránou se i nadále nasakuje Tateovou krví. 

„Proč?“ vykřiknu. Proč to udělal? „Tate?“ křičím chtějíc, aby mě slyšel. Musí se probudit. „Já ho miluju. Prosím.“ Tělo se mi třese ve Sladově náručí.

Připadá mi to jako věčnost, když mě Slade drží pevně u sebe nechtějíc mi dovolit jít za ním. „Tate,“ křičím na něj. Musí být v pořádku. Musí žít.

Důstojník, dávající mu resuscitaci, zkontroluje jeho pulz a pak se podívá na Parkera.

Parker se podívá z něj na mě a já vidím slzy, tvořící se v jeho očích, a vím to. „Je mi to líto, Missy,“ říká a hlas se mu zlomí. Moje srdce se roztříští, když sleduju dalšího policistu vzdálit se od něj.

On je pryč! „Ne.“ Zavrtím hlavou nevěřícně. „On by mě neopustil,“ pláču, snažíc se dostat od Slada. Nezachránil by mě jen proto, aby mě opustil. Ne takhle.

Parker se podívá na Slada a přikývne. Slade mě pustí a já lezu k Tateovi, zatímco tam i nadále jeho tělo nehybně leží. „Prosím. Tate,“ prosím ho, pokládajíc svou ruku na jeho krvavou hruď. Moje džíny začnou nasávat krev, která pode mnou vytvořila jezírko. „Prosím, neopouštěj mě.“ Vzhlédnu a vidím, jak se na mě všichni dolů dívají. Jediný zvuk, který teď plní místnost, je můj pláč. „Proč něco neděláte?“ křičím, zatímco mi horké slzy stékají po tvářích a krku.

Skloním se a položím svoje rty na jeho chladné. „Miluju tě,“ vzlyknu a moje slzy spadnou na jeho tvář. „Nebuď zbabělec,“ křičím, začínajíc být šílená. „Nepřestávej bojovat!“ dožaduju se. „Bojuj kvůli mně,“ prosím ho a sama stlačuju jeho hruď; začínám sama s resuscitací. Můžu to udělat. Nakonec jsem chodila do školy, abych byla zdravotní sestřička. „Bojuj kvůli nám,“ dožaduju se, přičemž beru jeden hluboký dech za druhým.

Rozevřu rty, zatímco mu tlačím na hrudník tak tvrdě, jak jen můžu, snažíc se nepozvracet z měděného pachu krve, který přetrvává v místnosti. Je jí tu tolik. Je všude. Pokrývá moje oblečení a je cítit, jako by mi kůží pronikaly stovky malých nožů.

Vzlyknu, když mi uklouznou ruce; je to těžké, díky té krvi, která ho pokrývá, jsem kluzká a nemůžu získat dobrou přilnavost.

Mrkám přes slzy, které rozostřují moje vidění. „Já tě prosím,“ říkám skrz zaťaté zuby. „Prosím. Nenechávej mě tady. Potřebuju tě,“ říkám, zatímco mi začínají slábnout ruce.

Vidím Parkerovy krvavé ruce na mých a on se tlačí dolů, aby mě zastavil. „Ne,“ křičím a zoufale se ho snažím odstrčit.

„Missy,“ vyštěkne, chytajíc mě za ruce.

„Jdi ode mě,“ křičím, odstrkujíc ho z cesty. „Pomoz mu.“

Vstane a vytáhne mě sebou na nohy. Snažím se s ním bojovat, ale táhne mě na druhou stranu pekárny a strčí mě proti zdi. „Přestaň. Můžu ho zachránit,“ vzlykám. Měla jsem ho zachránit. Měla jsem být jeho šance na něco lepšího a selhala jsem.

„Je pryč, Missy.“ Vyštěkne, zatímco se mnou třese.

„Ne.“ Dusím se tím jediným slovem. Moje rty jsou neschopné pracovat a moje mysl nemůže zpracovat jeho přijetí toho, že jeho nejlepší přítel – láska mého života – je mrtvý.

Popadne mou tvář a jeho pohled změkne. „Je mi to líto, zlato….“

Můj křik přeruší všechno to, co se chystal říct a nohy se mi podlomí. Jeho paže se zabalí okolo mě a drží mě, zatímco mu pochovám svou tvář do hrudníku a vyplakávám si oči. Jeho paže se okolo mě utáhnou, zatímco místnost zaplní jeho křik, jako by si zrovna taky uvědomil, že ztratil svého nejlepšího přítele.

Jedna jeho ruka, která držela mou hlavu, mi sklouzne po zádech, zatímco mi šeptá do ucha. „Je mi to líto, Missy. Je mi to tak moc líto.“

Přeju si, abych mu mohla říct, že je to v pořádku. Že mu to nemám za zlé. Že to nebyla jeho chyba. Vím, že všechny tyhle věci jsou pravda, ale moje ústa nedovolí zformovat slova. Moje srdce chce někoho obvinit a Parker je jediný, na koho v tuto chvíli pomyslím. Včetně sebe.

Odtáhne se ode mě a natáhne ruku, aby otevřel zadní dveře. Snažím se mu podívat přes rameno na Tatea, ale je na mě moc vysoký. Dokáže mě vystrčit ven a zavře za námi dveře.

„Co to děláš?“ ptám se, snažíc se dostat kolem něj. Musím se dostat zpátky dovnitř.

Popadne mě za rameno a zastaví mě. „Nepotřebuješ to vidět,“ říká tiše.

„Cože?“ ptám se bez dechu. „Byla jsem zrovna na rukou a nohou,“ křičím, zatínajíc ruce po bocích, „a snažila se ho zachránit, zatímco tys tam postával. A ty…. Tys nic neudělal.“ Parker je policajt. Už byl předtím v těchhle situacích. Nechápu, proč toho neudělal pro svého kamaráda víc.

„Missy….?“

„Ne,“ křičím zuřivě, zatímco ho strkám do hrudníku. On neustoupí. „Musím ho znovu vidět.“

„Už tady není s námi, Missy.“

„Jak tohle můžeš říct?“ pláču. Jeho slova mě znovu rozdrtí. Zadní dveře se otevřou a Slade vejde do zadní uličky, aby se k nám připojil. Skloní hlavu dolů a přejede si rukou přes své tmavé vlasy. Opře se zády o cihlovou zeď a zavře oči, zatímco se několikrát zhluboka nadechne.

S Parkerem tam stojíme a oba se na něj pozorně díváme. Naposledy se zhluboka nadechne a pak otevře oči. Slzy mu tiše stékají po tváři a ruce se mu třesou, zatímco sáhne do své přední kapsy. Vytáhne telefon, vytočí nějaké číslo a pak čeká.

„Je tam Anděl?“ Jeho normálně hluboký hlas zní zlomeně, zatímco se ptá po své ženě. „Řekni jí, že se sejdeme v pekárně.“ Jeho slova přicházejí víc vynuceně, než by chtěl, a já můžu říct, že ten, s kýmkoli na druhém konci mluví, je teď znepokojen. „Prostě jí to řekni. Hned.“ Pak zavěsí a vloží si telefon zpátky do kapsy.

„Jak to mám….?“ Přestane mluvit, zatímco si rukama přejede po tváři a zhluboka se nadechne. „Jak mám říct svojí ženě, že je její bratr mrtvý?“ pláče, zatímco se dívá na svoje krvavé boty.

Stejně tak, jako mám já zlomené srdce vím, že jeho je na tom stejně. Stál těsně vedle Tatea. Viděl to přicházet stejně tak, jako Tate. Proč Tatea nezastavil? Proč Slade nezabil Jonathana? Vím, že vždycky u sebe nosí zbraň.

„Slade…..“ Parker rozbije ticho, když se ke Sladovi přiblíží.

„Prosím. Nedělej to,“ říká, když zvedne ruku na Parkera předtím, než se na nás podívá. Jeho nádherné modré oči vypadají tak smutné a jsou podlité krví. Díky jeho slovům mi přebíhá mráz po zádech. „Tohle jí zabije. Je to všechno moje vina.“

„To nebyla tvoje vina,“ říká Parker, vrtíc hlavou.

Zadní dveře se znovu otevřou a na druhé straně stojí Josh, jeden z Tateových přátel. Nejsou to slzy v jeho očích, nebo nedostatek barvy v jeho tváři, díky čemu se moje srdce zastaví. Je to chladné, stále krví pokryté tělo, ležící na podlaze za ním. Vypadá tak klidný. Jeho tvář a tělo jsou klidné a uvolněné. Pokud by tam nebyla ta krev, vypadal by, že spí.

O krok ustoupím, protože tomu nechci znovu věřit. Musí to být jen sen. Probuď se Missy. Ale právě ten pohyb mých nohou mi připomene, že mám na sobě džíny nasáklé krví. Zafouká vítr a já se zatřesu tím chladem, který cítím. Jsem zmáčená jeho krví. Zvednu své třesoucí se ruce a jeho krev je stále pokrývá.

„Missy….?“ Zeptá se někdo, ale já je ignoruju. Několikrát zamrkám, abych si pročistila vidění od slz předtím, než si zběsile utírám ruce o svá stehna. Ale nepomůže to.

„Ach Bože,“ zašeptám. Nohy se mi třesou a žaludek se mi obrátí.

Je toho všeho moc.

Odvrátím se od těch všech a padnu na kolena uprostřed uličky, zatímco to převezme nevolnost.

Jemná ruka mi přistane na zádech a další mě popadne za vlasy. Sedím tu na kolenou před třemi chlapy, zatímco zvracím až do té míry, kdy zeslábnu. Ulička se točí a vidění se mi rozmazává. Zavřu oči, snažíc se udržet to málo, co mi zbylo z mé důstojnosti.

Parker ke mně mluví, zatímco tu klečím na kolenou, tělo se mi třese a těžkne, ale jeho slova padají na neúrodnou půdu. Nezáleží na tom, co mi řekne. Ztratila jsem jediného muže, které kdy budu milovat.