Lucian - 23. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Další pokus o atentát na Luciana, a tentokrát zbývala jen špetka k tomu, aby byl útočník úspěšný. A konečně se nám začíná rýsovat identita toho, kdo za všemi útoky stojí…                  Sinnel

Jakmile se otevřely dveře výtahu, Lucian zatlačil Jordyn do jeho malého prostoru. Jordyn ho celou cestu hotelem škádlila a dotýkala se ho jemnýma rukama a sladkými ústy. Do ucha mu šeptala roztoužená slůvka. Lucian byl v kalhotách tvrdý jako kámen a stávalo se to zatraceně bolestivé.

Byl víc než připravený nalézt tu nejsladší úlevu přímo mezi jejími stehny.

Lucian přitiskl Jordyn do rohu prázdného výtahu a jeho rty se tvrdě setkaly s jejími. Znovu jí chtěl zanechat své stopy po celém jejím těle, aby ho na sobě cítila ještě několik dní. Být bez ní, i když jen na pár týdnů, ho téměř dovedlo k pomalému šílenství. Její jazyk vklouzl do tepla jeho úst, díky čemuž mu explodovala její chuť v puse. Penis měl ještě tvrdší.

Jen doteky dlaní a rychlé ukradnuté polibky prostě nestačily. Lucian potřeboval všechno.

„Tak strašně moc tě chci,“ mumlal Lucian do Jordyniných úst. „Tvoji chuť na celém svém jazyku. Mio Dio, tak moc mi to chybělo.“

Zatímco ji útočil svými zuby a rty na krk, Jordyn se nezvučně zasmála. „Tady ne, Luciane.“

„Proč ne? Dejme těm kamerám jejich show, srdíčko.“

Lucian v jejích očích zaznamenal tichý záblesk horké touhy a bral to jako souhlas. Popadl hedvábnou sukni jejích šatů a vytáhl jí ji nahoru. Dlaněmi si užíval její sametová stehna. S šaty vyhrnutými nad kolena v jeho sevření Jordyn rozpačitě vykvikla. To ho na okamžik vyrušilo v jejich činnosti.

Teprve teď si Lucian uvědomil, že se dveře výtahu konečně začaly zavírat.

Pohled přes rameno mu řekl, že v poslední vteřině někdo objevil a stál od nich jen o pár stop dál. Jeho teď zajímalo už jen to, kdy se ty zatracené dveře konečně zavřou. Lucian si podrážděně vydechl a opřel si čelo o Jordyninu bradu. Cítil její úsměv, když pustil její sukni, aby se vrátila zpět na své místo.

„Zatraceně,“ zamumlal.

Jordyn se zachichotala. „Trpělivost je ctnost.“
„Já nejsem ctnostný člověk,“ odpověděl Lucian velice tiše. „Ne, když přijde na tebe.“

Ale nemohl si pomoc, najednou mu přítomnost toho člověka za ním přišla zvláštní. Jednalo se o hotel, poměrně rušný a dobře známý, když na to přijde. Tohle nebyl ten problém. Upřímně řečeno, už bylo dost pozdě, což znamenalo, že většina hostů již byla v posteli, případně si stále ještě užívala noční život New Yorku. Většina lidí má tendenci všimnout si toho, že pokud jsou ve výtahu snoubenci, v tom případě nechají dveře zavřít a počkají si na další, protože nechtějí být hrubí a vyrušovat je.

Aspoň to by udělal Lucian.

Tenhle hotel měl čtyři výtahy. Tak proč byl sakra důležitý tenhle konkrétní.

Znovu se kousavě ohlédl přes rameno na toho člověka. Něco na tom muži nutilo Luciana zamyslet se, zatímco se dal výtah do pohybu. Stejně tak jako Lucian a Jordyn, vypadal ten muž dobře oblečený. Měl smoking, ale zároveň měl na hlavě nasazenou čepici s kšiltem, která se k tomu obleku nehodila. Držel se k nim zády, s hlavou skloněnou, takže jeho tvář byla před nimi skryta. Stejně tak jako kamerám, které byly na stropě.

Nikdo neskrývá svou tvář, pokud nechce být viděn.

Stejně jako ten den, kdy byl postřelen, Lucian začínal mít nepříjemný pocit.

Něco nebylo v pořádku. Možná to byl ten pekelný instinkt, kterého si nikdy dřív nevšímal, ale teď si tím byl zatraceně jistý.

Jordyn nevypadala, že by si všimla Lucianova náhlého znepokojení. Opírala se zády o zeď, její ruce spočívaly na zábradlí, které bylo podél zadní části výtahu. Anebo jen prostě předpokládala, že byl napjatý díky tomu, jak byl celý vzrušený.

„Jordyn?“

Její modré oči se zaměřily na Luciana. Za duhovkami bylo vidět spalující horkost. „Hmm?“

„Polib mě.“

„Cože?“ zašeptala Jordyn, znovu s úsměvem.

Lucian cítil, že uvízli ve stísněném prostoru dvakrát krát dva metry ve velice špatné situaci. Doufal, že se mýlil, ale pravděpodobně to tak nebylo. Výtahy jezdily jen nahoru a dolů. Nezastavovaly se v ostatních podlažích, pokud si je tam někdo z hostů nepřivolal a nestiskl tlačítko, že by chtěl jet nahoru. A nikdo v hotelu rozhodně ze svého pokoje nechtěl jet nahoru, jestliže už vyšel ze svého pokoje ven. Takže tu byla vysoká pravděpodobnost toho, že výtah nezastaví dřív, než dojede do nejvyššího patra. Jako vždycky měl vzadu za opaskem svůj věrný Eagle, ale ten by toho zde příliš nezvládl.

Takže ano, Lucian ji chtěl políbit.

Ani se neobtěžoval požádat Jordyn znovu. Prostě se k ní sklonil a vzal si přesně to, co chtěl. Jednou rukou ji natlačil na stěnu výtahu, zatímco svými rty drtil ty její. Jordyn jeho polibku neuhýbala. Místo toho tiše zasténala a umožnila mu lepší přístup ke svým rtům. Ta intenzita, která mezi nimi proběhla, se nedala ani popsat. Bylo to, jako by bylo celé jeho tělo naladěno přímo na ní. Jako by ten člověk za jeho zády i vše ostatní kolem nich zmizelo.

„Zavři oči,“ zamumlal Lucian velice tiše. „A bez ohledu na to, co se stane, se nehýbej. Nepomohlo by to.“

Za jeho zády se ozval zvuk rozmotávaného drátu. Lucian ten zvuk znal velice dobře. Když na to přijde, nebylo to poprvé, co ho slyšel, nebo co ho sám použil.

Jordyn se na něj se svraštělým obočím podívala. „O čem to mluvíš?“

„Prostě zavři oči a nehýbej se, srdíčko. Věř mi.“

Tohle nepotřebovala vidět. Ať už se stane cokoli.

Jordyniny oči se se zachvěním zavřely a Lucian ji vtiskl ještě jeden, jako pírko lehký, polibek na tvář. Pak ji připomněl, aby tak zůstala bez ohledu na to, co se stane. Následně se od ní začal odtahovat.

Zatímco jí předtím šeptal ta slova tím velice tichým šepotem, až příliš tichým, než aby ho onen muž mohl slyšet, doufal, že si ten chlápek bude myslet, že je jeho pozornost stále plně zaměřena na Jordyn. Obvykle to tak bylo, ale teď zároveň naslouchal pohybu, který slyšel za sebou.

Chlápek se k němu ze své původní pozice přiblížil tak na třicet centimetrů a teď byl mírně natočený směrem k němu. To bylo jen milisekundu předtím, než se ten člověk otočil a pevně obtočil drát kolem Luicanova krku a s nečekanou silou s ním trhl dozadu. Eagle mu vypadl ze svého místa ven a se zařinčením dopadl na podlahu. Lucian pistoli odkopl dál. Nechtěl, aby měl útočník možnost zvednout ji a použít.

Veškerý vzduch z Lucianových plic okamžitě unikl ven. Byla to přirozená reakce těla na šok. Také to byl důvod, proč ti, kteří byli uškrceni, tak rychle zemřeli. Všechen instinkt obětí se zaměřoval na boj nebo kopnutí oběti. Byla tu vždy jen jediná věc, která je ovládala: nutnost dýchat.

Ale bez ohledu na to, jak hodně či divoce oběť bojovala za svou snahu dýchat, útočník byl za zády a sevřený drát kolem jejího krku přerušil průchod kyslíku poškozenou průdušnicí. Takže boj se stával zbytečným. Oběť spotřebovala až příliš mnoho energie na to, že potřebuje vzduch, takže jí už nezbývala žádná na skutečnou nutnost najít z té situace východisko.

Drát byl rychlý, tichý a účinný. V případě přímého konfrontace muž s mužem byl mnohem efektivnější než většina ostatních zbraní. A navíc byl velice tichý. Žádný povyk, žádný nepořádek, který by bylo nutné následně uklidnit. Jen tělo se značkou kolem krku. Pokud se to provedlo správně, dal se takhle v podstatě jednoduše sejmout stokilový muž během pár minut, ne-li sekund a to s minimálním, nebo i žádným bojem. O pár metrů dál by mohl stát dav lidí, a dokud by nebylo nalezeno tělo, nikdo by si nemusel ničeho všimnout.

Lucian nebyl hlupák. Už dřív použil tenhle tichý útok. Upřímně, byl v tom dobrý.

Přestože věděl, že to poslední, co potřeboval, bylo bojovat za svůj přísun vzduchu, místo toho, aby bojoval s drátem kolem krku, Lucian nedokázal ovládnout okamžitý nával strachu a adrenalinu, který mu koloval v žilách. Zapřel se o silné útočníkovo tělo a v prvních pár okamžicích se snažil cokoli chytit. Chtěl získat oporu, něco, co by mohl využít pro pákový efekt a co by ho udrželo na místě. Místo toho lapal po vzduchu, protože zpanikařil.

Z hrdla mu proti vlastní vůli vyšel přidušený výkřik. Další přirozená reakce těla, které bylo přepnuté na mód boj o přežití.

Jordyn otevřela oči a pak se setkala přímo s Lucianovým pohledem.

Její pohled, ten záblesk poznání toho co se odehrává přímo před jejíma očima, ho přiměl k nápadu. Obrovský strach v jejích očích byl šílený a jemu to znovu lámalo srdce, protože nemohl promluvit. Lucian nechtěl, aby viděla, co se s ním děje. Když sebou od stěny prudce trhla, aby mu zkusila pomoc, podařilo se mu zatřást hlavou, což jí donutilo vrátit se zpátky do svého rohu. Jistě, mohla by zvednout pistoli a obrátit ji proti útočníkovi, ale nebyla příliš obeznámena s tím, jak zacházet se zbraněmi a používat je. Máloco bylo nebezpečnější než to, když se někdo, kdo má jen minimální nebo žádné znalosti o zbraních, se s jednou takovou začne ohánět.

Kdo ví, co by ta osoba za ním mohla udělat Jordyn. Lucianův záměr byl jasný – udržet jeho pozornost na sobě tak dlouho, jak jen to bylo možné. Lucian si ani nebyl jistý tím, zda drát byl jedinou útočníkovou zbraní.

V těch doširoka rozevřených modrých očích se objevily slzy, které se jí rozlily i po tváři. K ústům si pevně tiskla pěst. To bylo pro Luciana dobré. Na krátký okamžik ho to uklidnilo. Ta obrovská panika nepropustná jako tlustá deka jeho smysly otupovala natolik, že nedokázal přemýšlet. Teď dokázal uvažovat.

Muž za ním byl silný. Dokonce, i když se Lucian prsty hluboce zarýval do jeho předloktí, které měl za svým krkem, ten drát tiskl stále pevněji. Útočník nemluvil. Nepronesl ani slovo. Ve skutečnosti to vypadalo, že když zesílil sevření drátu, sotva dýchal. Lucianovu pozornost zaujalo i to, že z něj necítil žádnou vůni. Lidé obvykle byli něčím cítit… deodoranty, parfémy či kolínské vody, šampony, mýdla a tak. Pokud ne, tak byl člověk cítit potem a špatnou hygienou. Tenhle člověk neměl žádnou vůni.

Protože chtěl, aby byl neviditelný, uvědomil si Lucian.

Ten muž chtěl být přehlédnutelný. Prostě další host v koutě hotelu, který si něco kontroluje na svém telefonu nebo si čte noviny. Nikdo důležitý, kdo by mohl vzbuzovat zájem nebo obavy.

Profesionál.

Možná, že byl ten muž v hotelu už dříve, ale z nějakého důvodu přišel o svou příležitost provést svůj tah.

Lucian se rychle rozhodl, že tak to mohlo být.

I když jeho tělo i hlava proti jeho rozhodnutí protestovaly, Lucian se donutil pustit ruce toho muže a přestat se sápat po drátu, který měl kolem krku. V tomhle okamžiku by mu to stejně nepomohlo. Snažil se přijít na to, kolik vteřin času ho panika stála – možná třicet?

V hrudi ho pálily plíce. Nutně potřeboval vzduch. Dusily ho vlastní sliny. Cítil, jak má suché oči. Srdce mu začalo bušit jako o závod, naprosto mimo jakoukoli kontrolu. Mysl měl zmatenou, ale pomalu se mu vyjasňovala. Bolest z drátu, který se mu zařezával do krku, byla ve srovnání se vším ostatním otupělá. Měl nutkání kašle, ale nevyšel z něj žádný vzduch. Opakovaně se snažil dostat ven, ale nešlo to.

Třicet pět vteřin.

Třicet šest…

Třicet sedm…

Při čtyřicáté sekundě Lucian donutil své tělo uvolnit se.

Ten muž neuvolnil sevření drátu ani na okamžik.

Lucian věděl, že profesionál by to neudělal. Nepředpokládá se, že by skončil dřív, než bude práce odvedena.

Lucian nesnášel to, že jeho život právě teď představoval práci.

Lucian se ještě jednou pohledem setkal s Jordyninýma uslzenýma očima. Byl si vědom toho, co viděla, jak tím byla celá zmrazená, protože nebylo nic, co by mohla udělat. Jeho tvář byla pravděpodobně celá rudá, v očích měl rozšířené krevní cévy, které se chystaly z nedostatku kyslíku popraskat. Do zkřivených křivek rtů se mu už možná začal vkrádat namodralý odstín.

Čtyřicet pět, tiše počítal.

Lucian se chtěl s Jordyn oženit. Nevěděl, kdy přesně k tomu došlo, ale měl pocit, jako by byla jeho. Chtěl ji každé ráno i noc, chtěl ji milovat. Nemohl – nedokázal – se jí nabažit. Je to s podivem, ale klidně by se vsadil, že Jordyn by byla úžasnou matkou pro jeho děti. O žádné jiné nikdy takhle neuvažoval, ale zoufale s ní chtěl být. Dokonce se ani nestaral o to, že se v jeho životě objevila teprve před pár krátkými měsíci. Jako by mu něco uvnitř těla našeptávalo, že ona nikdy neodejde.

Láska někdy takhle funguje.

Na uvědomění si téhle skutečnosti byl ten nejhorší čas, ale mysl má podivný způsob, jak funguje.

Padesát vteřin…

Okrajem jeho zorného pole začala prosakovat temnota. Pokud začal hrát příliš brzo, nedostatek kyslíku by ho mohl dostat do bezvědomí.

Jak výtah dosáhl horního patra, mírně klesl dolů a ozvalo se zacinkání dveří, které se začaly otevírat. Konečně nastal okamžik, na který Lucian čekal. Přesně to potřeboval – přežít cestu nahoru. Jeho útočník pravděpodobně předpokládal, že v tom čase bude jeho práce u konce. Drát se na okamžik povolil své sevření. Lucian tušil, že se muž otočil, aby pohledem zkontroloval otevřené dveře. Lucian využil příležitosti k nadechnutí. Tak hlubokému, jak jen mohl, i když ho to tak moc bolelo.

V tom samém okamžiku zaútočil.

Jedním loktem praštil útočníka drtivou silou přímo do žaludku. Tím mu vyrazil z plic všechen vzduch. Ve stejném okamžiku, i přes protestující bolavý krk od drátu, Lucian využil sílu svého těla, a s co největší silou narazil do útočníka. Druhým loktem ho praštil přímo do obličeje.

Zvuk lámajících se kostí v nose mu prozradil, že se trefil přesně tam, kam zamýšlel.

„Do prdele,“ zaslechl zasyčení za sebou.

Možná ten muž nečekal, že poté, co Luciana dusil téměř do bezvědomí, bude mít tolik síly v levačce. Zapracoval však moment překvapení. Útočníkovi z jedné ruky v rukavici vyklouzl drát, čím se konečně uvolnilo to smrtící sevření Lucianova krku.

Potom už čas ubíhal mnohem rychleji.

Lucian nemohl uvažovat o Jordyn, která stále stála v rohu výtahu. Neměl ani čas na to, aby zkusil pořádně popadnout dech. Otočil se k muži tváří v tvář. Drát, který dopadl na podlahu, odkopl stranou, mimo dosah. Překvapivě rychle jednou pěstí po druhé bušil do krvácejícího, polámaného obličeje útočníka. Pokračoval dál a dál, až ten chlap skončil na druhé straně výtahu.

Jeho zlost každým zásahem vzrůstala. Lucian se třásl po celém těle. Muž kolem sebe v marné snaze rány oplatit mával, ale díky krvi, která mu nepochybně oslepila zrak, se mu to příliš nepovedlo. Přinejlepším se dalo říct, že se jednalo o chabou obranu.

Se vší silou, kterou dokázal Lucian sebrat, vrazil kolenem do mužova břicha, čímž mu znovu vyrazil vzduch z těla. Muž se se zasténáním zlomil v pase a dopadl na kolena na podlahu. Poté se natáhl po tlačítkách ve výtahu. Nejprve stiskl tlačítko zavírání dveří a následně knoflík, kterým uvedl výtah do chodu, aby je zavezl zpátky do přízemí. Lucian roztřeseně vydechl a pěstmi se opřel o zeď po obou stranách muže.

„Do okamžiku, než výtah znovu zastaví, zbývá šedesát vteřin,“ řekl Lucian muži. „To je šedesát vteřin mezi tebou a mnou, ty kreténe. Šedesát vteřin v prostoru kovové kabiny dvakrát dva metry, ve které jsi měl v plánu zabít mě. Ale právě teď se nedostaneš ven. Jen si představ ty škody, které ti dokážu během té minuty způsobit. Začni počítat.“

„Luciane...“

Jordynin bolestivý šepot za svými zády donutil Lucianovo tělo napnout se. „Jsem v pořádku.“

„Dobře,“ odpověděla ponuře.

„Padesát pět,“ informoval Lucian muže pod sebou. „Řekni, kdo tě najal, a já ti to ulehčím.“
Muž, i když to znělo bolestivě, se zasmál. „O tom pochybuji.“

Lucian vykopl jednou nohou. Tím přirazil mužovu hlavu ke zdi. Odpovědí na útok se mu stal hořký smích. „Kdo?“

„Ze všech lidí bys právě ty mohl vědět, že takhle to nefunguje,“ dostal ze sebe muž s pliváním krve mezi zlámanými zuby. „Nedostávám jména zaměstnavatelů. Jen kontrakt a platbu.“

Lucian zaťal zuby. „Kolik?“

„Dvě stě padesát tisíc dolarů. To samé poté, co bude čin dokončen, ale ne dříve, než třicet dnů po pohřbu.“

Jordyn tiše vydechla. Lucian ani nemrkl.

„Udělal jsi obrovskou chybu,“ řekl Lucian.

„Ne,“ vykašlal ze sebe muž. „Jednoduše jsem tě podcenil.“
„To je to samé.“
Lucian do muže naposledy kopl. Muž ze sebe dostal další zachroptění se spoustou krve. Pak upadl do bezvědomí. O dvacet vteřin později se dveře výtahu otevřely. Teprve pak se Lucian otočil zpátky k Jordyn.

Celá se třásla.

„Srdíčko, pojď sem,“ naléhal na ni Lucian. Mluvil skřípavě, krk měl celý podrážděný. „Jsem v pořádku. Slibuji.“

Jordyn se bez zaváhání odlepila od stěny výtahu a vletěla mu přímo do otevřené náruče. „Chtěla jsem -“

Lucian ji umlčel a stiskl ji ještě pevněji. „Vím. Omlouvám se. Miluji tě. Je mi to tak strašně líto.“

Ta slova se pro něj stala mantrou. Někdo zvenku, mimo výtah, začal křičet o pomoc. Jordyn nebyla jediná, kdo se rozbrečela.

****

Jordyn přecházela po celé délce chodby, aniž by si jedinkrát všimla, kolik už uplynulo času. Už podala svou výpověď a následně prodělala krátký rozhovor s detektivy. Víc, než muž, který se před dvěma hodinami pokusil zabít jejího milence, je zajímalo to, co by jim mohla říct o Lucianovi Marcello a jeho rodině. Ne, že by jim cokoli řekla, protože neměla nic, co říct. Nikdy by to neudělala.

I když ten rozhovor netrval příliš dlouho. Právník, o kterém Jordyn ani netušila a rozhodně o něj ani nežádala, protože si nemyslela, že by ho potřebovala, rychle vstoupil do hovoru a utnul ho. Jak jí vysvětlil, najal ho Antony Marcello. Pokud se detektivové nechtějí Jordyn ptát na nic dalšího ohledně incidentu v hotelu, tak s ním odjede. Pokud by měli víc otázek, případně potřebovali něco doplnit, měli by kontaktovat přímo jeho. Varoval je, že jakýkoli přímý kontakt Jordyn bez jeho vědomí by vedl k obvinění z obtěžování, které policie rozhodně nepotřebovala.

Jordyn si rychle uvědomila, že Antony Marcello si rozhodně nebere servítky, pokud přijde na jeho rodinu a jeho obchody.

Poté byla naložena do auta a odvezena přímo do domu Marcellů.

Znovu…

Ve skutečnosti prostě chtěla jen jít s Lucianem domů.

Kdekoli byl on.

Jordyn měla podezření, že byl stále ještě pod dohledem detektivů, kteří chtěli zjistit informace. Nebo říkali, že chtějí další informace. Možná předpokládali, že Lucian o tom muži, který skončil na jednotce intenzivní péče, věděl víc, než řekl. Vzhledem k tomu, že ho celé hodiny neviděla, těžko říct.

Rozhodně nepomáhalo ani to, že Antony se beze slova zavřel do své kanceláře, ale Jordyn nechal venku na chodbě. Měla všechen přístup, který potřebovala, aby slyšela jeho frustraci a hněv.

Jediné, co pochopila, bylo to, že byl telefonu. Mluvil s právníky, hotelovou ochrankou a bůhví kým vším dalším. Antony chtěl Luciana okamžitě dostat z policejní vazby. Jeho syn nebyl pachatelem, ale obětí. Bylo to na záznamu. Tak proč nebyl ještě venku?

Bylo zřejmé, že policajti se to snažili využít jako svou příležitost k tomu, aby měli šanci kopat hlouběji v rodinných tajemstvích, ale Antony by jim to nedovolil.

Jordyn také zjistila, že Lucianův otec se nedostal ani o krok blíž ke zjištění toho, kdo za těmi útoky stál. Nebo aspoň proč. Nicméně ten muž, který se dnes Luciana pokusil zabít, byl identifikován. Christophe, byl prostě najatý muž – zřejmě dobrý ve své práci, z toho, co Jordyn pochopila. Každý, kdo měl ve světě mafiánů kontakty, si ho mohl snadno najmout na specifickou práci. Ten chlap byl známý tím, že svou práci odvedl rychle, správně a bez jakýchkoli problémů. Lucian byl jedinou obětí, o které se kdy vědělo, že přežila.

Když Jordyn sebrala odvahu na otázku, od Danteho se dozvěděla, že Christophe by se, pokud by to nebylo nezbytně nutné, k ní neotočil. Možná, pokud by se na něj pokusila zaútočit. Fakta byla jednoduchá: Jeho prací byl Lucian, ne Jordyn. Mohla vidět jeho tvář – což viděla – a nezáleželo by na tom.

Ten muž byl v podstatě duch. Neměl žádný skutečný vztah k žádné zločinecké rodině. Jeho život byl mimo jakékoli úřední záznamy. Byl nedohledatelný. Neexistoval. Tak rychle, jako se někde objevil, stejně rychle mohl i zmizet.

Byl by šťastlivcem, pokud by přežil dnešní noc. Podle lékařů byly jeho šance na přežití minimální. Poslední rána mu způsobila silné krvácení do mozku, spojené s otokem. Měl by být na chirurgii a to celé hodiny. Kvůli otoku bylo potřeba odstranit část lebky. Musel být zastaveno krvácení. Pokud by náhodou přežil, tak by pravděpodobně po zbytek života skončil jako invalida s těžkým duševním i fyzickým postižením.

Dobře. Rozhodně by nemohl znovu jít po Lucianovi. Aspoň to přinášelo Jordyn útěchu.

„Jordyn… miláčku?“

Při sladkém, uklidňujícím zvuku hlasu Lucianovy matky Jordyn prudce trhla hlavou. „Ano?“

Cecelia jí nabídla úsměv, který se jí však nedotkl očí. „Jak ti je?“

„Bojím se,“ připustila Jordyn.

„To nemusíš. Nemají žádný důvod pro to, aby ho zadržovali. Rozhodně ho nemůžou z ničeho obvinit. Tohle jsou jen obvyklé policejní hrátky. Musíme počkat.“

Jordyn přikývla. Stále se cítila pochmurně. „A co příště?“

Cecelia si odkašlala, na tvářích se jí objevil růžový nádech. Jordyn si nebyla zcela jistá, zda svým postojem Lucianovu matku urazila nebo zda ji přivedla do rozpaků. Možná to nebyl její postoj, ale její otázka. Pravdou bylo, že Jordyn věděla, že když přišlo na Cosa Nostru, nepředpokládalo se, že by se ženy staraly o obchodní stránku věci.

Uši neslyší. Oči nevidí. Ústa nemluví.

„Omlouvám se,“ zamumlala Jordyn a odvrátila od Cecelie oči. „Neměla jsem to říkat.“

„Miláčku, musíš si myslet, že žiji velice blaženě nevědomým životem.“

„To jsem neřekla.“

Cecelia se smutně usmála. „Bývaly doby, kdy si můj manžel myslel, že by jako omluvu za pozdní noční příchody, zamčené dveře a vzdálenost stačily pěkné, lesklé věci. Nový kožich, rychlé auto, případně prázdninový dům. Jako kompromis za to, že se budu dívat stranou, když ve sklepě najdu bedny, v příborníku ukryté zbraně, případně z kapes špinavých kalhot vylovím svazky hotovosti. Nebylo to tak,“ pokračovala Cecelia tiše. „Na chvíli Antony zapomněl na to, že možná znám, kde je moje místo a co se ode mě očekává, ale rozhodně jsem ohledně jeho obchodů nebyla naivní. Když jsem ho potkala, věděla jsem naprosto přesně, kým byl a věděla jsem naprosto přesně, i kým byl, když jsem si ho vzala. Hlupák zapomínal, že jsem s těmi věcmi byla víc než srozuměna. Postupem času se naučil komunikovat a zjistil, že upřímností se dostane mnohem dál, než diamantovým prstenem.“

Jordyn při Ceceliině přiznání roztála. „Ale myslím, že všichni nejsou tací.“

„Ne. Ale my ani nejsme jen ojedinělým případem.“

„Takže co bych měla dělat příště?“ zeptala se Jordyn.

Cecelia pokrčila rameny. „Nevíš, jestli bude nějaké příště.“
„Ano, bude.“

Jordyn si tím byla jistá. Dokud nebude chycena osoba, která za tím stála v pozadí, tak vždy dojde k jedné ze dvou věcí. Buď zemře Lucian, nebo pachatel. Jak by mohl mít Lucian pokaždé štěstí? Nakonec by byl poražen.

Navíc měla Jordyn pocit, že tohle vždycky bude stát někde v pozadí těch mafiánských věcí. Po tom všem, v podstatě o tom je jejich život.

Cecelia si ztěžka povzdechla. „Předpokládám, že se naučíš důvěřovat muži, kterého sis vybrala. Tak jako já.“

„Neskončilo to,“ řekla Jordyn po pár okamžicích ticha. „Kdokoli za tím je… není to dokončeno. Jestli jsou ochotni vysolit dvě stě padesát táců, a pak dalších dvě stě padesát poté, jakmile po Lucianově smrti proběhne pohřeb, tak kdo řekne, že nejsou ochotni zaplatit víc, jen aby se ujistili, že to příště vyjde?“

Cecelia otevřela ústa, jako by chtěla promluvit. Pak je však zavřela a svraštila obočí. „Kolik?“

Jordyn zopakovala to, co útočník, předtím, než ho Lucian ve výtahu ukopal napůl k smrti, řekl. „Proč?“

Ta obvykle zářivá, šťastná žena, kterou byla Cecelia Marcello, najednou vypadala velice nezdravě. Zvedla si ruku k ústům. Celá se jí třásla. Očima těkala mezi Jordyn a skvrnou na zdi.

„Jsi si jistá?“ zeptala se Cecelia.

„Ano,“ odpověděla Jordyn, překvapená tónem jejího hlasu.

„J-já… musím mluvit s Antonym,“ podařilo se Cecelii zašeptat. „Hned.“

Jordyn ani nenapadlo říct Cecelii, že její manžel dal jasně najevo, že dokud neřekne, nepřeje si být nikým rušen. Ve skutečnosti Jordyn následovala třesoucí se ženu halou dál, přímo ke dveřím jeho kanceláře. Cecelia je otevřela, aniž by se obtěžovala zaklepáním. Jak Dante, tak i Gio se při náhlém matčině vpádu do místnosti ihned zvedli ze židlí, na kterých seděli naproti Antonyho stolu. Antony okamžitě zalétl vzteklým pohledem přes celou místnost přímo na svou ženu.

„Mám práci,“ řekl ostře.

„Antony...“ Cecelia bojovala se slovy. Vypadalo to, že není schopna nalézt ta správná. „Nevěděla jsem to. Ona je moje… vím, že je příšerná, ale nemyslela jsem si, že by to mohla udělat. Proč bych měla jen na okamžik pomyslet, že by mi mohla tak strašně ublížit?“

Antony beze slova zavěsil telefonní sluchátko, které měl doteď přitisknuté k uchu. „Tesoro?“

„Myslím, že jsem udělala něco špatného,“ řekla Cecelia.

„Mluv se mnou,“ přikázal jí drsně Antony. „Používej slova, kterým můžu rozumět.“

Když ze sebe Cecelia vyhrkla informaci, kterou nebyl schopný nikdo dřív zjistit, měla Jordyn pocit, jako by jí z obličeje zmizela všechna krev.

„Před pár měsíci po mě chtěla Kate peníze. Mělo se jednat o nějaké offshorové obchody, které jí nabídl její finanční poradce, ale neměla dost hotovosti, aby se do toho mohla pustit. Myslela jsem, že nechtěla ztratit tvář.“

„A ty jsi ty peníze dala,“ řekl Antony s prsty zarytými do okraje stolu, až měl celé bílé klouby. „Aniž ses mě na to zeptala?“

„Nikdy dřív jsem s tebou své výdaje probírat nemusela!“

„Protože jsem nikdy neměl důvod nevěřit ti!“ vyštěkl Antony. „Kolik peněz jsi jí dala za mými zády?“

„Tohle bylo poprvé, co mě o to požádala,“ pospíšila si Cecelia s vysvětlením. „To proto jsem si o tom nic nemyslela. Prostě jsem jí převedla peníze z jednoho ze svých účtů na účet, který uvedla. Teď ani nevím, jestli byl její.“

Antony se přerývavě nadechl. „Co mi tu zatajuješ?“

„Bylo to dvě stě padesát tisíc amerických dolarů. Stejná částka, která byla zaplacena za útok na Luciana. Antony, jaká je pravděpodobnost, že by to byla jen náhoda?“

„Jak víš, že -“

„Ten najatý muž jim to řekl. Druhá část měla přijít po třiceti dnech po jeho pohřbu.“

Teď zbělal Antony. „Johnova závěť… klauzule a dodatky… On to nevěděl, Cecelio. Lucian o těch penězích nic nevěděl, protože to neměl vědět.“

„Ale ona ano,“ řekla Cecelia. „Antony, Kate to věděla. Dřív, než jsme našli Luciana, byla celá jeho vůle a odkaz na její žádost přečtena.“

Po celou dobu výměny Dante s Giem mlčeli, ale vypadali, že chtěli něco říct. Antony jim k tomu nedal možnost.

„Všichni z mé kanceláře pryč! Hned!“

Oba bratři se postavili a odešli dřív, než to musel Antony zopakovat. Jordyn se také otočila k odchodu.

„Ty ne, Jordyn,“ Antony prakticky zavrčel.

„Je mi to tak líto,“ zamumlala Cecelia. „Antony, je mi to tak lí-“

„Zabiju ji,“ zavrčel. „Přesně tak, jak jsem to měl udělat už před dvaceti lety!“

„Nemyslela jsem si, že by mu mohla ublížit,“ zakřičela Cecelia.

„Prostě vypadni!“