Ember - 8. kapitola

Překlad: Mili

Záblesky z minulosti při chůzi po kampusu? Hlásím se!

Phoenix

Díky Bee jsem vážně přemýšlel o tom, že změním svůj názor přestat pít alkohol, což rozhodně nebyl plusový bod, když zvážím, že s ní budu muset teď trávit dvacet čtyři hodin denně. Znamená to, že buď budu muset víc pracovat, schovávat po kapsách flašku nebo začít střílet do věcí, když se budu večer vracet domů.

Bůh mi pomoz, jestli mě požádá, abych jí pomohl s domácím úkolem.

Zděsil jsem se, když mě vzala za ruku. Ne, protože bych ze zebe udělal idiota, aby mě zavrhla - spíš úplný opak. Musím vůči ní zůstat otupělý, neoblomný. Vidím to tak, že když se budu dál chovat chladně, nakonec si najde někoho jiného, kdo ji zahřeje. Dívky jako Bee nemůžou někoho nepřitahovat - hlavně kluky. Ale vidina toho, že se k ní přibližuje nějaký borec, mě opravdu láká do něčeho střelit nebo začít pít a - podívejme - kruh se vrací zpátky k alkoholismu.

Nejsem si jistý, jak to dokázali tak perfektně načasovat, ale zbytek šéfů - Nixon, Chase a Tex - samozvaní drsňáci - si vybrali přesně tu chvíli, aby se zjevili ve škole.

Což znamenalo aktivaci foťáků na všech mobilech.

Před lety jsme my čtyři - Vyvolení - odstartovali Eagle Elite, mysleli si o sobě, že jsme nedotknutelní; studenti roznášeli řeči o tom, co jsme dělali, kdo jsme byli, ale vždycky jsme to se smíchem odbyli.

Teď se nikdo nesměje.

Přestože se to stalo před celou věčností, když jsme pořád byli teenageři, co si hráli se zbraněmi, realita nás dohnala tak zatraceně rychle, že jsme neměli čas se nadechnout ani se s tou změnou vypořádat. Během roku a půl se ze zabijáckých pěšáků stali šéfové.

Ve chvíli, kdy z auta vystoupil Nixon Abandonato... bylo všechno zřejmé. Ani jsem se nemusel podívat jeho směrem a bylo mi to jasné.

Pusy dokořán.

Namířené foťáky na mobilech.

Holky se ovívaly.

A Bee mi tiskla ruku silněji.

Hodil jsem pohled směrem k Range Roveru zrovna, když z něho vylezl Chase, načež si vysloužil zaječení několika dívek v davu, a nakonec Tex, kápo všech rodin - alias nejdůležitější hráč ve hře - který se zjevil ve slunečních brýlích, napřímil zbraň a strčil si ji do vnitřní strany kabátu tak, aby to všichni viděli. Nebylo to těžké přehlédnout.

Do háje... vážně se to děje.

Ječení ustalo.

Tomu říkám úvod.

Nezáleží na tom, jestli se to lidi snaží nahrávat na youtube nebo jestli to dávají na facebook. Zabezpečení Elite podléhalo nám, protože Nixon do háje tu zatracenou školu vlastní, takže jo... nebojíme se CNN, ale i tak by se klidně přinejmenším mohli snažit nás obejít.

Ani trochu Sergiovi nezávidím; musí rozhodně věnovat hodně času tomu, aby odstavil veškerá sociální média přes ethernet našeho kampusu.

Kromě toho, co by fotky dokázaly? Bohaté kluky, co lezou z hezkých aut? Jeden z nich má zbraň, ale taky na ni má licenci? Nemůžou vědět, jestli to třeba není federální agent - ale studenti nejsou hloupí. Příběhy o eskapádách Vyvolených se pořád bujaře rozléhají  po kampusu, i když jsme všichni už dávno úplně jinde.

Jak se tak dívám po svých přátelích, svírá se mi žaludek. Tihle tři by za mě před lety ochotně schytali kulku. Já jsem před nimi všechno skrýval, svou nemocnou mysl i mučení mého otce. Vrátit se na Elite byl úplně idiotský nápad, ale neměl jsem na výběr.

Holky, nebo manželky, jak je rádi nazýváme, vyběhly z auta. Nejdřív Mo, Nixonova sestra a Texova žena, s dlouhými tmavými vlasy staženými do vysokého culíku. Zamávala na mě. Nezamával jsem nazpátek. Necítil jsem potřebu pustit ruku Bee a moje druhá ruka se křivila šílenou touhou vzít ji za tu druhou. Tak tak, moje pozornost je dočista někde jinde.

Trace se ocitla hned za Mo a vrhla se Nixonovi do náruče. Bojoval jsem s úsměvem. Od našeho malého trénování už to mezi námi není tak napjaté. Skoro ji už vidím jako kamarádku než oběť. Ale někdy v noci se mi jako noční můra zjeví její obličej a už jen kvůli tomu důvodu mezi námi udržuju zdravý odstup.

Mil, moje nevlastní sestra, zahrála strašně pečlivé divadýlko, když následovala z auta Trace a šla políbit Chase tak agresivně, že jsem málem sáhnul po zbrani. Pořád zapomínám, že jsou manželé a pořád trpím, když se po ní sápe před mýma očima. Jako obvykle si mě najde pohledem hned poté, co ji přestane líbat, a široce se zakření.

Všechno najednou, skvělý start do dne. Super skvělý zkurvený start.

Nixon pomalu přichází ke mně. Ruce v kapsách, potvrzeno. Sluneční brýle, potvzeno. Obrovská zbraň, vypouklá z pouzdra nad zadkem, potvrzeno. Nasraný pohled, potvrzeno. Do. Prdele.

„Jste oba v pohodě?“ Zeptal  a směřoval tu otázku spíš na Bee, než na mě.

Zakývala hlavou a posunula se blíž ke mně zrovna v momentě, kdy se u nás objevil Tex, který se soustředil na naše spojené ruce. Zatímco jsem se snažil vyprostit, Bee mi dupla na nohu. Cuknul jsem sebou, podíval se směrem k nebi a Tex se rozesmál.

„Je nám skvěle!“ Odpověděla Bee trochu moc vyumělkovaně, kdybych to měl popsat. „A Phoenix mě minulou noc učil, jak si mám udělat kamarády, takže jsem připravená na všechno!“

„On tě učil?“ Ozval se Nixon suše. „Děláš si srandu, že?“

„Ne!“ Bee prostě mluvila dál, i když jsem jí telepaticky doporučoval, ať ksakru sklapne.

Tex strčil ruce do kapes a naklonil hlavu v něčem, o čem jsem mohl jen předpokládat, že je pobavení na můj účet. „A co úžasně moudrého do tebe Phoenix valil, sestřičko?“

„No...“ Úsměv měla přímo ďábelský.

Prosím bože, prosím ať jsou ty drogy, nebo s čím se to dneska ráno probudila, pryč ze systému. Němá. Ať je němá. Amen.

„Když chci získat pozornost nějakého kluka, musím se usmát a zamávat.“

Opatrně jsem se nadechl. Zatím to jde.

„A když to nebude fungovat, rozepnu si pár knoflíčků a zamrkám!“

Tex zavrčel. Nahlas. Jako pes. Svým chladným pohledem přešel z její košile na mě a v tmavých modrých ledových očích se zračila viditelná výhrůžka.

„Oh a taky řekl, že když mi někdo nabídne něco k pití, vždycky to mám přijmout a všechno vypít, abych toho člověka neurazila.“

Zavřu oči a přeju si, aby zemi zasáhl asteroid.

„Povídal i hodně věcí o vrtění zadku a skákání po stolech a tak trochu jsem se navnadila, když zapnul hudbu na striptýz. Byli jsme pak oba celkem zneklidnění, hm, Phoenixi?“

Otevřel jsem jedno oko a potom druhé.

Tex vypadal, že mě chce roztrhnout na dvě půlky... aspoň třikrát, jak tak odhaduju, a na Nixonovi jde vidět, že je převelice ochotný vypomoct v případě, že by měl Tex problém se stahováním kůže z mých kostí.

„A když nebude fungovat tohle...“ Nafoukla se Bee. „... poradil, že se mám podívat na Mr. Rogers Neighborhood.“

Oba dva - Tex i Nixon - vyprskli smíchy.

Já ne.

Myslel jsem to vážně! Podle mého názoru není nic lepšího než koukat se, jak Daniel the Tiger říká malému děcku, jak si udělat kamaráda a nestydět se. Ale co už; její smůla. Ta blbost mi pomohla přestát základní školu, když jsem byl moc malý na to, abych někoho zbil... když jsem byl moc malý na to, abych se bránil otcově vzteku.

Bee konečně dala sbohem mojí ruce. „Budu v pořádku, bratře. Moc se strachuješ. A Nixone, přestaň se mračit. Vypadáš, jako by tě něco posedlo.“

„Taky, že jo.“ Zakašlal si Tex ta slova do dlaně.

„Velice vtipné.“ Nixon ho šťouchl loktem. „Jsi si jistá, že budeš v pořádku? Vím, že to nemáš jednoduché.“

„Mám Phoenixe,“ odpověděla jednoduše Bee a hned jsem se cítil půl metru malý, protože jsem nebyl zase natolik pyšný, abych si o sobě myslel, že jsem dost dobrý na to, aby to tady zvládla. Nikdy nebudu dost dobrý.

Kluci zůstali na chvíli mlčet.

Bee je všechny vyzývala pohledem, když se mě zastávala a já se u toho cítil, jako by mě znovu a znovu kastrovali.

„Pravda,“ řekl Nixon nakonec a zakýval hlavou. „Jenom si ho drž blízko sebe.“

Obešel bych se i bez té druhé části.

Blízkost této situaci moc nepomůže. Odstup. To je to, co potřebuju.

„A zavolej nám...“ Dodal Tex. „... kdyby se cokoliv přihodilo, třeba kdybys měla strach nebo... něco.“ Nešikovně přešlápl.

Bee ho plácla do ramene. „Slibuju, že jestli mě všichni ti tyrani tady budou pronásledovat po chodbě a nadávat mi do hlupaček, napíšu ti, abys mě vyzvedl, ale Phoenix si s sebou vzal zbraň, takže myslím, že nám bude fajn.“

„Víš, že je to nelegální, že?“ Zeptal se Tex.

Pustil jsem ruku Bee a zkřížil paže na hrudníku. „Víš, že je to tvoje sestra... že?“

„A to je přesně ono.“ Nixon zvedl obočí a tahal od nás Texe pryč. „Bav se, Bee a nezapomeň, že holky jsou ve vyšším ročníku, takže s nimi můžeš kdykoliv mezi hodinami trávit čas.“

Bee jim zamávala, když odcházeli směrem k Chasovi a dívkám.

O deset minut později jsem zůstal trčet se čtyřmi holkami.

Takže prakticky, jestliže se peklo rozhodne vystoupit na zem, stojím přímo uprostřed, obklopený parfémy a ostrými nehty.

„Takže...“ Bee znovu sáhla po mé ruce. „Můžeme jít sbírat zážitky z vysoké školy?“

Hlasitě jsem zanaříkal a odehnal její ruku pryč.

Najednou jsem se začal potit a nechal jsem nohy, aby mě nesly po kampusu, kousal jsem se do jazyku a ochutnával krev v puse. Nesnáším tohle místo, do háje. Všude, kam se podívám, do mě naráží vzpomínky.

První den, kdy Trace přišla na Elite.

Všechna ta varování od Nixona.

Pohlédl jsem směrem k registrační budově a vím, že ta budova vedle - hlavní ústředí Vyvolených - se na mě upřeně dívá. Tam jsem odtáhl Trace.

V hrudníku mě zabolelo tak strašně moc, až jsem myslel, že prasknu.

„To je dobré, Phoenixi.“ Promluvila Trace poprvé a šťouchla mě do boku. „Nedovolíme jim, aby ti něco udělaly.“

Pár holek zrovna procházelo kolem a zamávaly mým směrem.

„Ach, ona vtipkuje.“ Zvládl jsem se napjatě zasmát ještě předtím, než jsem si vůbec uvědomil, že to dělám.

Bee nahlas vydechla.

Zastavil jsem se. „Co je?“

„N-nic.“ Tváře jí zahořely jasně červenou barvou. „Já jenom... nic.“

„Nervózní?“

„Jo.“ Zakývala nadšeně. „To bude ono.“

„No, tak ať už to máme za sebou.“ Vzal jsem ji od holek pryč a mávnul jim na rozloučenou. „Tvoje první hodina je tímto směrem.“

„Jo.“

Předklonil jsem se a zahleděl se jí do světlých očí. „Jsi si jistá, že na ničem nefrčíš?“

„Ha ha.“ Odvětila bezduchým hlasem. „Víc chození, míň mluvení.“

„Čteš mi myšlenky, děvčátko.“