Ember - 10. kapitola

Překlad: Mili

I vězni mají volno, že? Nebo aspoň pauzu?

Phoenix

Zírám na telefon ve své dlani a ťuknu na povrch nablýskaného skla... Nechci to rozhodnutí udělat.

Nikdy jsem ho nechtěl udělat.

Možná v minulém životě, když jsem býval jen odporná omluva pro lidskou bytost, jsem chtěl tento druh moci, ale teď mi to v puse chutná hořce, jako bych si hrál na boha. Nemám žádné právo rozhodovat o tom, kdo bude žít a kdo ne - já jsem ze všech lidí ten nejmíň pravděpodobný. Nemůžu se dostat přes to, že mi to připadne, jako by měl Satan rozhodovat o tom, kdo půjde do pekla. Naneštěstí bylo to rozhodnutí učiněno za mě, když mi mobil zavibroval v ruce.

„Jo?“ Vyštěkl jsem.

„Šéfe...“

Obrátil jsem oči v sloup a hluboce se nadechl. „Jo, Nicku?“ Od doby, co mi spadla do klína rodina Nicolasi, je on moje pravá ruka, od komunikace s chlapy až k pomoci přebrodit se přes veškeré to drama, které je součástí být bossem. Luca mu věřil; proto jsem neměl jinou možnost, než dělat to samé.

„Jsme připravení se sejít, ale musím tě varovat... někteří chlapi jsou krapet... vytočení.“

„Definuj vytočení.“

„Nechtěj přijít. Říkaj, že se nebudou hlásit.“

„Je to hezčí odůvodnění toho, že se chtějí zdejchnout bez propustky?“

Nick zanadával sprostě. „Tak to není, šéfe. Jenom prostě... potřebují čas.“

„Vypadám snad jako zatracené hodiny?“

„Ne, pane.“

Dlaň přilepená k telefonu se mi začala potit, takže mi uklouzl po uchu. „Poslouchej, a to hodně pečlivě. Zavoláš těm chlapům, co dělají problémy a řekneš jim toto.“

V mobilu zakřuplo.

„Řekni jim - “ Sáhl jsem do svého nitra a vytáhl z něho menší množství nelibosti, malý kousek zlosti, který pořád přechovávám. „Che peccato,“ zašeptal jsem. „Jaká smůla, že už nikdy neuvidí své rodiny. Víš co, zapomeň na jejich rodiny. Na změnu názoru mají pouhé jedno svítání. Potom je odsunu k ledu. Tohle není výhružka, která je má vyděsit, aby se podrobili. Je to přísaha. Ještě jste zdaleka neviděli tu hrůzu, kterou můžu všem Nicolasi ukázat, jestli nebude po mém. Luca mě nechal ve vedení, protože jsem muž činu. Jestli se s tím nechtějí smířit, tak jim aspoň nabídnu šanci zvolit si toho, kdo jim ponese rakev, než se s nimi vypořádám a vykopu jim díru. Řekni jim to, slovo od slova, a zavolej mi jejich odpověď. Nebo mi do háje napiš zprávu, jestli půjde o jednu kulku nebo o pět. Jediné, co potřebuju vědět, je - kolik z nich mám zastřelit. Nezklam mě, Nicku.“

„Pane, to je poslední věc, kterou bych chtěl... zklamat tě.“

„Ať je to hotové, Nicku, nebo padne tvoje hlava.“

„Jsem na svou hlavu háklivej. A ty bys měl být taky.“

 „Va’fa Napoli!“ Odsekl jsem a zavěsil.

„Máš nějaký důvod, proč někomu říkáš, ať jde k čertu?“ Ozval se flirtovní hlas za mnou. „Protože je docela sexy, jak jsi celý takový nabuzený.“

Nejen, že se musím vypořádávat se svou rolí šéfa Nicolasi klanu, ale teď si ještě musím poradit s ní... zase. „Neříkal jsem ti, ať si jdeš najít kamarády?“ Neotočil jsem se, nevěřím sám sobě, že se neudržím, abych ji nezačal hltat. Když se zabývám obchodem a vyštěkávám rozkazy, jsem vždycky oslabený. Vycucává mě to, protože už mi toho fakt moc emocionálně nezbývá.

„Našla jsem na parkovišti veverku. Počítá se to?“

„To záleží.“ Strčil jsem si mobil do kapsy. „Mluvila s tebou? Nabídla ti oříšky?“

Bee vyprskla smíchy. „Kdyby mi ukázala, ukážeš mi taky?“

„Tento rozhovor fakt už minul stupeň obtěžování, ze kterého není cesty zpět.“

„Jo, no...“ Bee si sedla na schody vedle mě a přitiskla si kolena k hrudníku. „To jsem celá já, umím jenom obtěžovat.“

„Promiň. Dal jsem ti nějaký náznak k tomu, že jsem psychiatr, co je ochotný poslouchat tvůj seznam problémů?“

„Blbý telefonní hovor?“

„Ne. Všechno fajn.“

Bee se kousla do spodního rtu. „Nevypadáš jako fajn.“

„Podle tebe vypadám vždycky sexy, tak kdo je tady lhář?“

Bee naklonila hlavu na stranu, jako by mě zkoumala a ten zatracený spodní ret držela pořád mezi svými rovnými bílými zuby. „Hm, řekla bych, že ty. Naběhly ti žíly na čele a zatínáš čelisti.“

„Jo, takhle vypadám vždycky. Chce to jinou teorii.“

„Hmm.“ Bee odvrátila pohled. „Můžu se tě na něco zeptat?“

„Když řeknu ne, bude to vůbec k něčemu?“ Vstal jsem a očekával jsem, že mě bude následovat, což udělala. Vím, jak se dostat do její další třídy, i když tam budeme trochu brzo, když zvážím to, že evidentně zklamala při hledání přátel.

„Asi ne.“ Nakrucovala si pramen vlasů a stáhla si sluneční brýle, aby si konce strčila do koutku pusy a cucala je jako bonbon.

Podíval jsem se jinam. Musel jsem. Soustředil jsem se místo toho na stromy, soustředil jsem se na trávu - k čertu, soustředil jsem se dokonce na veverku, která přede mnou přeběhla.

Ukázal jsem na ni. „Jeden z tvých kamarádů?“

„Budu mu říkat Chuck.“

Nesměj se. Nesměj se. Udržel jsem to v sobě - jen tak tak - a bezvýrazně jsem pokrčil rameny. Sakra, bude těžké dělat hlídače, když de facto běží proti zdi.

„Kdo jsou Vyvolení?“

Zastavil jsem se a málem šlápl na Chucka. Do háje, v této chvíli jsem měl chuť ho nakopnout a zdrhnout pryč.

„Myslíš něco jako studentská rada?“ Hraju hloupého, i když vím, že to pravděpodobně nebude fungovat, ne s Bee.

„Phoenixi.“ Sevřela moji paži.

Vyškubl jsem se jí, strčil ruce do kapes a pár kroků poodešel. Ignorovala moji potřebu volnosti a přistoupila ke mně, aby zrušila ten pohodlný rozestup mezi našimi těly. „Ti přátelé, se kterými jsem se předtím skamarádila, říkali, že jsi byl jedním z nich... jakože jsi ovládal školu nebo co a já prostě... už jsem unavená z toho, jak pořád tápu ve tmě.“

Sklopila pohled a dívala se mi na hrudník. Dlouze jsem vydechl. „Věříš mi?“

Trhla hlavou nahoru. „Ano, proč?“

„Věříš mi, že tě ochráním? Věříš mi, že tě tady ve škole udržím v bezpečí? Věříš mi svým životem?“

„Ty víš, že ano,“ zašeptala a natáhla se po mně.

Couvl jsem z jejího dosahu a zanadával.

„Phoenixi?“

„Tak mi věř, že když řeknu, že vědět, kdo byli, co udělali...“ Co jsem já udělal. „... je něco, na čem nezáleží. V základním schématu život, ten, co jsme žili na Eagle Elite, není ani impuls na radaru ve srovnáním s tím, s jakými sračkami se vypořádáváme teď. Jasný? Je to historie. Minulost. Nezáleží. Na. Tom.“ Potřebuju, aby o mně nic nevěděla. Vrtat do toho by znamenalo, že by mohla zjistit, co jsem udělal, čeho jsem schopný a já si nejsem jistý, jestli jsem připravený na to, aby znala moji temnotu.

Vůbec se mi nelíbí, že by to věděla.

Sdílet tohle s Bee? Pro mě by to bylo zatraceně jako žduchnout ji do oleje a přinutit ji, aby si sedla a snažila se to ze sebe sestřít, aniž by použila ruce.

„Takže...“ Přimhouřila oči. „Si se mnou jenom pohrávali?“

Moje myšlení se pohlo znovu kupředu. „Oni?“

„Jo, Pike, on studuje ve vyšším ročníku a - “

„Pike?“ Zopakoval jsem nevěřícně. „Drž se sakra dál od toho kluka. Drž. Se. Sakra. Dál. Rozumíš?“

Zamračila se. „Vypadá mile.“

„To já taky.“ Kousl jsem se do jazyka a ochutnal svou krev. „To já taky.“

„Ne, ty ne.“ Vyprskla smíchy. „Milý ve Phoenixově světě znamená otevřít mi dveře a nepraštit mě s nimi do obličeje nebo abys pamatoval na to, že mi nemáš nadávat.“

„Prostě...“ Chtěl jsem na ni zařvat. „... se od něho drž dál.“

„Safra a to jsem mu zrovna chtěla dát kytku.“

Ztratil jsem nervy.

Bezprostředně.

Na vztek, který jsem pocítil, jsem nebyl připravený. Bez přemýšlení jsem ji chňapl za ramena a opřel o strom. Batoh s knihami jí spadl na zem, když jsem ji uvěznil svým tělem, nosní dírky mi hořely a skřípal jsem zuby. „Dostane se k tobě na patnáct metrů a zmlátím ho do bezvědomí. Vezme tě za ruku? Uříznu mu ji. Dá ti pusu a probudí se bez huby na té jeho odporné-jako-hřích držce. Jestli se tě jakýmkoliv způsobem dotkne, uříznu mu koule a nechám ho je sežrat, potom ukončím jeho utrpení kulkou mezi oči. A to bude na tobě, princezno. Všechno na tobě. Takže přemýšlej dvakrát, než mu dáš cokoliv.“

Bee šokovaný výraz se změnil ve vražedný, když se snažila do mě zatlačit. „Vůbec nejsi žárlivý?“

„Nedělám do panen,“ prskl jsem a ustoupil dozadu. Ani do kohokoliv jiného.

„Věděla jsem, že jsi na chlapy.“

„Bianko! Do háje!“ Praštil jsem do kůry stromu. „Můžeš mi prosím tě věřit dost natolik, abych mohl dělat svou práci? Drž se od něho dál a - pro lásku boží - přestaň si myslet, že bych chtěl cokoliv, co bys mi mohla dát.“

Její spodní ret se zachvěl, když se natáhla pro svůj batoh a hodila si ho přes rameno. „Jsi fakt hajzl, Phoenixi.“

Vydala se pryč.

„Kam si k čertu myslíš, že jdeš?“ Málem jsem zařval.

„Do třídy!“ Ukázala mi prostředníček. „Dokážu se o sebe postarat sama.“

Nedbala na to, že doslova klopýtla a málem si zvrtla kotník.

Cítil jsem se jako kus hovna.

Neměl jsem ztratit hlavu.

Dokážu se mnohem líp kontrolovat, ale myšlenka na to, že ten zmrd na ni jenom sáhne, do mně vyslala tolik nenávisti, že jsem se musel ovládat, abych nenařídi jeho likvidaci. Ha, skvělý. Jsem šéf jak dlouho? Dva týdny? A už zabíjím studenty. Fakt sakra skvělý.

S třesoucíma rukama jsem se díval a čekal, dokud se Bee nedostala bezpečně do správné budovy a potom jsem vytáhl mobil.

„Mělo by to stát za to,“ ozval se líně Sergio na druhém konci. „Zrovna hackuju Amazon.“

„Proč?“

Zasmál se. „Protože se sakra nudím - a protože můžu.“

„Potřebuješ práci.“

„Jo, no, zabíjení lidí člověka nenaplňuje tak, jak by mělo.“

„Potřebuješ holku.“

To ty taky.

„Zavěšuju.“

„Počkej!“ Projel jsem si rukou vlasy. „Máme velký problém.“

„Poslouchám...“

„No, vlastně, je to spíš tak, že... ty máš problém a já jsem až po kolena ve sračkách, co to způsobily.“

„Pochybuju, že je něco horšího, než pozvat pět rodin na Komisi. Ne, počkej, to už jsme udělali.“

„Ha.“ Vyštěkl jsem smíchy. „On vtipkuje. Skvělý, debile, protože federálové mají na škole očko... a hádám, že jediný důvod, proč není za mřížemi se zbytkem své ruské drogové rodinky, je proto, že s nimi má dohodu.“

„Kdo by do háje měl koule tohle zkusit? Přímo před našima očima?“

„Hádej.“

„Zasvěť mě.“

„Pike... Phillip Petrov.“

Spadl mobil, ozvalo se zanadávání a něco se v pozadí rozbilo, potom byl Sergio zpátky na drátě. „Párkrát si někam zavolám.“

„A co Amazon? Nuda? Zvonění na zvonek?“

„Polib si.“ Telefon ohluchl.

Otočil jsem se zrovna včas, abych zahlídl Pikea a zbytek jeho přátel, jak opuští jídelnu. Nasadil si sluneční brýle a podíval se mým směrem. Vystrčil jsem na něho prostředníček.

Zatleskal a trochu se uklonil.

„Ruský parchante,“ naznačil jsem pusou.

„Sicilská štětko,“ naznačil mi on a zasmál se.

Tak to bysme měli. Promluvím s Texem a Bee bude mít domácí vyučování; v žádném případě nedovolím, by se k ní tenhle dostal.

Je mi úplně jedno, kdo je a pro koho pracuje. Jeden prst, jedno nadechnutí jejím směrem a jeho tělo skončí dva metry pod zemí.

S potěšením.