Hater - 15. kapitola

Překlad: Lucie

#Otazka
Zůstane s ní? Nebo je nejvhodnější muž
v kampusu zpět na trhu?
#DamyModleteSe   #CoUdelas
…Alpha BuzzFeed

Rimmel

Mlčení nebylo zlato.

Ticho bylo děsivé.

Zejména ten druh ticha, který právě vyzařoval z Romea.

Jeho mlčení bylo tak tiché, že to byl ten nejhlasitější zvuk, jaký jsem kdy slyšela.

Ve chvíli, kdy uviděl Buzz, věděl, že je o mně. BuzzBoss nazýval jen jediného člověka v kampusu #Šprtkou. Nechtěla jsem ho odbýt. Nesnažila jsem se zlehčovat to, co se stalo, nebo to dokonce dramatizovat.

Pravda už tak byla dost špatná.

A tak jsem mu to řekla. Řekla jsem mu všechno.

Dobře.

Ne všechno.

Vynechala jsem tu část, kdy se Zach dotýkal mého spodního prádla.

Nebo tu část, kdy jsem zničila tu fotku.

Byly tu věci, u kterých bylo lepší, že zůstaly nevyřčené.

Nic neřekl. Ani jednou. Ani se na mě nepodíval. Zíral předním sklem do tmy.

Zíral tak tvrdě a tak dlouho, že jsem se otočila a zírala jsem taky. Jediná věc, kterou jsem viděla, byl tančící sníh ve světlometech Hellcatu, zapnutého na volnoběh.

Nakonec, po tom, co se zdálo jako nekonečné hodiny tlumeného napětí v uzavřeném prostoru jeho vozu, něco udělal.

Natáhl se a popadl volant tak pevně, že jeho ruce zbělaly. Silně jsem polkla. Nebála jsem se Romea. Bála jsem se toho, co by mohl udělat.

Začínala jsem si uvědomovat, že Zach nebyl jen kretén. No dobře, byl. Každý to věděl. Ale když přišlo na Romea, bylo to víc.

Byla to nenávist.

Ve své pravé podobě.

Bylo to skoro nepochopitelné. Co mohlo způsobit takové zatracené nepřátelství? Taky Romeo nenáviděl Zacha na oplátku?

„Opravdu tě musím naučit, jak řídit tohle auto,“ řekl Romeo, jeho chraplavý hlas se vloudil do mých myšlenek.

To vůbec nebylo to, co jsem čekala, že řekne. „Cože?“

Svůj pohled držel vyškoleně na předním skle. „Protože kdybys věděla, jak řídit tohle auto, mohl bych ti říct, abys odjela, abych mohl jít najít toho parchanta a zmlátit mu prdel.“

„Páni,“ odfrkla jsem si, od nervů jsem se cítila opravdu špatně. „No, jestli tohle není důvod, proč se naučit řídit s převodovkou, tak potom už nevím.“

Podíval se na mě těžkýma očima. „Dotkl se tě?“

„Řekla jsem ti, že ne.“

Jeho oči se zavrtaly do mých. „Chci z tvého těla strhnout každý kousek oblečení, právě tady, právě teď, abych se mohl podívat na tvoje modřiny.“

Zachvěla jsem se nad myšlenkou, že bych před ním byla nahá, ale vzrušení rychle zmizelo. „Chceš tím říct, že si myslíš, že lžu?“

Něco velmi blízkého hněvu mě kouslo v zadní části krku.

„Do prdele!“ Zavrčel a udeřil do volantu. „Chci tím říct, že myšlenka na to, že byl poblíž tebe, mě dohání k šílenství.“

„To je přesně to, co chce, a ty to víš,“ řekla jsem mu. „Jediný důvod, proč mě otravuje, je ten, že se ti chce dostat pod kůži.“

„No, a jde mu to zatraceně dobře.“

„Hej,“ řekla jsem tiše a natáhla se přes sedadlo, abych vypáčila jeho bílé klouby z volantu. „Nech to být. Bylo to hloupé. Nic to nebylo.“

Jeho prsty se propletou s mými a on se na mě podívá zmučenýma očima. „Nic to nebylo. Vyděsil tě. Zamknul se s tebou v jedné místnosti. Byla jsi zranitelná. Byla jsi zasraně nahá. Jak se tam, sakra, vlastně dostal?“ Zamumlal.

Taky jsem nad tím uvažovala, ale neřekla jsem to nahlas, protože Romeo byl naštvaný už dost.

„Nenech ho, aby zkazil tvůj večer,“ prosila jsem. „Nemusela jsem ti do zítra nic říkat, ale věděla jsem, že bys mohl něco zaslechnout. Byli tam lidé, kteří mě viděli vyjít ven z koupelny. Nebyla jsem oblečená. A jsem si jistá, že vyšel pár okamžiků za mnou.“

To byla ta nejhorší část. Lidé by si mysleli, že podvádím Romea. Lidé o tom budou mluvit. Klepy se rozšíří jako požár.

„To je důvod, proč jsi zavolala Braedenovi,“ řekl, jako kdyby si právě něco uvědomil. „Řekla jsi mu, aby mě donutil vypnout si telefon.“

Přikývla jsem, chtěla jsem, aby to pochopil. „Nechtěla jsem, aby tě něco před zápasem rozrušilo. Tento den byl pro tebe příliš důležitý.“

Svaly na jeho čelisti pracovaly a zase nic neřekl.

„Romeo?“ Zeptala jsem se tiše o několik minut později.

Podíval se na mě.

„Věříš mi, že jo? Víš, že bych nikdy…“ Z nějakého důvodu se mi z nervů stáhl žaludek. Cítila jsem se jako nějaký nováčkovský skaut, který se snaží získat odznak.

Romeo se pohyboval rychle a rozrazil dveře na straně řidiče. Studený vzduch se dostal dovnitř a smísil se s teplem, které foukalo z průduchů. Vyskočil ven a já za ním hleděla v šoku.

Malé bílé vločky vtrhly dovnitř, roztávaly proti kůži jeho teď už prázdného sedadla.

Znamenalo to, že mi nevěří…?

Moje dveře byly silou otevřeny. Studený vzduch spěchal z obou stran a můj bezpečnostní pás byl odhozen. Silné ruce mě zvedly a táhly mě do sněhu.

„Měl bych tě nechat jít domů pěšky za to, že jsi řekla něco tak hloupého,“ řekl a díval se na mě.

„Je zima.“

Zasténal a chytil mě za ramena. „Podívej. Se. Na. Mě.“

Vzhlédla jsem, odmrkávala jsem sněhové vločky, které mokřily mé oči a tváře.

„V mé hlavě nikdy nebyla o tobě ani jedna jediná pochybnost. Nikdy jsem si nepomyslel, že je na tom oznámení byť jen kousek pravdy. Vím, že mě miluješ.“

„Opravdu?“ Bála jsem se, cítila jsem, jak se mi oči zahalily do mlhy. „Vím, že to moc neříkám. Budu to říkat víc-“

Zastavil moje slova polibkem.

Roztála jsem proti němu jako sněhulák uprostřed Bermud.

Líbal mě tak dlouho, že sníh nám začal lpět na šatech a ve vlasech. Kdykoliv bych se zastavila, abych se nadechla, rozdíl mezi vzduchem a teplem uvnitř, by mě mohl uvést do šoku.

Když se nakonec konečně odtáhl, byla jsem bez dechu a zapomněla jsem, o čem jsme mluvili.

„Zasraně miluju tvoji čepici,“ zamumlal, a políbil mě na nos.

„Vypadáš jako sněhulák.“ Usmála jsem se, když jsem ho vzala za bíle pokryté vlasy.

„Miláčku, kdybych byl sněhulák, měla bys teď u nohou louži.“

„Miluju tě,“ zašeptala jsem, náš rozhovor se vrátil.

„Já vím, zlato.“ Jemně mě vedl zpět do auta. „Taky tě miluju. Teď pojď. Musím se ukázat na své párty.“

Když jsme byli uvnitř, jízda byla tichá. Když jsme zastavili v jeho ulici, zalapala jsem po dechu. Celá cesta byla lemovaná auty. „Myslela jsem, že je to soukromý večírek?“

Usmál se. „Myslím, že se to dostalo ven.“

I když tu byla tuna auťáků a lidé byli téměř všude, stále byla jeho příjezdová cesta volná. Sníh pokryl cestu jako nějaký opulentní bílý koberec. Hellcat předl po příjezdové cestě a lidé kolem auta začali jásat.

Bylo to neskutečné. Jako ve filmu.

Romeo zatroubil na klakson a zařval z okénka.

Díky tomu obrovskému davu jsem se cítila trochu rozpačitě a divně. Všechny moje roky, co jsem se snažila být neviditelná, přispěchaly zpátky a mě napadlo, jestli je uvnitř nějaké tiché místečko, kde bych se mohla schovat.

Poté, co auto bylo zaparkováno, se na mě usmál. Jednu část toho, co jsem cítila, to uvolnilo, ale ne všechno.

Protože jsem to viděla.

Viděla jsem, že pod tou usmívající fasádou ho stále spaloval hněv.

Romeo to nehodlal nechat jít.

Chytila jsem ho za paži, než se mohl dostat ven z auta a než bude spolknut čekajícím davem. „Něco mi slib,“ řekla jsem.

„Co?“

„Slib mi, že to necháš být. Slib mi, že to nebudeš dělat horší.“

Pomalu a opatrně sundal moji dlaň ze své ruky a dal si ji k ústům, aby ji políbil na kloubech. „Zlato, víš, že to nemůžu udělat.“

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že mě odmítl.

V té době už byl venku z auta a konverzace skončila.

Naklonila jsem se zpět do sedadla.

Nikdy jsem nepila. Alkohol nebyl pro mě.

Ale právě teď zní alkoholický drink jako opravdu dobrý nápad.