Dirty - 21. kapitola

Překlad: Lucie

TWITCH

Uplynuly již čtyři dny, co jsem učinil svou nabídku San Francisské policii. A během té doby jsem musel bojovat a dokazovat.

Detektiv Penis-hluboko-v-krku - aka Detektiv Jason Renley – byl jako opina v zadku každou volnou minutu svého času, jeho hrozby byly směšné a jedno velké klišé, snažil se ze mě vymlátit mé narážky na jeho homosexualitu.

Pravdou je, že jsem věděl, že ten chlap není gay, ale pro chlápka, který žije ve městě, kde jsou hrdí gayové, jsem mohl cítit jeho homofobii na míle daleko.

Nejlepší způsob, jak se posmívat homofobovi, je, jak každý ví, nazvat ho teploušem.

A jak se zdá, ještě mi to neodpustil.

Představte si moje překvapení, když mě Detektiv Renley předchozí den hodil proti zdi a spustil svou pěst na můj obličej, když ho nepravděpodobný šampión srazil na zadek tak rychle jako blesk. Seržant Dan Willem – ten stejný seržant, kterého jsem se zeptal, jestli si jeho žena hraje s jeho kládou – chytil toho mladého muže za obličej a zasyčel, „Velitel říká, aby ses držel stranou, chlapče, tak se drž stranou, slyšíš mě? Nebo tě musím jednou nebo dvakrát usadit, Jasone?“

Tvář Detektiva Renleyho se změnila na ohnivě rudou, když se náhle postavil, dost blízko ke staršímu muži, aby mu ukázal své podráždění z přerušení, které se mu zrcadlilo v obličeji.

Boj o moc byl hmatatelně cítit ve vzduchu, ale Detektiv Renley moc dobře věděl, že by neuposlechl svého nadřízeného, a tak beze slova odešel.

Seržant Dan Willem sledoval, jak mladší muž odchází, dal si ruce v bok, dlouze si povzdechl a obrátil se čelem ke mně. „Nebudu se vás ptát, jestli jste v pořádku, protože upřímně řečeno, je mi naprosto u prdele, jestli jste.“ Jeho chladné zelené oči mě posuzovaly. „Ale velitel vás chce v jednom kuse, takže se musím ujistit, aby to tak zůstalo.“

Chvíli počkal a pak na mě mrkl.

Nepochopil jsem to. Co si, sakra, myslel, že se stane? Že budeme mít nějakou zábavnou výměnu a stanou se z nás spojenci?

Prosím.

Ani jsem mu nepoděkoval. Chtěl jsem mu srazit hlavu. „Nepotřebuju bodyguarda.“

Seržant Willem se chladně usmál. „Zdá se, že potřebujete, sluníčko.“

Neviděl ten úder přicházet, a ta obrovská spokojenost, kterou jsem cítil, když se moje noha setkala s jeho kolenem, čímž se mu podlomila noha, byla jako moje osobní podoba extáze. S výkřikem dopadl na zem a já se ani neohlédl, když jsem si razil svou cestu k šéfovi do kanceláře.

Během dne, jsem se mohl volně pohybovat po base, ale v noci, jsem byl zavřený v cele, jako obyčejný zločinec. Tihle chlapi ještě netušili, s kým mají co dočinění. Pokud to tušili, tak věděli, že na mě není nic obvyklého. Ale dal jsem jim čas, aby tu skutečnost pochopili. Potřebovali čas. Nepochyboval jsem o tom, že to pro ně bude šok, až si uvědomí, že skrývají jednoho z nejnebezpečnějších mužů na světě, a ten muž nechal nějaké nejmenované sračky zamčené s ním v cele každou noc. Mohl bych je chlácholit tak dlouho, jak by bylo potřeba, ale když se z postrčení stane žduchnutí, nebyl jsem ničí děvka.

Jak jsem vešel dovnitř, šéf se neobtěžoval zvednout hlavu od papírování „Mluvili jsme o tom, Twitchi.“ Zavrtěl hlavou, zvedl tvář a podíval se na mě přes brýle na čtení, které měl posazené na špičce nosu. „Tři dny a udělal jste si poslání z toho, že jste zranil téměř všechny mé muže a urazil jste všechny mé policistky. Kdy to skončí, Falco? Chováte se divoce, a musím vám říct, že je to znepokojující.“

Z téhle budovy jsem nevyšel už několik dní a byl jsem připraven reagovat lehkým pokrčením ramen. „Zavřete mě jako zvíře a najednou se stanu jedním z nich.“

„Nemůžu vás nechat jít, synku.“ Odložil si brýle a jemně zavrtěl hlavou. „Víte, že nemůžu.“

Vydral se ze mě tvrdý smích. „Myslíte si, že byste mě mohl zastavit?“

Narovnal se v židli a opatrně mě pozoroval. „Vlastně, ano, myslím si, že moli.“ Sakra. Šéf začíná být znovu nafoukaný. A mě to znělo jako výzva.

Vždycky jsem miloval dokazovat lidem, že se mílí.

V časných ranních hodinách, za částečné tmy v napůl osvětlené base, jsem odevřel svou celu klíčem, který jsem měl od prvního dne, a vyšel jsem z vězení, které působilo jako moje současné bydliště. Naskenoval jsem kartu, kterou jsem ukradl dnes odpoledne od – podívat jsem se dolů na legitku – kadetky Janet Nolanové a rázoval jsem si to k zadnímu východu. Zasáhl mě malý úsměv, když jsem zauvažoval nad tím, jak dlouho to potrvá, než si uvědomí, že tu nejsem.

Tu noc jsem snědl šťavnatý steak a pečené brambory se zakysanou smetanou, vyspal se ve slušné motelové posteli a vysprchoval se, aniž by mi důstojník sledoval zadek, jako kdybych se z něj chystal vystřelit výbušninu. A bylo to zatracené dobré. Ticho bylo taky dobré. Ale můj odchod nikdy neměl být trvalý, spíš to byla lekce, aby se poučili.

Probudím se brzy ráno, vysprchuju se a obléknu, pak se vydám do bistra, abych si dal kávu a snídani, než se vrátím na stanici. Mladá Janet Nolanová se za recepcí náhle postaví s ústy dokořán, když vstoupím. Sundám jsem si sluneční brýle a zeptám se, „Je ve své kanceláři?“

Rychle přikývne a já položím její kartu na laminátový pult. S potlačením šoku, vykročí vpřed, aby mě prohledala, než mě vpustí. Mrknu na ni, když vejdu dovnitř, se vztyčenou hlavou, už slyším ten rozruch.

„Ty zatracený blbče, prostě jsi ho nechal odejít?“ To mě zastavilo těsně před tím, než jsem nakráčel do šéfovy kanceláře. Nedokážu si zařadit ten hlas. Neznám tuhle osobu. „Máš vůbec představu, co sis nechal projít mezi prsty? Informace, které by tenhle chlap mohl mít, by mohly být neocenitelné. A co uděláš? Zasraně se mu vysmíváš!“ Drsný výdech. „Ježiši zasraný Kriste!“

Šéf zní unaveně, když odpoví. „Nebyl to výsměch. Myslel jsem, že to byl fakt.“ Odmlčí se, než dodá, „Ještě nikdy nikdo předtím neunikl. Jak jsem mohl vědět, že on by mohl?“

Povzdechnutí nevěřícných zvuků. „Ježiši, já nevím, Petersone. Možná proto, že“ – jeho hlas se zvýší v křik – „zasraně řekl, že by mohl!“

„Do prdele, Ethane, všichni mají zasranou škodolibou radost. Tohle je poprvé, co to někdo uskutečnil. Nevěděl jsem to.“

Ethan, ať byl ten sráč kdokoliv, snížil svůj hlas. „Nemáš ani tušení, co jsi udělal. Hlavy budou padat, počínaje tou tvojí.“

Na zlomek vteřiny, přemýšlím nad tím, že naschvál odejdu. Trvá to jen zlomek vteřiny, než si vzpomenu na ženu – anděla – s dlouhými hnědými vlasy a usměvavýma očima, a moje potřeba vrátit se k ní je silnější než moje pýcha.

Umístím ruku na kliku, otočím s ní a vstoupím do kanceláře, stojím vzpřímeně, aby měl můj příchod účinek.

Oba muži se otočí směrem ke mně, nic neříkají, jen zírají. Projde celá minuta a není vysloveno jediné slovo. Šéf hledí tvrdě, zmateně mrká, jako kdybych byl přelud a mohl se ztratit v každém okamžiku.

Pohnu se vpřed a posadím se na jedno pohodlné křeslo v šéfově kanceláři, než si zvednu kafe ke rtům a promluvím, abych udržel náladu. „Dal bych vám kafe, veliteli.“ Usrknu. „Ale opravdu se mi nechce.“

V tom okamžiku, vybuchne. Vidím to. A díky tomu se zasměju pod vousy.

Jeho tvář se změní na jasně červenou a žíly na krku mu vystoupnou, když jde za mnou zavřít dveře do kanceláře. Ve vteřině, kdy jsou dveře zavřené, vypustí. „Kde jste byl? Měli jsme dohodu. Pomůžete mi, a já udělám, co můžu, abych pomohl vám. Neměl jste odcházet!“

Rameno mi poskočí. „To je vaše politika, ne moje. Kromě toho, už byste měl vědět, že nedodržuju pravidla.“ Provrtám ho pohledem. „Já je určuju.“

To však nepotlačí jeho vztek. „Zatraceně, ty hajzle.“ Šéf ke mně přijde, z očí mu sálá rudý vztek, ale ten druhý muž v místnosti mu umístí svou pevnou ruku na rameno, aby ho zastavil. Se zvedajícím hrudníkem se šéf zastaví, než změní směr, a posadí se za stůl, protáhne si ruce v nervózním gestu, které znamená, že ty sračky potřebuje vyřešit.

Podívám se na druhého muže, ukážu na něj bradou a zamumlám. „A vy jste, sakra, kdo?“

Mužův pohled se setká s mým na dlouhý, temný okamžik, než se jeho oči pokrouží do rohu, a já si nemůžu pomoct, ale mám pocit, jako kdyby zadržoval smích. Drží si svůj autoritativní postoj, oblečený v šedém obleku s bílou košilí a černou kravatou, jeho vlasy barvy soli a pepře jsou úhledně ostříhané, jeho černé boty jsou tak naleštěné, že byste je mohli použít jako zrcadlo. Okamžitě se mi nelíbí. Není to nutně jeho vina.

No, dobře, jo, je. Křičí z něj „Já jsem velký zvíře,“ a, sakra, to může být v téhle místnosti jen jeden z nás.

Muž, vypadá dobře na chlápka kolem padesáti, mi podá ruku.

Amatér.

Nepřijmu ji. Prostě jen držím jeho pohled bez mrknutí oka.

Ruka mu spadne k boku, a malý úsměv mu protáhne rty. „Pane Falco, jmenuji se Ethan Black.“

Další doušek vlažné kávy. „Co to pro mě znamená, starouši?“

Ethan Black nakloní hlavu na stranu. „Nic. Ne, pokud nejste s FBI.“

FBI?

Obrátím se, abych se podíval na šéfa, který se na mě právě teď nedokáže podívat. A s tímto gestem, se v mé mysli zabydlí nepřátelství. Postavím se s rukama v pěst a utrousím, „Ty prolhaný kuse hovna.“

Šéf se po mém obvinění zvedne z křesla. „Nelhal jsem.“

V tomto okamžiku na sebe mluvíme, jako páreček středoškoláků. „Zahráváte si se špatným chlapem-“

„Vyjednáváme, Twitchi-“

„Zasraná FBI? Nastražil jste to na mě, a já přísahám Bohu-“

„Nenastražil jsem to na tebe, ty neurotický kreténe. Snažím se ti pomoct!“

„Jděte do prdele! Do prdele s FBI. Končím.“

Už jsem vycházel ze dveří, když Ethan Black otevře ústa a poklidně prohlásí, „Posaďte se, pane Falco, nebo vám přísahám, že ten váš malý klučina už nikdy neuvidí svého otce, protože zbytek svého života stráví ve vězení s maximální ostrahou.“

Otočím se tak rychle s jediným úmyslem v mé mysli, ale současný příliv emocí uvnitř mě, ze mě dělá nedbalého. Můj úder se nesetkal se svým cílem a, brunátně, jsem sledoval, jak Ethan Black ignoruje můj útok s ničím víc, než s mávnutím ruky. Sedne si do křesla, kde jsem předtím byl já, a začne mluvit. „AJ, že ano? Zřejmě jeho učitelka ve školce říká, že je nejlepší ze třídy a rychlý jako bič.“

Mé nohy jsou přilepené k podlaze, když tam stojím, lapám po dechu a můj hněv mi stále hučí v žilách. „Nedělejte to.“ Ta dvě jediná slova jsou řečena s takovým žárem, aby se rozhořela.

Šéf, teď už klidný, začne, „Twitchi-“

„Už ani jedno slovo, staříku. Sotva se držím pohromadě.“

Čeho je moc, toho je příliš, a zdá se, že si to myslí i šéf. „Kdybyste zavřel tu svou zatracenou pusu a na chvíli poslouchal, proč je tu právě teď, v této místnosti, náčelník generálního štábu a zvláštní poradce FBI a proč nejste spoután.“

Jestli teď otevřu pusu, nevzejde z toho nic dobrého, a tak udělám jedinou věc, kterou můžu zachovat mír. Držím jazyk za zuby.

Ethan Black, náčelník štábu a zvláštní poradce FBI, se posadí zpříma, než vysvětlí, „Myslím, že to, co se policejní náčelník Peterson, snaží říct, je, že máš možná nějaké informace, které by se nám mohli hodit. A výměnou za tyto informace, jsme připraveni vám nabídnout novou identitu, jasné a výstižné. Docela velkorysé od FBI, s ohledem na to, že jste byl známý drogový magnát, který vyráběl všechny možné druhy pouličních bonbónů, který jednal pod rouškou své firmy na plasty, a který také nafingoval svou smrt. Nemluvě o výrobě zbraní, praní špinavých peněz, krádežích, podvodech, seznam by mohl pokračovat dál, a dál, a dál.“ Odmlčí se, abych to zpracoval. „Je to docela dlouhý seznam provinění, pane Falco. Mohl byste strávit život ve vězení, a kdybych si měl tipnout, bylo by to na dobu sto let.“

V této chvíli bombarduje mou mysl celá řada sraček, ale je tu jedna věc, která se objevuje v popředí. „Tři měsíce.“

Ethan Black po mně hodí zmatený pohled. „Promiňte?“

„Tři měsíce,“ zopakuju, než dodám, „Máte mě na tři měsíce, ale ani o jeden zastranej den dýl.“

Šéf se podívá na Ethana, než si mě změří opatrným pohledem, který by se dal popsat jako pohled zraněného psa. „Twitchi, nebuďte absurdní. Tři měsíce není dostatečně dlouhá doba. Většina policejních zátahů se v té době nestihne.“

Ethan souhlasí, „Je mi líto, pane Falco, to není dostatečně dlouhá doba.“

Zatlačím. „Uděláme z toho dostatečně dlouho dobu.“

Ethan zavrtí hlavou. „Jak? Každý den má jen určitý počet hodin.“

„Tři měsíce,“ zdůrazňuji, než zamumlám, „To je všechno, co můžu dát, Blacku.“

Musí vidět pravdu v mých očích, protože po nepříjemně dlouhé chvíli, lehce přikývne. „Dobře. Tři měsíce.“

Moje úleva je hmatatelná, musím se dát do práce. Nemám ani chvilku na zmar. Jsem takhle blízko od získání své rodiny zpět, a nic mi nebude stát v zatracené cestě. „Potřebuju mapu.“

Šéf zvedne obočí. „Mapu? K čemu?“

„Budete potřebovat vědět, kde ti muži žijí.“

Ethan se zasměje, jako kdybych mu řekl něco roztomilého. „Tuhle informaci již víme, pane Falco.“

„Ne, nevíte.“  Říkám s takovou naprostou jistotou, že si oba muži ukradnou pohled na toho druhého. Zvednu ruku a lusknu prsty. „Mapu. Potřebuju mapu.“

Šéf zakřičí na Detektiva Renleyho, a během několika minut, předám tajné lokace pěti z největších zločinců, kteří tu kdy byli. Kdysi moji spojenci, nyní moji nepřátelé. Je to škoda, ale abych se mohl znovu objevit, oni musí odejít. Tak je pojďme poslat do prdele.

Cítím se jako zatracený člen protidrogového oddělení. Můžu skoro ochutnat svou svobodu, a něco mi říká, že na světě není sladší chuť.

Ach, počkat. Ovšem, že je.

Lexi.