APITS - 4. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Georgie

Druhý den ráno mě probudil zvuk silných úderů zvonů. Radostně zvonily na náměstí, když jsem lenošila v posteli a nespěchala s tím, abych opustila svou teplou kuklu. Celou noc jsem nechala otevřená okna, aby jimi přes lehké závěsy vanul mořský vzduch do mého pokoje. Byla jsem tam jen den a půl a už jsem zjistila, že se s každou další hodinou, strávenou ve Vernazze, stávám na tom místě víc a víc závislejší. V časných ranních hodinách, kdy byly zavřené restaurace, byl vzduch svěží a ostrý. Zatímco odpoledne, když nám nad hlavami zářilo slunce, se nesly vzduchem bohaté italské vůně z restaurací, které mě lákaly přijít blíž.

Otočila jsem se na bok, dívala se ze svého okna na hory a vzpomínala na svůj první den ve Vernazze. Většinou jsem se omezila na chození po obchodech, ochutnávání různých druhů zmrzlin a obědem před malou pizzerií. Doufala jsem, že znovu potkám Gianlucu, ale dopoledne bylo náměstí plné turistů. Šance na to, abych ho mezi nimi našla, byla nulová.

Odpoledne jsem se opřela do proutěného křesla ve svém pokoji, přímo proti otevřenému oknu a četla jsem si. Můj paperback většinou ležel netknutý, protože jsem sledovala lidi venku. Měla jsem perfektní výhled. Moje okno směřovalo na náměstí, a když jsem trochu naklonila hlavu, mohla jsem sledovat děti, jak po sobě stříkají vodu.

V pozdních odpoledních hodinách jsem sledovala skupinku starších italských mužů sedících na rohu náměstí pod bílými deštníky. Vytáhli několik balíčků karet a další dvě hodiny jen mluvili a hráli karty.

Bylo to tak odlišné od Anglie. Nikdo se tu za ničím nehonil. Chtěla jsem víc.

Odhodila jsem přikrývku, osprchovala se a spěšně si oblékla džínové šortky a bílé tílko. Několik minut jsem věnovala tomu, abych si nanesla lehkou vrstvu make-upu, jen pro případ, že bych před Blue Marlin narazila na Gianlucu. Tentokrát bych ho oslovila a navázala vtipnou konverzaci. Poděkovala bych mu za pomoc a na oplátku bych ho pozvala na jeho oblíbený nápoj nebo večeři.

Byla jsem tou myšlenkou pozitivně naladěná, když jsem za sebou zamkla a seběhla dolů po schodech.

Recepce byla prázdná a já jí málem proběhla bez zastavení, než jsem za sebou uslyšela, jak mě někdo oslovil jménem. Otočila jsem se a uviděla Chiaru, jak stojí v zadní části, u skříně s košťaty.

„Někam spěcháš?“ Řekla s lehkým úsměvem.

Zasmála jsem se. „Jo, jen na snídani.“

Usmála se a bubnovala prsty o rám dveří, očividně by si ráda popovídala.

„Jak se máš?“

Když jsem se jí zeptala, rozzářil se jí úsměv na tváři. „Dobře. Jen… přála bych si, abych dnes nemusela pracovat.“

Její angličtina byla lehce srozumitelná, i když mluvila pomalu a přemýšlela nad každým slovem, než ho vyslovila.

„Měl by být krásný den,“ pokračovala.

Přikývla jsem. „Mohla bych otestovat vodu a pokusit se trochu opálit svůj bledý anglický zadek.“

Zachichotala se, přistoupila blíž a obešla recepci, než se o ni opřela lokty.

„Chtěla jsem se tě zeptat…“

Podívala se ven ze dveří, a pak zpět na mě, aby si dodala odvahu pokračovat. „První den, jsi tady byla se dvěma chlapy…“

„Massimo a Gianluca?“

Její oči se rozzářily. „Ano! Zajímalo by mě, ehm, jak ses s nimi seznámila?“

„Jak jsem se s nimi setkala?“ Zeptala jsem se, abych se ujistila, že jsem jí dobře rozuměla.

Přikývla.

Vysvětlila jsem jí, jak mi pomohli, když jsem na náměstí omdlela. Jak mě odnesli do opuštěného penzionu na náměstí a pak mě doprovodili sem.

„Neznala jsem je nebo tak něco, ale byli velmi milí, že mi pomohli.“

„A Gianluca? Pomohl taky?“

Lehce zmatená jsem se zamračila. „Ano. Proč?“

Usmála se. „Mnoho dívek z vesnice… lo amano.“

Způsob, jak o něm mluvila, s jemným ruměncem na tváři, mi napovídal, že Chiara je pravděpodobně jednou z těch dívek.

„Láska,“ pokračovala, jako bych to už nepochopila sama.

„Schází se s některou z nich?“ Zeptala jsem se dřív, než jsem se stihla zarazit.

Vehementně vrtěla hlavou. „Oh, ehm…“ Její tváře byly rudé, jako třešně. „Někdy jen na jednu noc neboť tak nějak. Nic vážného.“

Zajímavé.

Ozvaly se za námi kroky a Chiara se narovnala, aby pozdravila hosty, scházející dolů. Zamávala jsem jí a slíbila, že si brzy zase popovídáme, protože mě lákala možnost, že se dozvím něco dalšího o Gianlucovi.

Stejně, jako předchozí den, bylo náměstí v těchto časných ranních hodinách klidné. Okenice byly zamčené, restaurace zavřené, slunečníky a lehátka srovnané u zdí. Znovu jsem podrbala ospalou kočku, která spala na zakryté lodi (líný prevít) a připomněla si, že až půjdu zpátky, musím jí přinést kousek masa.

Nahoru a dolů po ulici jezdila malá nákladní auta a vozíky s ranními dodávkami zboží a v půli cesty k Blue Marlin jsem zahlédla rostoucí tržiště pod širým nebem. Všude se to hemžilo nákladními auty, stánky, stolky a slunečníky.

Žádný z nich nebyl ještě připravený pro zákazníky, ale já si rychle prohlédla jejich zboží. Někteří prodávali čerstvé produkty z celého regionu – ovoce a zeleninu ve všech barvách. Byly tam salámy a sýry, těstoviny a olivový olej a citrony o velikosti mé hlavy! Květinářka stavěla před stánek vědra plná čerstvých květin. Toužila jsem si některé koupit, ale ve svém pokoji jsem je neměla do čeho dát.

Prodejci se na mě usmívali a kývali mi na pozdrav, když jsem procházela kolem a já si slíbila, že se sem po snídani vrátím. Mohla bych se na ně dívat z vyvýšené terasy Blue Marlin. Moji američtí přátelé tam nebyli, tak jsem jedla sama. Dala jsem si vajíčka se slaninou a dva šálky čaje s mlékem. Říkala jsem si, že odtud nemusím spěchat. Užívala jsem si to ráno, ale ve skutečnosti jsem tam prodlévala v naději, že uvidím Gianlucu.

Nebyl nikde k nalezení, ale ve středu, uprostřed své snídaně jsem přes ulici uviděla ženu. Stála v davu prodejců, měla dlouhé blond vlasy a světlou pleť. Rty si namalovala červenou rtěnkou a měla husté obočí. Měla na sobě úžasné modré šaty – těsné v horní části a od pasu se jí rozšiřovaly až ke kotníkům. Na zápěstích jí cinkaly zlaté náramky, když sestavovala stojan na oblečení. Nebyla jediným prodejcem oblečení, ale ty její byly nejstylovější. Měla volné plátěné košile a světlé šatové sukně. Pozorovala jsem každodenní ranní přípravy prodejců, když žena ustoupila, otřela si čelo a podívala se směrem k Blue Marlin.

Snažila jsem se dívat všude kolem, jen ne na ni, když jsem najednou ucítila závan větru a rychlý záblesk vůně jejího parfému. Byla to květinová vůně, kterou jsem poprvé ucítila doma v Londýně. Když se o vteřinu později vedle mě objevila ta žena s kelímkem kávy v ruce, zastavila se přede mnou a odloupla z něj černý plastový kryt.

Sledovala jsem, jak roztrhla balíček cukru, nasypala ho dovnitř a pak jsem se naklonila dopředu, protože jsem věděla, že ta dívka holka bude moje přítelkyně.

„Moc se mi líbí oblečení, které prodáváš.“

Ohlédla se s připraveným úsměvem, ale ten zmizel, když jí na mě padl pohled.

„Ty.“

Zaskočeně jsem se ve své židli zaklonila. Znám ji?

Uvědomila si svou chybu příliš pozdě, a pak se rozesmála.

„Promiň, ty mě neznáš, ale nejsi ta dívka, která předtím omdlela na náměstí?“

 V duchu jsem zasténala. Kolik lidí bylo svědkem mojí trapné chvíle? Doufala jsem, že u toho byli jen Massimo a Gianluca, ale pokud to věděla i ona, nedalo se odhadnout, kolik lidí o tom ještě vědělo.

„Ano. Jsem přesně ta nestylová holka, která nemůže jezdit vlakem, aniž by se jí z toho neudělalo špatně. Myslím, že to je moje superschopnost.“

Usmála se. „Nedělej si starosti. Vím o tom jen proto, že můj přítel byl jeden z těch, kteří ti pomáhali. Vyprávěl mi o tom a…“

„Kdo?“ Zachraptěla jsem. „Kdo je tvůj přítel?“

Rozzářila se. „Massimo. Je skvělý, že ano?“

Nevěděla jsem, jestli se mi ulevilo, ale bylo mi zatraceně dobře.

„Ano, je naprosto skvělý. A moc hezký,“ dodala jsem s velkým úsměvem.

Byla naprosto úchvatná, jak se, při zmínce o jejím příteli, celá rozzářila. Zblízka byla moc hezká se svýma kulatýma očima a malým nosem. Její kůže byla asi o milion odstínů světlejší, než ta moje, ale slušelo jí to. Vypadala, jako éterická víla.

„Jak dlouho spolu chodíte?“ Zeptala jsem se a doufala, že prodloužím náš rozhovor na několik minut. Cestovat sám může být… no, osamělé.

„Ach, téměř tři roky,“ odpověděla přízvukem podobným tomu mému. „Začali jsme spolu chodit těsně potom, co jsem sem přijela.“

„Opravdu?“

„Jo, měla jsem v plánu zůstat v Itálii jen týden nebo tak, ale on mě přesvědčil, abych tu zůstala napořád.“

„To zní romanticky.“

Kolem stánků začali kroužit turisti. Ohlédla se a já věděla, že se bude muset vrátit na své místo.

„Vím, že musíš zpět ke svému stánku, ale mohla bys za mě říct Massimovi, že mu děkuju?“

Podívala se na mě a naklonila hlavu, jako by mě chvíli studovala. „A co kdybys k nám, místo toho, přišla na večeři? Můžeš jim poděkovat sama.“

„Jim?“ Zeptala jsem se zaraženě. Opravdu jsem potřebovala, aby řekla jeho jméno.

„Massimovi a Lucovi. Už jsou to věky, co jsme se naposledy sešli u pořádného jídla, a bylo by fajn, kdybychom měly víc času si popovídat.“ Rychle střelila pohledem od svého stánku ke mně. „V osm hodin v Taverna del Capitano. Řekni ano!“

Smála jsem se. „Ano. Dobře!“

„Skvělé.“ Usmála a natáhla ruku, aby si jí se mnou potřásla. „Jsem Katerina, mimochodem.“

„Georgie.“

Naše ruce byly ještě okamžik spojené, než mě pustila a uháněla pryč. Po cestě se se mnou stihla ještě přes rameno rozloučit.

„Vítej ve Vernazze, Georgie! Uvidíme se večer!“