APITS - 3. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Georgie

Sledovala jsem filmy. Věděla jsem, že takhle nějak vypadá drsný evropský obchod s bílým masem. Probudila jsem se dezorientovaná v zaprášené místnosti. Do místnosti skrz špinavá okna pronikalo jen málo světla a ve vzduchu se vznášel zápach plísně.

Věděla jsem, co se nakonec stane. Moje matka mi předala skvělou strukturu kostí a to, že jsem vyrůstala s mým bratrem, mě donutilo vypěstovat si fantastickou (a zdá se, že nesmírně unesenou) osobnost.

Předpokládala jsem, že i přes to, jak nemocně jsem vypadala, ze mě vyzařovala sexuální aura, a teď se mě ve vedlejší místnosti snaží vydražit šejkové a magnáti. Pokud se chci zachránit, měla bych během aukce nějak utlumit svou příjemnou stránku povahy.

Hlasy v chodbě ztichly a já nastražila uši, abych něco zaslechla. Snažila jsem se posadit, a pak jsem zasténala námahou. Pravděpodobně mě něčím zdrogovali už ve vlaku. Nebyla jsem svázaná ani nic podobného, takže mě museli něčím omámit, abych jim neutekla.

Když do místnosti vtrhli dva muži, přitiskla jsem se zády ke zdi a natáhla před sebe ruce, abych jim zabránila se ke mně přiblížit.

„Nevím, kolik vám zaplatili – jsem si jistá, že dost – ale moje rodina je velmi bohatá a můžu vám zaplatit dvakrát tolik, pokud mě pustíte.“

Byla to pravda: moje rodina měla staré anglické peníze. Ten druh, který vypadá, že roste bez ohledu na to, kolik utratíte.

Oba překupníci se na sebe zmateně podívali a já si povzdechla.

Samozřejmě, že nerozuměli dobře anglicky.

Naklonila jsem se a mluvila pomalu s pomocí dramatických gest. „Neeechtééměějíííít.“

Menší muž si založil ruce v bok a otočil se ke svému příteli. „O čem to mluví? A proč mluví, jako by byla duševně nemocná?“

Nadšeně jsem zatleskala. „No skvělé, mluvíte anglicky! To by mělo celou věc zjednodušit. Neměli byste vy dva právě rozřezávat časopisy nebo tak něco?“

Vyšší chlapík v kšiltovce se kousl do rtu, jak se snažil zakrýt úsměv. „Myslí si, že jsme ji unesli, Massimo.“

Massimo zbledl a prudce hlavou otočil ke mně.

„Ne! Ne, omdlela jste venku na náměstí. Ve Vernazze. Odnesli jsme vás sem, protože na vás všichni zírali a…“

Chvíli mi trvalo, než jsem si začala vzpomínat na svůj úděsný den a všechno mi najednou dávalo smysl.

Nevolnost ve vlaku a pocit slabosti, když jsem vláčela zavazadla na náměstí. V určitém okamžiku jsem omdlela, a teď jsem byla tady, v zaprášené místnosti se dvěma Italy. Teď, když jsem si byla docela jistá, že nejsou zapletení do obchodu s lidmi, jsem si dovolila je pořádně prohlédnout. Byli hezcí, zejména ten vyšší. Zatím jsem nevěděla, jak se jmenuje, ale pořád jsem vrhala pohledy jeho směrem, když Massimo blábolil něco o mém omdlení a jak jsem mohla zemřít. Stál mezi dveřmi, šťastný, že se Massimo ujal vedení, ale chtěla jsem, aby přišel blíž, představil se a sundal si z hlavy čepici, abych mu mohla pořádně vidět do obličeje. Z toho, co jsem zatím viděla, byl krásný. Zlaté vlasy od italského sluníčka. Pod košilí s dlouhými rukáv mi a džínsy byl vysoký a svalnatý. Podívala jsem se výš a narazila jsem na jeho ostrou čelist. Sledoval mě stejně pozorně, jako já jeho a místo, abych sklonila oči, jsem jeho pohled zamračených očí, vykukujících zpod čepice vydržela, a on se usmál.

Byla jsem v Itálii, abych našla lásku. Jak příhodné, že mě ze všech mužů ve vesnici zachránil zrovna tenhle romanticky vypadající chlap.

„Je vám dobře? Mám zavolat doktora?“ Zeptal se Massimo, stoupl si před přítele a přerušil tak naši soutěž v zírání si do očí. Málem jsem naklonila hlavu, abych se podívala za něj, ale byl laskavý a já nechtěla ignorovat jeho pohostinnost.

„Upřímně řečeno, myslím, že jen potřebuji několik hodin spánku. Měla jsem těžký den a prostě se mi udělalo špatně z cesty.“

Massimo přikývl. „Dobře, tak tedy...“

„Co je tohle za místo?“ Přerušila jsem ho a rozhlédla se po místnosti. Jistě, bylo tam zaprášeno, ale vypadalo to tam moc hezky. Okno, i když zabedněné, bylo velké a pod vrstvou špíny jsem na zdech dokázala rozeznat žluté pastelové stěny. Připomněly mi slunečnice.

Chtěla jsem, aby mi odpověděl ten vysoký, ale první se ozval Massimo. „Býval tady penzion se snídaní. Provozovala ho naše babička, když byla ještě naživu.“

Usmála jsem se. „Perfektní. Ráda bych si pronajala pokoj, prosím.“

Muž, opírající se o zárubeň se zasmál. „Pokud jste si nevšimla, tohle místo není zrovna obyvatelné.“

Jeho hlas mnou otřásl. Byl plný hlubokých tónů s plným anglickým akcentem vyšších vrstev ovlivněných zvonivou italštinou.

Předpokládala jsem, že strávil hodně času jak v Anglii, tak i v Itálii.

Massimo se otočil a oslovil svého přítele rychlou italštinou. Chtěla jsem ho přerušit a požádat ho, aby mi to přeložil, ale držela jsem jazyk za zuby, dokud neskončil.

Nakonec se podíval zpátky na mě a zatleskal, jako by bylo rozhodnuto. „Naproti, na náměstí, je místo, kde budou mít volné místo.“

Přikývla jsem, i když část mě chtěla bojovat, abych si vynutila pobyt v temné místnosti. Ve zdech byla cítit úžasná historie a tajemství, které zaplňovaly krabice naskládané v rohu pokoje.

„Můžete chodit?“ Zeptal se Massimo s ustaraným výrazem.

Popravdě řečeno, cítila jsem se hrozně, ale nechtěla jsem je už déle zdržovat. Přinutila jsem se spolknout závrať a byla jsem připravená přejít přes náměstí. Zhroutit se můžu, až se dostanu do svého pokoje.

S příslibem spánku jsem se naklonila dopředu a položila nohy na zem, abych se otestovala. I přesto, že mi bylo špatně, zdaleka to nebylo tak hrozné, jako předtím. Přenesla jsem váhu na nohy a chystala se vstát, když ke mně přistoupil ten muž ze dveří a uchopil mě za předloktí, aby mi dodal stabilitu.

Na kratičký okamžik jsem znehybněla, šokovaná jeho dotykem. Byl teplý a pevný. On neměl strach, že by překročil meze, jako to bylo u Angličanů, kteří balancovali ve vysokých botách a mluvili roztřesenými a nervózními hlasy. Tento muž se rozběhl, aby mi pomohl, což naznačovalo, že uvnitř něho dřímá gentleman, kterého nedává veřejně na odiv.

„Klídek,“ řekl a pomohl mi vyjít z místnosti. Volnou rukou sáhl po mém batohu a hodil si ho přes rameno, jako by byl naplněný cukrovou vatou. Massimo sáhl po kufru a odmítl mou nabídku pomoci, a pak jsme všichni tři zamířili z domu ven, směrem k náměstí. Naposledy jsem se ohlédla za sebe a loučila se se starým, opuštěným penzionem, než ho Massimo zase zamknul.

„Jsem Georgie, mimochodem,“ řekla jsem a vrhla rychlý pohled na muže, který stále svíral mé předloktí.

Stroze přikývl a pokračoval v cestě přes náměstí.

Když bylo jasné, že mi sám své jméno říct nehodlá, zeptala jsem se přímo.

„A jak se jmenujete vy?“

„Gianluca.“

Jméno mu sklouzlo po jazyku tak krásně, až jsem ho málem požádala, aby to zopakoval, jen proto, abych mohla poslouchat jeho přízvuk.

„Ale přátelé mu říkají Luca,“ doplnil Massimo, když nás dohnal.

Luca. Převaloval jsem si to jméno v hlavě a testovala, jak zní. Sedělo na něj perfektně.

***

Jakmile jsem za sebou zamknula dveře, zhroutila jsem se na dvojlůžko. Chtěla jsem si na okamžik odpočinout, než se půjdu umýt, ale moje tělo mělo jiné plány. Krátké zdřímnutí se proměnilo v nejdelší a nejhlubší spánek v mém životě. Probudila jsem se až příštího rána, dezorientovaná a hladová, až téměř v deliriu. Bylo to víc, než čtyřiadvacet hodin od doby, kdy jsem naposledy něco jedla.

Zamrkala jsem, posadila se a čekala, až mě zase přemůže závrať.

To se nestalo.

Což znamenalo, že nastal čas, ukázat Vernazze svou lepší stránku, ve které nejsou zahrnuté zvratky.

Svlékla jsem si špinavé oblečení z předchozího dne a skočila do sprchy. Můj pokoj byl sotva větší, než úklidová místnost, ale bylo to levné. Navíc žena, která mě včera zapisovala, mi řekla, že můžu zůstat tak dlouho, jak budu chtít, ačkoliv jsem měla podezření, že by řekla cokoliv, jen aby vyvolala na Gianlucově tváři úsměv. Utřela jsem se a rozhlédla se kolem. Byla tam malá postel s ustlanými dekami, protože jsem se na ně hned večer zhroutila a v rohu místnosti stálo malé proutěné křeslo. Omítky byly natřené světle modrou barvou a nad postelí visel malý obraz s vyobrazením rozbouřeného moře.

Otočila jsem se ke dveřím, kde mi Massimo a Gianluca nechali zavazadla. Ujistili se, že jsem v pořádku na pokoji, a pak utekli, aniž by mě ujistili, že se znovu uvidíme. Ach bože, kdo by jim to měl za zlé. Obvinila jsem je z únosu! Všechno to bylo trochu depresivní.

Gianluca byl jeden z nejhezčích mužů, jaké jsem kdy poznala, a to jsem ho s tou čepicí na hlavě neviděla pořádně. Se vší pravděpodobností už další šanci nedostanu. Už mě viděl v mé absolutně nejhorší chvíli, kdy jsem vypadala naprosto nepoužitelně.

Povzdechla jsem si a táhla svůj kufr po podlaze, rozhodnutá zapomenout na svůj trapný příjezd. Jistě, bylo by krásné, kdyby Gianluca trval na tom, že mě bude celou noc ošetřovat (ústy), ale v Itálii byli určitě i jiní muži, kteří byli stejně hezcí – tím jsem si byla jistá.

Položila jsem svůj kufr na proutěné křeslo a začala si prohlížet své oblečení. V Itálii bylo časné léto, chladné ráno a večer, ale teplé a slunečné odpoledne. Vytáhla jsem jednoduché bílé šaty a chystala jsem se ze sebe shodit ručník, když se na náměstí za mnou rozezněl hlasitý gotický zvon, který mi připomněl, kde jsem.

Vernazza.

Usmála jsem se a letěla k oknu, které jsem otevřela s takovou silou, až okenice bouchly do sádrokartonových stěn uvnitř mého pokoje. Ihned mě okouzlila krása toho místa. Hlavní náměstí bylo obklopené ze tří stran pastelovými budovami: malými hotýlky, pokoji, apartmány, restauracemi umístěnými tři nebo čtyři patra vysoko na úbočí hory. Všechny měly různé odstíny růžové a světle červené, žluté a zelené a zářili v ranním světle. Slunce sotva začalo stoupat přes terasovité kopce obklopující vesničku. Ve vzduchu se vznášela vůně moře, která mi na holé kůži vyvolala husí kůži. Sevřela jsem ručník pevněji a vyklonila se ven. Podívala jsem se doleva a vdechla vůni přístavu a moře, které lemovalo náměstí ze čtvrté strany. Bylo to tak krásné, jako když jsem ho viděla z vlaku. Tyrkysově modrá voda a jasně modrá obloha táhnoucí se donekonečna.

Kostelní zvony zaduněly celkem sedmkrát, krásný zvuk, po kterém jsem si začala stýskat, když odezněl, ale pak jsem si vzpomněla, že den teprve začíná. Nechala jsem otevřená okna a těšila se z chladného vánku, když jsem se oblékala. Nedělala jsem si starosti, že by mě někdo viděl. Po dni utrpení jsem se jen chtěla dostat ven a prozkoumat to místo. Kromě toho, v žaludku mi kručelo tak hlasitě, až jsem se bála, že by mohl probudit ostatní hosty v budově.

Nazula jsem si kožené sandálky, do kabelky hodila malý klíč od pokoje a vydala se po úzkém schodišti dolů. Žena, která tu byla i večera stála za pultem v přízemí. Vzhlédla a usmála se, když mě uviděla.

„Už se cítíte lépe?“ Zeptala se se silným italským přízvukem.

Přikývla jsem. „Jo, omlouvám se za to včerejší drama. Nechtěla jsem se tu objevit na prahu smrti.“

Zasmála se a natáhla přes pult ruku. „Je to…“ Odmlčela se a snažila se najít správné slovo. „Obvyklé?“

Přikývla jsem.

„Aha, dobře, jen se ujišťuji. Jsem Chiara.“

Usmála jsem se. „Georgie.“

Byla zhruba v mém věku, plus mínus nějaký rok. Dlouhé vlasy měla tmavší, než já, téměř černé a oči téměř stejné.

„Dáte si snídani?“ Zeptala se.

„Jo.“ Pohladila jsem se po břiše. „Umírám hlady.“

„Tam je jedno místo,“ řekla a ukázala na hlavní dveře hotelu. „Půjdete po ulici. Blue Marlin. Řekněte Antoniovi, že vás posílá Chiara.“

Žaludek mi zakručel tak hlasitě, jako by jí chtěl sám odpovědět. Chiara se zasmála a zamávala mi se slibem, že se uvidíme, až se později vrátím.

Vyšla jsem z hotelu a moje sandály plácaly o kameny chodníku. Včera jsem sice na náměstí byla, ale dnes jsem jeho krásu vnímala velmi odlišně. Předtím jsem byla dezorientovaná a nemocná a navíc bylo odpoledne a náměstí bylo plné turistů. Teď, když jsem vyšla z hotelu na náměstí, měla jsem pocit, že jsem uviděla novou stránku Vernazze. Tu tajnou a tichou. Stoly a slunečníky patřící k restauracím byly složené a uklizené bokem, než budou potřeba znovu v době oběda.

Kolem mě prošel starý muž s řídnoucími bílými vlasy a kývl na mě. Lodě se pohupovaly v přístavu a ve vodě neřádily žádné děti a ani na velkých kamenech se neslunili teenageři. U náměstí kotvilo několik lodí, zakrytých látkovým přehozem. Minula jsem ospalou kočku, která odpočívala na jednom z nich a lákala mě k sobě několika drzými mňouknutími. Byla tlustá a šťastná, s největší pravděpodobností díky dennímu přídělu pamlsků od poddajných turistů.

Jaký krásný život, pomyslela jsem si, když jsem jí drbala pod bradou, než mi můj žaludek podvacáté připomněl, že umřu hlady, jestli se brzy nenajím. Otočila jsem se od kočky, která se mému odchodu bránila mňoukáním a zamířila směrem k Blue Marlin.

Ve Vernazze byla jen jedna hlavní ulice, Via Roma. Vedla přímo z náměstí až k železniční stanici a úzká ulička byla určená převážně pro pěší provoz, ale to ráno kolem mě projelo několik motorizovaných vozíků, které brzy ráno přivážely zboží. Šla jsem podél silnice a prohlížela si obchody, které jsem míjela. Ještě nebyly otevřené a já obdivovala věci uvnitř. Většina z nich byla plná kýčovitých cetek a levných triček a jen několik z nich nabízelo ručně vyráběné těstoviny, místní olivový olej, sklenice s pestem a citrónové bonbony. Zapamatovala jsem si jméno toho obchůdku, abych ho později navštívila a pokračovala ve své procházce. Jakmile jsem se přiblížila k Blue Marlin, ucítila jsem první vůni nabízené snídaně.

O jídle se mi i zdálo. Snila jsem o plněných croissantech, klobáse a vejcích. Jo, a o toastu a čaji s mlékem! Když jsem procházela otevřenými dveřmi restaurace a uviděla pult přetékající čerstvým pečivem, věděla jsem, že nebudu zklamaná.

„Buongiorno,“ pozdravil mě muž opřený o horní část prodejního pultu. Měl krásné laskavé oči lemované hlubokými vráskami.

Usmála jsem se a pozdravila ho pokorným ahoj. Moje znalost italského jazyka byla mizerná, a i když jsem věděla, že mi přál dobré ráno, byla jsem příliš nervózní, abych se pokusila pozdravit ho v jeho jazyce. Nechtěla jsem znít, jako hlupačka.

„Anglicky?“ Zeptal se, když pochopil, že mu nerozumím.

„Prosím,“ řekla jsem a vydechla úlevou.

Zasmál se a posunul přes pult menu.

„Vejce přijdou až v 8:30, ale můžu vám nabídnout kávu a pečivo.“

S tím se vrátil ke své práci a dal mi čas, abych si prohlédla nabídku a prostudovala druhy pečiva. Rozhodovala jsem se mezi mandlovým nebo obyčejným croissantem, když do restaurace vešli čtyři starší turisté, oblečení na pěší turistiku. Měli klobouky, boty a velké sluneční brýle a dokonce složené vycházkové hole, které nacpali do bočních kapes svých batůžků. Minuli mě a zamávali na muže za pultem. Okamžitě si začali objednávat, jako by to byl jejich každodenní rituál.

„Myslím, že bychom měli jet vlakem do Monterossa a pak se sem vrátit pěšky,“ řekl jeden z amerických mužů, který oslovil svou skupinku. „Všichni říkají, že je odtamtud nejlepší výhled. Je to ten, který bývá na pohlednicích.“

„Ale je to také ta nejtěžší trasa,“ varovala jedna z žen.

„Pak bychom měli vyrazit, dokud není takové horko.“

Všichni čtyři přemýšleli, zda to je dobrý nápad, když jsem k nim přistoupila a přerušila je.

„Mezi vesnicemi je pěší stezka?“

Všechny čtyři páry očí se ke mně otočily.

„Samozřejmě!“ Odpověděl jeden, zdánlivě šokovaný mou otázkou.

„Muší! Tím je CinqueTerre známé!“

Opravdu?

Muž za pultem se zasmál, když podával Američanům čtyři espresa.

„Existuje několik tras, které spojují všech pět vesnic,“ pokračovala jedna žena.

„Myslela jsem, že se k nim můžete dostat jen vlakem.“

Neústupně kroutili hlavami a téměř se předháněli, aby mě opravili.

„Ne!“

„Pěší trasy jsou sice nádherné, a některé z nich opravdu nádherné, jen si udělat čas na procházku po pobřeží.“

„Můžete si pronajmout loď, která vás odveze z jedné vesnice do druhé, jako lodní taxi.“

Huh, šílené. Zřejmě jsem si měla před příjezdem sem zjistit víc informací, ale věci pracovali pro mě. Byla jsem tu první ráno a už jsem se toho hodně dozvěděla.

„Co si dáte?“ Zeptal se muž za pultem, čímž vrátil mou pozornost zpět ke snídani. Nejdůležitější věci vůbec.

Objednala jsem si čaj a mandlový croissant a Američané mi navrhli, abych se k nim venku připojila. Neváhala jsem. Jistě, byli starší, než moje babička, ale zdálo se, že vědí, co dělají. Spolykala jsem svůj šupinatý croissant a dozvěděla jsem se víc o místě, kde plánuji strávit své léto.

Vyšli jsme před dům na malou terasu a oni se vytasili se svou mapou tohoto skvělého místa a ukázali mi, kudy vedou některé stezky. Některé byly náročné a určené pro opravdové sportovce.

Byla jsem fit, ale opravdu jsem nesnila o tom, že vylezu na Everest nebo tak něco. Navrhli mi, abych začala s jednoduchou trasou, a pak ke mně mapu přisunuli.

„Nechte si ji. Máme jich víc.“

Poděkovala jsem jim a strčila si mapu do kabelky. Vstali, připravení vyrazit na túru, když jsem zahlédla muže vycházejícího zpoza rohu mířícího hlavní ulicí směrem k nádraží.

Gianluca.

Byl sám a hlavu měl při chůzi skloněnou. Srdce se mi rozbušilo, když jsem ho sledovala, jak se přibližuje. Jedna moje část se domnívala, že už ho nikdy neuvidím, a teď byl tady, o méně než čtyřiadvacet hodin později!

Rázoval po ulici dlouhými kroky a ruce měl nacpané v kapsách. Neviděla jsme mu do tváře, ale chtěla jsem, aby vzhlédl a uviděl mě, abych na něj nemusela volat jménem. Co bych mu vlastně řekla? Luca, tak mu říkali jeho přátelé, a po našem krátkém setkání – při kterém jsem se chovala, jako cvok na smrtelné posteli – jsem neměla dojem, že bych do téhle kategorie patřila.

Otevřela jsem pusu, připravená na něj zavolat a přimět ho tak, aby něco řekl, když jeho pozornost upoutal muž dál na ulici.

„Buongiorno Luca!“

Prudce zvedl hlavu a na tváři se mu rozzářil zničující úsměv s dokonale bílými zuby a hlubokými dolíčky. Srdce se mi prudce rozbušilo a pak přestalo. Bože, je to ten typ člověka, ze kterého nadšení ze života přímo sála, aniž by se o to sám snažil.

„Vypadá dobře, že?“

Jedna z Američanek mě šťouchla loktem a kývla na Gianlucu.

Přikývla jsem a snažila se ignorovat, jak roztřeseně jsem se cítila.

„Takový fešák se nevidí každý den,“ přizvukovala její kamarádka. „Od italských mužů se drž daleko, Georgie.“

Možná má pravdu.

Možná bych si měla držet odstup.

Ale nebudu.