TGGS - 41. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

Remy Curranová

Spala jsem déle, než jsem chtěla. Ale bylo to v pořádku, Asher vedle mě pořád spal a zhluboka oddychoval. Měla jsem dost času na to se vyplížit, než se probudí. Ale pár sekund jsem ztratila tím, že jsem na něj v úžasu zírala a nemohla jsem uvěřit, že jsem s ním zažila víc, než jednu noc.

Byl tak zatraceně nádherný.

Milovala jsem, jak mu tmavé dlouhé řasy dosahovaly až k lícním kostem a sotva otevřené rty, kterými vydechoval.

Vlasy na čele měl rozcuchané, v nich blond melír a prostě jsem si nemohla pomoct. Musela jsem mu je odhrnout.

A samozřejmě, že na mě jeho hedvábné vlny volaly a prosily, abych se jich dotýkala ještě víc. Tak jsem mu dvěma prsty projela vlasy. Prohlížela jsem si jeho zlatavě opálená ramena a pokračovala níž k podpaží, kde měl zastrčené prostěradlo.

Líbilo se mi, že spí rád na boku. Taky jsem tak ráda spala. Možná v nějaké alternativní realitě si spolu užijeme více spaní po boku.

Ale v této realitě je na mě pořád nasraný, že jsem byla zatracená lhářka a on se mnou spal jen proto, že byl opilý a šíleně nadržený. A opravdu jsem musela vypadnout dřív, než ho probudím a rozvířím podivné pocity.

Nechtěla jsem vědět, jestli je na mě nasraný, že jsem u něj využila jeho opilosti. Ne, skončím to hezky a krásně, když bude hezky spát a budu cítit všechnu tu příjemnou bolest z jeho nedávného milování.

Tiše jsem sklouzla z postele, vzala si oblečení a oblékala se po tmě. Držela jsem si boty u hrudníku a po špičkách šla ke schodům.

Ale za mnou se ozval jeho ospalý hlas: „Odcházíš tak brzy?“

Zalapala jsem po dechu, otočila se a přitiskla si ruku na srdce. „Ach, sakra. Jsi vzhůru.“

„Jo,“ řekl. Pořád měl chraplavý hlas, posadil se a projel si prsty vlasy. Deka mu spadla k pasu a odhalila opálený hrudník, ze kterého jsem začala slintat.

Tak moc jsem se k němu chtěla vrátit, vlézt si s ním po deku, tulit se k němu a zůstat po zbytek života. Ale…ne.

Realita je taková mrcha.

A v této realitě se zašklebil a připomněl mi, že ho musí strašně bolet hlava, protože je po několika hodinách zase střízlivý. Střízlivý a plně při vědomí. To proto jsem se chtěla vytratit a držet se dál od jeho postele a svůdného těla…než mě vykopne a bude na mě řvát, že jsem coura, která od něj neudržela ruce, když byl zranitelný a nevěděl o sobě.

Zašklebila jsem se a cítila jeho bolest.

„Promiň, chtěla jsem vypadnout dřív, než se probudíš.“ Přešlápnu z nohy na nohu a kousnu se do rtu. „Kdybys, víš, litoval včerejší noci a nechtěl mě vidět.“

Přestal se držet za hlavu, spustil ruce do klína a díval se na mě. Když nic neřekl, přešlápla jsem a cítila se ještě hůř.

Podívala jsem se do stropu, odkašlala si a zeptala se: „Takže ano? Lituješ toho?“

Neodpověděl hned a nedokázala jsem snést to napětí, tak jsem se na něj znova podívala. Neujišťoval mě a neříkal, že ničeho nelituje, takže toho musí litovat. Musí si přát, aby se mezi námi včerejší noc nestala.

Začala jsem plakat. Doufala jsem, že slzy udržím dost dlouho na to, než odejdu, aby je neviděl. Ale taky jsem tady chtěla zůstat pro případ, že by se nějakým zázrakem rozhodl…já nevím…odpustit mi, nebo tak něco.

Ale pak přiznal: „Nejsem si jistý.“

Mrkla jsem a zajímalo mě, jestli jsem slyšela správně. Pak jsem zavrtěla hlavou.

Řekl: Nejsem si jistý?

Co to, sakra, mělo znamenat? Zamračila jsem se a už jsem nebyla zdrcená, ale nasraná. Nebyl si jistý? Jistě musel vědět, jestli sexu se mnou litoval, nebo ne. Sakra, jediný důvod, proč mě tak hezký kluk jako on o ničem neujišťoval, byl fakt, že toho litoval.

Takže proč mi to už neřekl?

„Víš,“ zamumlala jsem, mračila se na něj a z mých dalších slov čišela zlost.

„Vím, že jsem to posrala. Hodně. Lhala jsem ti víc jak měsíc. Zradila jsem tvou důvěru. Ublížila jsem ti. Strašným způsobem. A mrzí mě to. Strašně toho lituju. A už vůbec jsem ti nechtěla včerejší nocí ublížit. Kdybych to mohla vzít zpět, udělala bych to, ale…“ zavrtěla jsem hlavou.

„Nevím, jestli bych všechno podruhé udělala jinak. Protože kdyby ano, nikdy bych tě nepoznala tak dobře. Nikdy bych se nedozvěděla, jak…úžasný člověk jsi. Já…do prdele, nezamilovala bych se do tebe tak moc. Toho nelituju. Ale taky ti nedovolím, abys proti mně znova využíval mé city a vinu. Příště, až budeš nadržený a budeš chtít se mnou mít sex, musí to něco znamenat. Chápešto?“

Zmučeně se nadechl, přejel si dlaněmi přes obličej a podíval se na mě. „Jo,“ zamumlal. „Chápu to.“

„Musím jít,“ řeknu, otočím se, ale mou pozornost si získá prázdné místo nad schody.

Zamračila jsem se a otočila. „Kde je, sakra, Mozart?“

Zvedl hlavu a smutně řekl. „Je pryč.“

Zalapala jsem po dechu a o krok ustoupila. Přiložila jsem si ruku na hrudník, mrkla na něj a snažila se to pochopit.

„Co myslíš tím, že je pryč?“ To stvoření bylo tak plné života a Asher se o něj dobře staral. Nemohl prostě…umřít. Nebo ano?

„Myslím tím, že je, kurva, pryč,“ odsekl a zamračil se na mě, protože jsem na něj tlačila.

„Přišel jsem domů, jeho klec byla otevřená a on nebyl nikde v bytě k nalezení.“

„Ale…“ nakrčila jsem obočí a zavrtěla hlavou. Nedávalo to smysl. „Je to veverka. Neměl se odtud kudy dostat, jen dveřmi a sám by si je neotevřel.“

„No, tak se musel dostat ven, když jsem přišel, nebo odešel pryč. Kurva, já nevím.“

Podívala jsem se na něj pohledem, že mu to nežeru.

„A nemyslíš si, že bys ho viděl probíhat mezi svými nohami, když bys otevřel dveře?“

„Jak jsem ti řekl, nevím to. Prostě vím, že jsem přišel domů a byl pryč.“

Kousla jsem se do rtu a otočila se, abych si prohlédla prázdnou Mozartovu klec. „Myslím, že ho někdo pustil.“

Asher si povzdychl. „To není možné. Nikdo tady nebyl…kromě tebe.“

Pomalu jsem se na něj otočila. „Já jsem to nebyla.“

Zamračil se a zavrčel: „To vím. Takže kdo, podle tebe, by se mi vlámal do bytu, aby – „ Když v mém výrazu uviděl odpověď, zasténal. „Ach, Ježíši. Zase jsi přemýšlela nad tou konspirační teorií, že mě chce otec dostat?“

„Dává to smysl,“ řeknu na obranu. A mně to smysl dávalo.

„Proč by pustil Mozarta, místo aby, já nevím, jej zabil? A proč – když udělal všechny věci, které si myslíš – by se obtěžoval s otravnými věcmi, když za mnou mohl přijít s něčím víc smrtícím, jako třeba se zbraní?“

„Protože je to tyran. Surovec, který vše dělá po kousíčcích, až se dostane k masu pod nimi. Takoví lidé tě nenapadnou, dokud si nejsou jistí, že mají navrch a jsou silnější, aby tě sejmuli. Už nejsi sedmileté dítě; snaží se nalézt tvou slabinu. A asi Mozarta nezabil, protože kdo, sakra, by mohl chytit takovou mazanou veverku, aby ji zabil? Proč by se o to pokoušel, když pro tebe bude devastující jen to, že ho budeš hledat?“

A řekla bych, že to pro něj devastující bylo. Podíval se na Mozartovu klec a ztrápeně zavřel oči. Opravdu jej to muselo zdrtit, když ji celou sundal…bylo pro něj příliš bolestné se na to dívat.

Objala jsem se rukama a podívala se na to samé místo.

„Doufám, že je v pořádku.“

Asher popotáhl a zavrtěl hlavou. „Asi je v nějakém hezkém parku plném stromů a ořechů.“

Nebo byl mrtvý, toho jsem se tiše obávala.

Zamračil se na mě, jako kdyby mi četl myšlenky a zamumlal: „Myslel jsem, že odcházíš, protože jsi na mě nasraná.“

Povzdychla jsem si. „To ty se nemůžeš rozhodnout, jestli lituješ spaní se mnou, nebo ne.“

Zlostně se na mě zadíval. „Ach, no, tak promiň, že jsem trochu zmatený. Ale ublížila jsi mi víc, než kdokoli jiný a strašně mě to děsí. Nikdo se ke mně nedostal tak blízko. A mrzí mě, jestli mi vyřešení celé situace trvá déle, než bys ráda.“

Cuknu sebou. Opravdu jsem mu ublížila a k tomu si není jistý, jestli mi může znova důvěřovat. Vím, jak se cítil. Když mi Fisher předtím tak ublížil, zničil mou důvěru a pošlapal city, už jsem s žádným mužem nechtěla nic mít…než se objevil Asher.

A udělala jsem to té samé osobě, která mi pomohla se uzdravit po stejném zranění.

Styděla jsem se a svěsila hlavu. „Máš pravdu. Půjdu.“

Když jsem se otočila, zaklel a zavolal na mě: „Remy…“ ale už jsem utíkala po schodech nahoru.

Abych utekla sama před sebou.

Nezáleželo na tom, jak rychle jsem běžela, nebo kam jsem šla, pořád to bylo tam, se mnou…ta mrcha, která ublížila Asherovi Hartovi.