Ricochet - 6. kapitola

Překlad: Peťa

Pár měsíců na Princetonu a znovu jsem přestala chodit na přednášky. Vidět lidi chodit po kampusu s úsměvy a smíchem mi posílá uzly do žaludku, takže jsem udělala veškerou práci, co se týče přednášek, a docházela jen na zkoušky. Vytáhla jsem to na céčka, což je lepší než vyletět.

Rose mi nadává, když sedím doma, zase sklíčená. Hádám, že se právě cítím, jako by se únor změnil na Den 1 bez Lo – všechna ta bolest, která mě drtila od prvního momentu, kdy odešel, mě polyká zpátky do své temné černé propasti. Udržovala jsem si naději, že mi touto dobou pošle email. A neposlal.

Ale společnost mi dělá můj vibrátor. I moje fantazie. Ale zřídka vyvrcholím. Je to, jako by si můj smutek šetřil jakoukoli možnost opět pocítit tu výšinu.

Abych se udržela zaměstnaná a pozvedla své nálady, rozhodla jsem se trochu změnit své zvyklosti. Tři předešlé dny jsem strávila čas v Calloway Couture, abych splnila sázku, kterou jsem prohrála s Connorem. Slíbila jsem mu, že pomůžu Rose v její kvetoucí módní společnosti tím, že budu její asistentkou.

Což, jak jsem rychle zjistila, prostě znamená být mrchou na vyřizování.

Ačkoli opravdu mám vlastní stůl, který stojí stranou v prostorné městské vestavbě, v místnosti vyzdobené regály šatů, halenek, kabátů, vysokých bot a kabelek. Rose pohlédne od svého počítače ve své diktátorské kanceláři – skleněné krychlové, která má doslova výhled na celou místnost. Má dvě další holky, které obsazují stoly blízko mě ve středu. Mají na starost společenská média, webovky a zásoby.

Zatímco jsou produktivními členy Roseiny společnosti, já jsem spíš jako malý křeček, který běhá společně se stojícím kolem. Přináším kafe a zařazuju (pozn. file – může být i předložit, podat) poznámky. Hektická práce. Ale překonává to masturbování na celé dvě hodiny bez jakéhokoli druhu uvolnění. Dělala jsem to včera. Žádná zábava.

Po krátké minutě Rose vyjde ze své kanceláře a vykračuje si k mému bílému stolu. „Dostala jsi vizitku, kterou jsem ti nechala?“ Udělala mi celou krabici, jako by tak upevnila mou pozici „Asistentky CEO“ (pozn. asistentka výkonného ředitele) do budoucna.

„Jop, jsou hezké.“ Jsou dokonce navoněné liliemi. Zeptala jsem se jí, jestli její vizitky voní jako růže a ona po mně střelila ledovým pohledem. To máma patrně měla nápad navonět vizitky a Rose se toho musela držet. Naše matka má drápy v Roseině společnosti ve více směrech než jen v jednom. Rose začala s podnikem v šestnácti, příliš mladá než, aby si uvědomila, že se naše matka bude považovat za spoluzakladatele. Jedná jako tichý partner, ale Rose by byla radši, kdyby do toho nebyla zahrnutá vůbec s ohledem na to, že jediný příspěvek, který tvoří, je bolestivé podráždění. Je vlezlý komár, ale je taky někdo, koho je snadné milovat, pokud s vámi souhlasí.

„Ne, ne tyhle vizitky. Terapeutky.“

„Oh… jo, bylo to připevněné na obrazovce počítače. Pěkně těžké nevšimnout si.“

„Volala jsi?“

Olíznu si své suché rty. „Ne, ještě ne. Myslela jsem, že pořád hledáš.“

„Ne, jsem hotová. Je to tahle. Vím, že je, ale pokud se ti nelíbí, pak budu v hledání pokračovat. Ale měla by ses s ní aspoň setkat. Je to milá žena.“

Nadechnu se. „Okay, jo. Sejdu se s ní brzy.“ Možná mi předepíše nějaké léky a odebere tyto pocity. To zní pěkně.

Když její podpatky klapou zpátky do její kanceláře, sevřu myš stiskem jako Hulk a proklikám se účinně k Microsoft Excel. Rose podrobně popsala mé úkoly a jejich důležitost pomocí číselného kódu. Uvědomuju si, že volání mé terapeutce je číslo jedna. Zkontrolování velikosti bot pro expedici k Macy´s (pozn. řetězec obchodů s oblečením, botami apod.) je číslo třicet pět.

Právě když sáhnu po svém telefonu, abych se objednala, zabzučí na mém stole a vibruje na skleněném povrchu. Zamračím se a zkontroluju obrazovku, kde vyskočí neznámé číslo. Mohl by to být…? Horečně mobil zvednu, srdce mi buší. Pokud je to on, co řeknu? Zaváhám, slova v rychloběhuproudí mým mozkem. Nevím, jestli je nějaký správný způsob, jak začít rozhovor. Možná to není on. Možná jsou to jen nadějné myšlenky. Do března ani nemá volat. Není to to, co řekl Ryke?

Přehluším své nejistoty a přiložím si sluchátko k uchu. Zhluboka se nadechnu, než řeknu: „Halo?“

„Čau.“

Zavolal mi. Lo mi zavolal. Nechám slova se usadit se zvukem jeho hlubokého hlasu. Opřu se dopředu o stůl a položím si ruku na oči, abych zaštítila jakékoli slzy, které budou hrozit spadnutím. Byla bych radši, kdyby mě Rose ze své kanceláře neviděla a neukončila hovor, ještě než vůbec začal.

Přemýšlela jsem o všech věcech, kteréLoovi řeknu v březnu v emailu a po telefonu, ale od prvního zazvonění mi vypochodovaly z hlavy. Zůstala jsem s ne tak výřečnou odpovědí. „Tys zavolal.“

Slyším ho, jak se přesouvá, jako by si upravoval telefon a držel ho nahoře ramenem k uchu. Představím si jednu ruku na zdi a dlouhou řadu kluků, kteří čekají za ním, aby použili černý telefon na šňůře. Něco jako vězení. Nevím, proč to spojuju. Není ve věznici. Je na rehabilitaci. To druhé mu pomůže. Jsem si jistá, že moje nová terapeutka budetohle srovnánípsychoanalyzovat.

„Vedl jsem si dobře, takže mě nechávají zkontaktovat se se svou rodinou.“ Odmlčí se. „Jsi první osoba, které jsem volal.“ Vydá slabý smích a já si představím, jak si tře rty. „Sakra, jsi pravděpodobně jediná, komu zavolám.“

„Rykeovi ne?“ zajímám se.

„Ryke jsem viděl,“ vysvětluje rychle a smete to téma. „Jak se pořád máš?“

„Proč jsi předtím neposlal email? Ryke říkal, že budeš moct tento měsíc.“ Ano, vyhnula jsem se otázce na mě. Potřebuju ho slyšet vysvětlit tohle, než dokážu kvantifikovat cokoli, co se děje v mém životě.

Na dlouhou chvíli se odmlčí. „Plánoval jsem to. Posadil jsem se k počítači a celou hodinu zíral na obrazovku.“

Koušu si nehet na palci. „Co se stalo?“

„Napsal jsem pár vět, znovu si je přečetl a vymazal je. Všechno znělo tak kurevsky stupidně. Myslím, nejsem spisovatel. Takže ke konci hodiny všechno, co jsem měl, bylo „čau“ a byl jsem tak nasraný, že jsem prostě odešel.“

Zní to jako něco, co by udělal. „Ani já nejsem dobrý spisovatel.“ Vzhlédnu ke skleněné kanceláři a Rose zaneprázdněně mluví na svém vlastním mobilním telefonu, zády otočená ke mně. Dobré. „Jsem ráda, že jsi zavolal.“

„Jo?“ Jeho hlas se trochu zlomí a moje dýchání se prohloubí. Chci, aby se věci vrátily do normálu. Nechci, aby se náš vztah změnil, ale vím, že musí. Jen doufám, že bude lepší než dřív. Ne horší.

„Jak se tam pořád máš?“ zeptám se „Přijedeš brzo domů? Jaké to je? Potkal jsi někoho jiného? Jaký je tvůj poradce? Je jídlo dobré?“ Všechny tyto otázky se mi valí ze rtů a já se na sekundu zastavím a přemýšlím, jestli jsem ho odstrašila.

„Je to v pořádku. Neskončil jsem program, takže tu ještě chvíli budu.“ Odkašle si. „Takže jak se máš?“

„Potkal jsi někoho?“ zkusím to znovu.

„Lil,“ řekne bolestně. „Zabíjíš mě. Jak se máš? Není to tak těžká otázka k zodpovězení, ne? Jen mi něco poskytni.“

„Jsem v pohodě,“ řeknu. „Co právě teď děláš? Kde jsi?“ Chci si vykreslit obraz jeho, ne mít v pozadí našeho rozhovoru vězení.

„Sedím na obrovské oranžové židli, která vypadá jako něco z filmu Austin Powers (pozn. komediální filmy o tajném agentovi). Je tak kurevsky ošklivá. A pak minulý týden na ni nějaký kluk zvýrazňovačem nakreslil penis.“

Usměju se. „Sedíš na penisu?“

Skoro můžu vycítit úsměv, který se táhne po jeho tváři. „Měla bys to shledávat zábavným.“ Odmlčí se. „Chybíš mi, lásko.“

„Jo?“ Žaludek se mi sevře.

„Jo.“

„Řekni mi víc.“

„Používám telefon, který patří k vybavení v jejich rekreačním pokoji. Je tu kulečníkový stůl, pár Fizzle automatů, sedací pytle a obrovská televize, která je vždycky na ESPN (pozn. sportovní kanál). Většina lidí právě teď jí oběd, takže je pěkně tichý.“

Oběd. Pohlédnu na své hodiny. Je tady poledne. Jeho rehabilitace je pravděpodobně umístěná někde se stejnou východní časovou zónou. Možná je blízko… neměla bych se ptát. Ne když jsme se shodli udržet tuto informaci v tajnosti. Nechci být v pokušení vyjet za ním. Opravdu pak budu ubohá přítelkyně.

„Já…“ Odmlčí se, zatímco se snaží najít správná slova. „Snažil jsem se několikrát se na tebe ptát Ryke. Neřekne mi nic. Je to tak kurevsky rozčilující; nemáš vůbec představu.“ Z jeho tónu prosakuje hořkost.

Vydám slabý smích. „Myslím, že mám.“

„Jo?“ Lo se nadechne, jako by se připravoval na další dávku otázek. „Co pořád děláš?“

„Pomáhám Rose,“ řeknu mu a přikyvuju si pro sebe. „Není to tak špatné. Udržuje mě zaměstnanou… je to… z největší části je to vyřešené.“

„To je… dobře, Lil. Takže jsi opravdu v pořádku?“

Moje hrdlo se začíná uzavírat, nabobtnalé hroudou. Nechci, aby své dny trávil tím, že si o mně bude dělat starosti. Do hlavy se mi infiltrovalRykea slyším ho šeptat: „Zničíš jeho pokrok tím, že mu hodíš na krk tohle velké břemeno. Musíš se od něj oddělit, Lily. Nechat ho být.“

Všechno, co jsem kdy chtěla, je, aby Lo byl šťastný. Jen jsem si nikdy nemyslela, že jeho štěstí nastane s mou depresí. Zdá se to být stupidní a debilní, ale aby se stal zdravým, potřebuje se přestat soustředit na mě tak, aby si mohl dělat starosti s vlastními problémy. To je to, co mi Ryke pořád říká, že?

Takže se poddám Rykeovým neustálým naléhavým prosbám. Uvolním Lo háček. Nemusí dál být mojí skálou. Budu si muset najít jinou nebo se možná budu schopná postavit na vlastní nohy.

„Jo,“ říkám a srdce se mi svírá, jak zadržuju vlnu emocí. „Mám se opravdu skvěle. Mám tuhle novou terapeutku a vyhodila jsem všechno své porno.“ Tichéslzy se začnou připravovat a pomalu mi proužkují tvář, ale udržuju svůj hlas stabilní, aby nic nepoznal. „Dokonce jsem přestala používat hračky.“ Uvěří té lži, ale pochybuju, že by uvěřil, kdybych přidala: a přestala jsem masturbovat.

„Opravdu?“ Jeho hlas se zlomí, zní jako by byl na pokraji slz.

„Jo, opravdu. Nikdy jsem se necítila líp.“ Dám si reproduktor pryč od pusy, lež drtí mou hruď.

Po dlouhé chvíli řekne: „Dobře, dobře. Jsem rád.“ Vdechne další ostrý nádech. „Nemám moc delší“-

„Lo,“ poznamenám. Prosím neopouštěj mě ještě.

„Jo?“

„Čekám na tebe.“ Miluju tě.

Představím si úsměv, který se rozšiřuje přes jeho tvář. I když jesmutná (pozn. jeho tvář), je to pořád ta, které se držím ve svých snech. „Věděl jsem, že to dokážeš.“ Odmlčí se. „Za pár minut mám setkání se svým poradcem. Zavolám znovu…“

Chci ho opustit s něčím lepším, něčím uspokojivějším. „Oficiálně jsi v mém spank banku (pozn. erotické představy).“ Fantazíruju o Lo každý den. Je moje číslo jedna, v představě, ke které se uchýlit.

„Ty jsi vždycky byla v mém.“ Ohhh… „Popovídáme si později, lásko.“

„Budu čekat.“

„Já taky.“ S tímto zavěsíme naráz a já zírám na svůj telefon, jako by rozhovor, který jsem právě měla, byl celý vykonstruovaný mou myslí. Musím dvakrát zkontrolovat mou nedávnou historii, abych si to ověřila.

Ano, bylo to skutečné.

A co je víc než to – stane se to znovu.