MNS - 6. kapitola

Překlad: Lusesita
Kor.: Arey

Sophie

Příští ráno se probudím naprosto vyčerpaná. Trvalo mi celou věčnost usnout po tom Brucově vpádu do mého pokoje minulou noc. Strach a vzrušení, když nade mnou stál nahý, mi znemožnilo znovu usnout. V hlavě jsem si pořád dokola přehrávala, co se stalo. Jeho rozzlobený výraz, když se hladil a zíral na moji kočičku, mám vypálený do mozku. Dokonce i teď můžu cítit vůni jeho vyvrcholení. Odmítla jsem se očistit, když opustil můj pokoj. Jen jsem ležela na zádech, hypnotizována vyvrcholením stékajícím mi po těle. Přejížděla jsem přes něj prsty a cítila jeho teplo. Nemohla jsem se zastavit a vyzkoušela, jak chutná. Nebyla jsem si jistá, co očekávat. Hodně holek na škole si stěžovalo na polykání, ale když se můj prst dotkl mých rtů, ucítila jsem slanou chuť a neměla jsem tušení, o čem mluvili. Chtěla jsem víc a příště to chci přímo od zdroje. Od Bruce.

Přemýšlela jsem, jestli mi orgazmus pomůže zklidnit tlukot srdce, ale bylo to ještě horší. Prsty jsem mnula jeho sperma a použila ho jako lubrikant na můj už mokrý klitoris. Udělala jsem se rychle, ale vzrušení mi stále proudilo žilami. Trvalo to až do doby, kdy první paprsky ozářili moji postel a já nakonec odpadla.

Vedle mě stále leží ten polštář a já si nemůžu pomoct, a na obličeji se mi roztáhne úsměv. Jaké další věci bych mu mohla udělat, aby zase takhle vybuchl? A jak daleko bych mohla zajít, než ho donutím, aby se mě dotknul? Možná se mi příště udělá do pusy. Sice nevím jak to udělat, ale on mi to ukáže. Minulá noc byla tak trochu jako vítězství.

Uslyším něco za dveřmi a vyskočím z postele. Skočím do svých papučí s králíčky a rozběhnu se ke dveřím. Zatavím se, než je otevřu, nechci vypadat příliš natěšeně. ‚Uklidni se Sophie.‘ Říkám si sama pro sebe, když vykouknu otevřenými dveřmi. Zaslechnu šramot v kuchyni a začnu cítit závrať. Debatuju sama se sebou, jestli si mám sundat tílko, ale myslím, že na to je ještě brzo.

Plížím se chodbou, než uvidím Bruce. Stojí zády ke mně jen v kalhotech od pyžama, které mu visí nízko na bocích. Je zřejmé, že cvičí. Vidím všechny svaly na zádech, když se natáhne pro hrneček do horní skříňky. Myslím, že jsem ještě neviděla muže bez košile, teda kromě televize nebo na obrazovce počítače.

Než si uvědomím, co dělám, stojím přímo za ním. Podle napětí v těle ví, že tam jsem. Přísahám, že jsem cítila, jak se o mě otřel. Včera mi řekl, že bych neměla dráždit muže a najít si nějakého kluka, ale já kluka nechci. Nebo někoho jiného. Já chci jeho. S ním cítím věci, které jsem nikdy předtím necítila.

Chci ho cítit všemi smysly, ale teď se budu muset spokojit s chutí. Olíznu si rty a postavím se na špičky. Nakloním se a políbím ho mezi lopatky. Když se rty dotknu jeho kůže, olíznu ho a dostanu malou ochutnávku.

„Přestaň.“ Ale neslyším, že by se bránil nebo, že by se snažil ode mě odtáhnout.

Pomalu si prolíbávám cestičku doprostřed jeho zad a přeju si, aby to byla hruď. Pak bych možná mohla ochutnat jeho ptáka, jak jsem o tom včera snila. Tuto chuť chci doopravdy cítit. Vzpomínám si, jak byl minulou noc pevný a dlouhý a zajímalo by mě, jaký to je pocit ho držet v ruce.

Při tom pomyšlení se mi stáhnou bradavky a zvlhnu. Chci to.

Provleču ruce kolem něj, abych ho mohla chytit, ale on se rychle otočí, vezme mě za pas a posadí na kuchyňskou linku, jako bych nic nevážila.

„Řekl jsem ti, abys přestala Sophie.“ Nakloní se ke mně, přesune ruce a uvězní mě, ale nedotýká se mě. Cítím teplo vyzařující z celého jeho těla. Pevně chytí linku po obou stranách.

„Co když nechci přestat?“ zašeptám. Bojím se, že kdybych se jen trošičku pohnula, nebo řekla něco špatně, okamžitě by ucouvl. Může mě držet v kleci, ale to mě nezastaví v tom, abych to zvíře nedráždila. Nakloní se blíž a přísahám, že se mě chystá políbit. Zavřu oči a připravím se na svůj první polibek, ale když ucítím jeho dech na krku, oči zase otevřu.

Slyším, jak dýchá, jako by mě vdechoval. Možná cítí tu vůni.

„Nesmyla jsem tě.“ A připomenu mu tím včerejší noc. „Takhle na mě voníš ty.“

„Kurva.“ Zavrčí a odtlačí se ode mě.

„Proč to děláš? Řekl jsem ti, abys přestala, ale ty mě neposloucháš. Dokonce se ani neoblékneš.“ Jeho slova mě zabolí a zastaví. Možná jsem to všechno špatně pochopila. Včera se zdálo, že to chce, i když s tím bojuje. Oh bože, je to tu zase, naháním dalšího, koho bych mohla milovat a on mě zase tlačí pryč. Stejně jako každý v mém životě. Kdy se někdo bude honit za mnou? Možná nestojím za to, aby o mě někdo bojoval.

„Omlouvám se.“ Řeknu rozpačitě. Cítím, jak studem zčervenám. Nevím nic o mužích, kromě těch, o kterých čtu v knihách – romantických románů, naplněných žili šťastně až do smrti, kde jsou muži, kteří o svoji ženu bojují. Bruce bojuje, aby mě odstrčil. Tak už to konečně pochop Sophie.

„Neomlouvej se, jen už to nedělej.“ Podívá se na mě ostře. „Tvá matka byla moje žena.“

„Ne doopravdy.“ Připomenu mu. Z nějakého důvodu, mu musím připomenout, že nebyli doopravdy spolu. Že to není tak zlé, jak se zdá.

„Máš pravdu Sophie, ale v určité úrovni jsem byl její přítel, a celý příští týden jsi mojí zodpovědností. Jsi moje.“ Jeho dvě poslední slova řekne jiným tónem.

„Jsem tvá?“

„Víš, co jsem tím myslel. Nepřekrucuj moje slova.“

Podívám se na podlahu, už se na něj nechci dívat. Musím sklapnout. Vše, co řekne, chci otočit v můj prospěch. Možná překrucuju jeho slova a slyším jen to, co chci slyšet.

„Sophie, podívej se na mě.“

Stojí mě to všechny síly podívat se na něj. Stále cítím, že mé tváře hoří rozpaky. Je to mnohem horší, protože mu má kůže jasně ukazuje, co cítím.

„Jsi krásná a mladá, nechceš někoho, jako jsem já. Najdi si nějakého hezkého mladého kluka, který ti může dát své srdce a květiny. Já nemám, co bych ti dal. Mým životem je má práce a nic se před ni nedostane. Pracoval jsem příliš tvrdě, než abych to vše zničil nějakým skandálem. Naštvaně zatne čelist.

Realita toho všeho do mě tvrdě narazí. Alespoň je čestný. Jeho práce bude vždy na prvním místě. Moje matka mě vždycky plnila falešnými sliby. Je to jako kdyby mě někdo polil studenou vodou.  Cítím, jak mi v krku roste knedlík a kdybych promluvila, tak bych se zhroutila. Nekontrolovaně by mi tekly slzy a já nechci, aby to viděl. Bez odpovědi seskočím z pultu, abych mohla rychle opustit kuchyň. Natáhne se po mě, ale já ho rychle obejdu a těsně minu jeho sevření, a pak narazím do Lily.

Sakra, prostě úžasné. Další člověk, který může vidět mé ponížení. Zajímalo by mě, kolik toho slyšela, ale nechci znát odpověď. Protlačím se i kolem ní a nechám je oba v kuchyni. Slyším, jak na mě Bruce volá, ale Lilyina tichá slova ho zastaví, aby mě následoval.

Zavřu za sebou dveře a zamknu. Bože, jsem tak pitomá. Proč se upínám na lidi, kteří mě nechtějí? Je to jako bych si v hlavě představovala určité věci a neviděla, jaké jsou ve skutečnosti. Sním o budoucnosti, která je skoro nemožná. Když jsem byla ve škole, tak mi holky a dokonce pár učitelů řeklo, že žiju ve své hlavě s nosem zabořeným v knížkách. Možná, že měli pravdu. Ale je to tak zlé, snít o velké lásce? Ve skutečnosti, jsem ji nikdy nezažila.

Sednu si k notebooku a vrhnu se na vyhledávání nabídek nemovitostí k pronájmu. Je na čase jít dál. Nemůžu se honit za věcmi, které přede mnou utíkají. A taky nechci být jako oni. Lily má pravdu. Můžu začít nový život, odlišný od toho mámina.

Vytisknu si nějaké nabídky pronájmu a jdu se osprchovat. Tentokrát si obleču fialové letní šaty. Rychle provedu ranní očistu a vlasy si nechám rozpuštěné. Když jsem hotová, jdu ke dveřím a modlím se, abych nenarazila na Bruce. Vezmu si kabelku a listy se seznamem a snažím se proklouznout z bytu, ale narazím na Lily.

„Omlouvám se Lily, vypadá to, že dnes do tebe pořád vrážím.“ Zamumlám a obejdu ji. Nevím, co všechno ráno slyšela, ale nechci to prožívat celé znovu. Následuje mě k východu, kde stisknu tlačítko na přivolání výtahu. Sakra, měla jsem prozkoumat tento byt dříve a zjistit, kde jsou schody. Ráda bych se vyhnula konverzaci, kterou Lily určitě chystá.

Najednou mi vytrhne papíry z ruky. „Co to sakra?“ lusknu a snažím se je dostat zpět. Prolistuje je, než si je zatrčí pod paži.

„Vrátíš mi je?“

„Ne, nepotřebuješ je.“ Její odpověď je ostrá a konečná. Pamatuji si ten tón, když jsem byla malá a čas od času mě hlídala, než se objevila chůva.

„Nevím, co jsi ráno slyšela, ale aby bylo jasno, on mě tady nechce. Je jasné, že si mě tady nechává jen proto, že cítí povinnost kvůli mámě. Byla jsem pro ni nechtěné břemeno a nechci jím být ani pro nikoho jiného.“

Výtah s cinknutím odpovídá na mé tiché modlitby. Natáhnu ruku, aby mi vrátila papíry, ale ona se nepohne. To je jedno. Najdu si jiné někde jinde.

„Klidně si je nech.“ Vejdu do výtahu, ale ona nastoupí za mnou.

„Lily, nechci být nezdvořilá, nechci o tom mluvit a chci být právě teď sama.“

„On nenávidí svou práci.“ Řekne a ignoruje, co jsem řekla. „S tebou je jiný. Ztrácí kontrolu. Viděla jsem, jak tě vyzvedl na kuchyňskou linku. Neviděla jsem tvůj obličej, ale viděla jsem ten jeho. Neviděla jsi to?“

Ne. Neviděla. Zavřela jsem oči a čekala, až mě políbí, ale neřekla jsem to nahlas.

„Měl pravdu, měla bych si najít někoho jiného. Chci někoho, kdo bude se mnou. Bylo ode mě hloupé a naivní si myslet, že mě chce. Sakra, viděla jsem tu ženu, se kterou byl, když jsem přijela.“

„Nikdy jsem ho s ženou neviděla. Musíš…“

Zastavím ji. „Na tom nezáleží.“

„Musím po ní všechno žehlit, že?“ zavrčí.

Nemám ponětí, o čem mluví.

„Hlavně nepodepisuj žádnou nájemní smlouvu nebo něco takového. Vlastně nevadí, je ti sedmnáct, ještě nemůžeš. Ještě další čtyři dny.“

Nereaguji, protože nevím, o čem mluví. Výtah se zastaví ve třetím patře a nastoupí kluk stejného věku jako já. Kývne na Lily, než se otočí ke mně. Je roztomilý, ale necítím tu stejnou jiskru, kterou jsem cítila, když jsem poprvé uviděla Bruce. Je vysoký, ale každý je vyšší než já. Jeho světle blonďaté vlasy jsou trochu rozcuchané a dodávají mu tak mírnější vzhled. Mírný je dobrý. Mírný je možná to, co bych měla hledat. Jeho oříškově hnědé oči zajiskří pobavením, když mě přistihne, jak si ho prohlížím.

„Ty musíš být nová.“

„Zůstává u pana Archera, Bryane. Je tu nová a nikoho nezná. Měl bys jí tady kolem provést.“ Cítím, jak mi při Lilyiných slovech zahoří tváře.

Na Bryanově tváři se objeví úsměv.

„To bych rád…“

„Sophie.“ Řeknu mu své jméno.

„Sophie.“ Povaluje mé jméno po jazyku, ale nezpůsobuje mi návaly vzrušení, jako když to udělal Bruce.

„Líbí se mi, jak to zní. Rád bych ti to tu ukázal. Zrovna jsem si šel pro něco k jídlu. Připojíš se ke mně?“

„Dobře.“ Souhlasím. Když cinkne výtah, Bryan popadne moji ruku a vytáhne mě ven. Nemůžu si pomoct, ohlédnu se přes rameno a zjistím, že se na mě Lily usmívá.