Enamor - 6. kapitola

Překlad: Mili

Trace

Trénovala jsem s Phoenixem pět dní, každý den byl víc vyčerpávající než ten další, když přicházel den šestý, byla jsem tak bolavá a on byl tak neúprosný v tom, že mě hnal přes mé limity, zasahoval každý můj nerv.

Se zíváním jsem čekala, až přijde do tělocvičny. Normálně chodíval vždycky na čas, ale teď už měl pět minut zpoždění.

Zhasla světla.

Rozhlédla jsem se kolem a mrkala jsem, zatímco si moje oči přivykávaly na tmu. Bylo opravdu hodně brzo ráno, takže slunce ještě nesvítilo do oken.

„Soustřeď se,“ ozval se Phoenix lehkým hlasem. „Zaútočím na tebe zezadu, to je jediné varování, které dostaneš.“

V puse se mi udělalo sucho a potom jsem zase nestačila polykat sliny, snažila jsem se zapojit všechny smysly. Najednou mě obemkly jeho paže a já začala panikařit. Zakřičela jsem a žuchla na něho.

„Co to do háje děláš?“ Těsněji mě přitáhl na svůj hrudník.

„Já... nevím, jsem vyděšená.“

„Ne.“ Odvětil tiše. „Strach ti zintenzivní smysly, tvůj čich, chuť, vidění, ten strach použij, nenech se jím ochromit. Tak co uděláš, co máš udělat, aby ses zachránila? Máš pět sekund k tomu, aby ses dostala ke dveřím, než zemřeš. Co. Máš. Udělat?“

S řevem se mi do mozku vrátil veškerý trénink, otočila jsem ho před sebe, uhodila ho do brady, do nosu a kolenem jsem ho trefila do žeber, potom jsem běžela ke dveřím jako šílená.

Když jsem k nim doběhla, světla se rozsvítila.

„Říkal jsem ti, že to dokáže.“ Ozval se Phoenix ze země, zatímco na opačné straně místnosti stál s překříženými pažemi Nixon a ve tváři se mu zračil vražedný pohled.

„Dokázala jsem to,“ nafoukla jsem se. „Dokázala.“

Nixonovi se rozšířily nosní dírky, když se vydal směrem k Phoenixovi.

„Ne!“ Zakřičela jsem a potom jsem se bez přemýšlení rozběhla, abych se ujistila o tom, že Nixon neudělá něco, čeho by litoval. Stoupla jsem si před Phoenixe zrovna v momentě, když Nixon vymrštil pěst. V polovině cesty se zastavil a zatnul čelist.

„Uhni, Trace.“

„Ne.“ Sáhla jsem za sebe a pomohla Phoenixovi stoupnout. „Neudělal nic zlého. Trénuje mě a odvádí dobrou práci. Věřím mu.“

Phoenix mi vypadl z rukou a žuchl sebou na podlahu. Otočila jsme se, protože jsem si myslela, že by mohl krvácet nebo něco, ale on prostě jen zíral do země s očima plnýma slz.

Nixon těkal pohledem mezi námi oběma a potom s jedním rychlým zakýváním vystřelil ven z místnosti.

Mlčela jsem, bylo slyšet jen bušení mého srdce a Phoenixovo těžké oddychování.

Nevěděla jsem, co jiného udělat, tak jsem si sedla vedle něho.

Pět minut jsme seděli v tichosti.

„Měla jsi ho nechat, ať mě praští.“

„To by ti nepomohlo cítit se líp, Phoenixi.“

„Jo,“ zašeptal chraptivě. „Já vím.“

Další ticho. Co mám udělat? Jak máte utěšit někoho, o kom ani nevíte, jestli na něho nejste pořád naštvaní? Nebo jestli se ho nebojíte?

„Mám noční můry.“ Ozval se nakonec Phoenix. „O tom odpoledni, skoro každou noc. Je to jako hororový film, který se pořád opakuje a to, co je na tom nejhorší, tak že pokaždé, úplně sakra pokaždé, sám na sebe křičím, ať udělám něco jinak. Sleduju sám sebe, jak ubližuju - “ Hlas mu selhal. „Sleduju, jak ti ubližuju, sleduju, jak se měním ve zvíře a pokaždé si nemůžu pomoct a myslím na to, že kdybych to tentokrát dokázal zastavit, bylo by všechno v pořádku. Kdybych to jen dokázal zastavit - “. Phoenix se zachvěl, zavřel oči a houpal se dopředu a dozadu. „Nenávidím ty sny, Trace, ale ne tak, jak nenávidím sám sebe.“

Pomalu jsem natahovala ruku přes matraci, dokud jsem se svými prsty nedotkla těch jeho. Je to vtipné, myslela jsem si, že jeho ruka bude chladná, bez života, myslela jsem si, že mě jeho dotyk vyděsí.

Místo toho byly jeho prsty teplé, jeho ruka hrubá, ale silná. Sevřel moje prsty tak pevně, že jsem skoro ucukla, držel je, jako by to byla jediná věc, která ho drží nad vodou.

„Trace - “

„Phoenixi,“ přerušila jsem ho. „Možná bychom měli začít znovu, neznám tohoto kluka, toho, kterým jsi teď. Nikdy jsem neměla možnost ho poznat.“ Šťouchla jsem ho do žeber. „A myslím, že je vážně super.“

„Jo?“ Olízl si rty a podíval se na mě přes řas. „Vážně si to myslíš?“

„Vím to.“

Natáhl se po mně a zahalil mě do objetí, které mi vzalo dech. „Strašně moc bych to chtěl.“

Objala jsem ho zrovna tak pevně. „Já taky.“