Lucian - 18. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Další vzrušující a doslova vražedná kapitola. Jordyn má chuť zavraždit Antonyho, na Luciana i jeho auto někdo střílí, a rozhodně to nejsou motorkáři. Na obzoru nový, tajemný nepřítel, se kterým rozhodně není radno zahrávat si… Sinnel

„Jordyn, srdíčko, nemůže to být tak špatné,“ snažil se ji Lucian uklidnit.

„Ano, je. Je to příšerné. Víš, jak celou tu dobu mluví o Cecelii? Ale on je tím nejkomplikovanější člověkem, kterého jsem kdy potkala. Ona je ve srovnání s ním nic. Zabiju ho. Udělám to. Ve své kanceláři má docela šikovnou sbírku nožů. Jedním z nich. Nikdo nebude nic tušit.“

Lucian se donutil nesmát ani opakovaně nebušit hlavou o volant Lexusu. Upřímně, ani jedno z toho by nezafungovalo, protože on se pohyboval někde mezi pobavením a frustrací.

„Ty se mi vysmíváš,“ zamumlala Jordyn. „Tohle není legrace!“

„Nevysmívám!“

Ne navenek, opravil se Lucian v duchu.

„Jo!“ rozzlobila Jordyn na druhém konci telefonní linky. Lucian by přísahal, že slyšel, jak si při tom dupla. Možná byla ještě nervóznější, než si myslel. „Dobře. Zavěsím.“

„Ne, to ne.“ Lucian si třel spánky a z okénka sledoval projíždějící auta. „Říkal jsem ti, že je s ním těžké pracovat. Nelhal jsem. Jeho poslední asistent vydržel ani ne dva týdny. Ten před ním maximálně měsíc. Tohle je ten důvod, proč skončili. Ne proto, že by je Antony vyrazil.“

„On nikdy není… naprosto leze na mozek.“

Pravdou bylo, že Lucian věděl, že Jordyn skutečně práce s Antonym bavila. Na to, že nikdy dřív nic takového nedělala, v tom byla excelentní. Velice dobře se jí dařilo řídit jeho časový rozvrh a ujistit se, že vždy byl tam, kde měl být. Práce zajistila, že se měla čemu věnovat. Antony ji měl rád a jako člověka ji respektoval. Navíc to dalo Jordyn možnost dělat něco ve zdravém prostředí. Znovu to bylo dalším příkladem toho, jak byla schopná dobře se přizpůsobit nové situaci.

Dante, který seděl na sedadle spolujezdce, zatím mlčel. Teď se zasmál. „S kým se má po večeři sejít?“

Lucian tu otázku Jordyn zopakoval. Ne, že by tušil, proč ho to zajímá, a pak na telefonu zapnul hlasitý odposlech.

„Joseph Crony. Cokoli jiného, ale kvůli tomuhle chlapovi byla zrušena večeře s Cecelií.“

Tady to máš,“ řekl Dante, jako by to vše vysvětlovalo. „Joseph se stává jedním z největších tátových rivalů v investicích do rozvoje. To Antonyho dohání k šílenství, a to i když je mnohem výš, než Joseph.“

„On se takhle chová kvůli penězům?“ zaječela Jordyn.

„Za tím nejsou jen peníze. Soutěživost. Stará rivalita. Kdyby chtěl Joseph v rámci investic držet pětiprocentní marži, tak jako Antony, tak by mohl skončit na mizině. Antony by je zničil, aby je pak mohl koupit. Věř mi, že už to zkusil. Přetahují se tam a zpět. Nikdy to neskončí. Myslím, že se tajně mají navzájem rádi, ale kdykoli má s ním táta schůzku, což je minimálně jednou měsíčně, aby udrželi krok ve svém přátelském zápasu, dostane se do své nálady.“

„Skvělé,“ zavrčela Jordyn. „Vraťme se všichni zpátky na střední.“

Dante pokrčil rameny a se soucitným výrazem se podíval na Luciana. „Možná to může vypadat dětinsky, ale děje se to už celá léta.“

„Jak to všechno víš?“

„Protože v Marcello Industries vlastním čtyřiceti procentní podíl,“ odpověděl Dante jen tak mimochodem. „To bylo moje dědictví, které jsem měl slíbené dostat po absolvování univerzity. Většinou mě baví pracovat po tátově boku. Jordyn, proč myslíš, že jsem si vzal dneska volno?“

„Neměl jsem tě dneska ráno pustit z postele,“ zamumlal si Lucian pod vousy. „Bylo by to mnohem zábavnější, než tohle.“

Dante jeho poznámku ignoroval. „Navrhuji, aby sis před tou schůzkou udělala rychlý průzkum ohledně Josepha a jeho špinavostí. Nezapomeň, že nikdy nepřekročí Antonyho spodní hranici a to ani o setinu procenta. A na tom mému tátovi záleží nejvíc, bez ohledu na to, co se Joseph snaží říct. V současné době je Antony na seznamu nejbohatších aspoň o čtyři místa nad ním, včetně Severní Ameriky, Spojených států a ostatním světu. Antonymu to připomeň a ono ho to trochu uklidní.“

„Nemůžu uvěřit tomu, že je to kvůli penězům,“ znovu zopakovala Jordyn, zjevně podrážděná. „To je směšné.“

„O tom je většina věcí v našem byznyse,“ odpověděl Dante. „Peníze točí světem.“

Lucian na telefonu vypnul hlasitý odposlech a znovu si ho přiložil k uchu. „Budeš v pořádku?“

Jordyn se zhluboka nadechla. „Utop se nebo plav, Luciane.“

„Prostě se mi, srdíčko, neutop. Tak jako tak bych to stejně nedovolil.“

„Peníze. Vážně. Musím jít. Miluji tě, jo?“

„I já.“

Lucian se smíchem zavěsil. Telefon si pustil do klína.

„Bude v pořádku,“ řekl Dante s úsměvem. „Ostatní lidé, kteří s ní pracují, na ni pekelně žárlí. Antony na Jordyn neštěká tak jako na ostatní, protože ona se mu to nebojí vrátit. Oni se ho bojí. Ona ne. Je to pro něj dobré.“

„Má to těžké,“ souhlasil Lucian.

„Měla by teď s tebou spát. Nepustit ji z postele, jo?“

Lucian věděl, že jeho bratr tu poznámku neignoroval, jak se tvářil. „Ve skutečnosti to spíš bylo na kuchyňské lince. Chutná jako cukroví. Je to návykové. Naprosto bláznivá láska, Dante. Myslím, že mě konečně dostala.“

„Bože. Vezmu tě za slovo.“

„Antony měl strach ohledně toho, jak se na mě lidi dívají, ale myslím, že se teď mnohem víc zaměří na tebe.“

Dante se zamračil. „Luciane, nechci se ženit.“

„V tom případě nechceš být ani bossem.“

„Je to pitomá, zastaralá tradice. Komise na to potřebuje už konečně zapomenout.“

„Ty víš, že to neudělají,“ odpověděl Lucian. „Kdyby nic jiného, tak budou tlačit na Antonyho ještě víc, aby sis vybral manželku a usadil se.“

„Manželství není pro každého. Neříkám, že bych byl šťastnější sám, ale určitě si tak dobře nezašukám. Není to přesně to, o čem je vztah? O sdílení života? Sakra, já nemám případné manželce moc co nabídnout. Mám rád svůj život takový, jaký je.“

„To je také sobecké.“

„Může být,“ zamumlal Dante.

„Uvažoval jsi o tom, dát tátovi možnost smluvit -“

„Ne. Vaffanculo, nezačínej s takovým nesmyslem.“

„No,“ protáhl Lucian a nasadil si na oči sluneční brýle. „Jestli nechceš manželství z lásky, tak ho musíš mít z obchodních důvodů. Ať se ti to líbí, nebo ne, potřebuješ manželku, abys byl způsobilý k převzetí rodiny. To je realita.“

„Nepotřebuji tátu, aby mi vybral manželku jako nějaký dárek, který bych si rozbalil. To si radši zařídím jako první sám.“

Lucianovu pozornost zaujal záblesk v bratrových očích. „Někdo konkrétní?“

„Ještě ne.“

„Ale zvažuješ to?“ zeptal se překvapeně Lucian.

„Už o tom nechci víc mluvit. Pojďme začít s dneškem. Nejdřív Giovi chlapci, jo?“

Lucian s přikývnutím potvrdil „Nejdřív Giovi chlapci.“

Oba bratři vystoupili z Lexusu, který nechali zaparkovaný na straně ulice a přešli silnici. Neměli by se tu dlouho zdržet, takže Lucian nechal auto nastartované. Pohledem zkontroloval vytištěné údaje na malé destičce nalepené na stěně budovy. Podle ní zjistil, že právník, se kterým potřebovali mluvit, měl kancelář směrem do ulice.

„Připraven na trochu zábavy ve stylu Marcellů?“ zeptal se Lucian, když přidržel otevřené dveře.

Dante se ušklíbl. „Vždycky.“

O třicet minut později stál Lucian za právníkem, který byl znám v soudních síních pro své prvotřídní schopnosti. Mimo ně na ulici byl znám díky své závislosti na hazardních hrách. Pro Luciana nebylo důležité, aby znal jméno toho chlápka. Důležité bylo to, že dlužil bratrovi peníze pro jejich otce. A tyhle sračky se netolerují.

Dante se opřel do koženého křesla bez područek, které stálo naproti stolu onoho muže. Levý kotník si položil na pravé koleno. Někdy, zvlášť když dělal jeho bratr něco takového, Luciana zaskočilo, jak moc se podobal svému otci, aniž by si to uvědomoval. A jako by to nestačilo, Dante v obličeji nasadil svou masku. Najednou už nebyl tím mladým mužem. V očích měl tvrdý studený pohled rozeného zločince.

„Dvě stě táců. To je obrovský dluh. A ty to dlužíš… no, teď je to osm týdnů? To je nepřijatelné. Podle toho, co vím z předchozích zpráv Giovanniho, jsi neřešil jejich navrácení.“

„Zprávy?“ zajíkl se právník.

„Jsi právník, jistě to chápeš.“ Lucian pokrčil rameny. „Je to hezčí termín, než když použijeme výhrůžky a je to méně nezákonné.“

„To ano,“ souhlasil Dante. „A tahle konkrétní je pro tebe mnohem bližší a osobnější. Nestává se to příliš často, že se v dnešních dnech setká dlužník tváří v tvář s underbossem. Považuj se v tomto ohledu za šťastlivce.“

Lucian toho s právníkem moc dělat nemusel. Stačilo ho vyděsit a trochu ho dusit, zatímco Dante seděl na své židli, klidně a netečně mu vysvětloval, proč se tam objevili a co se během toho setkání stane. Od doby, kdy spolu Dante a Lucian takto spolu pracovali, uplynulo už pár let… a bylo to stejné, jako za starých časů.

Dobré vzpomínky.

„Takže,“ pokračoval Dante, položil si nohu zpátky na podlahu a postavil se. „Tohle je to, co uděláme, pane Craine. Žádné další vytáčky. Na splacení dluhu máte týden.“

„Týden?“ zeptal se muž, který stále ještě ztěžka popadal dech z předchozího úderu do žeber.

Dante zaútočil rychle, až příliš rychle, než aby muž stihl zareagovat. Ne, že by mohl, protože Lucian se za ním stále ještě tyčil jako hrozba, na kterou nemohl zapomenout. Dante jako blesk rukama popadl právníka, natlačil ho přímo na hranu stolu a prsty zaťal přímo do toho chlápka.

„Ach, tak moc si přeju, abych si s sebou dneska vzal svůj nůž, abych si mohl vybrat první úroky za zpoždění,“ řekl Dante, díval se muži přímo do očí a lehce se usmíval. „Nerad se opakuji, takže dobře poslouchej. Týden. Za každý týden zpoždění ti uříznu jeden prst, který pak použiji do své zvonkohry na terase mého bytu na Páté Avenue. Měl by skvělý výhled v hodnotě dvaceti milionů dolarů. Za to, jak dneska pokoušíš mou trpělivost, si k penězům, co mi již dlužíš, připočti dalších patnáct procent. Rozumíš?“

Právník tvrdě polknul a zběsile přikývl. „Jo… Ano, v-v pořádku.“

„To rád slyším.“ Dante ho pustil. „Luciane?“

Po Dantově posledním varování dostal Lucian zelenou, takže narazil zezadu rukou drtivou silou na jeho hlavu. Vzhledem k tomu, že muž to nečekal, nesetkal se s žádným odporem. Mužova tvář s odporným zvukem dopadla na tvrdé dřevo desky stolu. Z jeho zničených úst a zlomeného nosu se na stole objevila směs krve, zubů, slin a drobných úlomků kostí.

„Přestaň se na těch svých příšerných reklamních plakátech tak zatraceně usmívat,“ řekl Lucian nad ním. „Tohle by mělo pomoci. Příští týden se sem někdo vrátí, aby se s vámi sešel, pane Craine.“

Oba bratři následně opustili advokátovu kancelář a zamířili chodbou k místu, kde seděla jeho asistentka. Dante nasadil okouzlující důvěrný úsměv a ženu sedící za kancelářským stolem pozdravil. „Řekl mi, abych vám dal vědět, že je trochu unavený, takže si na okamžik zdřímne. Znovu se omlouváme za tu nečekanou schůzku, ale věděl, že jsme byli na cestě.“

„To je v pořádku. Ale ani neznám vaše jména,“ řekla žena.

Lucian se usmál. „To není potřeba.“

Následně odešli dlouhým schodištěm ven. Lucian si cestou snad pětkrát narovnal sako a kravatu. Právě, když se pohnul, aby otevřel dveře budovy, ozval se rychlý zvuk střelby. Ten ho přinutil pustit dveře a zezadu z kalhot vytáhnout svou vlastní zbraň. Dante udělal to samé, přikrčil se ke stěně budovy a v ruce svíral svůj Magnum.

Stejně rychle, jako střelba začala, i skončila.

Na ulici se hlasitě a zřetelně rozezněl důvěrně známý hlas alarmu auta.

„Tohle není část města, kde by něco takového bylo běžné,“ řekl Dante a díval se na Luciana.

Ne, to rozhodně ne.

„Zůstaň tady, jo?“

Dante se zamračil. „Ne.“

„Ano, kreténe,“ zavrčel Lucian. „Protože kdyby se ti něco stalo, táta by mě zabil. Dokonce jsi tu se mnou ani dneska neměl být. Dej mi dvacet vteřin. To je všechno.“

Lucian už dál nepokračoval v hádce se svým bratrem, vyklouzl z budovy hlavními dveřmi a klidně se vydal uličkou po cestě dolů. I pod širým nebem stále svíral svou zbraň v ruce. Náhle cítil, jak má vlhké zbraně potem, a jak jeho srdce divoce buší. Nešlo o to, že by byl nervózní. Cítil, že je něco jinak. Tak špatně.

Venku zněl alarm vozidla mnohem hlasitěji.

Lucian teď stál v jasném, denním světle, a v šoku zíral na svůj milovaný Lexus. Celý bok ze strany řidiče byl pokrytý sprškou dírek od kulek. Okna byla rozbita, vůz byl zničený, a přitom jeho motor stále ještě běžel, přesně tak, jak ho Lucian nechal v době, kdy z něj vystoupil. Z celé řady aut, která zde zaparkována, bylo zasaženo jen jedno jediné. Lexus.

„Dolce cazzo,“ ozval se za jeho zády Danteho hlas.

„Řekl jsem ti, abys počkal!“

„Někdo se nás snaží zabít?“

To by nebylo poprvé.

I když Lucian si nemyslel, že by byl cílem jeho bratr. Nikdo kromě Gia nevěděl, že Dante pracoval s ním. A to prostě nebylo možné. Zoufale se probíral vzpomínkami, zda si nevšiml, že by ho dneska ráno někdo sledoval.

Nic podivného.

Někdo se možná mohl zmínit, že dneska bude v téhle oblasti, a zahlédl jeho auto. To by mohlo být možné. Vzhledem k tomu, že auto mělo nastartovaný motor, okna měl tónovaná tak tmavou barvou, až to bylo nezákonné, to mohlo vypadat, jako by byl uvnitř.

„Luciane?“

„Ne. Někdo se snažil zabít mě.“

*****

„Myslel jsem, že ses dneska chystal do posilovny?“ zeptal se Antony a s přimhouřenýma očima se díval přímo na Danteho.

„Změna plánu.“

Antony se ušklíbl. „Změna plánu, Dante. Co by se stalo, kdybys byl v tom autě, synu?“

„Tuším, že bychom spolu nemuseli vést tuhle debatu,“ odpověděl Dante lhostejně.

Špatná odpověď. Lucian v duchu zasténal.

„Nemuseli bychom vést tuhle -“ Antony si mnul prsty kořen nosu. Oddechoval přitom jako rozzuřený býk. Lucian věděl, co bude následovat, takže se zlehka pohnul před Jordyn, aby ji chránil. Antonyho hněv explodoval a on praštil skleničkou proti zdi, až se roztříštila do všech stran. „Zmiz mi z očí dřív, než si začnu přát, abys byl v tom zasraném autě!“

Kupodivu to vypadalo, že na tu přehlídku Antonyho zuřivosti Jordyn nijak nezareagovala. Prostě se dál dívala na své ruce složené v klíně. Dante mezitím se vztyčeným prostředníčkem opustil domácí kancelář svého otce a mumlal si u toho něco o tom, že se potřebuje napít.

„Luciane -“

„Hele, nezkoušej to na mě znovu,“ přerušil Lucian ostře svého otce. „Je mu dvacet šest. Skoro dvacet sedm. Nemůžu ho mít pod kontrolou. Navíc tohle není jako ten problém před dvěma lety, kdy po nás třech šli jako po smečce psů.“

„Neřekl jsem, že to byla tvoje vina!“

„To jsi řekl, když jsi tu na mě před deseti minutami ječel.“

Antony zíral na zeď, na které teď zůstala poškrábaná barva od rozbité sklenice. „A před hodinou jsem křičel na Gia za to, že si minulou neděli nevzpomněl na to, že si předtím, než šel do kostela, neustlal postel. Křičím. Přesně to dělám, když jsem frustrovaný.“

„Giovi je pětadvacet,“ zamumlal si Lucian pod vousy. „Nepotřebuje rodičovskou přednášku ohledně toho, že má neustlanou postel.“

„Potřebuje, když spí v mém zatraceném domě a vaše matka odmítá to, abych najal další pomocnici. Pak si mi stěžuje na stav jeho postele.“

„Poslouchej, s poldy jsem to vyřešil,“ začal Lucian. „Rychlé prohlášení, kontakty. Tak jako obvykle. Neměl jsem jim co říct. Nic jsem neviděl a tak to i bylo. Když budou chtít cokoli dalšího, můžou zavolat mému právníkovi.“

„Jo, já vím,“ potřásl Antony hlavou a zašklebil. „I když je nenávidím. Ať už se jedná o jakýkoli důvod, nemusí u nás být příliš blízko. Otřáslo to mnou. Je to pro nás nepřirozené, komunikovat s policií, pokud nejde o to, že jim platím za informace.“

„Zajímali se, proč jsem byl v té oblasti,“ dodal Lucian, jako by ho to právě napadlo.

„A?“

„A nic. Řekl jsem jim, že jsem tam byl na návštěvě u kamaráda. Chtěli vědět, u koho. Vzhledem k tomu, že bylo moje auto postiženo nějakou střelbou z jedoucího auta, jsem jim řekl, že v tom není žádný rozdíl, ať už to byl kdokoli. S tím nemohli výslovně nesouhlasit. Jak jsem řekl, mají číslo na mého právníka.“

„To bylo kvůli mně?“ zeptala se tiše Jordyn z gauče. „Jsou to znovu Synové Pekla?“

„Ano,“ řekl okamžitě Lucian, protože přesně to předpokládal.

„Ne,“ uvedl ve stejném okamžiku Antony.

Lucian se otočil na podpatku. „Cože?“

Antony pokrčil rameny. „Nemyslím si, že to byli motorkáři.“

„To je vtip, že jo?“ zeptal se Lucian. „Po té naší malé show ve striptýzovém klubu přece nemůžeme předpokládat, že nic nezkusí.“

„Ne. Pokud jsem slyšel správně, tak oni ne, Luciane.“

Lucianovi se nelíbilo, jak nezvykle tiše působila Jordyn. Taková byla od okamžiku, kdy ji, spolu s Antonym, krátce po střelbě, vyzvedlo v Marcello Industries soukromé vozidlo a oba je zavezlo do jejich domova v Tuxedo Park. Aspoň tak to říkali jeho máma s tátou.

Možná byla vyděšena. Lucian netušil. Vůbec s ním nemluvila.

„Co jsi slyšel?“ zeptal se Lucian a snažil se potlačit obavy, které cítil uvnitř.

Antony si pomalu odtáhl od stolu svou kancelářskou židli, sedl si a na ní se přisunul až ke stolu. Otevřel zásuvku, vyndal z ní hnědou obálku a hodil ji na stůl. Lucian se po ní nenatáhl. Nebyl si jistý, zda by měl.

„Doufám, že to nejsou zase nějaké podobné kecy jako posledně, kdy jsem dostal podobnou složku,“ řekl Lucian a snažil se ovládnout tón svého hlasu. „Ne právě teď.“

Tím posledně měl na mysli kecy o Jordynině minulosti a jejím životě.

„Jednou stačilo,“ odpověděl Antony tlumeně. „Víš, proč jsem to udělal, tak mi to znovu nepředhazuj jako idiot.“

„Potom co?“

Antony si ztěžka povzdechl. „Will Veta není mezi živými.“

Lucian se při těch slovech narovnal, až mu zapraskala páteř, ale nebyl si zcela jistý tím, že jim správně rozuměl. Ani si nevšiml tichého, téměř zašeptaného zvuku za svými zády. Skoro cítil, jak se mu ve vlastních žilách odráží Jordynin šok a zmatek.

„Prosím?“ zeptal se napjatě Lucian.

„Will je mrtvý,“ zopakoval Antony. „Začátkem minulého týdne našel jeden běžec jeho tělo pod Brooklynským mostem.“

Lucian v duchu jak o závod počítal. „Ale počkej… Ne, to není možné.“

„To je. Synu, mám zprávu. Zaplatil jsem jim hezkou sumičku za to, aby s jejím zveřejněním počkali, vzhledem k tomu, že právě probíhá aktivní vyšetřování ohledně dění kolem klubu. Podle odhadu koronera zemřel minimálně dva dny poté, co jsme vrazili do Legs and Leather. To už je poměrně dávno, Luciane.“

„Potom jeden z jeho chlapů. Možná plnil rozkazy svého vůdce, které dal ještě před svou smrtí.“

„Ne, to si nemyslím,“ zamumlal Antony. „Náš cíl jsme zasáhli. Tři muži vešli do jejich klubu a vyčistili ho. Stěží jsme museli cokoliv udělat. Nečekali nás. Dokonce se ani nebránili. Byla to jen malá ochutnávka toho, čeho jsme schopni, a myslím, že to věděli.“

„Jo, to chápu,“ odpověděl Lucian.

„Bez urážky, ale jedna žena nestojí za to, aby kvůli ní zničili celý svůj zločinecký byznys. Aspoň pro ně ne. Mají další tři tucty jiných, aby ji nahradili. Inteligentní muži, dokonce, i když jsou zároveň zločinci, vědí, kdy se do toho dát a kdy raději ustoupit. Sám jsem tě to učil, synu.“

Lucian s tím souhlasil, ale stále ještě nebyl přesvědčený. „Takže, to znamená…“

Ne, tu myšlenku dokonce ani nemohl dokončit.

Jordyn vstala z gauče a přešla místností ke stolu, aby zvedla složku. „Mrtvý?“

Antony přikývl. „Ano.“

„Jak?“ zeptala se.

„Podle prvotní zprávy to vypadá na předávkování drogami. Konkrétně heroinem. Nicméně, to tělo bylo pod most přemístěno až po jeho smrti. To nebylo nic neobvyklého pro lidi, kteří nechtěli být přistiženi s drogami jen proto, že by kvůli někomu museli volat záchranku. Nicméně tohle nebyla jediná podezřelá věc.“

„Co dál?“ zeptala se Jordyn.

Lucian ji chtěl říct, aby přestala. Chtěl ji požádat, aby si dala načas a zvážila, co všechno to znamená, ale nemohl. Byl stejně ztuhlý jako Jordyn, zaseklý v čase a nepoznal, co je skutečné nebo správné.

Když Antony ihned neodpověděl, Jordyn složku zvedla a otevřela ji. Lucian sledoval, jak očima přebíhala po zprávě. Při čtení se ji na dolních řasách objevila vláha.

Pak přešla k dalšímu papíru.

To nebyla zpráva. Byla to fotka.

Mrtvola Willa Vetty na pitevním stole. Od prsou dolů zakrytý prostěradlem. V jeho zažloutlém bělmu očí a zaschlé tekutiny kolem úst byly vidět zřejmé příznaky předávkování drogami.

„Našli to v jeho ústech?“ zeptala se Jordyn.

„Ano,“ potvrdil Antony.

„Našli co?“ Lucian netušil, o čem to mluví.

„Jeho značku. Ta, která představovala jeho hodnost. Byla z jeho vesty odtržena, spolu s klubovou značkou. Stočenou ji měl strčenou do úst až do poloviny krku. Možná zemřel na předávkování, ale tohle byl naprosto jasný vzkaz,“ vysvětlil Antony, navenek klidný. „To proto jsem řekl, že mezi námi a Syny Pekla je konec.“

„On je… mrtvý. Jako prostě to,“ zašeptala Jordyn. „Pryč.“

Lucian nedostal šanci cokoli říct nebo se zeptat Jordyn, jestli něco nepotřebuje, protože ona v dalším okamžiku vyběhla z místnosti pryč. Díval se na prázdné, otevřené dveře Antonyho kanceláře dobu, která mu připadala jako věčnost. Netušil, co dělat.

„Její matka zemřela na předávkování heroinem. Nepotřebovala vidět tu fotku.“

„Jordyn ji zvedla sama, Luciane. Nenutil jsem ji.“

„Ale mohl jsi ji varovat!“

„Ne,“ odpověděl Antony chladně. „Potřebovala to vidět. Mít důkaz. Je v bezpečí. To bylo to, co potřebovala, Luciane. Dal jsi jí to. Teď jí dej chvíli, aby to v sobě zpracovala.“

Lucianovi to teprve teď začalo docházet. „Dneska to nebylo kvůli ní. Cílem střelby nebylo dostat Jordyn.“

„Ne, synu.“

Bylo to kvůli Lucianovi. Někdo se snažil zabít jeho.